KLEOPATRA

Petr Pavlík   

Onoho rána seděl Frank Chester opět ve své domácí pracovně. Rád tak sedával u širokého okna a mlčky vyhlížel na jednu z nesčetných zátok kalifornského pobřeží, jež se rozprostírala od temných útesů Severního majáku až k mraveništi veřejné pláže. Měl rád ten pohled, bylo v něm všechno – klid i pohyb, bohatství tvarů oblaků i strohá čára horizontu. Nejčastěji sledoval pohledem vlny, to jeho pozornost nikdy neunavilo. Vždy s radostným napětím očekával, jak se vlna zvedá, jak mohutní, cítil sílu, s jakou se vypíná do výše, láme zpěněný hřbet, nechal se unášet klesající vlnou, na okamžik pocítil rovnováhu, a pak se otvírala hlubina zapomnění, chladná a temná, ale v ní samé byl již zárodek nového vzestupu, nové rovnováhy a nové radostné síly.

Když odvrátil hlavu od okna a zaklonil se v proutěném křesle, položil ruce na opěradla, zavřel oči a nechal vše znovu probíhat v představách – přišel nápad, nabýval na významu a tvaru, stával se určitějším, byl zodpovězen, ztratil význam, vzápětí měl však za následek další myšlenku, novou představu nebo nápad, jež se tak postupně rodily a zanikaly, kam až představivost sahala.

Frank sebou trhl. Otevřely se dveře a do pracovny nahlédla rozcuchaná hlava.

„Ten pes není O. K.," pronesla paní Chesterová hlasem, jenž byl směsicí překvapení a úzkosti, „vypadá, jakoby tu byl odjakživa."

„Hm," bručel Frank, „nedivím se mu."

„To je sice možné, že tě to nevyvede z míry, ale on chce pořád žrát. A moc a potřetí. Dělá dojem, že všecko ví," zamyšleně pokračovala. „Kolika let se mohou dožít psi?" obrátila se na Franka.

„Jak který," nenechal se rušit Frank a klepal přitom plnicím perem na stěnu akvária.

„Tak řekni konečně, kde jsi ho sebral a co si u nás počne."

Frank neodpovídal. Za vysokým útesem, který kryl dům tak, aby byl z pobřežní dálnice téměř nepozorovatelný, právě vycházelo slunce. Jeho paprsky se odrážely od vln a pronikly oknem i do malého akvária, jež se v tu chvíli rozzářilo živou zelení.

„Našel si nás," řekl tiše Frank. Jeho pohled padl přitom na bronzovou sošku sfingy, kterou používal jako těžítko. Chvíli po ní těkal pohledem, jakoby se k něčemu chystal. Pak na ni ukázal perem, které stále ještě držel v ruce, a opatrně pokračoval:

„Stáří odhaduji na několik tisíc let, spíš víc."

„Psa nebo sfingy, o čem vlastně mluvíš?"

„Pes mi připadá starší,“ pokýval hlavou Frank.

Patricie Chesterová kdysi četla o obilných zrnech, údajně nalezených v pyramidách, které po třech tisících letech byly schopné ještě vyklíčit, a proto s vědomím jisté informovanosti řekla:

„To ho sehnali hoši z univerzity v Berkeley od překupníků s vykopávkami a probudili ho v laborce k životu?"

Frank se na ni zadíval očima plnýma úlevy, že má za sebou alespoň začátek, a začal přecházet po pracovně. Měl dlouhé nohy, vyholený krk, vlasy na ježka a trochu odstálé uši.

„Víš, Pat, toho psa nevykopali. Kirk by určitě řekl, že v podstatě nikdy nepošel."

„Který Kirk?"

„Ty Kirka neznáš? To je záchrana naší katedry. Dopomohl nám ke čtyřiceti publikacím za poslední dva roky. Jsou s ním trochu problémy. Na žádný článek se nechtěl podepsat jako spoluautor, prý snad jednou, až objeví něco pořádného. Až budeme pořádat party, zapiš si ho do seznamu zvaných. Věřím, že dokáže zachránit nejen neschopnou katedru, ale také otravnou party."

„O party teď nejde, ale o psa. Vypadá to, že nějací jiní dobrodruzi v bílých pláštích, jako je ten tvůj Kirk, třeba hoši z Gen Technologies, zase jednou nechali celou noc puštěný počítač. Ráno dali dohromady pár nukleových kyselin, uteklo jim to z křivule a začalo běhat a štěkat, a oni teď tvrdí, že se trefili genetickým kódem přesně do starověku. Bude to tak?"

„Mám obavu, že celá věc nemá mnoho společného s hmotou,“ odpověděl Frank, obrátil se, a zamířil opět k oknu.

Patricie po několik vteřin sledovala houpavé Frankovy kroky, než pochopila, že rozumné možnosti výkladu jsou tím vyčerpány. V kuchyni však byl cizí pes, s hmotou měl co dělat, zejména ji žral – všechny nedělní řízky, a tak se nechtěla jen tak vzdát. Nepříliš ochotně proto sáhla do zásoby neověřených znalostí:

„Tak se musela přestěhovat jeho duše. Slyšela jsem, že jeden parapsycholog…"

„…vzal láhev s psí duší, dvě minuty s ní třepal, pak ji nalil bernardýnovi do levého ucha, ucpal gumovou zátkou, aby se to nevylilo, nechal toho bernardýna běhat hodinu okolo boudy, a ten se začal cítit jezevčíkem, cpal se pod skříň a odřel si čumák, třetí den pošel na infekci a zkazil tak experiment za dva a půl tisíce dolarů," rozvíjel myšlenku ironicky Frank. „Vždyť jsem říkal, že to nemá mnoho společného s hmotou," dodal vážněji.

Patricie vzala druhé proutěné křeslo, otočila je k oknu, usedla, položila si nohy na nízký stoleček a protáhla se.

„Pes je v kuchyni,“ poznamenala, aniž by se ohlédla, „kormidlo je opuštěné, posádka se bouří." Dívala se na moře a neznatelně vrzala proutěným křeslem v rytmu přicházejících vln. V pracovně zavládlo ticho.

Frank se zastavil, položil pero na stůl a vzal za kliku u dveří. Otevřel je, mezi dveřmi se zastavil, otočil se zpět do místnosti a oznámil:

„Takové ty konzervy, co je na nich namalovaný pes a před ním porce guláše, mají to vyrovnané až do stropu na Fairview Mall, koupím toho cestou pár krabic a dám do garáže, přikoupím dva otvíráky, a čubička má postaráno."

Patricie se neudržela a ohlédla se z křesla: „Tak to je zlatý hřeb programu, ještě navíc je to fenka, předpokládám, že jí začneš říkat Kleopatra."

„Chtěl jsem ti nechat právo první volby, abys nežárlila. OK, tedy –Kleopatra." Vyslovil to jméno úmyslně s koptským přízvukem, podobně jako se to mohlo říkat za doby, kdy Kleopatra vládla nad Horním i Dolním Egyptem. Frank sice nebyl egyptolog, přesto však koptsky uměl – byl odborník na použití počítačů k luštění starých rukopisů. A protože, jak říkával, „té němé tváři je potřeba trochu pomoci" – tím myslel počítač – naučil se za léta vysedávání u jeho klávesnice řecky, latinsky, koptsky a sanskrt. V současné době si každý večer před spaním přeříkával mayská slovíčka.

Patricie už nic nenamítala, dívala se dál na moře a její proutěné křeslo přitom vrzalo jako ráhna starého korábu, plujícího po vlnách. Frank za sebou zavřel dveře a pokračoval směrem ke kuchyni.

„Posádka se skutečně bouří, v kotelně je dým,“ bručel si, když vkročil do kuchyně, v oblacích šedivého kouře nahmatal knoflík a vypnul gril. „Porce lodních sucharů se proto krátí na po–lo–vi– nu,“ kašlal dál v kouři, zatímco vymetal z grilu topinky spálené na uhel a házel je po paměti do odpadkového koše. Otevřel okno a v místnosti začínalo být pomalu vidět. Pes ležel pod stolem, packu pod čumákem, a spal.

„Kleopatro," zavolal tiše Frank. Pes se ani nepohnul. Snad se neotrávil tím kouřem, napadlo Franka, spí jako zabitý. Zkusil si ještě jednou pohrát s výslovností, a tak pozdvihl pravou ruku a zavolal „Kleopatro!" obřadním tónem, tak jak to asi znívalo u dvora faraónů.

Pes sebou okamžitě trhl, vstal, udělal několik odměřených kroků, před Frankem usedl, natáhl ocas, napřímil uši a díval se mu do očí. Měl dlouhý čumák jako dobrmani, špičaté uši, vysoké nohy a krátkou srst.

„Pojedeme do supermarketu,“ řekl Frank, a sledoval, jak bude Kleopatra reagovat. Tohle řekl samozřejmě anglicky, protože 'řídit' a 'super' koptsky neuměl, a zbývající předložka už nestála za to.

Kleopatra na něj stále pokojně zírala, jakoby neřekl vůbec nic. Frank se otočil, odkašlal si a vydal se do garáže. Za sebou po schodech slyšel ťapkání psích nohou. Vyjel autem z garáže, otevřel zadní dveře a ukázal rukou na sedadlo. Kleopatra stála před domovními dveřmi, ocas stažený mezi nohy, a třásla se.

„Vidím, že pojedu sám,“ usoudil Frank a zabouchl dveře. Pes si lehl na terasu, natáhl před sebe přední tlapy a zvedl hlavu. Nepřítomným pohledem se díval kamsi do neurčita a vypadal jako kus kamene. Bylo patrné, že tak hodlá setrvat.

„Tak přece jen nevím, kdo by měl konzervativnější názory na způsob dopravy, zda sfinga nebo tahle Kleopatra," říkal si Frank, „ale domluva s nimi bude podobná." Přidal plyn a rozjel se.

Od Pacifiku vál vlhký studený vítr, který vytrhával cáry mlhy ze zátok, kam dosud nesvítilo slunce, hnal je napříč dálnice a nechal je mizet v strmých pobřežních kopcích, porostlých suchým křovím. Hluboko po pravé straně spadaly útesy, na úpatí pokryté chomáči bílé pěny a chaluhami, vyvrhovanými příbojem. Frank zapnul klimatizaci a zesílil rádio. Začínalo ráno na kalifornské dálnici.

