Síla nejslabších

Petr Pavlík

Poprvé jsem se s takovým člověkem setkal v Alpách. Měl žluté, křivé zuby, snědou, vrásčitou tvář, nízké čelo, silné čelisti, a na uzlovitých bosých nohou měl odstálé palce. Říkal si Inti, prý to znamená Syn boha slunce, a narodil se kdesi vysoko v Andách. Švýcarské Alpy mu připadaly trochu nízké, ale zase not so bééd. Mluvil roztomilou angličtinou s měkkým přízvukem a oslovoval mě gríngo, jak už je v těch jeho jižních zemích zvykem.

Tamnímu indiánskému kultu ho prý vyučil jeho dědeček, ale protože ten příliš pil nějaké kaktusové lektvary a už tu dávnou moudrost hodně zapomněl, rozjel se milý Inti ještě do Himalájí, že když jsou to o hodně větší hory, musí tam také být o hodně větší kouzelníci, než v těch jeho rodných Andách. Zlobil jsem ho, zda tam ctihodní lámové umějí meditovat lépe než pouhé lamy u nich doma, ale on se tvářil tajemně a nepřiznal, co všechno v těch himalájských výšinách pochytil. Podle mého ze všeho nejvíc, jak kouřit hašiš, ale máme si myslet o svých bližních to lepší, tak o tom raději nic nechci vědět. Zaslechl jsem jenom, že někdy to byl bééd trip, ale někdy že to bylo grééééjt, šklebil se přitom od ucha k uchu jako čerstvě vylovená škeble a šelmovsky mrkal očima.

Ale úplně odepsaný feťák to zase nebyl, vůli dokázal mít občas pevnou jako dráty v betonu. Postavil tam tenkrát pro všechny na alpské louce u lesa pravou indiánskou potní chýši, to je lehká kulatá konstrukce z ohýbaných větví, která se pokryje chvojím a všecko se ucpe mokrou trávou, aby tam netáhlo.

Vypadá to pak zdálky jako zelené iglú, jenom to není ze sněhu. Místní krávy to zvědavě okukovaly a zkoušely to i ochutnat. Před tou chýší hoří táborový oheň, do kterého se dají ohřát velké valouny. Ty Inti pečlivě vybíral vysoko v horách a tvrdil, že to nemůže být kdejaký šutr, kámen do potní chýše, ten že musí mít svou osobnost. Taky se pak už žádný kámen nesměl použít příště, ten už byl vypálený a mrtvý, a kouzla by se pak nedařila.

V té chýši byla skoro úplná tma, všichni byli do naha, i holky, mimochodem docela pěkné, ale na tohle se tu nehrálo. Bylo tam neuvěřitelné vedro a vždycky, když už jsem měl dojem, že by se možná dalo dýchat, Inti se zvedl a přinesl z ohně další rozpálené balvany, které polil vodou. K tomu se všichni soustředili a opakovali po něm modlitby v neznámém jazyce, pořád dokola, dál a dál. Bylo to strašně dlouhé a nedalo se to vydržet. Cílem byla vnitřní očista člověka - o tom nebylo pochyb, to se u leckterého hříšníka vypotila nejen včerejší marijánka, ale u těch, kdo na to věřili, snad až muchomůrky z minulých životů... O tom ale sám svědčit nemohu,já bych nic takového do pusy v životě nevzal, to jen tak co jsem zaslechl bokem.

Přesto v tom pocení bylo víc dobrého, než si mnohý z nás uvědomoval. To horko na hranici snesitelnosti a to opakované mumlání totiž napomáhalo k tomu, aby se člověk úplně vzdal a celý se odevzdal, aby zanechal zbytečné obrany svého sobectví, utkvělé snahy zachovat si své příjemné pocity, dokonce i pouhé právo na vzduch - a dělal právě jen to, co se od něj žádá, a to navíc pozorně a s láskou. Bylo to opravdu těžké, ale sám musím uznat, že to fungovalo velice dobře. Ze tří hodin v jednom kuse, což bylo minimum, jsem tam sice vydržel jenom asi hodinu - v mém věku to byl přece jen nápor na srdce - ale i tak jsem se pak celý den cítil jako vypraný z automatické pračky. Nádherný pocit.

Ten Inti tam pak ještě ukazoval, co dokážou s člověkem šamanské bubny: to si každý vyrobil svůj buben a učil se na něm najít si svůj vlastní rytmus bubnování, na kterém bude rezonovat jeho duše, a poddat se tomu bubnování a s tou svojí duší splynout a tím také s lesem a s horami a s přírodou a s větrem a se všemi zvuky a pohyby a zkrátka se vším. Bubnovalo se taky do úplného vyčerpání, až na dno, a to už to pak začalo jít i těm, kteří u toho předtím příliš mnoho přemýšleli po svém a neuměli s tím přestat.

