Jak vznikly Védy
Petr Pavlík
Jedenkráte se slavný mudrc Vjása rozhodl, že sepíše celé Védy, to jsou nejstarší indická posvátná písma, jenže vůbec nevěděl, jak na to. Stalo se prý totiž, že se mu v jediném okamžiku objevily před očima všechny sloky najednou a zářily na noční obloze tak, že zastínily všechny hvězdy. Mělo to být obrovské dílo, jaké svět dosud nepoznal.
Jenomže jak to má sepsat? Kde má začít, aby nezapomněl konec? Dostal najednou strach, že jak začne myslet jenom na jediné místo, tak všechno ostatní se v tu chvíli ztratí v zapomnění.
Naštěstí byl moudrý a věděl, že na světě není sám, že tu vždycky bude někdo větší než on. Udělal si proto na lesním paloučku před svou chýší malý ohníček a nabídl nejvyššímu Brahmovi, stvořiteli vesmíru, trochu rýže a pár drobných lesních plodů. Víc sám neměl. Pak už jenom tiše seděl, pozorně naslouchal a věřil, že mu velký Brahma pomůže.
Když už plameny pohasly a z ohníčku zbyly jen rudé uhlíky, zaslechl konečně z hlubin džungle ozvěnu Brahmova hlasu:
„Vjáso, člověče, poslouchej. Ze všech svých milovaných bytostí, které jsem stvořil - bohů, lidí, zvířat i démonů - jsem pro tebe vybral Ganéšu, aby ti pomohl.“
„Ne, Ganéšu ne, toho nikdy! Vždyť je tak hloupý a ošklivý. Hlavu má jako slon a tělo jako člověk, a pak ten jeho věčně neposedný chobot… Ten by mi u toho psaní jedině překážel!“
„Vjáso, člověče, poslouchej. Ganéša je přece jedním z bohů, a to je víc, než člověk. Vím dobře, proč ti ho posílám. Má zázračnou moc usmíření a odstraní každou překážku. Budeš se k němu modlit, aby k tobě přišel a pomohl ti svou božskou silou.“
„Jakýpak je to bůh! Co by si o mně všichni pomysleli? Že jsem nějaký prosťáček, který se dokáže modlit jenom k tomu, kdo má nahoře hlavu a dole nohy… a navíc ten hrozný chobot! Praví mudrci, kteří prohlédli klam stvoření, ti se přece odjakživa modlí k Absolutnímu, Nestvořenému, Beztvarému, jež je mimo štěstí a přitom štěstím samým, vše pronikající, nepodléhající žádným přáním…“
A tak Vjása horlivě vysvětloval a vysvětloval, jakým způsobem se on sám nejraději modlí, až pozvolna zapomněl, že mluví k samému Brahmovi Stvořiteli. V tu chvíli ovšem zapomněl i celé Védy, až do poslední tečky.
Lekl se a zaposlouchal se, ale bylo už jenom ticho. Jen odkudsi zdálky zaslechl, jak se mu velký Brahma směje: „Vjáso, člověče…“
Druhý den ráno se umyl v potůčku a vyhříval své staré tělo v prvních paprscích sluníčka. Seděl před svou chatrčí na polštářku ze suché trávy, v hlavě měl dočista prázdno a nevěděl, co si dál počne.
„Není to lehké, dělat mudrce,“ říkal si, „když nám to zrovna nejde.“ Seděl schoulený, bylo mu smutno a připadal si nepatrný jako zrnko písku.
Konečně si vzpomněl na to, co mu v noci radil nejvyšší Brahma Stvořitel: modlit se ke Ganéšovi… Taková ostuda, nějaké prosbičky a dětské říkánky... Z toho už dávno vyrostl! Ani sám Brahma přece nechce od opic, aby se pásly na louce, a od krav, aby skákaly po stromech. Jenže co si má teď počít?
A vtom ho to napadlo. Když už to neumí jako děti, musí to být ta nejvznešenější modlitba, kterou se modlí mudrci. Ale protože velkému Brahmovi se nedá odporovat – to by si přece žádný mudrc nedovolil (poprvé se dnes usmál a mrkl okem) – nebude dnes ta modlitba patřit nikomu jinému než Ganéšovi!
A tak začal zase pěkně po svém: „Ó Absolutní, Nestvořené, Beztvaré, jež jsi mimo štěstí a přitom štěstím samým, vše pronikající, nepodléhající žádným přáním…“
Modlil se tak velice dlouho, předlouho a bylo mu u toho moc dobře - zase byl v duchu tam, kde býval dřív, a kde byl ze všeho nejraději. Přišlo na něj přitom veliké štěstí. Jenže Ganéša nepřicházel, nebylo po něm vidu ani slechu.
