MAMUTI

Petr Pavlík

Tak slyšel jsem: Stalo se to za hluboké polární noci. Uprostřed zmrzlé tundry se k sobě tisklo pět mamutů. Dohadovali se, jak asi vypadá člověk. Stále se nemohli shodnout, a tak tonuli v pochybnosti a v nejistotě. Konečně k nim v té tmě přišel bílý mamut. To všichni později svorně dosvědčili, spolu s tím, že nikdy předtím bílého mamuta neviděli.

Bílý mamut je oslovil:
"Mamutové, poznal jsem, jak je to s lidmi."
"Jak je to? Jak je to! Osviť naši mysl, rozptyl naši nevědomost."
"Jsem učitel bohů i mamutů, ten, který poznal pravdu, dosáhl jí, zažil ji přímou a bezprostřední zkušeností."
"Ale velký bílý mamute, vždyť je naprostá tma, jak ti to máme věřit?"
"Mamutové, toto není pravda zjevená, každý se o ní můžete sám přesvědčit, tou samou bezprostřední zkušeností!"
"Ukaž nám k ní alespoň spásnou stezku!"
"Vykročte vpřed do temnoty noci, mamutové, a sami poznejte, jak věci jsou. Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm."

Mamuti váhali, zdráhali se, obavy a pochybnosti jim svazovaly jejich obrovské mamutí nohy. Konečně vykročil první, chvíli po něm se odkolébal druhý, až tam nakonec nezbyl žádný. Když se zase vrátili tam, odkud vyšli, pokývali choboty a jednomyslně si potvrdili:

"Putování je skončeno, doba ledová se naplnila. Vlastním prožitkem jsme poznali pravdu o lidech, pravdu holou jako čerstvě ohlodaná bříza. Pod vahou naší zkušenosti již neobstojí žádný klam: Lidé jsou dočista placatí."

Opět se k sobě s důvěrou schoulili, bez obav, co jim přinese polární den.