Nesobeckost

Petr Pavlík a Vladimír Bláha

8. 12. 2014

Obraz na hladině

Petr: Začneme tradičním příběhem: Po vstupu do Buddhova řádu byl Ánandovi, stejně jako každému novicovi, přidělen osobní učitel, aby ho naučil řádovým zvyklostem. Přestože se Ánandovy vyhlídky na pokrok nezdály být nijak výjimečné, měl tenkrát veliké štěstí – nebo, jak tradiční buddhisté říkají, měl příznivou karmu z minulých životů. Tenkrát se ho totiž ujal vynikající mnich, jmenoval se Punna Mantaniputta. Musel to být skutečně bystrý člověk, protože okamžitě poznal, kde leží těžiště Ánandovy osobnosti. Bylo to ve vztazích, a tak mu pomohl pochopit jejich základ – co je to lidské já. Pokusím se ten příběh převyprávět dnešními slovy:

„Pohleď, Ánando, na tichou vodní hladinu. Co na ní vidíš? Svůj obraz. A teď pohni rukou. Co se stane? Ten obraz se také pohne. A teď mi řekni, může nazpátek ten obraz pohnout tvoji rukou? Vidíš, nemůže!“

„Ten obraz, Ánando, to je naše já. Ten se v nás vytvořil postupně - za koho se máme, nebo spíš za koho se sami pokládáme. Jenže stejně jako obraz na hladině nemůže pohnout s člověkem, tak ani žádné já si nemůže žít jen tak samostatně, aniž by záviselo na tom člověku, ze kterého vzniklo. Hlavně nikdy nemůže být trvalé, natožpak věčné! A tomu se, Ánando, říká anattá, doslova „žádné já“. To tvoje já zkrátka není trvalé, a kdykoli může zaniknout.“

„Podívej se, Ánando, na svoji ruku. Tu teď máš, ale zítra o ni můžeš přijít. Podobně, když zažíváš štěstí, to si také nepodržíš. Když ti něco chutná, o to přijdeš hned za chvilku. A věříš-li, že se každé ráno vzbudíš, tak i o to jednou přijdeš. To všechno ti nepatří, to všechno nejsi ty! A proto, Ánando, jak ti přestane záležet na tom, jak vypadáš, jaký je ten tvůj obraz na vodní hladině, zda jsi oblíbený nebo opomenutý, a když ti nakonec už vůbec nevadí, co v té vodě uvidíš, když se úplně přestaneš o ten obraz starat, tak zůstane tam, kam patří – jenom na vodní hladině.“

Bavorák

Vláďa: To je moc hezky vyjádřené. Mohli bychom tím skončit a jít domů, ale asi by se vám to zdálo málo. Tak vám povím jiný příběh, jak to s tím já chodí dneska.

Jeden náš známý navštívil Petra a dlouho se ho vyptával, že si chce koupit nové auto, jaké to má mít parametry, a hlavně, aby to mělo co nejmenší spotřebu a nemusel se o to moc starat. Tak spolu prošli statistiky a doporučení odborníků, a nakonec ten optimální model vybrali – skromný a užitečný. Ten známý pak spokojeně odjel domů a Petr na to zapomněl.

Jenže po nějaké době jsme se s překvapením dozvěděli, že ten známý nakonec šel a koupil si ojetého bavoráka - takové žihadlo na kolečkách, žralo to jedenáct litrů na dálnici a po Praze ještě o hodně víc. Občas s tím sice musel do servisu, ale jinak úžasný stroj. Ptáte se, jak to mohl udělat? Právě kvůli tomu obrazu na hladině, protože potřeboval sám před sebou a před druhými být větší a silnější, než se vevnitř cítil. Dupnout na to a konečně se cítit někdo…

A tak to funguje u nás všech, když se příliš zahledíme do toho našeho obrazu ve vodě. Pak děláme podobné věci, které bychom normálně nedělali. Nebo bychom se aspoň předem hlasitě neptali, a pak to tiše neudělali po svém. Možná, že z toho může být veliká radost, dejme tomu na chvíli - proč ne, všechno není černobílé - ale nakonec v součtu z toho musí vyjít utrpení, protože takhle se důležitost a přehnanost toho našeho obrazu nikdy nezmenší, ale naopak pořád poroste.

Ztracené slovo

Petr: Ano, jistě, to je působivé… každý se hned lekne, že je to o něm a chce pak s tím svým já honem skoncovat. Tradiční buddhisté to dělávali tak, že si sedli a uvědomovali si – hodinu za hodinou, a pak zase - že jejich tělo je takový pytlík, ve kterém je hromada všelijakých nechutných vnitřností, a nic z toho že nestojí za to, aby to bylo nějaké pevné já. 

Ten, kdo byl rozumově založený, po tom to jen sklouzlo, toho se to vevnitř moc nedotknulo. Naopak u koho rozhodovaly pocity, ten už nějakou šanci měl. Jenže něco za něco: ten pak riskoval, že místo aby na svém já jenom nelpěl, tak si tím nakonec znechutil všecko, i svůj holý život.  A když to hodně přehnal, tak mu na světě moc dobře nebylo, a navíc to vytoužené Buddhovo probuzení pořád nikde.

Konec konců, život mnicha býval tvrdý - stačilo, když neměl co jíst, lilo jako z konve a třásl se zimou, a ještě přitom myslet na věci, které si má znechutit!  Klobouk dolů před tím, kdo to dokázal… Ale co ti ostatní? Ti by se – jak tenkrát, tak i dneska - měli zamyslet, zda je pro každého takový způsob jediný nutný.  Co kdyby to samé šlo udělat jinak, z druhé strany, hlavně ne tak tvrdě nebo dokonce nepřátelsky?

Komu to jde, může i dál říkat „Ne, ne, ne - jak se to moc drží, tak to bolí“. Ale kdo je založený opačně, tak ať zkusí říkat „Ano, ano, ano - je to úžasné, je to zázrak, když se to pustí.“

Je o tom pěkný příběh: Vysoko v horách stál osamělý buddhistický klášter. Tyčil se proti čisté horské obloze jako vyřezaný. Všechno tam bylo perfektně uklizené a srovnané, všechno tam mělo svůj smysl. Až na tajné sklepení ze starých časů, to nechávali z tradice být, tam pořádek nedělali.  Jednou se do něj náhodou dostal opat, a když vyšel ven, byl celý zmatený a přepadlý. „Co tam bylo?“ ptali se ho zvědaví mniši. „Ale nic, jenom jsem tam objevil jakýsi potrhaný rukopis, zřejmě nejstarší ze všech.“ „A co v něm bylo?“ „Nic neobvyklého, jenom jsem si všiml jednoho slova, bohužel až dnes.“ „A stalo se vám u toho něco?“ „Nic, jen mi teď připadá, že jsme během naší tradice udělali osudovou chybu. „Jakou?“ „To slovo jsme nějak vymazali z paměti, nějak jsme ho nechtěli slyšet. “ „A co bylo to slovo?“ „Nic zvláštního, docela obyčejné slovo.“ „Tak nám ho prozraďte.“ „Hm, bylo to oslavovat.“

Ano, je opravdu těžké nepřijít v nejstarším buddhismu o tenhle jemný závan krásy. Když je všecko pomíjivé, k čemu je tedy něco oslavovat? A když je všechno navíc neuspokojivé? Tím spíš, že tu vlastně ani není nikdo opravdový, kdo by to oslavovat mohl …

Ale kdepak, JE to k něčemu! Je to jako sněhová vločka na dlani  - je zoufale pomíjivá, ale o to víc je pak neskutečně krásná. A v tu chvíli se všechno spojí, bolavé rány se zacelí a z roků hledání jsou najednou pouhé minuty.

