RAČTE SI PŘESTOUPIT
Petr Pavlík
To jsem se jednou vracel vlakem z Jílového u Prahy od svého duchovního učitele, tenkrát ještě jako student před maturitou v odřených pohorkách a s ježkem na hlavě. Eduard Tomáš, říkalo se mu “pan doktor”, přednášel každý měsíc jednu lekci populárního kurzu “Umění klidu mysli”. Trpělivě a obětavě vysvětloval a ukazoval všechny možné cesty a cestičky, vedoucí ke klidu mysli. Předtím to všecko sám na sobě vyzkoušel a pečlivě si to sepsal na starodávném psacím stroji. Ráno před přednáškou, když už byl největší spěch, mu jeho žena Míla honem opravovala, co se mu nepovedlo:
“Táto, tohle tam máš navíc, mluvíš přece o jednotě... to se ti zase něco zalíbilo, přiznej se, kde jsi to tentokrát našel...”
Říkalo se jí “paní Míla”, byla sice taky doktorka, jenže ten titul jí ke jménu jaksi nechtěl přirůst, tím méně k srdci. A ”pan doktor” to poslušně opravil—co mu také zbývalo, když to byla pravda— a už byla přednáška na světě.
Zastavit mysl... to bylo pro mě víc než zázrak. Jenže ze všech těch slavných jóginských způsobů, jak docílit vytouženého klidu mysli, mi tenkrát nešel ani jeden. A nešel a nešel.
Naopak, jak jsem se ve své mysli postupně rozkoukával, stále jasněji se ukazovalo, že se tam pořád něco děje, a to dokonce tím víc, čím víc jsem si přál, aby tam byl konečně klid.
Ale k tomu vlaku. Vagóny byly dřevěné a v sobotu a v neděli se jezdilo na rekreační lístky. Jedna půlka lístku byla červená a druhá půlka bílá, na cestu tam a zase zpátky.
Aut ještě jezdilo málo, zato železniční romantika kvetla. Ten vlak, dodnes proslulý jako “Posázavský Pacifik”, ověšený zvenčí trempy s kytarami a uvnitř nacpaný zahrádkáři a kutily, se tenkrát dobelhal do stanice Davle na soutoku Vltavy a Sázavy. Tam musel čekat, protože trať byla jednokolejka a křižoval se s protijedoucím vlakem.
Pan strojvůdce, zpocený a umouněný, se vykláněl z kabiny lokomotivy zvané Čouďa a vyhlížel, kdy mu výpravčí dá znamení plácačkou. To slovo plácačka ale nesmíte vypustit z úst před nikým od dráhy. Odborně se totiž říká výpravka, jinak by se každý výpravčí smrtelně urazil.
Jenže pan výpravčí s tou zelenou plácačkou kamsi zmizel, a tak tam stály dva vlaky se dvěma kouřícími lokomotivami na sousedních kolejích, každá na jednom konci nádraží, a tiše jim bafaly parní stroje. Seděl jsem na tvrdé dřevěné lavici vagónu a díval se oknem na sousední vlak, pět minut, deset minut, a nic se nedělo. Byl pěkný večer, všude na svazích nad řekou kvetly stromy a trempové na plošině posledního vagónu se neuměle pokoušeli o ”Malajku černookou s její krásou divokou...”. Uměli jen tři akordy, ale o to víc citu vkládali do strun.
Začalo se stmívat a v sousedním vlaku rozsvítili. Je to zvláštní pocit, dívat se do vedlejšího vlaku a uvažovat, proč tamti lidé potřebují jet zrovna na druhou stranu a o čem se tam za tím sklem vlastně baví.
Konečně se dala kola do pohybu a odspodu to začalo mírně drncat. Viděl jsem, jak nás míjejí osvětlená okna sousedního vlaku, jeden vagón, druhý—sláva, konečně jedeme. Však už taky bylo na čase, z Davle do Prahy je to ještě tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsme minuli poslední vagón se dvěma červenými lampami—a já jsem se zarazil. To snad ne...
Za posledním vagónem se znovu objevily obrysy toho samého nádraží, odkud náš vlak před chviličkou vyjel: nízká budova, malá zahrádka, nádražní hospůdka. Znovu totéž! Mají tu snad dvě stejná nádraží? Nebo se o chvíli vrátil čas? A pak jsem se rozesmál. Ten můj vlak totiž po celou dobu stál! Ani se nehnul, to drncání se jen přenášelo vymlácenými kolejemi a vlak, který opravdu odejel, byl ten sousední, zatímco ten náš po celou dobu stál na své koleji, aniž by se pohnul.
Leckdo by řekl, co na tom, to je docela obyčejný klam. Jenže to nebylo všechno. V tu chvíli mě totiž napadlo, že i mně celý den připadalo, jako bych řídil nějaký “svůj vlak”, který pořád někam jede a taky vlastně drncá... Co kdyby se to obrátilo a řeklo se, že jede a drncá pouze “ten druhý vlak”?
A to pouhé uvědomění, že se dají vidět věci i z jiného pohledu, z druhé strany, v tom byla najednou obrovská síla a pocit osvobození. Od chvíle, kdy jsem se rozjel do Jílového, po celou dobu tam i cestou zpátky, kdy jsem toužil po duševním klidu, mi žádný klid vlastně nescházel, jen jsem si to nepřipustil: tak jsem byl zaujat tím, jak sám pořád něco dělám, jak sám něco musím - jak mi ten můj vlak drncá.
Přesto z toho nového pohledu ten “můj vlak” po celou dobu stál. Nepotřeboval jsem k tomu nic víc, než se jinak podívat na totéž. Byla v tom obrovská úleva a báječný pocit, jak je to na světě pěkně udělané: drncá – nedrncá, nedrncá – drncá, myslí – nemyslí, nemyslí – myslí, ví – neví, neví – ví…
A tak jsem tam seděl dál na dřevěné lavici, vlak stál a všechno bylo jako předtím: trempové hráli na kytary, lokomotiva Čouďa bafala, já vyhlížel z okna. Všechno to vypadalo jako předtím, a přitom to bylo jinak! A ten těžko postřehnutelný, přesto zásadní rozdíl byl jen v tom, odkud jsem se na svět díval. V tu chvíli jsme si vyměnili místa, můj svět a já.
Od té doby, vždycky když vlak zastaví v Davli, tak si vzpomenu: tady jsi tenkrát v jediném okamžiku přestoupil z jedoucího do stojícího vlaku, aniž bys vstal z lavice.
Vidíš, co všechno ta dráha dokáže, a to dokonce za obyčejný rekreační lístek.