Další den se vyráběly taneční masky. Každý si musel udělat dvě: jednu, jak by sám vypadat chtěl, a druhou, jak by si za nic na světě vypadat nepřál. Věřím, že by z toho měli Freud s Jungem velikou radost... S tou pěknou maskou se pak tancovalo při těch bubnech, taky kam až kdo vydržel na nohou, a v nejlepším (či v nejhorším?) se ta maska odhodila a pod ní se ukázala za děsného řevu ostatních ta špatná, a všichni k tomu tleskali a pískali. Nakonec se odhodila i ta a člověk byl zase sám sebou. Docela primitivní hra, ale fungovalo to znamenitě.

Pak už jsem toho skákání měl dost a šel jsem tam navštívit jednoho starého buddhistu a trochu si u něj sednout a od toho všeho si odpočinout... Po nějakých letech jsem se ale právě od něj dozvěděl, že milý Inti prý pilně vybíral od všech soucitných duší na jakousi nemocnici či útulek pro indiánské sirotky kdesi daleko v Peru, a když už toho nasbíral dost, tak že se s těmi penězi najednou bez rozloučení vypařil. Dotyčný útulek prý pak už nikdo nikdy neuviděl. Byl to přece jen asi pouhý člověk, vůbec žádný svatý, ale kouzelník to byl dobrý, to mu šlo, a za to mu budiž veliké díky.

Vždycky jsem měl za to, už jako kluk při četbě dobrodružných knížek, že šaman či kmenový kouzelník musí být děsný sekáč, společenská dvojka hned po náčelníkovi, a můj vysněný šaman tak také vždycky vypadal - urostlý, s dlouhými péry a s orlím nosem, stojící zpříma a zírající v dál, a k tomu ještě v pozadí bohatě vyřezávaný totem a za ním samozřejmě mlžné hory. A když se mi pak ten sen splnil a jednoho opravdického šamana jsem konečně potkal, tak to byl trochu šeredka, trochu závislák, a nakonec prý dokonce i trochu podvodník... Ale srdce měl o to větší, Inti byl velký kouzelník a také svým způsobem velký umělec, protože dokázal skvěle hrát na lidskou duši.

Jak to dělal s těmi maskami, to mi připomíná legendu o Buddhově mládí. Ten měl prý jakožto královský syn tři paláce: jeden na léto, jeden na zimu a jeden na období dešťů. Celé mládí pak prožil obklopen přepychem a krásnými tanečnicemi, jen aby nemusel vidět lidskou bídu a ubohost a nepoznal bolest. Co je na té legendě skutečné, to dnes nikdo nedokáže potvrdit, ta je stará dva a půl tisíce let, ale jedno je v ní jistě hluboce lidské: v podobě rozmazleného prince se nám tu ukazuje typický obraz našeho lepšího já, které touží být okouzleno sebou samým, žít si v neustálé radosti a ze všeho nejméně vidět cizí bolest. Právě tohle je ta naše lepší maska, kterou nás ten Indián učil odhodit jako první.

Píše se, že budoucí Buddha tenkrát tajně opustil brány paláce, aby se vyrovnal se svou neodbytnou pochybností, zda i jinde je to skutečně stále tak krásné. Údajně ho tehdy navštívili čtyři božští poslové: Poprvé spatřil starého člověka, sehnutého, s vypadávajícími zuby, bezmocného a bolavého. Nato uviděl člověka nemocného, plného vředů a hnisu, zapáchajícího a vzbuzujícího současně soucit i odpor. Další byl pak člověk mrtvý, kterého odnášeli na nosítkách spálit a hodit jeho zbytky do posvátné řeky, jak už je v Indii od nepaměti zvykem.

Buddhou to tenkrát hluboce otřáslo a pod odhozenou krásnou maskou královského prince, který vynikal ve všech bojových uměních a jistě byl miláčkem těch nejpůvabnějších tanečnic, se rázem objevila ta druhá, negativní: vyhublý asketa, znechucený životem, chovající jediné přání od všeho utéci a navždy zaniknout bez nejmenšího zbytku, aby se již neobjevil ani stín bolesti. Takový byl prý pak čtvrtý božský posel, kterého potkal - putující mnich, a ten byl tehdy obrazem jeho samého. Buddha se v něm poznává a utíká z paláce, stává se bezdomovcem, věčně hladovým a stále hledajícím vysvobození z koloběhu zrozování.

Ale i tato druhá maska konečně jednou padla a Buddha odchází od Stromu probuzení, aby kráčel dál svou střední cestou, aby byl tím, kým skutečně je: laskavým a soucitným člověkem, vydaným sice napospas bolesti, stáří, nemoci a smrti, přesto však je s konečnou platností překračujícím, a aby právě tohle učil také ostatní. Jeho proměna je tak dokonána.