Já a moje nevědomí

Vláďa: Z toho všeho je pěkně vidět, jak je na světě potřeba obojí - jak cesta vhledu, bdělé pozornosti, rozlišování, tak i ta cesta sjednocení, odpuštění, lásky. A pak je tu ještě třetí cesta, abychom ji nevynechali, a tam se pracuje s nevědomím. To se tam ale nikdy neříká, tím by se buď pokazila hra, nebo by to stejně nikdo neslyšel. Že máme vědomí a nevědomí, to už jsme tady mockrát říkali. Vědomí je to, co si uvědomujeme, a nevědomí je to, co nás ovlivňuje, jenom o tom nevíme. To byl třeba ten příklad s bavorákem. Jenomže jak pracovat s něčím, o čem v sobě vůbec nevíme?

My totiž na nevědomí nemůžeme zavolat „Ahoj, vylez, ukaž se“, a tak nám nezbývá, než s ním pracovat nepřímo. Funguje na to nejlépe nezištná činnost, a to jak ve formě darů, tak i ve formě nezištné práce. U těch darů je to tím, že já je spojeno s moje.  A moje, to je jenom prodloužené já, a proto také přes to moje se můžeme dostat na já. To se tím umenší, jakoby ho tím darem kousek ubyl.  A když už není co dávat, tak všichni doporučují nezištnou práci – a to půjde určitě.

Ty tři brány - nesobeckost, pomíjivost a neuspokojivost jsou pro nás neprodyšně uzavřené třemi typy sobeckého chování, a to chtivostí, nenávistí a nevědomostí. Co chceme bezohledně, tak chceme pro sebe, co nemáme rádi, tak od sebe odstrkujeme, a co nás netěší, tak nás ani nezajímá. To přispívá k vytváření tohoto života, proto tak bují a kvete, ale současně když se přitom k něčemu přilne, tak v důsledku toho vzniká utrpení. Ne snad, že by z toho nemohla vzniknout nejdřív radost, něco uchopit nebo odstrčit nebo nevidět – z toho může být veliká radost, ale ta radost je pak vystřídána opakem a když už to člověk nemůže vydržet, tak musí přijít sem do Lotusu a skousnout tady nějakou přednášku, o kterou původně snad ani nestál.

Petr: Kdo je spojený spíš s koukáním a děláním přihrádek, tak tíhne k tomu věci oddělovat a od sebe odstrkovat, to je k odporu. Buddhisté říkají, že je to typ založený na nenávisti, ale to je moc tvrdě řečené. Býval to prostě ten pračlověk, kterému se vyplatilo spíš se bránit. Naopak ten druhý typ, ten milující a objímající, ten je zase vývojově založený spíš na té chtivosti. A nakonec kdo je pomalejší a rozvážnější, tak ten potom všecko tolik neprožívá, a pro toho je nejlepší, když hodně a obětavě pracuje, protože to se aspoň něco děje. Jak už tu Vláďa říkal, to je způsob, jak pracovat s nevědomím. Takoví lidé kupodivu často dojdou velice daleko, aniž to sami o sobě vůbec vědí. Jsou to pak takoví zapomenutí andělé…

Posluchač: Taky takhle funguje cvičení?

Petr: A jak!  Třeba slíbíš 108 poklon denně, klaníš se a jenom tomu věříš, nic z toho nemáš, to v lepším případě, v horším tě navíc bolí záda. Jenže ono to uvnitř tebe pomaloučku pracuje, ten bujný tvoreček tam někde hluboko, ten zkrotne a přestane vyskakovat, a nakonec je ti prostě krásně a volně, jenom nevíš od čeho.

Vláďa: Jenom s tím nesmíš počítat dopředu! Z nezištné činnosti prostě nesmí být žádný zisk. Vzít za práci a přestat se ohlížet na sebe. Dokonce, i když to budu dělat kvůli osvobození, tak to není žádná nezištná činnost.

Petr: Ale z počátku to takhle přece nikdo nedokáže!

Vláďa: A proč ne? Tak třeba kamarád potřebuje pomoci, tak mu jednoduše pomůžu, a to je celé. Ty věci jsou spojené, je tu jen jediné vědomí, není tady zvlášť duchovnost a o kus dál normální život.

Petr: Jenomže když si poctivě sáhnu na nos a ohlédnu se, tak když té dobroty bylo aspoň přes polovičku, to znamená, když jsem na tom chtěl 48% vydělat a 52% někomu opravdu dát, tak to ještě pořád byl ohromný úspěch!

Vláďa: Je jasné, že ta opička v nás je chtivá, ta vždycky bude chtít nějaký banán, jenom si to nesmíme sami naprogramovat předem. Správně je rozhodnout se dát někomu celých těch 100%, a pak to třeba při nejlepší vůli pokazíme na těch tvých 52%. Ale nikdy předem.

Tajemství šachového krále

Petr:  A teď ještě o krok dál, co s tím já buddhisté dělají. Ten úvodní příběh o Ánandovi nám ukazoval, jak to jde na cestě vhledu – u těch lidí, co ostře vidí, co mají dobrý úsudek a co dokážou být kritičtí i k sobě. Na rozdíl od těch, co jdou cestou srdce, kritický člověk se třeba nenechá napálit, když přijdou podomní obchodníci. S milým úsměvem je vyhodí hned ve dveřích. Ušetří tak za solnou lampu, odšťavňovač či patentní sadu nádobí jednoduše tak, že po tom hned nenatáhne chtivou ruku, za kterou by ho ten mazaný obchodník okamžitě chytil.

Když se do té cesty vhledu člověk opravdu dá a to své já pozorně a laskavě sleduje, každý den, každou hodinu, kdykoli si vzpomene -  a když zapomene tak znova -  tak přijde na zajímavé zjištění: Ono to já vlastně není tak důležité, za jaké se vydává.  Dá se to přirovnat, jako kdybyste měli šachové figurky s rozehranou partií, a neměli jste už kam uhnout s králem. Král, to je figurka na šachovnici naprosto neschopná, to ví i začínající šachista, to je hrozné, ale přesto se okolo ní všechno točí. A jak ten král už nikam nemůže, tak je to mat.

To přelomové pochopení našeho já spočívá v tom, jakoby ten král zjistil, že je taky pouhá figurka. Pravda, vypadá trošku větší a o něco důležitější, ale ve skutečnosti je úplně stejný jako ostatní figurky. Jakýpak král, vždyť je to také jenom nalakovaný kousek dřeva!

Když se tohle podaří, tak to v člověku lupne a najednou se třeba rozchechtá a začne tancovat, nebo sedí jako socha a hodinu kouká z okna – to nikdo předem neví - a je mu v tu ránu děsně dobře. Vzpomínám si na jednu pohádku, kde byl zlý kouzelník. Když dobro zvítězilo a přišel o svou kouzelnou moc, pukla na jeho srdci železná obruč.  To je přesně ono, prostě pnnnk! - takhle to pukne a najednou je člověk překvapený, protože to, co zažije, tu vlastně odjakživa bylo. Ono to není něco navíc, nějaké léty odříkání vysněné zlaté tele, ale právě naopak - ubude právě jen ta železná obruč, která svírala jeho srdce.

Vnitřní lupa

Vláďa: Nebo jiný příklad: Kdybychom před sebou drželi noviny a dívali se na ně zblízka lupou, tak bychom v jednu chvíli měli před sebou kousek textu napsaný obrovskými písmeny, zatímco ten zbytek novinové stránky s titulky, články a obrázky, ten by v našem zorném poli vůbec nebyl. To, co by tou lupou bylo zvětšené a nápadné, to by pro nás bylo v tu chvíli to hlavní, to by pro naši pozornost bylo zvlášť důležité. A vůbec by nás v tu chvíli nenapadlo - také proč - že ostatní zprávy a články v těch novinách jsou tam stejně důležité.

