DUTÁ VRBA
Petr Pavlík
...každý má svou zpovědnici. Stará vykotlaná vrba, to je ta moje. Jak roky plynuly, naskládaly se v ní básničky. Docela obyčejné, bez ozdob, a více méně naivní. Dokonce i mamince se věci trochu přikrašlují, jenže do vrby, tam to padá, jak to je. Přiložte ucho na dutý kmen a poslouchejte - neuslyšíte také svoje verše?
OBJETÍ
Pod tichou hladinu se noří má ruka,
když pátrá v průzračné vodě,
kde kmeny lesních velikánů
mi zakrývají tvůj obraz.
Trhám květy. Stonky pláčou:
jeden, druhý, třetí.
Zmocnit se květů tolik bolí.
Plníš náš svět svou krásou.
Mihla ses v oblacích. Plyneš nebem
a slunce zlatí tvoje šaty.
Hrajeme si. Teď jsi světlem, a já stínem.
Teď zas stínem, a já světlem.
Splyneme v objetí.
(1973)
STUDNA
Pověz, kdo posbírá
tvou duši po vrcholcích stromů?
Ptáci ji roznesou!
Nevěříš? Snad po desáté kopali studnu:
vybrali vodu, bezpočet věder,
a čistou lili zase zpět...
Voda dál uniká prstům a přece se směje,
voda je bez viny.
Stále ji miluješ? Vždyť jsi sama hlubinou.
(1970)
ROZSUDEK: SVOBODEN
Šátek přes oči a další krok.
Každé prkno má svůj konec.
Tak kdy už?
Kdesi v dálce volá svoboda,
za tebou ti, které máš rád,
a srdce je veprostřed.
Kdo to unese v jedné dlani…
Když dálka přijde blíž,
stane se hloubkou
a prázdná dlaň se naplní.
Šátek přes oči a další krok.
Stále tam.
(1976)
V KOPCÍCH
Kdo hledá v kopcích, stoupá vzhůru.
Pod nohou chrastí spadlé listí
jak stránky dnů, jež nikdy nezačnou.
Jde hledat v kopcích. Nahá úbočí
a chomáče trávy hladí zrakem, mlčky pátrá.
Vrcholky stromů spojí v nedohlednou čáru.
Zaváhá nad tmavými skalisky, než ho zláká
spočinout v lesklé zátočině řeky.
Tam spatří blankyt, a pouhá vzpomínka
ukáže nebe. Tak čisté, že se ztrácí,
přece však někde musí být.
Pozvedne ruce a objímá je, a cítí, že je blíž.
Ta radost ho tak bolí, že opět nebe odstrčí.
Nebe však přijde samo.
Jsou v něm kopce, stráně, řeka, skaliska i lesy.
Milují toho, kdo je našel.
Když zajde slunce, tma setře stíny
a rozhostí se chlad.
Zítra zas bude hledat v kopcích.
(1978)
ŘEKA
Dívá se oko na svět, stesk je kalí.
Už dlouho světla ubývá.
Pramének slzí se teď stal řekou.
Řvoucí, divou, vzedmutou,
ať víčko zavře, ať je otevře.
Prozraď, řeko, kolik ještě zákrutů?
Tvé vlny kdysi tolik vábily.
Tvé vlny, prudké peřeje a stinné tůně,
hradby balvanů a zlaté písky.
Nezkrotný proud, jenž drtil malý kvítek,
když ležel mlčky v cestě.
Prozraď, řeko, kolik ještě zákrutů?
Zelený vír dál kalí oči
a táhne dolů, tam k sobě dolů.
Ty oči už pro pláč na svět nevidí.
Jen ucho vnímá šelest křídel -
vysoko k nebi letí pták, nezměrné nebe,
vzdálený bod, jenž zvolna mizí.
Tu na okamžik oči vidí.
(1972)
PŘEDEHRA
Zvonky a flétny zní krajem do daleka
a něžná záře nad obzorem svítá.
Obláčky vloček víří, studí, pálí.
V mrazivém objetí spočívá země.
Ze skály tryská silný pramen.
Tady jsem já, má matko skálo!
Zvonky a flétny. Láme kousky ledu,
jak duhovou kaskádou stéká z hory.
Vychází slunce a všechna krása mizí
před mocí jedinou. Dozněly zvonky,
umlkly flétny. I led už počal tát.
V tom tichu zní celý orchestr.
(1986)
NA BITEVNÍM POLI
Trhám své roucho - zde je má hruď.
A leže naznak, a hledě vzhůru,
tam, kde je místo mé odvěké touhy,
začínám křičet:
Sneste se, supové, trhejte, drásejte.
Vezměte, co vám náleží.
Odneste to, co nebylo mé.
Je toho příliš, co nelze unést.
Je toho navíc, překáží to.
Podrážky z olova, náboje po kapsách,
chromový štít a přilba ze zlata.
Za pasem meč, na zádech kulomet,
plynová maska - a v prstech růženec.
Jak dlouho jsem cvičil,
jak dlouho zbrojil,
jak dlouho šetřil -
poslední penízek, každičkou myšlenku:
Na obranu.