Jak Frank odešel, a po domě se rozhostilo ticho, Patricie zamrkala očima, spustila nohy dolů ze stolku a očividně ožila. Po špičkách, jakoby sama nechtěla rušit pohodu, která v domě zavládla, se vydala hledat, kam se poděl pes. Když scházela ze schodů, zaslechla jemné zaškrábání na domovní dveře. Otevřela, pes důstojným krokem vešel dovnitř. Aniž by se ohlédl nebo změnil tempo chůze, zamířil nejkratší cestou do kuchyně. Patricie se vydala za ním. Sledovala, jak na studených dlaždicích vznikají neznatelné otisky psích chodidel a vzápětí zase mizí.

Došli do kuchyně. Pes se posadil před ledničku, opět týmž obřadným způsobem, a zadíval se na její dveře. Patricie byla zvědavá, co se bude dít. Čekala několik minut, ale nedělo se vůbec nic. Lednička tiše předla a pes ji pozorně sledoval.

„Asi ji má za živou," pomyslila si Patricie. Zadívala se psovi do očí. „Dívá se na ni jako užovka na žábu. Aby tu žábu silou pohledu přesvědčila, že jí má jí sama vlézt do huby. Jenže, milá Kleopatro, lednička vám dveře neotevře a biftek vám sama nepodá, máme dvacáté století, a na to asi neračte být zvyklá," usmála se ironicky.

Sledovala dál psí zorničky, které se teď trochu zúžily, jakoby víra v dosažení bifteku naopak ještě vzrostla. Bylo cosi nezvratně přesvědčivého v tom psím pohledu, jakoby vůbec neexistovaly pochybnosti. Patricie ten pohled obdivovala a nemohla se vynadívat. Uši byly dokonale napřímené, tvář naprosto nehybná a zorničky ještě menší, jako dva pálící body.

V té chvíli se Patricii počala vkrádat myšlenka, proč by vlastně psovi neměla biftek dát. Jak ji to kdy mohlo napadnout? Přece právě naopak jí, Patricii, se vlastně chce otevřít dveře ledničky a vyndat ten biftek.

Cítila, jak její ruka otevírá dveře, sahá po bifteku, pak ho dává na talířek, a s podivným gestem (ve kterém filmu ten pohyb jen viděla?) jej podává psovi. Teprve když ledničku zavřela, otřásla se a zamrazilo ji za krkem. Co se to s ní dělo? Vždyť dělá věci proti jakémukoli rozumu a ještě má dojem, že si to sama přeje.

„Potvoro jedna … posvátná!" ulevila si hlasitě na celou kuchyň, až zacinkaly skleničky v příborníku. V ledničce hrklo a přestala drnčet. Bylo zase úplné ticho. Patricie se rozhlédla po kuchyni – pes byl pryč.

Prázdný dům, uvažovala, čtrnáct místností, a v něm dvě bytosti – pes a ona. A nerozumějí si.

Nejistým krokem se vydala do pokoje a sedla si do křesla k telefonu. Rozložila si na kolena telefonní seznam a nahlas uvažovala:

„Když praskne roura, volá se instalatér. Když prasknou pojistky, volá se elektrikář. Když prasknou nervy…," zamyslela se, „… volá se psychoanalytik."

Zarazila se. Minule to stálo čtyři sta dolarů, následky obyčejné manželské hádky. Proti tomu je prasklá roura s celkovým vytopením kuchyně srovnatelná s vyjížďkou do zábavního parku. Psychoanalytik! To, co jí minule namlouval, bylo všecko z konce druhé Freudovy knihy, ke třetí asi sám nikdy nedošel. A kdyby, stálo to určitě šest set.

Zkusila jen tak listovat žlutými stránkami seznamu, obsahujícími inzeráty. Ze seznamu vypadla malá vizitka s textem, vysázeným drobnými písmeny:

„Hermes Pentakis, okultní poradce. Problémy nadpřirozené, záhrobní, osudy a věštby. Levně."

Nevěděla, jak se vizitka do seznamu dostala, učarovalo jí však zejména poslední slovo. Levně! Ušetřit, to bylo její. Za slevu deseti procent byla ochotna utratit jakýkoli obnos, neboť taktika inzerátů s kupóny dělá své. Po několik let už to patřilo k těm několika málo skutečným radostem ženy v domácnosti, které si mohla dopřát. Vytočila telefonní číslo, udala adresu, ohlásila případ hypnotické sugesce, „…kým? Psem, prosím, psem!,“ dohodla návštěvu na odpoledne, oddechla si a zvrátila hlavu v křesle. Teď už stačí jen čekat.

V sále univerzitního superpočítače v tu chvíli panovala pohoda. Matně černá bedna, které přezdívali Catie nebo také Pussy, dřepěla uprostřed sálu a tiše si předla. Vrněla jako opravdová živá kočka a byla spokojená. Denně dostávala energii celé horské říčky, tekoucí vysoko v Sierra Nevadě, kterou proměnila ve spoustu tepla a trochu užitečné informace. Ta spousta tepla se odváděla obrovským chladicím systémem, zatímco tu trochu informace přebíral Kirk u pultu v koutě místnosti. Kdo vstoupil do sálu, tomu se naskytl zajímavý pohled: nad ovládací pult čněly dvě mohutné chlupaté nohy, a za nimi, zakloněn na židli s kolečky, ve zcela labilní poloze se kýval a bručel si Kirk. Před ním na obrazovce se spojovaly a rozpojovaly řetězce mayských znaků a pouze na něm nyní záleželo, zda stiskne jedno z tlačítek MOŽNÉ, NEVYLUČUJI nebo NIC NEŘÍKÁ. Byl v tom jen jemný rozdíl ve významu, pár procent pravděpodobnosti mezi absolutní nejistotou a nenápadným podezřením. Ten jemný rozdíl však možná časem povede k rozluštění neznámého písma.

„Tak co, Kirku, kolik dneska?" zeptal se Frank, když obešel Catie a dostal se Kirkovi za záda. Opatrně přitom přidržel kývající se židli, aby Kirka nevyvedl z rovnováhy. Bylo to však zbytečné, Kirk se kýval dál a přemýšlel. Frankovi připadal jako dobíhající rotor univerzitní elektrárny, když se v sobotu vypnul počítač, automatika nahoře ve Virgin Valley zavřela náhon a pustila místo něj vodopád pro turisty. Podobný vodopád se také vzápětí ozval z Kirkových úst:

„Zatracená kočka jedna tvrdohlavá, tahle Catie. Takhle mlíko jí dát nebo myš nebo tak, to by snad zvládla, ale na slušnou úvahu se zmůže tak jednou denně, a dneska jsem to jistě propásl. Včera to bylo trochu lepší, jedna významná spouvislost: Vypadá to, že maysky se řeklo mráz stejně jako sníh – Franku, ti lidé pocházeli nejspíš z nížin a tak to viděli jen z dálky a bylo to pro ně totéž. To je ale všechno. Teď zas z té zabedněné mayské kočky budu tahat celý den další slovíčko. Krůta by to věděla rychleji, a to je pěkně pitomý pták!" ulevoval si a pomalu se narovnával ze své zakloněné polohy do pozice důstojného člověka.

Kirk byl trochu tmavší pleti. Bylo to po otci, který se sem přistěhoval z Indie. Jemnou tvář pokrývaly husté černé vousy, za kterými probleskovala bělma dvou pronikavých očí. Nosil odřené džíny s ustřiženými nohavicemi a na bosých nohou, nyní již spočívajících na zemi, měl ošlapané indické sandály. Franka však už dávno Kirkův vzhled přestal mást, protože dobře věděl, že „šestimístný plat,“ který Kirk ročně dostává od univerzity (a z něhož převážnou většinu dělí mezi pět desítek svých chudých příbuzných v Pandžábu), není pro univerzitu marná investice. Šéf to má jednoduché, říkal si Frank – spočte si, kolik by stál neúspěšný provoz Catie za pouhé dva týdny, a bez rozpaků Kirkovi zaplatí. Zato psychologové z vedlejší katedry, pro ty byl Kirk tvrdým oříškem. Nad výsledky testů jeho inteligence si dlouho po nocích marně lámali hlavu, až nakonec rubriku prostě proškrtli a napsali NEMĚŘITELNÉ. Frank se v duchu usmál, neměl o psycholozích (a zejména o jejich vlastním I.Q.) valné mínění. Zejména ho těšila myšlenka, kolik práce jim asi muselo dát, než se jim podařilo Kirka započítat do univerzitního průměru.

„Takže naše Catie už tě tolik neláká," pokračoval Frank, „jako když ji před rokem vybalili a prvních čtrnáct dní jsi spal v téhle židli a jen sis nechal posílat do automatu pro Coca Colu a oříškové věnečky. Když už tvá horoucí láska k naší kočičce po roce ochladla, co takhle pejsek?"

Kirk vyskočil ze židle.

„Objednali novou supermašinu?" Vousy se mu přitom rozježily a u levého sandálu se utrhl poslední držící pásek.

„Ber to s klidem, Kirku, zatím ne," uklidňoval ho Frank a jemně ho přitom vmačkával zpět do židle, „já myslím živý pes. Přesněji čubička."

Kdyby v tu chvíli někdo nahlédl do sálu, byl by svědkem jedné z typických Kirkových proměn. Byly to okamžiky, kdy se jeho mozek jakoby na okamžik zastavil, vše se v něm obrátilo a vzápětí se rozběhlo docela jiným směrem. Dokonce i jeho pohyby byly pojednou jiné, jakoby do něj vstoupila další duše. I hlas měl měkčí a bližší, když se zadíval na Franka a zvolna opakoval slova, která tu proměnu způsobila:

„Říkáš živý,… a pes…? Tvůj? „

„Více méně ano." odpověděl Frank.

Kirk zvolna napřáhl ruku směrem k Frankovi a ukázal na něj prstem. Přenesl se již definitivně ze světa počítačů do světa lidí a tiše říkal:

„Franku, viď že má krátké chlupy a uši takhle," (udělal gesto dvěma ukazováčky na hlavě), „protáhlý čumák, takhle, a vysoké nohy," pokračoval a přejel si rukou po lýtku, „ale bez těch mých dlouhých černých chlupů. Jestli si vzpomínáš, chodil s takovým psem – teď nedávno, co běžel ten seriál – ten hubený polda v koženém kabátě."