Teď si představte, že jeden malý článek v rohu je o nás, dokonce je tam i naše fotka. To je najednou lupa! To už nepotřebujeme žádné zvětšovací sklo, naše pozornost se na ten kousek textu okamžitě přilepí a zbytek novin nám zmizí úplně.  A vůbec se jí nechce od toho odtrhnout, hraje si s tím a pořád se k tomu vrací.

Tak to byl pouhý článek v novinách. Jenže v nás vevnitř to jde dokonce až tak daleko, že od svého já vůbec nikdy neodtrhneme pohled a jen okrajem se díváme na zbytek světa. Nejdřív my a teprve potom to ostatní. Celý náš svět je od té naší vnitřní lupy trvale zkroucený, je to taková zvláštní nesymetrie, vzniklá z připoutanosti k já a moje. Na čem je naše pozornost trvale přilepená, to je v nás přehnaně velké, a kde se jí nedostává, tam je to podceněné.

A to, o čem tu dneska mluvíme a proč tu všichni v Lotusu sedíme, je naučit se dát aspoň na chviličku tu lupu pryč a vidět svět i naše místo v něm rovně, zřetelně a láskyplně.

Postrkovat nohy rukama?

Petr: Další příklad: Představte si, že někdo chodí tak, že oběma rukama uchopí levou nohu, o krok ji posune, pak uchopí oběma rukama pravou nohu, zase ji posune o krok, a tak pokračuje.  Pořád takhle v předklonu (předvádí to). Až jednoho dne ho napadne ty nohy pustit a narovnat se. Ke svému úžasu zjistí, že ty nohy chodí samy, a že jim vlastně jenom sám překážel. Dokonce se rozeběhne a zvedne ty svoje ruce a mává s nimi a je překvapený a celý šťastný.

Proč to tu ukazuji? Všichni dobře víme, že není třeba postrkovat nohy rukama, když mohou chodit samy. Ale dál už nám nechce dojít, že u spousty věcí, které také chodí samy, si zbytečně říkáme „já to dělám“, „já o tom rozhoduji“, nebo aspoň „já to pozoruji“.  Jako kdybychom je museli postrkovat, držet je stále ve své ruce.  Nechápeme, že většina věcí by nám šla o hodně líp, kdybychom je tolik nevlastnili, kdybychom tolik u toho nelpěli na své osobě, kdybychom aspoň na chvíli zkusili být měně sebestřední.

Troufám si odhadnout, že to naše „já“ opravdu potřebujeme k životu v pouhých 5% situací, a v tom zbytku, kam naše já vůbec nepatří, tam se pouze zviditelňuje. To aby u toho náhodou nechybělo, když se něco důležitého děje.  Třeba když sedíme na břehu řeky a díváme se, jak plují po vodě bubliny, tak je opravdu škoda říkat si u toho „jak já to vidím“, „co to mně dává“, „tohle se mi opravdu líbí“, atd. Ta opravdová řeka nám tím vybledne nebo dokonce úplně zmizí a zabýváme se pak už jenom sebou samými. To je to Vláďovo zvětšovací sklo - pozornost upřená nebo dokonce přilepená tam, kam v tu chvíli nepatří. Naopak když za ním někdo zavolá Vláďo, a on se ohlédne, tak to je v pořádku, to by bez „já“ nefungovalo, nepoznalo by se jinak, kdo je kdo. To je těch potřebných 5% situací.

Policejní stanice

Ještě jeden příklad, ten pochází z dob totality. Představte si policejní stanici, kam se musí všecko hlásit. Například chceme si uvařit kafe, tak honem, jdeme to tam hlásit. Aha, zapomněli jsme lžičku, tak se tam ještě jednou vrátíme. Jéje, ono je to horké, to přijde taky nahlásit. Ale smíme to vlastně vypít? Tak se tam musíme jít hned zeptat. Takhle to pokračuje celý den, kam jdeme pracovat a co tam budeme dělat, co si dáme k obědu v závodní jídelně…

Jenže jednoho dne se dozvíme od známého důvěrnou zprávu, že tu zbytečnou povinnost před rokem zrušili, a že už není čeho se bát. Znamenalo to tedy, že poslední rok jsme chodili pilně hlásit něco, co už tam házeli do koše! V tu chvíli se můžeme rozesmát nebo rozplakat, nebo si jen tak tiše pískat, je to úplně jedno.

A úplně stejně to dopadne, když prohlédneme klam našeho „já“. Najednou dělá člověk ty samé věci jako předtím, jenže už normálně, bez toho hlášení, a přibude mu tím spousta času a energie. Od toho okamžiku svět začne fungovat sice docela obyčejně, ale oproti té otravě předtím je to veliká krása a veliká sláva.

Rozebrané auto

Vláďa: Znáte to buddhistické přirovnání o voze?

(Petr:  Původně to bylo o koze a ne o voze, to se tam dostalo, jak se ty sútry pořád opisovaly … směje se).

Vláďa: Za Buddhových časů bylo kolo složené s loukotí a vůz měl vepředu oj, ale dneska už máme jiné vozy, tak jako příklad vezmeme auto. Když se na něj podíváte buddhistickým pronikavým pohledem – tak z čeho je složené? Dohromady je to jenom pár svařených plechů, trochu pryže a plastů a trochu oleje – a to je celé auto.

(Petr: Celé ne, dneska tam někde vevnitř musí být ještě DPH, dělá to asi pětinu ceny auta … směje se).

Vláďa: A když si to auto budete postupně představovat jako jednotlivé zaolejované díly, páchnoucí benzinem nebo naftou, tak budou vaše pocity spíš tíhnout k ošklivosti. Jenže třeba strojař, ten ocení perfektně udělanou práci, a pro něj to bude krása, jak to všecko do sebe přesně zapadá.  Nebo výtvarník se bude rozplývat nad ladnou karosérií. Podobně závodník hned ucítí ty koně pod kapotou. To už je ale docela jiný pohled, ti všichni to auto chápou jako úplný celek, a ne jako rozebrané díly.

Vidíte ten rozdíl? Ten první pohled byl na základě rozdělení, to je princip vhledu. Naopak zjištění, že je něco krásné, to je na základě sjednocení. Jakoby ty rozházené součástky najednou srostly a objevila se krása.

Ale to ještě není všechno. Co když to auto je souseda? Aha, už tam vyskočilo naše „já“, už se vložilo do hry. Teď má dvě možnosti:

Buď se naše „já“ vyčlení, a z toho vznikne stín, a ten se projeví jako závist: „Jak to, on si nakradl a já ne, já naopak celý život medituji, zdravě jím a přispívám na pět dobročinných organizací. A výsledek je, že on se teď vozí v parádním autě a já musím v dešti pěšky na metro.“ A pak se otočíte a objedete mu celý levý bok korunou, aby to pěkně skřípalo a byla tam hluboká rýha.

Anebo se naše „já“ nevyčlení, stín nevznikne, a to auto mu přejeme: „No fakt, to jste si pořídil krásné auto, to je prima“. Kdo ten stín závisti dokáže opustit, když se už-už vkrádá, ten je pak spokojený a je mu docela obyčejně dobře, ať má auto nebo nemá. I ten druhý je spokojený, že mu to auto někdo pochválil.

Vždyť za Buddhových dob ani maháradžové neměli takové možnosti, jako má dneska obyčejný člověk – dovolat se telefonem po celém světě, dozvědět se počasí týden dopředu, nechat si operovat žlučník a za týden normálně chodit… To všechno uznáme, dokud se nám nevloudí myšlenka, že ten soused může o maličko víc, dokud nám tam nevleze „já tady“ a „on tam“. A když nevleze, nebo když si toho aspoň včas všimneme (a to je ten pronikavý pohled), vede to k utišení a k takové stálosti, že máte radost jen tak z ničeho, prostě máte jen tak radost.