Čekal jsem bitvu, soupeře se ctí,
volání trub a vzpínání koní.
Však soupeř tu není, na bitevní pláni,
směje se v skrytu jediným slovem:
Pohrdání.
Dál ležím nahý, do výšin hledím,
mou zbroj mi svlékla touha létat.
Stojí tam psáno nad oblaky:
Hochu můj, dal jsi mi ještě málo.
Sneste se, supi! Dám ještě víc.
Zbavte mě oné hrozné tíhy.
Trhejte, drásejte, rvěte své.
Ať každý má svůj rovný díl.
Kdo by tu zbyl, aby mne k zemi poutal?
Odvěký nepřítel se již navždy vzdává.
Kdybych se ohlédl (a to se nesmí),
stál by tu znovu: pouhý strach.
Však s nebem, s tím se měřit nedá.
Proto vzhůru!
Vzhůru s paprsky slunce.
Vzhůru s vanutím větru.
Vzhůru na křídlech ptáků.
Již přilétají.
Ta bolest.
(1990)
Jako přítel, se kterým jsme si všechno řekli.
Jako prázdná dlaň, jež nepotřebuje nic skrývat.
Jako světlo, které nesvítí...
(1990)
SVATEBNÍ ZÁVOJ
Myšlenka -
odnikud povstalá,
mlhou opředená,
paprsky protkaná,
duhou obarvená,
rosou pokropená,
věčnost změřila,
dálku přiblížila.
Zemi pohladila,
kořeny zapustila,
růže porodila,
svět krásou omámila.
Kořeny ztvrdly,
květy opadaly,
trny počaly bodat.
Vytryskla krev -
křemen s ocelí,
plamen a dým.
Myšlenko má, kam jsi zabloudila?
Kam se jen vydat -
všude zbyl popel a prach.
Holubice míru,
ta mi tě prozradila.
Podal jsem ruku -
Druhá ji uchopila.
Svatební růže z červánků,
kdopak jen ti je dal?
Svatební šaty z oblohy,
vždyť ty jsem kdysi znal!
Vzpomínka -
dálku pohltila,
věčnost zahladila,
slzy osušila,
duhu prozářila,
paprsky usměrnila,
mlhu rozptýlila,
do ticha se navrátila.
(1991)
DĚŤÁTKO
Za ruku jsem tě vedl,
byli jsme spolu.
Dívali jsme se do očí
a svět byl docela maličký.
Za ruku jsem tě táhl,
bylo jsi za mnou.
Slunečnice zrály na polích
a vítr čechral stébla trávy.
Za ruku jsem tě vlekl,
zapomněl jsem na tebe.
Pahýly holých stromů u cesty
a kamení, nic než kamení.
Když jsem se ohlédl,
nikde nikdo.
Když jsem se posadil,
byl jsem sám.
Když jsem se rozplakal,
byl jsem to já.
Děťátko.
(1992)
PÁPĚŘÍ
Leť, peříčko, poletuj, vznášej se,
vánkem unášeno, vánkem nadnášeno, vánkem kolébáno,
vzhůru k nebi, k zářícím oblakům.
Co na tom, že kdosi odsoudil tě navždy
k zašlapání na dvorečku, do prachu,
do špíny, jež lpí a nikdy neodpustí?
Teď věje vánek, právě teď, teď otvírá se nebe.
Peříčko bělostné, leť tam, kam patříš,
houpej se, počni kroužit, stoupej výš.
Jak hluboko je země, jak vysoko je slunce!
Kam přišla stáda nadýchaných beránků
a kadeřavých oveček, kam tě jen vánek vzal?
Je tu jen nebe, modro široširé,
je tu jen dálka, prázdno, a pak nic.
Peříčko mé, kde ty jsi vlastně doma?
Tam dole, kdesi v nedohlednu,
tam zůstal dvorek s hejnem husí.
(1993)
TOBĚ
Má lásko,
v náruči Tvé má duše ráda dřímá,
sní sen o žití.
Už dávno
Tvé je vše, jenom touha stále zbývá -
snít v Tvém objetí.
Snít v Tvém objetí...
Jak dým stoupá povětřím,
výš než ční štíty hor,
jak krásný úsměv máš.
Jak stéblo proud unáší,
kde končí oceán,
jak hluboký mír máš.
Má lásko,
jsme stále spolu jako dávní známí,
jen srdce hovoří.
Už dávno
není tu nic, co mezi námi stálo,
než oheň dohoří.
Než oheň dohoří...
(1994)
VYZNÁNÍ
Nevím.
Jak ti to jen povědět...
Ale třeba to víš sama.
I kdybych slůvko zašeptal, poleká tě,
a ruku k pohlazení natáhl, uhodí tě.
A usmívat se - copak se na tebe někdo mračil?
Jsi stále stejná...
A tak jsi mi blízko, jen když spolu mlčíme.
Tak blizoučko! Zmizela jsi v mých očích.
Vnímám tě, cítím tě, dýchám tebou.