Frank znal Kirka i s jeho způsobem vyjadřování a měl ho rád, jen se před ním občas cítil nesvůj, jako například teď. Vytáhl z kapsy papírový kapesníček, chvíli přemýšlel, co s ním, pak si utřel čelo, přemýšlel dál, co s ním, nakonec strčil kapesníček zpátky do kapsy a osmělil se k otázce:

„Jak to, Kirku, tys nás spolu včera viděl?"

„Ne, proč, ale odjakživa jsi přece míval takového psa. Jistě budeš souhlasit, že je chytrý (Kirk si poklepal na hlavu) a poslušný (plácl se do čela), ale jen po jistou mez, než převládne jeho osobnost (vyplázl na Franka jazyk a zafuněl).

„Já jsem odjakživa vůbec žádného psa neměl," odměřeně pronesl Frank, „tím méně krátkosrstého, chytrého a poslušného. Vždycky mi stačily počítače, protože je v nich logika a řád. Předem víš, co to udělá, vyrobila to solidní firma, je to vždy ochotné a můžeš se na to spolehnout. Rozumíš, počítače!"

„Zejména krátkosrsté," zabručel si pro sebe Kirk, zvrátil se opět do židle a začal se houpat. „Dobře, Franku, nelekni se. Co když ti řeknu, že jsi toho psa měl ve svých minulých životech? A že se to s tebou táhne pěkně daleko do minulosti?"

Frankovi teď připadala situace navlas stejná jako před hodinou, když se Patricii pokoušel vysvětlit svůj odhad stáří psa, jenže tentokrát se role obrátily. Právě teď totiž Kirk mluvil naprosto samozřejmě o minulých životech, zatímco Frank v roli Patricie si zoufale lámal hlavu, jak dát dohromady minulé životy s počítači, zdravým rozumem, přírodními zákony a bůhvíčím dalším, s čím se ještě ukáže, že se to logicky nesnese. Díval se přitom na krémově natřenou stěnu místnosti, a hlavně na drobounké dírky, které pohlcovaly hluk, a z ničeho nic začal uvažovat, když na čtvereční palec vychází zhruba osm dírek, kolik jich bude v celé místnosti. Včetně stropu, aha, ten se musí také započíst.

„Chytrý a poslušný po jistou mez, než převládne jeho vlastní osobnost," opakoval polohlasem Kirk jednu ze svých předešlých vět, tentokrát laskavě a vůbec ne ironicky. A znovu vyplázl na Franka svůj růžový jazyk z houštiny černých vousů. S pohledem unaveného psa, který splnil všechny příkazy, si pak podložil rukou bradu na stole a zavřel oči.

Frank ho však nesledoval. Právě teď přemýšlel nad tím, zda by počet dírek v plechové stěně stačil na to, aby každá z nich představovala jeden možný význam mayského znaku. V sále bylo opět ticho. Černá bedna Catie si předla sama pro sebe, protože podobně jako opravdové kočky si stačila sama. Když o ni stáli, dala se hladit, a když ne, bylo také dobře. Stačila jí trocha tepla.

Do Kirka nebylo vidět vůbec. Proměnil se teď v duchu v malého chlapce a jeho tatínek, který pocházel ze starodávného rodu indických brahmínů, mu před spaním zpěvavým hlasem vyprávěl příběhy o mudrci Vasišthovi, o statečném Rámovi a krásné Sítě, o krutém králi Ašókovi, ale hlavně o stěhování duší, to míval malý Kirk nejraději. „A čím jsem byl já?“ ptával se tatínka, a předem už věděl, že tatínek mu odpoví jako obvykle: „Jednou jsem měl sen, že až budeš veliký, dá ti velký Brahma takový dar, že své životy uvidíš sám. Jen musíš dávat po celý život pozor – kdybys ten dar ponechal bez povšimnutí, podruhé se ti už neobjeví. Ale to už já budu pro tebe někde daleko."

Tatínek pak umřel na plicní chorobu, i kalifornské slunce bylo pro něj studené, a malý Kirk zůstal sám. Čím býval v minulých životech, to ho už tolik nezajímalo, protože až příliš dobře pochopil, čím je teď – byl sirotkem v obrovském San Francisku. Nikdy neměl hlad nebo málo peněz – díky své vynalézavosti a hereckému nadání uměl „cokoli prodat komukoliv,“ jak o něm tvrdili kluci z party, kterou celou živil. Jen od té doby, co mu tatínek umřel, ho nikdo nepohladil po hlavě. Nikdo, po dlouhá léta, všichni se ho trochu báli, že do nich vidí. A Kirk stále jen čekal, že jednou najde někoho, na koho bude alespoň chvilku bezradně hledět jako před chvílí Frank na něho, že bude najednou zase malý chlapec a známá teplá dlaň ho pohladí po hlavě.

Kirk si zhluboka povzdechl, protřel si oči a zadíval se smutně na Franka.

„Nezlob se, Franku, občas mi dojde trpělivost. Když ti teď řeknu, že existuje silná korelace pán – jeho pes, vezmeš to jen teoreticky a nikdy nepochopíš, že se to vztahuje i na tebe, že ty sám z toho nejsi výjimka. Máš se svým psem společného víc, než vůbec tušíš. Jenže to se nedá odvodit, to se musí prožít! Víš co, zkus to takhle: Jak se jmenuje ta čubička? Jistě Kleopatra, vidím, že nic nenamítáš, tak dobře. Tak si teď představ, že ty jsi ta Kleopatra, a jak by měl vypadat tvůj pán a vládce, řekněme nad Horní a Dolní Sierrou, aby se k tobě hodil. Ne abys na to sestavoval úlohu o dvaceti neznámých, na to tu máme naši Catie. Prostě si představ, že jsi ten pes. A uvidíš."

„Co uvidím?" zeptal se podrážděně Frank.

„Uvidíš … své minulé životy. Když budeš mít hodně otevřené oči, spatříš je jasně a zřetelně jako ve filmu. Když jen tak nahlédneš, uvidíš záblesky, zmatené scény, které se vzápětí spojí s tvými názory a stanou se součástí tvého současného života. Čím víc jsi k němu připoutaný, tím méně vidíš do jiného. Věř mi, nedělám si z tebe legraci, prostě si jen představ, že právě ty jsi pes."

„Dobře, když myslíš," vzdával se Frank, „já to zkusím. Ale za výsledek se neručí…," dodal již v lepší náladě. Nakonec poslechnout není tak špatná věc, říkal si. Když si Kirk tolik věří, ať se ukáže. Se svou vrozenou důsledností vzal věc vážně, vycenil zuby a na úvod cvičně zavrčel. Teď se jen správně soustředit. Vtom si vzpomněl, že vlastně ještě nesnídal. Ty spálené topinky jsou přece v koši a do oběda je daleko. Zapudil však rušivou myšlenku a zavrčel znovu. Pevně se soustředil na to, že je pes. Kirk na něj pobaveně zíral a bylo mu docela dobře. Konečně začaly věci jít, a nakonec snad i z té Catie dneska nějaké to mayské slovíčko také vymámí.

Kdyby někdo (již po druhé) nahlédl do sálu, trochu by se divil – jeden profesor s rukou pod bradou a s hlavou na ovládacím pultu sleduje druhého, jak cení zuby a nepřítomným pohledem sleduje protější stěnu. „Jen zaštěkat," pomyslel by si.

Mezitím Frank svědomitě podle Kirkova návodu „hleděl do svých minulých životů". V představě před ním vyrostla porce guláše na bílém talíři, voňavá, lákavá a barevná, a pak druhá, a třetí, spousta porcí táhnoucí se do dálky, všechny nakreslené na lesklých konzervách. Na psích konzervách. Frank zavrtěl hlavou:

„Je tu chybička, Kirku, drobná chybička. Nějak se mi to v hlavě míchá. Jednak mám hlad, a pak jsem se zapomněl stavit na Fairview Mallu pro ty psí konzervy. Kleopatra by byla bez žrádla, a to by nebylo ode mne fair. Jak se mám pak soustředit na to, že jsem pes," stěžoval si.

Kirk byl ještě veselejší než před chvilkou.

„Mezi námi, vše nasvědčuje tomu, že ses soustředil skvěle," řekl, a opět se začal věnovat počítači. „Bludný kruh, ve kterém jsi vězel, jsi přerušil OK Takže dál už si stačíš sám, musím zítra předvést šéfovi nějaké výsledky," dodal a otočil se k Frankovi zády.

Kirk měl pravdu. Frank právě vycházel z místnosti a uvažoval, zda má přece jen nejdřív zamířit do automatu na sendvič anebo co nejrychleji dopravit domů psí žrádlo, když zakopl o tlustý elektrický kabel. V tom okamžiku se s ním zatočila země, ztratil rovnováhu – a najednou to věděl. Prostě přišlo pochopení. Nevěděl odkud, ale bylo to jasné. „ Čím víc jsi připoutaný ke svému současnému životu, tím méně vidíš do jiného," tak to přece říkal Kirk, a Frank tomu teď porozuměl. Do jiného života, to znamená nejen do svého minulého, ale zejména do cizího současného! Například psího. Jaký je v tom rozdíl? Jediné, co překáží, je zvyk myslet pořád na sebe. To je ten Kirkův bludný kruh. Seděl na podlaze, hladil provinilý kabel, jakoby se mu omlouval, že zrovna do něj musel kopnout, a hlasitě se smál. Pak se zvedl a zamířil znovu ke dveřím. Najednou se otočil a zavolal do sálu:

„Kirku, co bys takhle říkal na černého pudla? Možná, že bych o jednom věděl. Jsou ohromně učenliví, umějí dokonce i počítat. A taky panáčkují. Rození herci. Stříhá se jenom hřbet, nohy se nechávají. Perfektní dlouhé chlupy. Jen – nezlob se, Kirku – obyčejní psi je zrovna dvakrát nesnášejí. Mám silný dojem, že ve tvém minulém životě …"

Kirk se plácl rukou do svého černě chlupatého lýtka a radostně zakřičel:

„Stačí! Právě teď ses znovu narodil, Franku, dneska máš šťastný den! Nezkaž si ho!"