Kam až naše já sahá

Petr: A to už je krásný most na tu druhou stranu: jak se to dělá, když se jde cestou srdce. Tak malou otázečku: Po čem všichni nejvíc toužíme? Hlavně dámy.

Vláďa: Po červených kozačkách.

Petr: Tuhle zimu se nosí tmavé chlupaté (smích). Myslel jsem ale tu nejhlubší touhu. Prozradím to: Aby nás měl někdo rád. Každý chceme být milován či milovaná, a když se to podaří a zažijeme to, tak je to úžasné.

Posluchač: Já nejsem holka a také to chci.

Petr: Výborně! Jen si to přiznat! A kdo nechce, ať si sáhne na nos nebo zkusí hodit kamenem. Tak jdeme do toho: Evangelista Lukáš nám zanechal krásný příběh o milosrdném Samaritánovi. Určitě ho všichni známe, je součástí naší kultury a obrazy z něj visí snad ve všech galeriích.

Kdybychom ten příběh převedli do dnešní doby - tam to ucítíme silněji - tak v Izraeli zachrání Arab zraněného Žida z nové osady, která vznikla na vinici, kam si ten Arab jako kluk ještě chodíval hrát, a okolo které je dneska plot s ostnatým drátem.  A předem už slyší, co na to budou říkat ostatní, že zachránil nenáviděného Žida, všichni počínaje jeho babičkou až po imáma.  Přesto ho zachrání, protože je v něm něco, čemu se nedokáže ubránit, a co je silnější.

Tak tomuhle se odnepaměti říkalo láska k bližnímu. Chceš být milován nebo milovaná? Miluj svého bližního jako sebe sama a dočkáš se. Jenže také odnepaměti je tam háček, kdo všechno je náš bližní. Ta láska má hranice, ze kterých se časem stanou ostnaté dráty nebo betonové zdi. Nebo jinak řečeno, to naše „já“ má tyhle hranice, a za nimi už je pouhé „on“ nebo „ona“. Když jedete dneska z Jeruzaléma do Betléma, najednou před vámi stojí počmáraná betonová zeď, a všechny ty nápisy sprejem by se daly nahradit jediným „Tady se nemají rádi.“

Tak kdo všechno je náš bližní?

Rodina? Téměř jistě. Přátelé? Asi také. Kolegové v práci? Tam už možná začneme mít pochybnosti, ale řekněme, že ano. Národ? Často cítíme, že náš národ určitě, ale jsou to všichni? Protože proč by tím bližním měl být nějaký zrádce a ne třeba přítel z jiného národa? Ale co když s námi ten cizí národ bude válčit a ti naši nás pošlou, abychom právě toho přítele zabili? Bude v tu chvíli náš bližní, nebo je lepší zavřít oči a vystřelit, jinak tamti vyhrají?

A ten dnešní Samaritán - chudý Arab ze Samařska (teď je to část West Banku) udělá nečekanou věc: ten toho zbitého a okradeného Žida ošetří ze své autolékárničky, a nejen to, ještě ho na své riziko zaveze do nemocnice. Tam dá všechny peníze, co má u sebe, jako zálohu na operaci (dva dináry, to kdysi odpovídalo platu za dva dny), a ještě slíbí, že se vrátí a doplatí to. A jak tou svojí starou dodávkou odjíždí, tak cítí, že jeho já přestalo být zašlápnuté v kůži příslušníka trpěné menšiny a najednou je velké, obrovské, nezměrné - protože jeho bližním se teď stal každý.

A proč ne i velryba

Petr: Jenomže - stačí to, aby byl naším bližním každý člověk? Jenom druh Homo sapiens a nikdo další? Moment - je tady v sále Míša Kellner? Ano, tamhle, ahoj Míšo.  Tak to je aktivista, u kterého už dlouho obdivuji, jak moc mu záleží na velrybách. A pro něj jsou i velryby jeho bližními, nejen lidé, a proto se rozhodl pomáhat je chránit. A taky všecky živočichy, protože je má moc rád. Taková krása, jak si ta velryba plave, funí si vodu do výšky, je jí dobře na světě - a najednou hrůza, radar, harpuna, rudý oblak krve, rozsekat a honem zpracovat, ututlat, aby to nekřičelo do světa. Většina z nás tak nanejvýš podepíše nějakou petici a jsme rádi, že jsme udělali aspoň něco, ale Míša, ten to má jako životní program. Buddha by asi řekl, že v minulém životě byl Míša právě tím Samaritánem ... (směje se). A z určitého hlediska by mohl mít pravdu.

Přitom je to paradox - místo toho, aby se tomu aktivistovi to jeho já zmenšovalo, aby tiše a nenápadně ubývalo (jak jsme se o to teď půl hodiny snažili ...), tak ono mu naopak vesele roste! Nejdřív velryby, pak deštné pralesy, pak oteplování celé planety, vždyť on se nám pořád nafukuje, nestane se něco? Lidi, zastavte ho! (směje se)

Přitom ten člověk je v pohodě, po duši je mu moc mile a krásně, a to jeho já se sice opravdu nafoukne, ale zároveň se taky jakoby naředí, najednou je lehoučké jako pírko, nebo se dokonce rozplyne, rozpustí se v té nezměrnosti, a stane se z něj cosi milého a přátelského ke všem... Co tomu říkáš, Vláďo, jak je to možné?

Vláďa: Když je ta lupa obrovská, přes celou stránku, pak jsou ta písmenka všechna stejně velká. Tak kde je pak jaká výlučnost? A právě o tu výlučnost tady jde, o ten pocit oddělenosti: „Ty ne, ty sem nepatříš, já jsem něco lepšího, většího.” Nebo „Ty nejsi náš, jenom my jsme ti praví.”  A když tohle padne, když se tohle zruší, třeba tou nesobeckou láskou, nebo i zdravým rozumem a poctivou prací, tak to funguje, protože to jinak ani dopadnout nemůže.

Věřím, že to umíme každý, jenom si toho často v honičce běžného života nestačíme všimnout a zapamatovat ty okamžiky, kdy se nám to podařilo a bylo nám u toho dobře a svobodně. Samozřejmě nemusíme honem všem ukazovat, že tím děláme něco duchovního, to je pouhá začátečnická nálepka, to by nám mělo jít časem samo od sebe. Bohužel to nikomu dlouho nevydrží, pořád se nám vrací ten zvyk já a moje, my a tamti, dokud se nepropracujeme až hluboko do nevědomí a nepovolí to tam až v samotných kořenech.

Velké a malé já

Petr: A teď k nejstaršímu buddhismu. Tak jako v každé tradici, i tam se začaly vkrádat názory, cizí původnímu Buddhovu učení - ať už byly opravdu zavádějící, nebo jen špatně vysvětlené či pochopené. Cílem tehdejších učenců bylo proto nejen zachovat v sútrách pravé Buddhovo učení, ale také obhájit ho tím, že se vyvrátí nepravé názory.

Snad nejobávanějším z těch názorů byla pak právě představa, že naše já je věčné a neměnné. Nedostali jsme se ale před chvílí k něčemu podobnému přes toho bližního a ty velryby? To by ale byl tím pádem v buddhismu malér! Tak může být naše já pořád to samé a navíc šťastné? Ano nebo ne? (směje se)

Ano i ne! Obojí! Záleží totiž na tom, odkud se na to díváme. Odkud se dívali buddhističtí učenci, to je lehké. Je to z pozice obvyklého já a moje, dneska tomu říkáme ego. A pravdu měli a dodnes mají v tom, že takové já, se spoustou přání, závislostí a omezení nemůže být ani věčné, ani to samé, ani pořád spokojené. To si můžeme každý vyzkoušet, stačí hodinka meditace vhledu, co všecko se s ním za tu dobu stane a co všecko z něj vyleze.

