PŘÍBĚH VYŠEBRODSKÝ

Petr Pavlík

Stávalo se, že Ježíš se svatým Petrem chodili po světě. Kdysi je prý lidé vídávali často, to když se šli podívat, jak se jim to Boží stádečko na Zemi pase. Později, když ti vzdělanější a bohatší si začali myslet, že si na světě stačí sami, ukazovali se už jenom chudým. Občas prý v přestrojení zavítali do některého stavení jako dva znavení pocestní a zkoušeli, kde kvete láska k bližnímu - zejména takovému, který nic nemá. Ten, kdo je pohostil nebo dokonce odhalil, kdo jsou, byl odměněn vpravdě královsky, jak tady na Zemi, tak i na nebi.

Ještě za dob mé babičky se o tom vyprávělo. Zda to byla či nebyla pravda, na tom vlastně nezáleží – srdce prostých lidí často dohlédlo dál, až za hranici snu a skutečnosti. A právě tam chodí dodnes pohádkový Ježíš se svatým Petrem požehnanou českou zemí, pro radost i poučení nás všech.

V Čechách se prý poprvé objevili v desátém století u Vyššího Brodu na Šumavě. Klášter tam tehdy ještě nestál. Nad řekou se vypínal pouze strmý kopec s několika tmavými skalisky. Řeka Vltava tam přechází z hlubokého údolí do otevřené krajiny, a tak tam bývalo odnepaměti místo, kde se dala překonat.