Frank zamával Kirkovi rukou na rozloučenou, vyšel ze sálu a vstoupil do slunečného dne. S rukama v kapsách šel po cestičce v univerzitním parku, kopal do kamínku a pískal si. I jemu teď bylo dobře. V sále superpočítače dál předla Catie řetězy mayských znaků, zatímco Kirk, ve střehu s prsty na tlačítkách, čekal na svou správnou kombinaci.

Pět minut před třetí hodinou odpoledne zastavil před vilou manželů Chesterových na Wooden Beach černý sportovní automobil s plátěnou střechou. Na kapotě byl namalován rudý fénix s rozepjatými křídly a pod ním nápis FIREBIRD. Patricie opatrně odhrnula záclonu a vyhlížela z okna. Dveře automobilu se však neotvíraly, prostě si jen tak stál před její vilou. Uvažovala, jaký dojem asi může vila na návštěvníka udělat: rozložitá stavba zakomponovaná v bujné subtropické zeleni, široká okna s temnými skly, kovově lesklá střecha pokrytá půlkulatými taškami ze slunečních článků. Bazén nebo spíše jezírko, vytesané v pobřežní skále a napájené miniaturním vodopádem. Ještě tenisový kurt se saunou a prostranství na pikniky s opékadlem. Vše uklizené, dokonalé, perfektně funkční. Její domácí království, jehož údržba a zvelebování jí vlastně zabírá celý čas, kdy je Frank pryč.  Když přijde domů, tak vlastně také, protože Frank na svém výzkumu pracuje i doma. Vila, to je její říše, nad kterou panuje.

Kromě… (Patricie přešlápla a ještě více odhrnula záclonu), … kromě toho psa. I když vlastně – mohl by se předvádět návštěvám: „ Naše Kleopatra Vás zve na uzavřenou barbecue party. Oděv dobový, ve stylu egyptského dvora na přelomu letopočtu,“ představovala si budoucí tištěnou pozvánku, kterou v obálce se stylovou známkou s vyobrazením psa (na výběru si dá záležet) rozešle pozvaným známým.

„ Kleopatra Vás zve…,“ Patricie začala uvažovat z jiné strany. Kleopatra středem pozornosti. Kleopatra udává společenský tón. Kleopatra diktuje téma konverzace… Uvědomila si, že ať se to vezme, jak se to vezme, pokaždé se ocitne za Kleopatrou. Jakoby ten pes předem vyhrál! Ta party je přece její nápad. Nebo vlastně není… Vypadalo to, že s příchodem Kleopatry bylo vlastně o jejím osudu předem rozhodnuto. Ta psí party se vlastně musí uskutečnit. Kdyby to nenapadlo jí, známí by napověděli. Pro ni jsou určeny pouze druhé housle. Dobrá skladba, prvotřídní obsazení (o sobě nepochybovala), ale přece jen druhé.

Patricii připadalo, jakoby to vše už kdysi prožila. Jednou, dvakrát, bezpočtukrát. Když už, tak ona sama by přece měla hrát skutečnou Kleopatru, a ne ta čubička. Ohlédla se zpátky do místnosti. Lednička byla zavřená a Kleopatra spala zase pod stolem. V okamžiku, kdy se Patricie rozhodovala, zda pod tím stolem opravdu spí nebo přemýšlí, Kleopatra otevřela oči, zívla a tázavě se na ni zadívala. „Ví to, určitě to musí vědět,“ otřásla se Patricie při tom pomyšlení. „Ona to ví, že je … královna!"

Kleopatra neznatelně kývla hlavou, položila čumák zase na podlahu a zavřela oči. Patricie už nemohla pohled na ni vydržet. Obrátila se a netrpělivě vyhlédla z okna, zda se konečně něco nebude dít.

Venku ve svém voze Mr. Hermes Pentakis, okultní poradce, skutečně nepospíchal. Dobře věděl, že udržet zákazníka v napětí je nedílnou součástí hry a zároveň i prvním tajemstvím úspěchu, a vědomě či nevědomě s tím počítal. Vlastně spíš vědomě, protože každá žena, která je sama doma a objedná si návštěvu na třetí hodinu, musí pět minut před třetí vyhlížet z okna. Neušlo mu jemné zavlnění záclony, maskované kouřovým okenním sklem. Hra se tedy daří. Přejel rukou po černém kufříku s mosazným kováním, stiskl zámky, které s cvaknutím povolily, a nahlédl do kufříku. Usmál se a kufřík zase zavřel. Nic nebylo opomenuto. Pohlédl na hodiny na předním panelu automobilu a otevřel dveře. Lehkým, pružným krokem se vydal s kufříkem pod paží k domovním dveřím s nápisem Mr. & Mrs. Chester.

„Pojďte dál, pane Pentakisi, věříte mi, že jsem si vás představovala právě takhle?“ uvítala návštěvníka Patricie. S obdivem si přitom prohlížela hedvábnou orientální košili bez límečku s tepanou sponou z lehce zašlého stříbra, volné matně lesklé kalhoty s vysokým pasem (vždyť on je vlastně zatraceně štíhlý), zejména však malou červenou kulatou čepičku, zdobenou výšivkami, která jen zázrakem nespadla z bujných černých vlasů. Bylo zřejmé, že její majitel ji umí nosit.

Hermes Pentakis pokýval hlavou a sklopil oči. Jednak ze skromnosti, jednak si mimoděk prohlížel Patriciiny domácí boty. I z těch se z nich ledacos uhodnout, stačilo být pozorný. Pak vzhlédl a s tázavým pohledem se rozhlížel po domě.

„Je tu teď všechno nějaké nepřátelské," stěžovala si Patricie, „a přitom se tu nic nezměnilo. Až na toho psa," povzdechla si. Hermes měkce našlapoval po vysokém koberci, jakoby ho nohama ohmatával. Vdechoval vůně toho domu: slabý pach připáleniny, svíravá vůně kůže na křeslech, těžko popsatelné aróma čerstvě zalité půdy v květináči. A konečně také – ano, mají psa, a ne dlouho. Následoval Patricii, která otevírala dveře za dveřmi a postupně ho vedla dál do hlubin vily. Sestupovali po točitých schodech a Hermes naslouchal, jak se zvolna ztrácejí běžné hluky v domě: tikot hodin, hučení klimatizace a vrnění elektroměru. Konečně Patricie otevřela plechové dveře a rozsvítila. Stáli v prádelně a bylo tu naprosté ticho.

„Jsme teď pod zemí," oznámila Patricie, a její hlas se dutě rozléhal. „Architekt to navrhl vytesat celé do holé skály. Tady se cítím docela dobře, sem ten pes určitě nemůže. Je to tu sice jako v hrobce," s úsměvem se pokusila o žert, „ale s vámi se tu nebojím."

„Chtěla jste říci jako pod pyramidou," řekl Hermes a odložil si kufřík na lesklý bílý poklop automatické pračky. „Támhleta zeď," ukázal na hrubou neomítnutou stěnu, tvořenou přírodní žulou, „tuším, že je orientována na východ, té byste se přece jen trochu mohla bát."

Patricie znala dopodrobna plány domu, milovala jejich složitost, a tak se divila: „Opravdu je na východ, ale to tady pod zemí a navíc po průchodu točitým schodištěm nikdo nemůže poznat".

Hermes přešel její údiv mlčením a v duchu si připsal bod. Čekal, až se na něj Patricie podívá, a pak řekl:

„Skutečně vám to nepřipomíná egyptskou hrobku? Podívejte se pozorněji na tu stěnu. Támhleten drobný výstupek, pak ten dlouhý stín a dvě malé jamky vlevo. Jen se na to zadívejte. Co vidíte?

Patricie se dívala na stěnu a mhouřila oči. Neviděla nic, ale cítila, že jí začíná být zase tak divně jako nahoře v kuchyni. Jako kdyby nebyla sama sebou.

„Na východní stěně krypty býval zobrazen strážce,“ melodickým hlasem recitoval Hermes, „měl hladkou srst, dlouhé nohy, špičaté uši, a pronikavé oči, upřené na každého návštěvníka, ať stál v kterémkoli koutě hrobky. Ty oči ho neustále sledovaly. Byly to psí oči".

Patricie přidušeně vykřikla. V tom okamžiku na ni ze zdi hleděl pes, a byla to zase ta známá podoba, byla to Kleopatra. Neuteče jí ani pod zem. Ten její ovládající pohled, jakoby neuměl nic než přikazovat. Jak ji na té zdi mohla nevidět? Podoba je věrná. A přesto jsou to jen náhodné hrbolky na zdi a stíny od šikmého světla, snažila si najít vysvětlení.

„Ano, pro vás je na té zdi pes," řekl Hermes, „zkuste na ní vidět něco jiného, dejme tomu auto nebo strom, a nepodaří se vám to! Od této chvíle budete vidět jen psa. Asi mi nebudete věřit, ale je to stejné, jako když se řekne, že tu hlídá jeho duch."

Patricie obrátila modrý plastikový kbelík, usedla na něj a zakryla si oči rukama. Hermes sledoval její unavené pohyby a bylo mu jí líto.

„Pane Pentakisi," vzhlédla Patricie a v jejích lesknoucích se očích byla bezmoc, „objednala jsem si vás, abyste mi pomohl. Rozumíte, pomohl, potřebuji pomoc. Počítala jsem tak dvě stě dolarů, ale teď je mi úplně jedno, co to bude stát. Nechci se tu bát stínů na zdech. Dám vám cokoli za to, aby to tu bylo jako dřív, tenhle dům, a taky Frank, a moje hlava."

Přejela si rukou přes čelo, a Hermes, ač nerad, neboť mu Patricie bylo už opravdu líto, si připsal v duchu druhý bod. Cítil však, že pro výhru bude muset mnoho obětovat.