Těžší je to už s tím opačným názorem, jak to viděli jejich konkurenti, indičtí brahmíni. Kupodivu i na to jim stačila meditace, jenomže docela jiná - místo pozorování se soustředili na prožívání. A bylo to tady!  Komu se to podařilo (a na hluboké samádhi většinou nestačí hodinka), tak všichni svorně dosvědčili, že prožitek já je vždycky a pro každého ten samý a navíc nesmírně šťastný.

Jak to? To snad lhali nebo se aspoň sami klamali? Kdepak! Jenom vycházeli odjinud. To já (átma), o kterém mluvili, už ale nevlastní jedna osoba a druhá něco jiného, ale je to jediné já společné pro všechny. Podle takového já se dokonce ani nedá poznat, kdo je kdo!  Kdybych teď zavolal „Ahoj, átmane,” tak tím oslovím všechny bytosti v celém vesmíru včetně sebe samého, dokonce i ty minulé a budoucí. Doufám, že se sem teď nenahrnou... (smích)

V mystické hantýrce se tomu říká malé a velké já. To neznamená, že člověk má dvě já, jsou to jenom dva různé pohledy na to samé já, jeden světský a druhý nadsvětský. A potom už to celé dává smysl, pak už v tom není nic zavádějícího nebo dokonce bludného.

Když se vrátíme k tomu bližnímu a k těm velrybám, tak právě to je cesta lásky, cesta objímání všeho a sjednocování se se vším. Ta pak vede přes to velké já ke stavu, kterému se říká kosmické nebo univerzální vědomí. Člověk potom zažívá jednotu všeho jako svoje vědomí. Není to sice poslední stupínek na cestě, ale je to opravdu hodně veliká věc, když se to podaří. Je to podobné, jako když se zažije prázdnota. To je zase ten druhý případ, ten je na cestě vhledu, když se všechno rozpustí a když to malé já vypadne ze hry. Být všude a být nikde, to jsou dvě cesty na vrchol jediné hory.

A co když mi to vůbec nejde?

Vláďa: Možná ti brahmíni tenkrát nevěděli, že tady v Praze nejenom naše já, ale celý člověk může být věčný.

Petr: To určitě, až pojedu tramvají z Karláku na Pavlák, tak si připomenu, že jsem věčný, tedy zatím jen „v Ječný” ulici. (smích) Každé připomenutí se hodí, natožpak věčnosti.

Vláďa. Ale konec legrace. V praxi bohužel každému hned nejde, aby někoho objímal a se vším se honem sjednocoval. Jsou mezi námi i lidé opatrní a nedůvěřiví, a právě ti se často uchýlí k tradičnímu Buddhovu učení.  Bývají to chytří lidé, a tak tuší, že mít rád každého a všecko na světě by se vlastně hodilo, ale pouhý rozum je na to málo, nedosáhnou na to.

Proč? Protože ve svém nevědomí mají nějaký blok, který jim brání vzdát se všeho svého a někoho opravdu obejmout. Dokonce jim to brání nejen obejmout ho fyzicky, ale i odpustit mu, smířit se s ním, nekritizovat ho. Neubrání se, aby na něm neviděli každý chlup, dokonce o tom sami nakonec vědí, jenom z toho nemůžou ven.

Co tedy mají dělat? To, co jim zase naopak jde, jít důsledně cestou vhledu a poctivě se podívat, kde ten blok mají, přiznat se k němu, dostat se na něj. Třeba „Hm, maminka si mě tenkrát nevšímala a často jsem pak marně plakal ... a dneska už nedokážu ani to.” To jde moc, moc těžko. Ale pak to v nás povolí, a najednou už třeba ten náš kamarád má najednou o hodně menší díry v ponožkách: „To je zvláštní, jak se ty jeho díry mohly od včerejška tak zmenšit…“

A kdyby s tím vůbec nic nešlo, tak se dá vždycky použít zázračný lék na nevědomí, a tím je nezištná práce pro druhé. A taky štědrost, naučit se dávat. Třeba tady Petr, ten mě s tím vždycky překvapí, ale každý takový není. Ono je to dohromady spojené, a málo platné, když člověk vezme všechno, co má, a k tomu ještě přidá morální kredit, zájem a vytrvalost, tak ve světě není taková síla, která by tomu odolala. To jsou takové mohutnosti, že to láme kámen, dokonce že to láme i železo.

Aby srdce změklo

Petr: To když je pořád ještě co v člověku lámat… a to je dlouho, dokud člověku nezměkne srdce. A to změkne třeba docela obyčejným zpíváním a chválením. Buddha sice mnichům zpívat zakázal, ale sám mohu prozradit, že právě zpívání mně nejvíc pomohlo od sevřenosti a upjatosti. To je úžasná věc třeba v křesťanství, jak jedna kytara a pár jednoduchých písniček dokážou proměnit otrávené společenství v nadšené věřící. Nebo hinduisté s ohníčkem, bubínky a vrzajícím harmoniem. Vzpomínáš si ještě, Vláďo, na ta dvě švýcarská údolí, Schweibenalp a Kandersteg, nebyla od sebe daleko, v jednom byl hinduistický ašram a v druhém buddhistický klášter, jak se to tam lišilo?

Vláďa: Lišilo se to tak, že ten hinduistický ašram vedly ženy a hodně se tam pracovalo, zpívalo a slavilo. Oslavovat, to ženy umí.  Naopak v buddhistickém klášteře to vedli muži, málo se pracovalo, málo zpívalo, málo slavilo, ale zato se hodně meditovalo, celé to spíš bylo tiché. Ašram a klášter, to byly dva světy, jeden ve stylu žen, objímací, a druhý ve stylu muže, pozorující.

Petr: A za tím vším byla ještě práce.

Vláďa: Za tím vším, samozřejmě, byla nezištná práce. Mniši, ti nemohou pracovat na zahradě, co kdyby překopli žížalu, a tak tam ani zahradu neměli, ale dokázali to nahradit jinou činností pro druhé. Do kláštera chodilo spousta návštěvníků a ti mniši se jim věnovali tím, že je vyslechli, věnovali jim svůj čas, svou pozornost, svůj zájem – a to je také forma nezištné práce.

Být malou figurkou i celým vesmírem

Petr: Zkusíme to shrnout: Kdybyste si z dnešní přednášky chtěli něco odnést, tak jsou to dvě věci:

Ta první je pozorovat, teď a za chvíli a za hodinu a ve všech situacích, jak naše já je pouhá jedna z figurek na šachovnici, stejně důležitá jako ty ostatní. Když ztratí svoji nepřiměřenou důležitost, život je najednou milejší a svobodnější.  A taky to ušetří spoustu konfliktů a malérů, v práci nebo v rodině.

A za druhé prožít celou bytostí, kam až naše já sahá. Abychom byli ochotni vžít se do role kolegyně v práci, policajta, bezdomovce, svobodné matky nebo nafoukaného politika tak, jako kdybychom to byli my sami. A záleží na naší odvaze, jestli skončíme jen u rodiny nebo kamarádů, nebo se dostaneme až k těm velrybám, případně ještě dál.

Vláďa: Co se týká prohlédnutí té zbytečné důležitosti, tak moc se hodí třeba sledovat, když jdeme na kobereček k řediteli, jestli se nelámeme v pase, nebo když nás ten ředitel pro změnu pozve na kafe, jestli nezvedáme bradu. Je to přece hlavně člověk, a že je ředitel, to je pouhá role, tu má jen půjčenou. Určitě není udělaný z nějakého ředitelského masa, lepšího než ostatní zaměstnanci.