Někde jsem také četl či slyšel - už nevím - jeden výklad, jak vlastně vzniklo šamanství: Již v nejstarších rodových či kmenových společenstvích, nesoucích stále mnoho znaků zvířecí smečky, se občas vyskytl nějaký slabý jedinec, dnes bychom řekli s postižením. Tehdejší myšlení mohlo být ještě mlhavé, často spíš symbolické, archetypální. Přesvědčují nás o tom jeskynní malby i nálezy z pravěkých pohřebišť. Velice často pak muselo dojít k myšlence na zástupnou oběť: Když byl medvědem poraněn zdravý, schopný lovec, co kdyby zůstal živ a božstva si místo něj vzala někoho slabého, kdo je společenství spíš k tíži? Víme také z výzkumů o chování zvířat, jak nemilosrdně se často chovají k nejslabšímu členu smečky - je to podivná, nesmírně krutá hra, která bezohledně zajišťuje přežití většiny. Slabý je tak obětován ve prospěch silnějšího nebo je mu to neustále dáváno najevo.

I v nejstarších společenstvích k tomu jistě často docházelo, zpočátku asi jako prostá rituální vražda, legitimizovaná celým společenstvím. Později, jak rostla schopnost reflexe a tím i kritiky, začalo být možná důležitější, zda vykonaná oběť měla skutečný účinek - zda se pak ten nemocný opravdu uzdravil, když už za něj někdo jiný musel zemřít. Tehdy už mělo patrně větší význam, jak na zvolenou oběť nemoc či jiné neštěstí účinně přenést, než aby jen rychle zahynula. Navíc mohlo být i praktické nějakou osobu k oběti postupně použít opakovaně, dostavil-li se úspěch.

Pro toho obětovaného nešťastníka to jistě muselo být strašné, nejen trpět celý život jako postižený, ale ještě stát se obětním beránkem, který nikdy nezná den, kdy bude muset posloužit, a dokonce ani, jak dlouho to bude muset snášet. Navíc obětovaný jistě sám věřil magickému aktu přenosu viny či neštěstí a bral to jako nevyvratitelný fakt, byl do hry sám zatažen.

To se nejspíš opět stalo mnohokrát, než se našel první obětovaný, který se svému osudu vzepřel a dokázal nemožné. Ne snad, že by od svého kmene utekl, vždyť třeba ani nemusel být schopen chůze, ale že svůj úděl přijal a dobrovolně na sebe cizí utrpení skutečně přenesl. Věřím, že to je ten největší zázrak, který dokáže empatie, obětovat se ze soucitu k druhému, z lásky darovat sám sebe.

Aby tomu dodal přesvědčivost, předváděl pak svůj stav převzetí cizího utrpení všem ostatním, a to mocnými výrazovými prostředky - strašlivými výkřiky, křečovitými pohyby, panickým tancem. Mohl si na to obléknout i neobvyklý, odpuzující oděv a použít nějaký primitivní hudební nástroj.

Pokud se to podařilo s velkou upřímností a přesvědčivostí, šance na záchranu nemocného tím jistě stoupla, neboť to u něho posílilo nejen jeho vlastní víru v uzdravení, ale získal tak i důležitou podporu celého společenství, protože jeho bolest všichni prožívali společně s ním. Navíc mohl být pohnut soucitem, že právě za něj druhý dobrovolně trpí, a získat z toho vůli k uzdravení. Ve vážných případech to samozřejmě vyjít nemuselo, pravděpodobnost tu však jistě pracovala k dobrému, a navíc se pak hlavně vzpomínalo jen na úspěšné případy, protože pouze jejich svědkové přežili a mohli o sobě vyprávět.

A tak se naprosto paradoxně stává nejslabší člen společenství tím nejsilnějším: vzal na sebe cizí utrpení a dokázal ho unést, dokázal uzdravit druhého vlastní obětí a zůstat přitom živý, a ještě o to silnější. Stává se tak šamanem. Pro ostatní je to ten, kdo jistě musí mít veliké kouzlo, když dokáže takovou zázračnou věc, a tak bude od této chvíle obáván, ctěn, a jednou možná i milován. Slabý, ošklivý, jinak neužitečný či dokonce na obtíž, přesto však mocný a zázračný.

Tady bych asi měl s vyprávěním skončit, ale nedá mi to ohlédnout se ještě i do naší evropské křesťanské tradice: I tady najdeme zarážející podobnost - velikonoční tajemství. I zde nalezneme zástupnou oběť Beránka, uzdravení, dokonce i věčnou spásu a vzkříšení namísto potupné smrti. I tady se zdánlivě nejslabší stává nejsilnějším, žebrák králem, ten poslední tím prvním. A protože už nemá žádnou masku, ani přísného a spravedlivého učitele zákona, ani milujícího a odpouštějícího divotvůrce, ze všeho nejvíc se stává sám sebou, skutečným Synem Božím.