JABLKA A HRUŠKY SE NEDAJÍ SČÍTAT

Petr Pavlík

V osmdesátých letech dvacátého století se děti na českých základních školách učily množiny. Někdo si tenkrát vzal do hlavy, že to u malých dětí podporuje logické myšlení. Jenomže na rozdíl od dětí tomu učitelé i rodiče sami moc nerozuměli…

„… a hrušky se nedají sčítat. Jablka a hrušky se nedají sčítat. Jablka … Mami, už to mám dvanáctkrát. Kolik mi ještě zbývá do padesáti?"

„Třicet osm."

„A myslíš, mami, že až to všechno napíšu, tak že to pak bude pravda?"

„Je to přece pravda," prohlásila matka a pro povzbuzení dodala: „Vidíš, už žehlím patnáctou plenu. Budeme závodit, nechceš?"

„Nechci. Takže dohromady máme dvacet sedm. To už máme hodně."

Matka neodpověděla a chvíli bylo slyšet jen tikání kuchyňských hodin se šiškovitými závažími a syčení žehličky na mokrém prádle. Najednou ze sebe vyrazila:

„Přece to, Lukáši, jednou musíš pochopit. Karlík to chápe a Monika to taky chápe. Napíšeš to stokrát: Jablka a hrušky se nedají sčítat.  Když se na něco pořádně soustředíš, tak je vyloučené, aby ti to jen tak prošlo hlavou. Psycholog to včera říkal."

„A ten umí udělat, že až to stokrát napíšu, tak to pak bude pravda?" zeptal se Lukáš, zvedl oči od papíru a okusoval tužku. „Víš, mami, já bych ti chtěl udělat takovou radost!“ dodal upřímně a upřel na matku své velké kulaté oči. Matka se sklonila nad prádlo a chvíli naprázdno polykala. Šestnáctá a sedmnáctá plena byly skoro lisované.

„Lukáši: Jedno jablko a jedno jablko máš dvě jablka. Ale jedno jablko a jedna hruška, to je proti logice. To prostě nejde."

Lukáš se zamyslel. „A kde je ta logika?

„Jak to, kde, to je přece jak správně myslet, tu má každý."

„Tak ji asi každý nepoužívá," usmál se Lukáš. „Jakou známku jsi měla v první třídě z množin?"

Matka se zarazila. „Tenkrát se to ještě nebralo. Počítalo se obyčejně."

„A kolik bylo jedno jablko a jedna hruška?" vyzvídal Lukáš.

„Na takové hlouposti nebyl čas, počítalo se na prstech. Pak přišla násobilka a nejhorší bylo písemné násobení a dělení, to dalo moc práce."

„Ale na velké počty už přece máme kalkulačku! Podívej, kdyby ty Alenčiny plenky sežral takový robot, co běhal včera v televizi, a vyplivl je hotové, tak je taky nebudeš počítat po jedné."

Matka neodpovídala, Lukáše hřálo dílčí vítězství a vrátil se k předešlé myšlence:

„Co kdybychom, mami, spolu nějak udělali, aby to tak nebylo? Jako co se smí sčítat a co nesmí. Třeba deset jablek a pět hrušek, to se nesmí. Ale deset beden jablek a pět beden hrušek, to je přece patnáct! A nikoho nenapadne, proč. Mají to jen naučené.  Tak kdyby aspoň shořela škola. To by zatím stačilo!"

„Co to povídáš? Víš, co stojí postavit takovou školu? Kolik peněz, a kolik práce, a kolik času!" kázala matka a byla trochu klidnější, protože hovor přešel na známé věci.

„A mami, peníze a práce a čas, to se dá sčítat?" opatrně pokoušel Lukáš. Odpověď nepřicházela a tak pokračoval: „Víš co, mami? Nemohl bych ještě z pilnosti napsat padesátkrát Škola hoří?"

„Lukáši, až budeš mít stokrát ty jablka a hrušky, tak si to klidně napiš, já si to pak schovám. Až budeš veliký, tak ti to ukážu, a pak se tomu oba budeme dlouho smát".

„Tak dobře, mami, já tam zařadím trojku, šlápnu na plyn a už se to píše!" rozjel se Lukáš, sklonil hlavu nad papírem a začal vyrábět velká, kulatá písmena, každé trochu jinak povedené, tempem prvňáka, stále jedno za druhým, dál a dál.

Matka překročila šňůru od žehličky a šla rozsvítit. „Už se stmívá a nesmíme si kazit oči," poznamenala. Pak zase uchopila žehličku a od vlhké pleny stoupal oblak páry. A Lukáš pokračoval v psaní: „Jablka a hrušky se nedají…"

V kuchyni bylo dlouhou dobu ticho, plen ubývalo a pomalu se blížila večeře.

„Protože to tak vždycky není," pokračoval uprostřed ticha najednou Lukáš v původně započaté myšlence.

„Ale Lukáši," vzhlédla matka, „co zas máš proti škole?"

„Nic. Teď už nic. Školník se o to postará."

„Jaký školník a o co se postará, Lukáši, co to zas prosím tě povídáš?" divila se matka.