„Paní Chesterová," oslovil ji měkkým hlasem a sedl si proti ní na druhý modrý kbelík. Zadíval se jí do uslzených očí: „Nemohu s vámi úplně souhlasit, nezlobte se. V prvé věci to bude snadné: žádné peníze od vás nechci, ani jakoukoli odměnu. Zkrátka nic. Zato ta druhá věc nepůjde, jak vy si myslíte. Ten pes vás dostal do pasti, a nechce vás pustit ven. Být v pasti je hrozný pocit, pro každého. Zoufalý pocit bezmoci a neštěstí a opuštěnosti. Každý chce nazpátek, do radostného a barevného světa, kde se dá na past zapomenout. Zavírá oči a bije hlavou o stěny pasti. A nakonec už ty oči nechce otevřít. A přece, kdyby to alespoň na chvilku udělal a pozorně se rozhlédl, třeba by objevil, kde má past dvířka. Malá dvířka se špalíkem na hřebíku, která přehlédl, a která vedou na svobodu. Co říkáte?"

Patricie se opřela zády o pračku a natáhla si nohy. Chápala, že se jedná o řečnickou otázku, a tak neříkala nic. Jen jí bylo trochu lépe, protože s ní někdo mluvil, a bylo to opravdu s ní. Pokývala hlavou.

Hermes se natáhl pro kufřík, přejel po něm rukou a vstal.

„Paní Chesterová, i když se vám situace zdá o mnoho horší, než když jsem přišel, věřte mi, že máte nejhorší za sebou. Spatřila jste svůj problém a víte teď, na čem jste. Tomu psu se opravdu nedá utéci. I kdybyste ho zabila, převtělí se a bude tu znovu. Teď půjdeme nahoru do té vaší vily. Asi uvítáte, když duchy necháme v hrobkách, kam patří, a podíváme se zase na světlo. A konečně musím také trochu udělat čest své firmě,“ usmál se a ukázal na kufřík.

Seděli proti sobě tentokrát v těžkých kožených křeslech v rohu obývacího pokoje pod rozložitou palmovitou rostlinou, jejíž větve, na mnoha místech přivázané ke stropu, tvořily zelenou klenbu. Tuhle rostlinu zalévala Patricie zvlášť ráda, a ona se jí za to odměňovala každý měsíc novým obrovským listem. Za širokým panoramatickým oknem se rozprostírala nedohledná mořská pláň, s osamělým bodem jakési vzdálené lodě.

Hermes si položil kufřík na nízký stoleček s mléčnou skleněnou deskou, tak, aby Patricie neviděla dovnitř, povolil zámky a nahlédl dovnitř.

„Je to svým způsobem pokladnice, tenhle kufřík. Tarotové karty z patnáctého století, křišťálová koule, skládací sedmiramenný svícen, smaragdové zrcadlo, tajné figury Rosikruciánů, bohužel neúplné –" Hermes vzhlédl k Pat, která mu visela na rtech „– pak kompletní klíčky Šalamounovy a kromě dalších věcí, které vám neprozradím, ještě malý modrý kámen, připisovaný doktoru Faustovi. Ten jediný nemusí být pravý." Sledoval Patricii, jak neznatelně pokrčila nos. „Zato funkce je ověřená na mnoha případech," dodal přesvědčivě a přivřel víko.

„A co z toho je v tom mém případě nejvhodnější?" nemohla se udržet Patricie.

Hermes se na ni zadíval ostrým pohledem a zabubnoval prsty po kufříku.

„Nepospíchejte tolik, paní Chesterová. Kdyby pro vás teď, v tuto chvíli, zmizel váš problém, mohl bych kufřík zase odnést, a věřte mi, udělal bych to tak nejraději. Představte si to tak, že každý lék má určité vedlejší účinky. Některé jsou dokonce velmi nebezpečné, a v nepravých rukou mohou uškodit, jako třeba tohle temné zrcadlo." Pootevřel přitom trochu kufřík a nahmatal cosi vevnitř, ale Patricie přes víko, obrácené k ní, neviděla nic. Chtěla se víc natáhnout, uvědomila si však, že se patrně jedná o nějaká profesionální tajemství, a že by mohla celou věc pokazit. Dosedla proto napjatě zpět do koženého křesla a Hermes ji zato odměnil pochvalným kývnutím hlavy a úsměvem.

„Ano, lepší je vědět toho méně, dokud to není zapotřebí. Jedná se totiž o nástroje, ostřejší než skalpel, se kterými lze rovněž operovat, pouze v jiném světě, a tím je svět duchů," poučoval ji vážným hlasem.

Patricie si přitom vzpomněla na psa, kterého spatřila na stěně prádelny, a otřásla se. Hermes se opřel v křesle a čekal.

„A nebude to vadit Frankovi?“ zeptala se Patricie, a k jejímu údivu jí neušlo, že tvář pana Pentakise se z ničeho nic rozjasnila. Nevěděla, že si v duchu počítal třetí bod.

„Jako abych stihla udělat večeři," dodala rychle, ale bylo vidět, že tím myslí víc.

„Uvidíme, na co budeme stačit,“ odpověděl jí Hermes, „hlavně je dobře, že jste začala myslet také na někoho jiného, než na sebe. Bez toho bychom se nedostali nikam. Zkusíme křišťálovou kouli. Důrazně vás však prosím, abyste nezapomněla, že se jedná o nebezpečnou operaci a že se tím ve světě duchů vystavím značnému riziku. Žádám vás proto o naprostý klid, ať se v následujících minutách bude dít cokoli."

Patricie ztuhla v křesle ještě víc a přes přimhouřené oči pozorovala, jak pan Pentakis opět otevřel kufřík, víkem k ní, tentokrát však tak, aby víko stálo kolmo. Pak si položil obě ruce na stoleček, napřímil se v křesle a upřeně se zadíval kamsi do kufříku, kde Patricie tušila křišťálovou kouli.

Pozorovala tvář, která teď byla klidná a vážná. Byla v ní důstojnost primáře, který s pozdviženýma rukama obklopen asistenty přichází k operačnímu stolu a zahajuje operaci tak vážnou, jako byla první transplantace srdce na světě. Minuty ubíhaly a Hermes jakoby odcházel z tohoto světa. Pouze jeho pohled byl stále pozorný a směřoval dovnitř kufříku.

Patricie byla ráda, že zodpovědnost je na někom jiném, a pátrala v paměti, co zbylo ve vyjedené ledničce, a z čeho udělá Frankovi večeři. A taky tomu jasnovidci, tomu bude po té námaze určitě chutnat. Zatím seděl naprosto vzpřímen a tušila obrovské duševní úsilí, které vyvíjel. Tíha problému se psem se tím bude dělit třema, tedy Frank, tenhle mág a ona, a to už se dalo vydržet. Bez večeře ho nemůže pustit. Třeba si pak Kleopatru odvede. Nebo prostě způsobí, aby zmizela… Zamyslela se. Vlastně by to bylo tak trochu škoda. Od svých sedmnácti let, kdy se po autonehodě dozvěděla v nemocnici, že nikdy nebude mít děti, si vždycky přála mít psa. A dokonce přesně takového, jako Kleopatra. Jen ji po celou dobu nenapadlo, jaké to je, když je pes konečně v domě. Třeba si zvykne. Na Franka si vlastně také dlouho zvykala, ale s tím se aspoň dalo mluvit. Tedy občas, jinak to dopadalo jako dnešní ráno, ale Frank je prostě Frank, a je na něj spolehnutí. Znovu viděla před sebou jeho dlouhé nohy, vyholený krk, vlasy na ježka a odstálé uši, jak se od ní ráno vzdaloval. Je to tvrďák, toho hned tak něco nedojme. Snad už je na cestě domů.

Z jednoho listu nad její hlavou spadla kapka a rozpleskla se na mléčném skle stolečku. Kytka pláče, napadlo jí. Rty pana Pentakise se začaly chvět a Patricie zbystřila pozornost. Tušila, že z „tamtoho" světa přijde věštba. Těšila se, že se konečně něco dozví o záhadném původu Kleopatry, o jejím nezvyklém chování, a hlavně co říkal Frank – jak je možné, aby byl pes starý několik tisíc let. Pro mága to asi nebude problém. Domyslela se, že ten tu teď sedí jako pouhý nástroj – napadlo jí jako telefonní sluchátko, napojené kamsi do nekonečna, odkud přijde „tamto".

A skutečně, z úst pana Pentakise počaly vycházet zvuky, a byl to hlas, který nebyl podobný žádnému, jaký dosud znala:

„… oběť. Je třeba velká oběť. Je naprosto nevyhnutelné pokoření …" A znovu: „… oběť …"

Tělo jasnovidcovo se při tom zlomilo a naklonilo se dopředu. Patrně již spotřeboval všechnu energii. Po chvíli se Hermes opět vzpřímil a protíral si oči, jakoby se probouzel.

„Rozuměla jste věštbě?" zeptal se Patricie. „Možná, že netušíte, že ten, kdo věštbu zprostředkuje, často přesně neví, co sám říkal. Můžete mi to zopakovat?"

„Znělo to přibližně jako „velká oběť a pokoření,“ ale nerozumím tomu," odpověděla Patricie.

Hermes se zarazil. Způsob, jakým se nyní na ni zadíval, dosud neznala. Jeho autorita jakoby na krátký okamžik zmizela. Byla to jen krátká chvilka, ale pro Patricii znamenala mnoho. V tu chvíli zahlédla pod maskou jasnovidce lidskou duši. Sledovala, že se opět ovládl, a ptal se:

„Obsahovala věštba také kdo se obětuje?"

Tentokrát se zarazila Patricie. Kdo jiný samozřejmě, než ona! Krmit každý den to psisko bifteky, to je dost samo o sobě. To by mohl vědět, když vypadá, že ví všecko. Zejména kolik ty bifteky stojí. Ať si na to přijde sám. Pokrčila proto rameny.

Hermes posmutněl, protáhl si záda a bylo vidět, že už není v té formě jako ve tři hodiny odpoledne. Bylo tři čtvrtě na sedm.

„Takže věštba neobsahovala, kdo se má obětovat a pokořit. Není to obvyklé. Budeme pracovat dále."

Patricie čekala, že pan Pentakis použije další pomůcku ze svého kufříku a že se představení bude opakovat. Nakonec, proč ne, bylo s ním docela příjemně. Tihle jasnovidci, asi to nebudou špatní lidé. Musí ho zas někdy pozvat.