Vjása proto moudře usoudil, že milý Ganéša stále asi nepoznává, že se modlí právě k němu. Nejspíš bude zvyklý na ty své říkánky… Jak má ale udělat, aby si ho všiml? Vtom ho to však napadlo a tak se usmál podruhé: Sehnul se na všecky čtyři, dělal kolébavé kroky tam a nazpátek, kýval těžkou hlavou a dělal přitom, že houpe chobotem. A jak už to uměl po svém, pokračoval opět svým táhlým, zpěvavým hlasem, tak jak se dodnes recitují Védy:
„Ó Absolutní, Nestvořené, Beztvaré, jež jsi mimo štěstí a přitom štěstím samým, vše pronikající, nepodléhající žádným přáním…“
Vtom už ale seděl Ganéša před ním na svých tlustých nohou, hladil si chobotem své kulaté bříško a smál se:
„Vjáso, dobře vím, co potřebuješ. Společně sepíšeme Védy – ty budeš diktovat a já budu svým chobotem zapisovat. Nevěříš? Jen se podívej, už je zase před sebou celé vidíš.“
A skutečně! V té chvíli znal opět moudrý Vjása celou božskou i lidskou moudrost, až do posledního písmenka.
„Vjáso,“ pokračoval Ganéša, “poradím ti teď, jak to udělat, abys na nic nezapomněl, aby nám z našich Véd nic nechybělo pro budoucí lidská pokolení. Mé pero se nesmí ani na chvíli zastavit, stále musím psát souvisle. Jedině tehdy ti neuteče nit, když budeš diktovat pořád a pořád…“
Vjása se ale zarazil. Jak dlouhé budou všechny Védy, kolik dní a nocí, to přece člověk nevydrží, to není v lidských silách… Vtom ho ale napadlo prosté řešení, a tak se usmál potřetí:
„Nejmilejší Ganéšo, víš, mám také své malé přání: Aby se nám naše svaté Védy nepopletly, tak zase ty nesmíš zapsat nic, co bys nejdřív sám svým rozumem důkladně nepochopil!“
Ganéša důvěřivě kývl na souhlas, a tak začali. Vjása vyprávěl, Ganéša mu naslouchal a psal.
Nejdřív začal Vjása vyprávět dávné pověsti, jak žili mocní mahárádžové a krásné princezny s ňadry tak oblými a plnými, že i stéblo trávy se mezi nimi udrželo, o strašlivých bitvách mezi znepřátelenými rody v širých údolích indických řek, o neohrožených hrdinech širokých ramen a jejich úskočných protivnících … a to se všechno Ganéšovi náramně líbilo, a tak psal a psal, až mu pero skřípalo.
Když ale Vjása dostal žízeň a viděl, že musí na chvíli přestat, opatrně a poznenáhlu převedl nit na rozhovor učitele a žáka na lesní mýtince, kde se žák ptal na ta nejhlubší tajemství našeho bytí.
To už ale milý Ganéša musel začít pořádně přemýšlet, a tak se jeho pero zpomalilo. Byl přitom poctivý a důkladný a tak houpal svou těžkou hlavou ze strany na stranu a přemýšlel a přemýšlel, ale pořád ničemu nerozuměl. Vrtěl hlavou, až mu jeho sloní uši pleskaly, psal přitom stále pomaleji a pomaleji a Vjása se mezitím vytratil a zmizel ve své chýši.
Když se znovu objevil, měl před sebou Ganéša ještě celé tři věty. Vjása honem zopakoval učitelovu odpověď žákovi, Ganéšovi se rozsvítilo a už zase vesele psali dál – pro změnu o obětních darech a jak je přinášet s největší láskou a pokorou.
A tak to pokračovalo po celou dobu. Vždycky když Vjása potřeboval odejít, podstrčil tam nějakou hlubokou moudrost, a zase aby Ganéša nebyl smutný a dobře jim to oběma šlo, přidal pro něj příště trochu zajímavostí, které šly víc od srdce. Psali spolu a psali, až nezbyl jediný kousek.
Tak se stalo, že se splnil úmysl velkého Brahmy Stvořitele, jaké máme mít dnes Védy – někdy moudré a poučné, jak si je představoval Vjása, a jindy zase laskavé a poutavé, jak se to líbilo Ganéšovi, k probuzení a radosti celého stvoření.