Nebo když neochotně uhneme na vlhkých schodech uklízečce – „co nás s tím zdržuje, ať to radši dělá v noci“ (… i se dvěma malými dětmi?) - tak se pak můžeme strašně divit, proč nám večer ta meditace mettá vůbec nejde, když ještě před týdnem to byl takový zázrak.  Jenomže stejně jako ten ředitel už v plenkách nehrál golf, tak se přece ani ta uklízečka nenarodila se smetákem v ruce! Ta cítí to samé „já jsem“ jako my všichni, a když tohle jednou uznáme nebo se v tom dokonce sami najdeme, tak zjistíme, že mettá je víc, než jenom si sednout a myslet na všechny cítící bytosti, ale že tam třeba taky patří, když někoho pustíme sednout v tramvaji.

Krátkozrakost

Vláďa: Jak říkal Petr, kam až to naše já sahá, a taky kam už bohužel nesahá, tak to může někdy dopadnout až jako komedie. Měli jsme ve Švýcarsku jednoho kamaráda, byl to český emigrant. Ten byl velkorysý a štědrý (budiž to jeho dobrá karma) a zaplatil mi v devadesátých letech buddhistický retreat. Na mně to byl tenkrát celý učitelský plat. Pak jsem mu za to týden pomáhal vyřezávat z kokosových skořápek svícny, byl to šikovný řezbář. On byl ale takový, že se vždycky do něčeho zbláznil, protože potřeboval hluboké zážitky, a pak dělal jenom to. Všecko ostatní pro něj bylo k ničemu, nebo to bylo dokonce škodlivé. Tak se stalo, že se jednou zbláznil do buddhismu, a kdo to říkal jen trochu jinak, tak toho těžce odsuzoval.

Petr: Taky si vzpomínám, že všem najednou vrátil všechny knihy, co měl vypůjčené, a nechal si jen ty o buddhismu.

Vláďa:  Jednoho dne mi od něho přišel dopis, a stejně tak i dalším kamarádům, kde stálo: „Vzhledem k tomu, že nejsi správný buddhista, zcela s tebou rozvazuji veškerý styk. Nechť jsou všechny cítící bytosti dokonale šťastné!“ Opravdu jsem byl z toho „dokonale šťastný“…

Meditace mettá a svatý František

Vláďa:  Opravdová mettá je, když se to ustrašené já pustí a mezi ty „všechny cítící bytosti“ zahrnu třeba i toho protivného souseda. Možná s ním pak prohodím slovo a ono to mezi námi roztaje – to je mettá, to je skutečná metá!

Petr: Před chvilkou jsi, Vláďo, říkal, že takové ty zdrženlivější typy zrovna na tohle nemají, někoho honem objímat, a už vůbec ne toho protivného souseda. Tak právě těm se meditace mettá moc hodí! Pro ně je to něco jako naučit se nejdřív plavat na suchu: Takové přání dobra, až se meditační polštář rozžhaví, to přece nic nestojí, u toho se ještě nikomu nic nestalo. A dejme tomu po dvaceti takových meditacích – dá se i přidat – už se dá prohodit nějaké to vlídné slovíčko se sousedem. Prima, srdíčko změklo. A proč to muselo být zrovna na tom meditačním polštáři? Protože tam se to sevřené srdíčko nebojí, tam je v bezpečí, necítí se ohrožené, a tak se může pěkně rozšiřovat do celého vesmíru.  A jak se to plavání na suchu naučí, tak hupky do vody, do toho protivného života. On pak už tak protivný nebude, ubude v něm bolesti. A o tom je právě buddhismus.

Posluchač: Ale kdyby ti bezdomovci aspoň tolik nesmrděli!

Petr:  No, přiznám se, že mě taky dvakrát nelákají. Smrdí tělo a čichá to zase tělo, a tělo je těžké přesvědčit, nedá se. To je pak na hodně dlouhé cvičení. Nebo na hodně velkou lásku, třeba jak svatý František objal toho malomocného. O infekci se tenkrát nevědělo, ale i tak musel překonat hodně strachu a odporu.  Byl to pro něj rozhodující okamžik, právě tam ubyl největší kus jeho já. Ale zase se mu rozšířilo o tu lásku ke zvířatům a vůbec ke všemu, ten šel oběma cestami.

Vláďa:  A dokázal si nejen odříkat, ale i chválit a oslavovat, máme od něj Chvalozpěv stvoření a první betlém na světě.

Petr: Dodnes vidím před očima tu sochu ve Frascati, jak se František objímá s vlkem. To je mettá jako hrom! Být to za Buddhy, měl by velké zásluhy o vznik řádu. Bylo to tehdy hodně podobné s prvními františkány, to nadšení i ta chudoba.

Vláďa: Nebo vzpomínáš si, Petře, jak tam z pramene u kláštera Fonte Colombo (Pramen Holubí) zrovna pila vodu živá bílá holubice?

Petr: Ano, vzpomínám. Jen tak v tmavém lese, nikde nikdo, jenom ta zářivě bílá holubice a my. To bylo moc krásné a tajemné, to by hnulo s každým.

Jak na to prakticky

Posluchač: Já to docela chápu rozumem, ale chybí mi nějaký návod, jak to dělat v praxi.

Petr: Stručně: cokoli, aby to moje bylo co nejmenší a to všech co největší. Ve všem, pořád, teď a zase potom. Jenže ono to asi bude jako s dietou: pro mnoho z nás, chybujících a slabých, je daleko jednodušší držet nějakou strašně přísnou dietu a jíst podle nějakého přesně naordinovaného a pokud možno drahého jídelníčku, než si prostě říci:  Podívej se, jez toho tak tři čtvrtiny a nejez moc tlusté a nejez moc sladké, tečka. To nikdo nedodrží, protože je to moc obyčejné!

Vláďa: A hýbej se pořádně.

Petr:  Ano, a koukej se taky občas hnout.  Ale to je málo! Abychom něco vzali vážně, musí to být vzácné a záhadné a třikrát obtažené tlustou červenou čárou, a ne jenom „nemyslet v jednom kuse na to, jak se já budu mít líp“. Pak to konečně uvidíme, pak jsme ochotní se klanět a modlit a meditovat, a celé se to začne hýbat. Ale kdybychom to dokázali bez toho, co hlouposti a trápení bychom ušetřili, sobě i druhým!

Gumová hadička

Mám na to takové přirovnání, moc rád na tu scénu vzpomínám. Tady s Vláďou máme kamaráda veterináře, jmenuje se Dietrich a bydlí v malé vesnici u Drážďan. Už je to starý pán, dost přes sedmdesát, a je na penzi. Když ještě dělal v družstvu, půjčil mi jednou báječné holínky, to se tam říká po německu  gumištýfl, a zatáhl mě do vepřína ukázat, jak se očkují prasata proti červince.

Na to se vezme stříkačka, a mezi ní a jehlou je gumová hadička. To prase je v kotci asi tak 3x3 metry.  Veterinář pak odstrčí dvířka a vleze tam s tou injekcí, načež to milé prase se vyleká, už to tuší, a začne běhat dokolečka okolo toho kotce. Veterinář se v těch těžkých gumištýflech na nohou rozběhne za ním. Jenže protože není tak hloupý, tak běhá uprostřed a dělá jen malé kroužky, zatímco to prase lítá okolo a dělá velké, a tak stihne ten prasečí krok. Pak v běhu zabodne praseti za ucho tu jehlu, tlačí tam ze stříkačky tou hadičkou tu injekci a pořád běží současně s prasetem. Když je stříkačka prázdná, jenom se zastaví, jehla udělá “pnnk“, vytrhne se z prasete, to lítá dál, a on už to má hotové.