Mýlila se však. Hermes kufřík zaklapl, zvedl ho ze stolku a opřel o své křeslo. Znovu se protáhl a pak tiše hvízdnul vysokým tónem přes sevřené přední zuby. Kdesi v kuchyni se ozvalo zašramocení a vzápětí se k nim blížilo pravidelné ťapkání psích chodidel po naleštěných dlaždicích. Kleopatra přišla doprostřed pokoje, tam se zastavila a pozorně se rozhlížela. Pak štěkla, udělala několik kroků vpřed a zastavila se před křeslem, ve kterém seděl Hermes. Ten potřásl hlavou a podíval se na ni. Bylo vidět, že ještě více posmutněl.

„Ten pes má obrovskou sílu vůle, podívejte se na ty tři kolmé vrásky mezi očima," ukazoval prstem Patricii. „Vůle má v přírodě největší moc, ať už tady, nebo tam," řekl a ukázal přitom významně na kufřík. Je to síla nebezpečná, a správně slouží pouze tehdy, je–li pokořena."

Patricie si vzpomněla na věštbu, kde bylo také cosi o pokoření. Zadívala se na psa. Co by za to dala, kdyby se Kleopatra té své síly vůle vzdala a stal se z ní docela obyčejný hafan. Vlastně … Proč by se nemohla obětovat Kleopatra? To bude asi správný výklad nejasného místa věštby, kdo se obětuje. Třeba ji teď ten mág přesvědčí, že slušný pes žádnou vůli nemá, bude mít na to své metody. Byla zvědavá, jak si s tím poradí.

Sledovala, jak pan Pentakis znejistěl, jakoby se rozhodoval k obtížnému kroku. Pak se uklidnil, jako sportovec, který je rozhodnutý, že laťku skokem zdolá. Zvedl ruku a ostře pronesl „Kleopatro!". Patricie pochopila, že bude svědkem souboje. Vůle proti vůli. Na jedné straně jasnovidec, schopný číst duše, kterému neujde jediné mrknutí oka. Na druhé straně zvíře bez jakýchkoli zábran, neznámého původu, navíc šelma. Patricie se zarazila. Poprvé projevila o pana Pentakise obavy. Svět duchů, prosím, tam je doma, ale Kleopatra ho může kousnout. Kdo ví, kde ta její zatracená vůle končí. Až jí nebude stačit, docela obyčejně ho rafne a bude ho to bolet. Nebo mu skočí rovnou po krku. Třeba je na to cvičená a utekla od armády. Rychle přemýšlela, čím by ho mohla bránit. Nejbližší nůž nebo váleček byly v kuchyni. Kufřík. Ano, to by šlo. Je tam těžká skleněná koule a hlavně ten svícen. Nenápadně natáhla nohu a přistrčila si kufřík na dosah. Překvapilo ji, že je mnohem lehčí, než si myslela.

Souboj se však přece jen odbýval v „tamtom" světě. Hermes a pes si hleděli do očí z pozice profesionálů, pes nažraný a odpočatý, Hermes v úloze pána a vládce. Tak opravdu nakonec pouhá vůle proti vůli, říkala si v duchu Patricie. Souboj velikánů. Držela v ruce kufřík a fandila. Bylo to napínavější než baseballový zápas a v sázce byla nepřehledná řada bifteků. Alespoň v tomto světě. Jak to bylo na „tamtom,“ neměla tušení.

Prsty jí zbělely, jak svírala kufřík, a záda se jí přilepila potem ke koženému křeslu. Po nějaké době zaslechla tichý zvuk, podobný chrčení. Zadívala se na Kleopatru, zvuk však vycházel odjinud a postupně sílil. Pojednou začala vnímat, že má rytmus. Bylo to chrápání. Typické mužské chrápání, jako Frank, když nespal na boku. Pohlédla na křeslo, kde seděl Hermes. Neseděl. Zakloněn v křesle, s hlavou zvrácenou nazad, spokojeně spal, odfukoval a strašně chrápal. Ten tam byl jeho postoj pána a vládce. Ta ostuda! Profesionální jasnovidec a mág, navíc ještě okultista a bůhví co další, a on si tu chrápe. Opatrně ho pod stolečkem kopla, nic se však nestalo. Spal jako pařez. To byl taky nápad s jasnovidcem, a za chvíli je tu Frank. Vstala s jediným pevným rozhodnutím, které jí zbývalo: Bude se dělat večeře, chlapi jsou všichni stejní. Nakonec ji v tom zase nechali samotnou.

Stále s kufříkem v ruce se ohlédla, co dělá pes. Jen tak, aby věděla, kdo je kde a nebyl další malér. V tom okamžiku kufřík upustila, neboť Kleopatra ležela na zemi, dívala se na ni a smála se. Ne jako vítěz, ale jako kamarád. Tak jako se smějí psi, když společně vyvedou nějakou lotrovinu a vyjde jim to. Společně s kým? Přece s ní, s Patricií, uvědomila si. Překročila kufřík, po malých krůčcích popošla ke Kleopatře a natáhla ruku. Pes se na ni povzbudivě díval a dál se smál s vyplazeným jazykem. Jemně se jedním prstem dotkla špičatého ucha. Pes zakňučel. Stále týmž prstem (manikura stála v salónu krásy čtyřicet dolarů, ale co) začala Kleopatru drbat za ušima. A pak celou rukou. Pes držel, stále se smál, a nakonec nastavil břicho. Taky prosím drbat, tady. To my psi rádi. Nakonec se Kleopatra zvedla, opět zaujala královský postoj (drbání byla přece jen epizoda), a vydala se po boku Patricie ke kuchyni. Byly přítelkyně.

V kuchyni obě zamířily k ledničce a Patricie vyndala roastbeef. Vzala jeden plátek a podívala se na Kleopatru. Kleopatra zakňučela a olízla se. Patricie vzala plátek do ruky, pak zavrtěla hlavou a ukrojila polovinu. Podala ji Kleopatře.

„Podívej, Kleo, na večeři máme dva chlapy a budou mít hlad, a vidíš, že víc pro ně nemáme. A víš dobře, jak protivný je hladový mužský. Tak půlku, a jsme kamarádi."

Kleopatra slízla půlku roastbeefu, zavrtěla ocasem, a když uviděla prázdné ruce, zalezla pod stůl. Věděla dobře, že představení skončilo, a že dostala přesně, kolik zasloužila.

Patricie dala roastbeef do mikrovlnné trouby a přisypala hranolky. Pak si uvědomila, že pan Pentakis už spí přece jen dlouho, a že by bylo lepší, kdyby Franka uvítal v rozumném stavu. Rozeběhla se do obývacího pokoje.

Cestou jí proběhlo hlavou celé dnešní odpoledne i s neočekávaným – a vlastně skvělým koncem. Ta věštba. Někdo se musí obětovat, někdo musí být pokořen. Ona to nebyla, a Kleopatra také ne. Vlastně obě vyhrály. Frank je pryč. Zbývá tedy sám jasnovidec. Věděl o tom, nebo to tak náhodou vyšlo? Těžko se asi najde větší pokoření pro profesionálního mága, než že ho uspí pohledem čubička. To si do reklamy nedá. Zato slibovaného výsledku tou svou obětí dosáhl, se psem je to OK Ale věděl předem, že to tak dopadne, nebo ne? Jestli ano, je to gentleman a zaslouží si víc než večeři.

S touto otázkou v mysli vešla do obývacího pokoje. Hermes tam klečel na koberci a přerovnával obsah kufříku, který ležel tak jak vypadl Patricii z rukou v okamžiku, když si všimla, že se pes směje. Provinile vzhlédl a rychle kufřík zaklapl.

„Pane Pentakisi," s pobaveným úsměvem ho oslovila Patricie, mohl byste mi ukázat obsah toho kufříku? Mám dojem, že křišťálová koule váží alespoň tři libry, zatímco váš kufřík unesu jedním prstem."

Hermes se posadil na dlaždice, zkřížil nohy a na ně si položil kufřík směrem k Patricii. Bez jediného slova odklapl zámky a tentokrát rovněž pobaveně pohlédl na Patricii. Pak se oba podívali do kufříku. Bylo tam tričko s obrázkem univerzity, staré ustřižené džíny a pár ošlapaných indických sandálů.

Patricie se rozesmála: „A to si inzerujete, že jste profesionál? Kde máte tu kouli a svícen a ten zázračný kámen?"

Hermes však kupodivu zůstal vážný. „Tady," odpověděl a ukázal si na prsa. „V srdci. Tam je to všechno. Profesionálové se bez kufříku obejdou, zato zákazníkům by chyběl. Nedejte se však mást – ta věštba byla pravá, i když jsem se namísto do koule díval do starého sandálu. Ne každý to pochopí, ale jak vás tu vidím, mohli bychom si rozumět. Byla to až zatraceně pravá věštba, a tak jsem to musel dohrát až do konce. I s tou ostudou. Konec konců jsem si docela pěkně zdříml. Hlavně ale, že už si rozumíte se psem. To byl přece náš cíl."

„Jak to ale můžete vědět, když jste celou dobu spal? Nebo jste to všechno věděl předem?"

„Když jste jednou jasnovidec, víte to předem. Alespoň přibližně. Jako když jedete po dálnici. Co je blízko, vidíte jasně, a do dálky vidíte jen směr, kam to všechno půjde. A víte, že z toho nemůžete couvnout. To profesionál neudělá. Způsobil by havárii, to znamená, že by budoucnost vyšla jinak a celá věštba by byla podvod. Musí se to zahrát fair. A co vaše Kleopatra, je to prima pes, co?"

„Skvělý pes, a vy jste ten nejlepší mág, jakého jsem kdy potkala. Vlastně jediný. Jinak já jsem Pat, mohli bychom si říkat jménem. A teď vy řekněte, jak se zkracuje to vaše Hermes."

„Kirk. Tamto zapomeňte, je to jen pseudonym."

„Nejlevnější ale Kirku nejsi, maličkost ti dneska dlužím,“ zašeptala Patricie, sedla si ke Kirkovi na bobek a políbila ho. Jen tak, lehounce, a odběhla do kuchyně, podívat se, co dělá roastbeef. „A teď se přiznej, tohle jsi předvídal přesně nebo jen přibližně?" volala zdálky z kuchyně.