“Petře, budeme muset na druhý břeh,” řekl Ježíš, zastavil se a ohlédl se. Nikdo však za ním nešel. Posadil se tedy na kámen a čekal. Po nějaké době se přiloudal svatý Petr.
“Kdepak se touláš, a co to máš v ústech?” opatrně se vyptával Ježíš.
“Ale to nic, to byla jen plástev medu, od divokých včel,” odpovídal ledabyle Petr a držel ruku za zády. Druhou si honem otíral pusu.
“Vida, Bůh Otec nám přeje,” usmál se Ježíš a upřel na Petra svůj tázavý pohled. Nic dalšího neřekl, ale stačilo to. Petr se začervenal, honem natáhl ruku, kterou držel předtím za zády, a podal Ježíšovi kus plástve:
“Tady, to je pro tebe, Pane, země česká prý oplývá medem, tak jsem to hned zkusil. Výborné, co ty na to?”
“Děkuji pěkně, dobré je to, ale už budeme muset na druhý břeh,” odpověděl mu Ježíš.
“Taky prý ta česká země oplývá mlékem, ale to není zrovna moje chuť. Zato mám už své plány: V Praze bude arcibiskupství. Tady v Budějovicích zatím jen biskupství, ale zato slavné. Všude spousta farností…” začal snít Petr.
“Ale Petře, teď jsme právě tady. Stojíme u řeky a před námi je skála. Vzbuď se!” napomínal ho Ježíš.
“Právě. A na té skále postavím… podívej, Pane, to bude něco, támhle bude stát jednou hlavní věž a tady se půjde křížovou chodbou do kaple. Důstojný klášter vyšebrodský, známý v celém kraji, středisko zbožnosti a vzdělanosti…”
“Petře, slyšíš, my ale musíme na druhý břeh!” řekl důrazně Ježíš. Konečně se Petr vzpamatoval ze svých plánů a všiml si vln, valících se z prudké peřeje. Poškrabal se na svém vysokém čele, rozhlédl se jak proti proudu, tak i po proudu a opatrně navrhl:
“Pane, a co takhle vrátit se zpátky do Bavorska? Víš, v tom Mnichově… ještě jednou bych si dal to černé pivo. To se jim ale podařilo! Lehce nasládlé, a ta pěna… Taky jsem těm dobrým mnichům nezapomněl řádně požehnat, jak jsi mě sám učil.”
“Petře, slyšel jsi, na druhý břeh!” začal se mračit Ježíš.
“Ale Pane, to je zhola nemožné! Ten prudký proud…”
“Náš Bůh Otec ví, kam nás poslal. Na druhý břeh.”
“A potom ty vlny…”
“A také jen on ví, kudy. Právě tudy!”
“Hmm… ale u nás doma jsme to nikdy neměli. Tam bylo jenom jezero a voda v něm odjakživa stála.”
“Ale chodit po ní jsem tě přece učil. Vzpomeň si. Dodnes se o tom píše.”
“Dejme tomu. Ale peřeje, na to jsem tenkrát určitě chyběl,” snažil se Petr alespoň získat čas. Začal tušit, že se dnes přechodu na druhý břeh nevyhne.
“Podívej, Petře, říkal jsi něco o tom arcibiskupství. A o těch farnostech. Taková požehnaná země… To by ti nebylo hanba, vrátit se kvůli jednomu brodu? Být to kus proti proudu, támhle za kopcem, tak prosím, tam jsou Čertovy proudy. To bych ti prominul, kdybys mě tam zase třikrát zapřel. Ale tady…”
“A co mám tedy dělat?” ptal se Petr a upíral na Ježíše oči tak zoufalé a bezmocné, že by ho bylo každému líto, tím spíš Ježíšovi. Ale ten pokračoval přísně:
“Co máš dělat, Petře? Například smířit se s tím, že voda je obvykle studená. Pak také že zpravidla teče... Je to přece vůle Boží.”
“To říkáš vždycky. Jenže jak já se dostanu přes tu řeku? Já se … já se zkrátka strašně bojím!” Ježíš usedl, opřel si hlavu do dlaní, zakryl si oči rukama a tiše vysvětloval:
“Petře. Mám tě moc rád. Vždycky jsi byl dobrý žák. Ale jsou věci, kde musíš být samostatný. Ty zkrátka půjdeš.” Petr seděl na břehu vedle Ježíše a mlčel. Nezvedal se. Řeka hučela a on jen věřil, že se něco stane. Oddaloval své rozhodnutí okamžik od okamžiku. Přece ho tu Ježíš nenechá pořád sedět.
“Dobrá, Petře. Tu samostatnost necháme raději na příště, až na to budeš sám. Teď mě aspoň následuj,” řekl Ježíš tiše a zvedl se z kamene. Než se Petr vzpamatoval, viděl ho, jak na něj mává ze druhého břehu.
“A teď ty, Petře!” slyšel hlas Ježíšův přes hučící proud. Opatrně se tedy vydal vpřed. Viděl Ježíšův úsměv, ano, určitě mu to udělá radost! S rukama nataženýma a s pohledem stále upřeným na Ježíšovu tvář za ním kráčel s pocitem, jakoby druhý břeh byl už na dosah. Konečně! Ucítil pod nohama hebkou trávu, vrhl se k Ježíšovi a ten ho objal.
“Vidíš, Petře, s pomocí Boží jsi to dokázal. Podívej, támhle na protějším břehu jsi se tolik bál, a zítra si na něj ani nevzpomeneš.”
“Víš, Pane, škoda, že jsi mi to neprozradil dřív. Ti Češi musejí ale být důmyslný národ! To jsi tolik zkoušel mou víru, že jsi mi neprozradil, že tu mají těsně pod hladinou pěkné ploché kameny? Chodí se po tom jako po mostě, a já se tolik bál. Proč jsi mi to hned neřekl?”
“Nevím nic, Petře, o nějakých kamenech pod vodou,” odpověděl mu se smíchem Ježíš, “hlavně, že už jsi tu konečně se mnou na druhém břehu. Čeká nás dnes ještě pěkný kus cesty.”

Byl krásný letní den a po modrém nebi létali motýli. Pokud tenkrát zahlédl náhodný pocestný dva osamělé poutníky, jak se vzdalují směrem ke Zlaté Koruně, s podivením si všiml, že pouze za jedním z nich zůstávají na cestě mokré stopy.