Tak jsem ho obdivoval:  „Člověče, Dietrichu, ty to ale umíš, fakt! To je dobrý, injekce za běhu, to se mi líbí!“ On říká: „To nic není.“ „Jak to?“ „No třeba já bych se tohle učil bůhví jak dlouho!“ „To ale opravdu nestojí za řeč.“ „Jak to?“ „Víš, ve vedlejší vesnici je jeden veterinář důchodce, a ten to umí bez té gumové hadičky, on tu jehlu nezláme ani tak.“

A tohle je celé náboženství – ta hadička.

Vláďa: Nebo krb okolo ohně. Krb je tady jenom proto, aby nám hořel oheň. Ten sice hoří i tak, ale my potřebujeme okolo něj krásný krb, abychom si toho ohně vůbec všimli a uvěřili, že se u něj můžeme ohřát. Ten oheň je ale to hlavní, ne ten krb.

Posluchač: Meditační praxe ale přece není nějaká hadička…

Petr: Ale je! Může být tenoučká, bílá, blýskavá, ze silikonové gumy, perfektně sterilní, ale pořád to bude jen hadička!

Vláďa: Přesto to světlo, které se v té meditaci zrodí, tak to je pravé.

Petr: Ano, a to je ten zázrak. V krbu hoří pravý oheň. Ono to funguje. Nebo jiné přirovnání, komu se nelíbí hadička: I dost špinavou vodou se ještě dá umýt podlaha, a docela čistě. A tím líp, když je ta voda pořádně horká. Když to jde od srdce.

Vláďa:   Kdyby žil Buddha tady u nás v Evropě a řekl tady to svoje „Objevil jsem nesmrtelnost“, tak by se o něm třeba začalo říkat „On objevil pramen živé vody“. A pak by jeho následovníci u nějakého léčivého pramene, třeba v dnešních  Mariánských lázních, postavili kapličku, aby se na to nezapomnělo. Po čase by tam vznikly slavné Buddhovy lázně a ještě pozdější následovníci by tam jezdili uctívat tu kapličku a v ní zaručeně pravé ostatky, zatímco ten pramen by pro ně už přestal být důležitý. Jednou by se na něj úplně zapomnělo a musel by pak přijít nový Buddha, aby zase tu nesmrtelnost objevil.

Petr: Naštěstí nám ta kaplička stále ještě stojí a doufám, že ani neuděláme opačnou chybu, abychom ji honem zbourali z nadšení, že bez ní je tam ten pramen pořád.

Vláďa:  Vždyť ta kaplička je navíc krásná! Na začátku je krásná, uprostřed je krásná, a krásná je i na konci. Nesmíme ji zbořit, ale také na ní ani nebudeme viset. Buddha přece říkal, že vor, který nás přepraví na druhý břeh, dál neponeseme na hlavě, ale zanecháme ho na břehu.

Posluchač: Tedy meditační praxe není cíl?

Vláďa: Určitě není!

Petr:  Přestože i po osvícení mniši meditují, a to hodně. I Buddha pak celý život meditoval. Spíš jde o to, že je to jenom…

Vláďa: ... prostředek.

Petr: Ano, a taky krásný a často i dobrodružný kus života, jenom to není „Ono nestvořené, nepočaté, nezrozené, bez kterého by nebylo ono stvořené…“ – to by byla trefa vedle!

Vláďa: A i kdyby v té meditační praxi byl někdo mistr a dokonale ovládal všechny ty techniky…

Petr: ...nebo si to o sobě aspoň myslel (smích)...

Vláďa: ... tak by si měl každý den ráno třikrát před zrcadlem opakovat, že ani na nějaké dokonalosti nebo čistotě mysli se nemá ulpět.  Ono by to bylo jistě příjemné, být konečně dokonalý, ale i to se musí pustit. Na tom je právě založená ta úžasná buddhistická cesta, že ta opička, co pořád svírá ten banán, ho konečně pustí.

Petr: A taky kdo z nás si je opravdu jistý, jak má vypadat dokonalý člověk? Adžan Ča, ten dokonce i trochu zlobil, aby nebyl zbytečně dokonalý! Každý mnich si musí v misce pořádně zamíchat všechno jídlo, co kde postupně dostal, i když se to k sobě vůbec nehodí, a pak to bez posuzování sníst. Jenže Adžan Ča, ten to prostě neudělal a neudělal. Těžko dneska někdo posoudí, jestli se mu z toho jen dělalo špatně, nebo jestli tím provokoval příliš upjaté mnichy. Nebo Fráňa Drtikol (ten už tady před válkou přeložil Buddhovu řeč o prázdnotě, a nejen to, taky to výtečně uměl), ten zase kouřil viržinko. Říkával, že aspoň to ho ještě drží na světě.

Míša: V té meditační praxi je meditace pouhá jedna osmina z osmidílné stezky.

Petr: Spíš dvě osminy, to jsou sati - meditace pozornosti a samádhi - meditace soustředění. Jenomže v životě meditace prorůstá úplně celou stezkou, i když se u toho zrovna nesedí na polštáři nebo nepřechází po pěšince, z tohoto pohledu by to tedy bylo všech osm osmin.

Ideálně bychom u toho nemuseli sedět vůbec, dokonce pro někoho je chyba, když to přehání, a může si tím až ublížit. Stačilo by, kdybychom neměli tvrdé srdce, neseděli si na očích a nebyli líní, a pak bychom nemuseli meditovat vůbec. Stačil by nám normální život. Zatím ale nikoho takového neznáme.

Vláďa: Bylo by opravdu škoda, kdyby meditace byla jenom sedět na polštáři. Třeba jdete tiše a pozorně po lese a najednou ty problémy, co vyskakovaly na tom polštáři, zmizí samy od sebe – a to je také meditace.

Petr: Nebo horolezci a rybáři, ti by mohli vyprávět!

Posluchač:  Stačí jít do schodů, nemusí jít člověk až do lesa.

Závěrečná meditace

Petr:  Když jsem chodíval meditovat do kláštera Dhammapala ve švýcarském Kanderstegu, byl tam jeden velmi laskavý mnich, ctihodný Suňňato. A ten začal takhle: „Podívej, Peter, často tady vzpomínám, jak jsem ležel u nás v Kalifornii na pláži.  Představuji si, jak ležím na tom vyhřátém písku, a ležím si a ležím, a jen tak koukám vysoko do modrého nebe… a ono je to všecko moc dobré. A je mi přitom fajn.  A vždycky když tady v horách na podzim celý týden prší a je tu tma, a když se v klášteře kamarádi mniši cítí jako v ponorce, tak si zase vzpomenu, jak ležím na té pláži, a taky na to hřejivé sluníčko, a je mi zase úplně fajn, a je to báječné.

Víš, on si to člověk opravdu zaslouží, aby mu bylo dobře. Každý z nás si to zasloužíme, aby nám bylo dobře. I ten, kdo není úplně dokonalý, ten si to taky zaslouží, dokonce i hodně divný člověk si to zaslouží. Prostě mysli si, ať je ti dobře, a chvíli u toho vydrž, neodbíhej od toho, chvilku to potrvá, než to ucítíš.“

Podobně jak tady všichni sedíme, tak by nám taky mělo být dobře. Máme na to nárok, a nejen to, je to náš základ, a ten je vždycky dobrý a šťastný. Myslet na to, abychom se cítili šťastně, to je správné a nic špatného se tím jistě neudělá. A když pak odtud půjdeme po ulici domů, tak to lidé na nás poznají a taky si kousek odnesou, tak ať nám je teď opravdu dobře. Ať se tedy cítím šťastný nebo šťastná, to je fajn! To se má! To je dobře!