Kirk seděl dál na zemi s rozevřeným kufříkem na klíně a stejně jako ráno zase snil o měkké dlani, která ho jednou pohladí. Přitom věděl, že Pat to nebude, i když nebylo těžké uhodnout, že ho začíná mít ráda. Jednak proto, že jak před chvílí řekl, hraje fair, to znamená i s Frankem. Zejména však proto, že přece vidí do budoucna – a tam je to prostě napsáno jinak: Kirk bude dál sám, a bude pomáhat lidem. Jak to má v inzerátu? „Problémy nadpřirozené, záhrobní, osudy a věštby. Levně." A také penězi od univerzity – pomáhat příbuzným v Indii jinak nejde, hlad je hlad.

Zvedl se, převlékl se do džínů, orientální oděv složil do kufříku (zítra to vyžehlí) a vydal se směrem do kuchyně pomoci Patricii s prostíráním na večeři. Pomáhat je konec konců zvyk. A také se šel podívat na Kleopatru. Je to skvělý pes, jestlipak ráda panáčkuje? Asi ne, to královny nedělají. Co to říkal ráno Frank? Aha, pudli. S pudlem by byla ještě větší zábava, má na to I.Q. Jenže pudl zas nemůže dělat krále. Za chvíli by ho to omrzelo a začal by dělat třeba šaška. A ten by zase napodoboval krále. Někdy Kirka mrzelo, že vidí tolik dopředu. Sám si nikdy nepořídí černého pudla, protože ví, že by ho omrzel, a co s ním potom. To by vzhledem k tomu psu nebylo fair. Tak už to na světě chodí, když si někdo začne hrát na profesionála.

Frankův šťastný den netrval dlouho. Zpočátku to vypadalo nevinně: po dlouhé žemli zvané „ponorka,“ rozkrojené podél a plněné šunkou, sýrem a hlávkovým salátem, byl svět dokonce ještě růžovější. Dopil limonádu z konzervy a při posledním doušku odsunul nákup psích konzerv na odpoledne. „V deset ráno je potřeba pracovat,“ odůvodnil si to a vydal se po schodech na katedru.

A tam to začalo. Nejhorší bylo, že si nevšiml jak, ale celé kouzlo dnešního rána bylo najednou pryč.

„Franku, jistě si uvědomujete, že Catie jsme pořídili ze strategické dotace,“ přesvědčoval ho šéf katedry, „a že proto lingvistika není prioritní program. Tím pro nás musí zůstat i nadále návrh obvodů vysoké integrace pro identifikaci neznámého cíle v reálném čase," (Frank to zaklínadlo znal už zpaměti: znamenalo to sestřelit cizí letadlo) „i když připouštím, že v interpretaci mayských znaků bylo dosaženo pozoruhodného pokroku." (Dostatečného k tomu, abys to sám mohl jet prodat na konferenci, komentoval v duchu jeho slova s hořkostí v srdci Frank.)

„Od zítřka bude Kirk řešit diferenciální rovnice. Jak ho znám, Franku, bude lepší, když se bude moci věnovat výhradně tomuto problému. Pokud se týká vás," (udělal významnou pauzu,) „bylo by pro vás asi problém vydržet ho nerušit. Navrhuji vám proto, Franku, dva týdny mimořádné dovolené, ehm,… „ (Frank se v duchu ušklíbl), „placené." (Kirk ti to stejně vynahradí, a ty to dobře víš. A taky víš dobře, že bych ho nejen vyrušoval, ale zejména mu naznačil, k čemu ty tvoje „čistě teoretické" diferenciální rovnice slouží.)

Tím se Frank v deset hodin pět minut ocitl zpátky na chodbě. Šéfovi sice za celou dobu rozhovoru neřekl jediné slovo, zato se cítil, jakoby celé dopoledne přednášel.

Jak to říkal Kirk? „Chytrý a poslušný,“ opakoval si jeho slova Frank a stejným způsobem se plácl do čela. Zakňučet a zalézt do kouta už nepotřebuje, to se mu povedlo před šéfem. Případně olízat ruku, protože to taky stihl.

„Pro příště,“ zabručel a plácl se do čela ještě jednou, pak strčil ruce do kapes a vydal se znovu k automatu pro další limonádu.

Když ji otevřel, vzpomněl si zase na Kleopatru. Tak teď má konečně dost času na to, zajet koupit ty psí konzervy. Až příliš mnoho času. Celých čtrnáct dní. Pohodlně stihne i šampón na blechy a prášky proti červům, to se také může hodit. I psí královny mívají své tajné problémy.

Limonáda šuměla v puse a byla příliš sladká. Taky se divím, jak ty vitamíny mohou v tom plechu vydržet, uvažoval. Nejspíš i vitamíny budou pěkné svinstvo…

Frank se otřásl nechutí. Královny! Co je na tom psu královského? Už jen to, že vlastně všechno běží podle něj.

Za prvé jak ke Kleopatře přišel: včera mu z ničeho nic v dešti vyplivlo auto. Pak náhodou našel úplně promočeného a třesoucího se psa na liduprázdné autobusové zastávce v polích. Když došel v tom dešti zpátky k autu pro suchou deku, auto náhodou zase nastartovalo. Vydrželo přesně k té zastávce, odkud už musel jet domů autobusem s mokrým psem v náručí, a ten nebyl zrovna peříčko.

Za druhé v tom autobuse: Nahlédne přes rameno studentovi, co si čte, a ze stránky se na něj šklebí navlas stejná psí hlava, jaká mu kouká z deky v náručí. Jenomže o pět tisíc let starší, protože je to obrázek stěny egyptské hrobky.

A za třetí dneska, když odložil ty psí konzervy na odpoledne. Za pět minut nato má tolik času, že neví, co s ním. Prostě se vzpříčil osudu, a ten si ho zase srovnal. Opravdu osudu, nebo spíš tomu psu?

Frank došel na parkoviště. Jeho auto tam stálo v řadě ostatních. Nasedl a tentokrát jelo. Samozřejmě, když se jede pro psí žrádlo, řekl si, tak si to jezdí, a přepadla ho zvědavost. Co když tam na just nepojede? Co když udělá takovou menší okliku. Schválně, co se bude dít.

Ne nadarmo Patricie říkala, že Frank je z tvrdé školy. Tentokrát se vědomě rozhodl neposlouchat, a to pak nebylo moci, která by ho přinutila.

Sjel na vedlejší silnici a po několika kilometrech náhodně odbočil na štěrkovou cestu, která se proplétala mezi ovocnými plantážemi. Po levé ruce měl hruškové zákrsky s krátkými, silnými větvemi, po pravé ruce fíkovníky s velkými listy. Údolí bylo ploché a rozhled žádný. Po další pravoúhlé zatáčce kolem hruškové plantáže však přece něco zahlédl: skalnatou vyvýšeninu, porostlou dlouhou suchou trávou. Dobré místo, kde se dá na chvíli si odpočinout. Takové ostrůvky jsou vzácnost v husté síti oplocených pozemků. Tady to ale zřejmě nikomu nepatří.

Zastavil a vystoupil z auta. Přibouchl dveře a cítil se volný. Kde je a co dělá, nemá žádný smysl, a to je právě, o co mu jde. Vydal se směrem ke kopci, prohlédnout si kameny na jeho vršku. Byl slunečný den a v hruškovém sadu bzučely včely.

Na kopci rostlo několik trnitých keřů a mezi nimi byly v suché trávě roztroušené kamenné náhrobky. Byl to starý opuštěný hřbitov z dob zlaté horečky. Někde tam, kde teď rostou fíky, musela tehdy stát vesnice zlatokopů. Nejstarší náhrobky byly jen přitesané kusy původní skály, novější už sem musel někdo dopravit.

Byla to asi drsná doba, říkal si Frank, hrčení rumpálů a rány kladiv, občas nějaký úraz. Nebo zabití. Kdo skončil na tomhle hřbitově, zemřel zpravidla v botách. „Hřbitovy obutých,“ tak se jim tehdy říkalo. Za pár let se vlna zlaté horečky přehnala, zábory zlatokopů rozorali na plantáže, a ze všeho zbyl jen tenhle zbytečný hřbitov, protože se nacházel na neúrodném kopci. A tak tu přežívá na památku oněch divokých časů.

„Vida, jakýsi Franz, to byl taky Frank jako já, a nějaké dneska už nečitelné dlouhé jméno, asi německé. Ten měl jistě jiné starosti, než shánět konzervy pro psa," zastavil se Frank nad jedním náhrobkem, povaleným mezi trsy bodláků, „ten to má už odbyté."

Odbyté, opakoval si. Uvědomil si, že si už nějakou chvíli také přeje mít všechno odbyté, a pocítil z toho únavu. Nebylo by nejhorší, ležet tady také v botách a mít tu svůj kámen. Nakonec proč ne? Nikomu to tu stejně nepatří, může se na chvíli natáhnout do suché trávy. To je přece o dovolené normální.

Ležel s kamenem pod hlavou a díval se do nebe. Zdálky k němu doléhal hukot dálnice. Když se zaposlouchal, rozeznal bzučení včel z hruškové plantáže. Nad hlavou mu přeletělo hejno holubů a sneslo se do vedlejšího sadu. Bylo tu dobře.

Po chvíli měl pocit, jakoby mu nepatřila levá ruka. Zvláštní pocit, zbystřil pozornost. A pravá už také ne. Jakoby si najednou nepatřil celý. Lekl se a posadil se. Vše bylo v pořádku. Přelomil stéblo trávy a zastrčil si ho do úst. Znovu si lehl a čekal, co přijde.

Opět to samé a navíc nepříjemný pocit v zádech. „Zabit zezadu nožem,“ přišla mu myšlenka. Odkud se vzala? Zavřel oči a viděl před sebou předáka v uniformě důlní společnosti, jak mu cosi s úsměvem říká, pak jak se on sám obrací a pak ta bolest v zádech, a konečně tupý pád na zem. Poslední pohled na předáka, a byla to známá tvář – šéf katedry.

Frank otevřel oči a díval se zase do nebe. Kdo je vlastně? Frank nebo nějaký zlatokop Franz, který už dávno umřel? Ocitl se na chvíli ve svém minulém životě? Dokázat to nikdy nepůjde, jedno však věděl jistě: Nikdy nepřestal být sám sebou. Možná, že se jen příliš vžil do doby zlaté horečky a do podmanivé atmosféry tohohle hřbitůvku. Vlastně by se mu to docela líbilo, vzít lopatu do ruky a vydat se za štěstím. Asi to nebude velký rozdíl, honit se za zlatem nebo za hieroglyfy.

