LETADLO S HODINKAMI
Petr Pavlík
Stalo se to někdy před válkou. Do jihoamerického pralesa spadlo nákladní letadlo plné švýcarských hodin a hodinek: pendlovek, sloupkových hodin, kuchyňských hodin, budíků, hodinek pánských i dámských. Všechny ty hodiny a hodinky se vysypaly mezi stromy a nad spadlým letadlem se uzavřel zelený příkrov pralesa. Amazonská džungle žila dál svým obvyklým životem.
Dlouho se nic nedělo, než se objevil v městečku na kraji pralesa místní Indián a ukazoval na tržišti podivnou věc se dvěma ručičkami, kterou našel hluboko v lese. Nevěděl, k čemu slouží a všem ji předváděl. Ti se mu jen smáli, protože hodinky stejně nefungovaly.
Po nějaké době začal tamní indiánské kmeny obcházet záhadný bílý obchodník, kterého nikdo v kraji před tím neviděl, a vysvětlovat Indiánům, že když mu najdou a donesou právě takovou divnou kulatou věc s ciferníkem a ručičkami, tak dostanou podle svého výběru zrcátko, nůž, korálky nebo udici na ryby.
Indiánům se to zalíbilo a dali se do díla. Vždycky, když mu donesli další hodinky, prohlédl si je, s ulehčením se usmál a dal Indiánovi dárek.
A tak podivnému obchodníkovi přibývalo nalezených hodin a hodinek, které v noci pečlivě roztloukal kamenem na malé kousky, zatímco místní Indiáni se těšili z drobných blýskavých dárků.
Až jednou se objevil asi desetiletý indiánský kluk s pěknými pánskými hodinkami s lehce obnošeným koženým řemínkem. Směsicí domorodých slov, rukama a nohama vysvětloval, že našel vrak letadla a objevil je až v pilotní kabině. Že se už těší na ten pěkný zavírací nůž, co se s ním dají tak krásně ořezávat šípy.
Neznámý obchodník si mlčky prohlédl hodinky, zamyslel se a vrátil je chlapci:
“Nech si je. Takové já nesbírám.”
“Copak jsou horší, než ty ostatní, které přinesli naši lidé?”
“Ne, jsou o mnoho lepší, chlapče. Budou se ti hodit,” řekl tiše obchodník s provinilým úsměvem.
“Ale já bych moc rád ten nůž, tohle jsou jistě poslední hodinky v celé džungli, všechno jsme už prošli”, škemral kluk. “Tak co je na nich špatného?”
Obchodník zavřel oči a přemýšlel. Vzpomínal na bílé švýcarské hory a dlouhé údolí pod nimi, kde stála továrna na hodinky, ve které po dlouhá léta nacházeli zchudlí horalé skromné živobytí. Pilní lidé, kteří kolečko ke kolečku skládali svoji budoucnost, než je zaskočila hospodářská krize. Nakonec zoufalý majitel vymyslel to letadlo. Byla to pro ně záchrana.
“Tak utíkej, co tu ještě chceš, dostal jsi víc, než jsi přinesl!”
Kluk však stál na místě a jen na něj upíral své prosebné oči. V obou dlaních dál držel hodinky a mlčky je nabízel.
Obchodník sklopil oči. Nemohl ten pohled vydržet. Nikomu totiž nesměl prozradit, jak to bylo původně s letadlem: náklad letadla byl vysoko pojištěný a všechny hodinky v něm byly v lepším případě zmetky, v horším případě jim dokonce chyběl strojek vevnitř. Firmu tehdy nenapadlo, že by letadlo hluboko v amazonském pralese někdo našel a vynesl na světlo důkaz o podvodu, dokud se s náhodně nalezenými hodinkami neobjevil ten první Indián.
Obchodník vzhlédl, sáhl do kapsy pro nůž a laskavě se podíval na indiánského kluka:
“Opravdu si ty hodinky nech, a tady máš navíc pěkný nůž. Poctivě jsi je našel, a tak ti patří. Až vyrosteš a přijdeš do velikého města, budou se ti hodit ve škole. Uvidíš, vzpomeneš si na mě.”
Opřel se o palmu a dlouho se díval za odcházejícím klukem, který radostně svíral v jedné ruce hodinky a v druhé červený kapesní nůž s pilkou a vývrtkou.
“Na rozdíl od všech tamtěch hodinek tyhle jediné šly,” říkal si pro sebe, “a přitom byly pro Indiány bezcenné. Vodotěsné, nárazuvzdorné, pravý Rolex, samy se natahovaly pohybem ruky!”
Napadlo ho, že stejně je to s poctivým člověkem. Jak má kdo poznat, že je v někom druhém skutečná poctivost, pokud ji sám nezná? Všichni lidé mu budou připadat stejní, jako ty hromady bezcenných hodinek, a ten jediný poctivý mezi nimi mu bude dokonce připadat k ničemu…
Bylo mu přitom nějak divně a přitom svobodně najednou. Alespoň někomu dnes udělal opravdovou radost a to bylo dobré.
Podíval se přitom na světlejší proužek na své levé ruce, jinak celé dohněda opálené, a bylo mu zase hanba:
“Nemohl jsem mu to přece prozradit. Kdybych si býval tenkrát ty hodinky nestahoval, když jsem si v letadle nad pralesem oblékal ten padák… Ty jediné dobré, to byly moje vlastní hodinky a byl jsem to já sám, kdo je ztratil.”
Rozložil po lavici zbylé korálky a zrcátka, skočil do lodi, odpíchl se dlouhou tyčí a vydal se po proudu řeky. Díval se přitom do dálky proti lesklé vodní hladině a snil o ztracené a znovu nalezené lidské poctivosti, tiše tikajících hodinkách a důvěřivých dětských očích.