Jenže pak rozpřáhnu náruč - a zůstane prázdná.
Jak ti to jen povědět...
Copak to můžeš pochopit?
Proč jsi tu kytici hodila z mostu
a na koncert přišla, až když se dirigent klaněl?
A naše slavnostní večeře - u prázdného stolu!
Jsi stále stejná...
Jen jedno nám zbylo: že jsme se neztratili.
Jsme tu teď sami! Co jich bylo, kdo tě zvali
a nabízeli moc či kouzlo, anebo smělé srdce.
Prohráli... a zbyl ti ten, kdo nic víc nemá.
Jak ti to jen povědět...
Už jsem to zkoušel tolikrát.
Uprostřed tance si upravuješ účes
a v koupelně se zamkneš, dokud neusnu.
A cestovat s tebou - pořád jen vyhlížíš z okna.
Jsi stále stejná...
Přesto o mně víš. Neujde ti jediný můj pohyb.
Tak prozraď: jak to, že stojíš právě o mě?
Můžeš mě vnímat, cítit mě, dýchat mnou.
Ale pak rozpřáhneš náruč - a zůstane prázdná.
Nevím.
Jak ti to jen povědět...
Třeba to přece jen víš.
Že tě mám rád.
(1995)
PI THU LI
Na nápěv staré chasidské písně
Vejdu-li ...
vejdu-li k tobě Pane—
je to klam!
Je to klam - kdo je já?
Přesto zpívám Adonai,
a dál modlím se k svému Bohu...
Vejdu-li ...
vejdu-li k tobě synu—
je to klam!
Je to klam – kdo je já?
Přesto zpívej Adonai,
a dál modli se k svému Bohu...
(1996)
PÚRNA MANTR
Óm
Svoboda má, svoboda tvá...
Svoboda, ta se ze svobody rodí.
Svobodnému když svoboda je vzata
svobodným přesto zůstává!
(1996)
GURU MANTRA
Óm
Vážím si ho, On mě stvořil.
On mě ve svém srdci chová.
On mě zase vezme zpátky—
vážím si ho, klaním se mu.
Moudrost, ta je Jeho tváří.
Služba, ta je Jeho cestou.
Modlitba je Jeho řečí.
Prozření je Jeho milost.
V nekonečném kruhu kráčí,
vše proniká, za vším stojí.
Toť cesta Jím ukázaná—
vážím si ho, klaním se mu.
(1996)
JEVIŠTĚ
Ne, neodcházej ještě.
To jen vzadu bourají kulisy
a kdesi dole v orchestru
starý pán skládá notové stojánky.
Zakletá šatnářka drží poslední kabát
a tiše čeká na svého prince.
Jenže my stále hrajeme!
Publikum odešlo, jen ozvěna potlesku
pozvolna sedá do plyšových lóží.
Stojíme bez masky, bez líčidla, bez nápovědy
na prknech, jež dosud znamenají svět.
Reflektory zhasly, v hledišti se stmívá.
Teď—už mě můžeš obejmout.
Teď přišla ta chvíle. Konečně se políbíme.
Poprvé? Naposledy? Možná navždy.
A to už jsi chtěla odejít...
Jenže my stále hrajeme!
Po všech, kterým jsme měli co říci,
zbylo jen pár roztrhaných vstupenek.
Odkvetlé lístky papírových růží.
Přitiskni se ke mně, začíná být chladno.
Vždyť jsi tak krásná...
Už skřípou klíče a bouchnou dveře.
Ticho a tma, obrovské ticho,
to jeviště zvolna ztrácí obrysy:
celý vesmír se spoustou hvězd,
nedozírná dálka, to je teď náš svět
nad starými ochozenými prkny.
Jenže my stále hrajeme!
Lásko má, kam se spolu vydáme?
Tam vzhůru nebo do daleka...
Ne, zůstaneme. Ta prkna máme ještě rádi.
Tak dlouho nám držela svět...
Proč mlčíš? Má náruč tě ochrání.
Vždyť tě mám rád.
Ne, neodcházej ještě...
(1996)
NEJVYŠŠÍ
Můj Veliký,
kdo jednou stal se ve Tvé vášni hráčem,
zpátky se nevrátí.
V Tvém jménu
kdo celý shořel jako náruč slámy
zpátky se nevrátí.
Božský číšníku, dáš mi pít
svou lásku
a já se neubráním:
To víno—
zpátky se nevrátí ...
Ta číše—
zpátky se nevrátí ...
Můj Veliký,
kdo jednou stal se ve Tvé vášni hráčem,
zpátky se nevrátí.
V Tvém jménu
kdo celý shořel jako náruč slámy
zpátky se nevrátí.
Jak „stát se něčím“ sílu má,
je stále,
tak svět se točí dále.
Ta síla—
zpátky se nevrátí ...
ta žízeň—
zpátky se nevrátí ...
Můj Veliký,
kdo jednou stal se ve Tvé vášni hráčem,
zpátky se nevrátí.
V Tvém jménu
kdo celý shořel jako náruč slámy
zpátky se nevrátí ...
Zpátky se nevrátí.