Ale každý z nás jistě cítí, že by bylo škoda nechat si to jenom pro sebe. Tak si vzpomeneme na někoho, koho máme hodně rádi a kdo nás má třeba taky rád, to je pak ještě lepší. Na maminku, na tatínka, na manžela, na manželku, přítelkyni, přítele, na děti, na někoho, koho máme opravdu rádi, a komu přejeme, aby mu bylo taky fajn. Vybavíme si jeho tvář, jeho úsměv, jiskry v očích, rozepjaté ruce, jak by nás objal, kdyby to teď šlo. Mám tě opravdu rád, ráda! Ať je ti dobře! Třeba ti zrovna dobře není, kdo ví, co tě zrovna potkalo, ale ať je ti dobře. Třeba už ten člověk ani nežije – taky ať je mu dobře!

A už jsme dva, už je nás víc, už je nám fajn, už nám ten oheň začíná dobře doutnat. Tak ještě někoho přidáme – tomu taky ať je dobře toho koho známe, koho máme rádi – pojď mezi nás a ať je ti fajn! Jéje, to je dneska potřebné, srdíčko se pěkně zahřeje, nohy poskočí, ať je dobře! To je fajn! Pak ještě někoho, vzpomeneme si na dalšího člověka, kamaráda – tobě taky! Ano, ano ty taky. Vidíš, na tebe jsem dlouho nemyslela či nemyslel, vidíš, pojď taky – ať je ti fajn! Ať se ti uleví, ať netrpíš, ať nemáš starosti! Zapomeň na ně, příště si je nedělej! Ať je ti fajn, ať je ti dobře! Přejeme ti to všichni!

A vezmeme ještě někoho dalšího - ty taky - vzpomeneme si. A další tváře a jména, co koho známe, kdo nám třeba někdy pomohl, byl na nás hodný a nemusel. Vzpomínáte si, kdo vám někdy opravdu pomohl, a komu byste rádi ještě jednou poděkovali? Tak ten ať se má taky dobře, zaslouží si to určitě. A ten, kdo jenom prošel naším životem – ten taky! Učitel ve škole, někdo z práce, spolužák, spolužačka ... To bylo lidí, co jsme potkali, a nejspíš ještě potkáme. Ať netrpí, ať se jim uleví, ať jsou šťastni.

 A teď zkusíme trošku těžší věc: vzpomeneme si na někoho, kdo nám ublížil. To se stává člověku v životě – a teď se to zase vynořilo, zahnat se to nedá, stará křivda, ublížení. Ano, bylo to zlé, bolelo to, poranilo nás to. To se prostě stane, takový je život. Tak zkusíme to? Jistě víte co, přát také jí nebo jemu dobro. Půjde to, nebo ne? Nejdřív pomaloučku, opatrně, zkusíme to, abychom se nelekli. Představíme se, kdyby tenkrát ten člověk byl v pohodě, kdyby se cítil tak fajn jako my teď, tak by nám asi neublížil. Třeba ale sám trpěl nebo trpěla, cítil se nedostatečný nebo bezmocná, měl vztek, povolily jí nervy ... Pomaloučku se to zacelí, vyplní se to tou pohodou a klidem, a je to.  Konec – ať je i jemu dobře! Nebo ať jí za to nikdo netrestá, je to odpuštěné.

Jestli máme někoho dalšího, řekneme si "Tebe taky ještě k tomu přidáme" – už nám to tak pěkně hoří, tiše a rovnoměrně, to je dobré, to se dá pochválit.  A teď vezmeme nějaké lidi, které ani neznáme, viděli jsme je v televizi, okolo sebe, tam a tam... Konec konců, právě že je neznáme -  tak proč bychom jim také nepopřáli, ať je jim je dobře, ať je jim fajn, ať se mají hezky.

Nakonec si představíme všechny lidi, se kterými sympatizujeme, teď jsme třeba Evropané, ať se nepohádáme, ať se i jiní mají fajn – nakonec každému o to jde, proč by o to nestál. A zkusíme vzít všechny lidi na světě,  jestli by to nešlo...  Jéje, těch ještě je,  třeba už se těší, jak se k nám nastěhují a jak nás pěkně vyjedí...  Jenže být my na jejich místě, co bychom dělali? Třeba totéž. Tak ať se mají dobře! Třeba kdyby neměli hlad, tolik by nám nezáviděli. Tak ať se mají dobře, někdo je naučí číst a psát a modlit se, a bude to. Ať se mají dobře! Ať se mají všichni lidé dobře!

Samozřejmě tady na Zemi s námi žijí nejenom lidé, dostali jsme se zase k těm velrybám, a s nimi i k dalším zvířatům. Jestli máte rádi nějaké zvíře, vzpomeňte si na ně, na pejska, na kočičku, aby taky měli dobře, a třeba i na ubohé krávy, zavřené v plechových kravínech. Taky by se jim asi víc líbilo někde na pastvině, pěkně se pást na sluníčku a koukat do modrého nebe. Ať se mají fajn! Slepice v klecích, ty by jistě raději hrabaly někde pod stromem,  popoletěly si, sedly na plot a kdákaly – ať se mají dobře! Každý, jak umíme. A velryby, bafat pěkně vodu, vozit se po vlnách, namířit si to na jižní pól - taková volnost a krása, ať se mají dobře! Tak ještě lenochodi a mravenečníci a ryby ve vodě a všechno tohle – to jsme taky všechno my. Tak ať se máme dobře! My, co jsme živí, my bytosti, to je krása. Naše krásná modrá planeta se tady vznáší vesmírem… Tak ať se tady všechno má dobře! Dokonce je možné, někdy v daleké budoucnosti, že to nebude jen přání, ve vesmíru je možné všecko, jednou takový stav nastane. Tak ať se to stane, a kdyby to šlo, tak co nejdřív, ať se mají všichni co nejdřív dobře!

A v celém vesmíru, jestli se tam najdou nějací tvorové třeba se zelenýma nožičkama, mají tam taky starosti a koušou tam jeden druhého, tak ať toho nechají a taky se mají dobře! Ano, každý by rád, kdyby ho všichni měli rádi a nikdo mu neubližoval. Ať jsme všichni milovaní od druhých, přejeme si to sobě i druhým. Tedy vůbec všechno, co je myslitelné na světě, ať se má rádo! Jeden druhého a tamten zase tohohle, a sebe taky! Nic nevadí, všecko se dá, láska to všechno snese. Ať se mají všichni rádi, ať jsou všichni šťastni!

Nakonec tuto úžasnou, obrovskou, nezměrnou myšlenku, co jsme teď vytvořili, vezmeme jako velikou krásnou bublinu, a necháme ji rozplynout. Vždyť ani toto není naše, to jenom tak bylo a zase není, utíká, ztrácí se, mizí, protože všechno nakonec je, jak je, a to je úplně dobře."

Vláďa:  A protože paprsek ze světla je také světlo, tak nás bude i dál hřát a svítit nám na cestu. Teď budou Vánoce a ta cesta sjednocení nám určitě půjde mnohem lépe. V tichu, míru a slavnostní náladě to jde úplně samo. Jednak je ten vánoční čas už sám od sebe takový jímavý, jednak mají o Vánocích lidé k sobě blíž, a tak to jistě bude pěkné. Budeme si to všichni přát.

Petr: Můžeme se teď tady v Lotusu poklonit Buddhovi, Dharmě a Sanze - a až budou po Praze jesličky, tak zajít do nejbližšího kostela a podívat se na narození Ježíška - člověka, který nám Evropanům dal duchovní základ celé naší kultury, a nejen to. Když se má mít všechno rádo, tak si to přece nemůže překážet, ale pomáhat. Tak všem děkujeme za pozornost.

Vláďa: Děkujeme za hezký večer.

Petr: Udělali jsme ho všichni tady společně.