Lukáš začal trpělivě vysvětlovat: „Podívej, mami. Nemám ho rád. On smrdí. Protože pořád kouří. A ví, že na chodbě nesmí. A hlavně nedává pozor. Protože pořád myslí na to, jak staví chalupu. A hází nedopalky do koše. A přitom taky nedává pozor. A v tom koši je papír. A já už to mám pětatřicetkrát."

„Co to má společného se školníkem?" ptala se matka, a cítila, jak ji opouštějí poslední zbytky logiky.

Lukáš pokračoval: „A když je to tady," ukázal si prstem na hlavu, „když je to tady, tak je to taky tam, a ukázal přitom z okna směrem na školu. „Fakt to není pravda, že jablka a hrušky se nikdy nedají sčítat!“

„A kdy se podle tebe dají?“ ptala se matka a nahlédla mu přes rameno. Celá stránka byla pokryta větami Škola hoří.

 „Mami, když se něco opakuje, a nedělá se nic jiného, tak je v hlavě jenom to.  A to se pak s něčím jiným trefí na sebe. Třeba teď je to naše škola."

„Ale Lukáši," rozesmála se matka, „i když v tvé představivosti škola vyhoří, nemá to nic společného s opravdovou školou. Ta ti ještě, zaplať Pán Bůh, nějakou chvíli vydrží. Škola na papíře a skutečná škola, to je opravdu jablko a hruška. Když jsi to napsal, tak ses pěkně odreagoval, a zítra půjdeš do školy a paní učitelka ti dá z matematiky jedničku."

„Nedá," řekl Lukáš, a bylo vidět, že se nedá vyrušit. „Protože právě teď hoří škola. Podívej, tady na papíře. Protože všecko na světě jsou hrušky a jablka. Co když, mami, bude hruška bez krčku a trochu červená? A ty si toho nevšimneš? Pak ti ji prodají jako jablko, kousneš do ní a budeš se divit.“

„A co to má dělat s vaší školou?“

„Prostě vyhoří. Najednou tady z té školy na papíře bude naše opravdová škola. Stačí jen udělat, aby se to jablko nepoznalo od té hrušky. Pak to jde." Lukáš se sklonil nad stůl a dál vytrvale plnil široké modré linky.

Večeře probíhala šťastně a spokojeně. Jedli spolu lžící nudle s mákem a hrálo k tomu staré rádio na polici. Právě když Lukáš mířil lžící s nudlemi do pusy, opatrně, aby ani jediná nespadla, zazvonil z pokoje velký černý telefon. Lukáš zarazil lžíci do kopce nudlí a utíkal zvednout sluchátko.

„Mami, volá Karlíkova máma. Že ti něco chce."

Lukáš se zase vyšplhal na židli, sklonil hlavu a pokračoval v potýkání s nudlemi. Díval se přitom do talíře, ale o to víc natahoval uši. Po chvíli vyšla matka z pokoje:

„Tak, Lukášku, zítra půjdete s celou třídou do Zoo. Pan Urban, ten váš školník, je ve vyšetřování."

„Tam už mu nedovolí kouřit," podotkl radostně Lukáš. „A kdy postaví novou školu?"

„Uhasili to včas," usmála se matka, „je tam jen spousta vody a kouře, ale vyučovat se bude už v pondělí."

Lukáš se sehnul a nabíral lžící nudle. Mlčel. Když dojedl, utíkal s prázdným talířem do dřezu, a pak pro pero a papír.

„Co to zas děláš, Lukáši," zlobila se matka.

„Padesátkrát bylo málo, mami. Chce to aspoň stokrát, aby shořela celá," zašeptal Lukáš.

„Dej mi to, Lukáši, a slib mi, že už takové věci nikdy nebudeš dělat,“ naléhala matka.

„No když to tobě, mami, udělá radost, … tak jo. Tumáš," a podal matce papír.

„A u teď jdi spát, bylo toho dneska opravdu dost," řekla matka. Vzala ten papír, chvíli váhala a pak ho strčila do kamen. Zabouchla rychle dvířka a oddechla si.

Když uložila Lukáše spát, sedla si k televizoru, ale nebyla schopna sledovat děj. Myšlenkami byla jinde – všude ty jablka a hrušky… Logiku to všechno nemělo, přesto však se jí zdálo, že cosi mlhavého začíná chápat. Jen jedno si nedovedla vysvětlit: pocit vlastní viny. Mělo to opravdu souvislost, nebo ne? Dají se sčítat jablka a hrušky, třeba nějak jinak, než jsme zvyklí?

Školu v pondělí otevřeli a v půl osmé se do ní začali trousit prvňáci s velkými sešity, plnými barevných obrázků množin. Toho roku se už nic pozoruhodného neudálo. Tedy až na jednu drobnost: Nový školník sklízel ve školní zahradě neuvěřitelnou úrodu – celých deset beden jablek a pět beden hrušek.  Že by…?  Právě o tom přece psal Lukáš stokrát, a teď jsou jeho jablka a hrušky na papíře opravdu v těch patnácti bednách! Jak se něco stokrát soustředěně opakuje, tak se to pak opravdu stane? Kdo ví… Dva případy, to mohla být také pouhá náhoda. Dál už malý Lukáš slíbil, že to příště neudělá, tak už se víc nedozvíme. Mezi námi – a to je dobře, nebo je to škoda?