První duše – Rigvéda X,90 (zkráceno)

Tisíc hlav měla první duše, tisíc očí, tisíc nohou.

Ničím se nedala uchopit – stála za vším:

co bylo, co je, co býti má.

Stále je potravou pro celý svět.

Tak nezměrná je její sláva, ba ještě víc:

Tři její díly zůstaly ve věčnosti,

jen jediný se stal všemi bytostmi,

pozemskými i nepozemskými.

Z ní samé se rozzářil celý svět

a ona v něm procitla jako stvořitel.

Rozpínal se na všechny strany,

na konec země a ještě dál.

Pak přišli bohové duši obětovat:

jaro bylo obětním máslem,

léto vonným dřevem

a podzim obětním pokrmem.

Tak jako obětují mudrci a světci

za starých časů i dnes,

uložili duši na lůžko z trávy

a pokropili ji svěcenou vodou.

Z tuku, který z oběti kapal,

povstali ptáci a zvěř divá i krotká.

Zpěvy, jimiž obřad doprovázeli,

zní dodnes jako posvátné mantry.

Co zbylo z oběti zápalné?

Kam se poděla, když oheň dohořel?

Z  úst vznikli bráhmani, z paží válečníci,

Ze stehen hospodáři a z lýtek služebníci.

Z mysli se stal měsíc, z očí slunce,

z hlasu hrom a blesk, z dechu vítr,

z hlavy nebe a z chodidel země.

Tak povstalo všechno na zemi.