Nikdy nepřestal být sám sebou… Pak se ale stěhování duší dá vysvětlit ještě jinak, a pro něho mnohem přijatelněji: jeho duše je stále ta samá, jakoby stála na místě. Ta nikam neputuje, ani se nepřelévá, stále je přece sám sebou. Jen to okolo se mění, jako šaty. Kdyby si teď vzpomněl, oblékne se do uniformy toho předáka, a prohlédne si scénu z druhé strany… To tedy ne! Tím darebákem nikdy nebude! K tomu se nesníží.

Ale proč ne? Posadil se a rozhlédl se. Cítil, že tak jednoduché to zas není, umět se stát kýmkoli. Být tím zlatokopem, to nebyl problém. Být jeho předákem ano. Klekl si k náhrobku, odkryl trávu a kamenem odhrabal hlínu z paty náhrobku. Četl tam: „Bůh odpusť jeho vrahovi." Vychází to, říkal si. V tu chvíli mu bylo někoho hrozně líto: nebyl to však zabitý Franz, ale ten předák. Frank si uvědomil, že mu navzdory nápisu na hrobu po sto letech dosud neodpustil nikdo.

A v tom okamžiku uviděl scénu z druhé strany: nůž ve své ruce a opojnou radost z moci nad někým druhým, a pak její vrchol, zničení cizího života, následovaný hlubokou depresí a potřebou někam se skrýt. Byl to jen krátký záblesk, zato měl sílu skutečného prožitku. „Bůh odpusť jeho vrahovi," opakoval si Frank slova nápisu. Je tedy opravdu možné být kýmkoli, a přitom zůstat sám sebou. Čím vzdálenější bytost to však je, čím odlišnější od toho, kým je teď, ať v dobrém či ve zlém, tím je to těžší. Jak daleko až to vede?

Franka přepadla opět ta samá zvědavost, jako když se rozhodl udělat zajížďku. Vyplivl stéblo, zase se natáhl do trávy a dal si nohu přes nohu. Nechá ten film doběhnout až do konce, rozhodl se pevně a zavřel oči.

Nejprve uviděl pahorek, opodál pár chlapů opřených o lopaty, v popředí jednoho s kladivem a majzlíkem, jak vysekává nápis do kamene. V zemi byla díra a v ní někdo ležel. Na hlavě mu nechali čepici se štítkem, kterou rád nosil. Je to Franz, jeho pán, nehýbá se a ztratil pach živých lidí, je s ním konec. Odkudsi z nitra se mu vydralo zakňučení, a pak táhlé vytí, smutná pohřební píseň na skalnatém návrší. Nakonec spatřil kámen, letící vzduchem, a z dálky slyšel nadávky. Cítil, jak kámen narazil na jeho žebra, pak ticho a bolest. A také hlad, strašný hlad bez pána, který už nepodá sousto. Pak tma, konec filmu, opět skalnaté návrší a Frank v suché trávě. Ano, je možné stát se dokonce i psem.

Frank vstal a mlčky sestupoval z návrší ke svému autu. Nepotřeboval si už nic zdůvodňovat, věděl to naprosto jistě: Kleopatra! Slíbil přece, že koupí ty konzervy, a teď pro ně samozřejmě jede. Jeho Kleopatra věří, že ji nenechá o hladu, tak je to.

Nebyl to ani osud, kdo řídil jeho kroky, ani vůle toho psa – byl to on sám. Jak by se mohl vzpříčit sám sobě? To by v něm musel být někdo další. Je to paradox – právě jeho vědomý odpor způsobil pravý opak: nejkratší cesta ke Kleopatře vedla právě přes tenhle zapomenutý hřbitůvek.

Jak to říkal Kirk? Čím víc jsi ke svému životu připoutaný, tím méně vidíš do jiného. Tak strašně těžké to zas není, stačí na to jedna čubička, říkal si Frank. Odjakživa jsi míval takového psa… a musel to být věrný pes, poslušný a chytrý, a měl rád svého pána. Miloval ho. To se však říká jen o lidech. Najednou si vzpomněl na Patricii. Má ho ještě ráda? Je tam celý den se psem, kterého se bojí, jen aby jí nepovolily nervy. Musí jí toho dneska spoustu říci, aby se s ní rozdělil o své zážitky, a také o Kleopatru. Bude jim patřit oběma. Nastartoval auto a prudce se rozjel, až odletoval štěrk pod koly.

Bylo zase ráno, a bylo jedno, který den v týdnu právě je, protože Chesterovi jeli na dovolenou. Jejich auto, napakované batohy a potřebami na kempování, mířilo k Sierra Nevadě. Na jeho zadním sedadle, v perfektní pozici s pohledem upřeným do dálky, seděla Kleopatra. Malý trik, jak ji dostat do auta, byla obrovská kost, se kterou teď roztomile špinila čalounění. Sledovala se zájmem krajinu a tvářila se důstojně. Jen do zatáček zavrávorala – přece od kdy psi znají odstředivou sílu?

„Co to říkal včera u večeře Kirk, že předloží fantómové řešení?“ vzpomněla si Patricie. „Měli byste to říkat tak, aby tomu člověk rozuměl."

„Už má šéfa taky dost, navzdory penězům, které potřebuje. Je to bouda: Ta strategická mašina si jako cíl vybere fantóm, prostě bude střílet na zrcadlový obraz letadla. Jenže ten je pár kilometrů pod zemí! Šéf tomu nerozumí a s velkou reklamou to prodá na další konferenci jako svůj objev. Jenže pár všímavých posluchačů to okamžitě pochopí a bude z toho ukázkové znemožnění, navíc před pány v uniformách, kteří drží měšec s dolary. Je to něco jako judo, kde si protivník namlátí vlastním přičiněním. Nejlepší na tom je, že proti Kirkovi nemohou mít nic. Z matematického hlediska je to řešení naprosto korektní."

„A jak se k nám, Franku, dostala ta Kirkova reklamní vizitka?"

„Jednou jsem mu vyprávěl, jak sis stěžovala na toho psychoanalytika. Rozesmál se, jací jsou to amatéři, a ujistil mě, že zná firmu, se kterou byl zatím každý spokojen. Nechal mi pak na stole tu vizitku, a dál už to znáš sama."

„A věděl jsi, že je to zase ten samý Kirk?"

„Tušil jsem, že v tom bude nějaký úmysl, ale Kirkovi zas věřím, že nikoho nepodrazí. Tak jsem to pustil z hlavy. Je to skvělý herec."

„Víc než herec," povzdechla si Patricie.

„Ano, víc než herec," souhlasil Frank, „a pomohl nám všem. Všem třem," dodal a ohlédl se dozadu na Kleopatru, „bylo to pěkné představení."

„Ještě neskončilo," poznamenala Patricie, otočila se a položila ruku na měkkou a teplou psí hruď. Chvíli hmatala a pak to cítila. Tlouklo tam živé srdce.

Chesterovi se zastavili v Maripose, kam to lákalo Franka. Je to městečko, ležící na úpatí Sierra Nevady. Na první pohled na něm není nic pozoruhodného. Jen místní obyvatelé vědí, že tu odedávna bylo zlato – v prachu cesty se třpytí nepatrná zrnka, v potoce probleskuje zlatý písek, a stačí rozpůlit valoun a objeví se třpytivá žilka. Kdesi pod těmi křovinatými kopci, tam bude zapomenutá bonanza.

Na kraji městečka stál malý domek a u něj dřevěné koryto na rýžování. Opodál ležela hromada krumpáčů, lopat a dalšího nářadí. Bylo vidět, že je někdo dosud používá. Nad dveřmi domku visel nápis VZÁCNÉ KAMENY a napovídal, že se jedná o obchod, i když široko daleko nebyla stopa po nějakém zákazníkovi.

Patricie sehnula hlavu do nízkého vchodu a vstoupila do krámku. Frank stál mezitím venku, potěžkával si lopatu a zkoušel, jak funguje koryto. Kleopatra odběhla za domek.

Uvnitř krámku bylo šero, jen vitríny s nerosty byly osvětleny jasným bílým světlem. Většinou to byly odrůdy křemene, čiré, sněhově bílé, fialové a nazelenalé, tak jak vyrostly ve skalních hlubinách, kde padly za oběť kladivu zlatokopa – jen aby pronikl dál k tušené zlaté žíle.

„Vítejte u nás v Maripose, madam, jdete si pro svůj kámen?“ oslovil ji majitel, který se vynořil skrz závěs z drobných provrtaných kamínků, a pokračoval:

„U mně je všechno jako před sto lety, kdy tam venku žilo městečko z peněz zlatokopů. Víte, kameny nestárnou. Zlato znamená štěstí, ale kámen, to je krása sama. Podívejte se na tyhle skvosty, říká se jim slzy Apačů."

Otevřel zásuvku a na sametový ubrus vysypal černé valouny, připomínající vajíčka menšího ptáka, až na to, že byly naprosto černé – Patricie nikdy neviděla černější kámen.

„V každém z nich je prý zakleta duše apačského bojovníka. Byli to krutí válečníci, a tak jsou ty kameny černé. Podle pověsti takový kámen vznikne, když pláče apačská squaw po tři dny nad padlým mužem. Dneska už jsou vzácné, kameny i sami Apači, a tak vám všude většinou prodají náhražku."

„Zato tyhle jsou pravé?" byla zvědavá Patricie.

„Ptáte se zbytečně, stejně vám je neprodám," odpověděl majitel obchodu, a ukládal kameny zpátky do zásuvky. „Nehodily by se k vaší duši. Každému zákazníkovi vysvětluji, že ten jeho kámen má skryt ve svých vlastních očích. Pojďte prosím sem na světlo,“ vyzval ji a odstoupil stranou.

Patricie byla oslněna a mnoho neviděla, jen slyšela, jak majitel obchodu mumlá:

„Takové oči jsem už dlouho neviděl, jako kdyby nepatřily vám, ale někomu jinému. Vypadá to, že máte někoho moc ráda, a už dlouho, je to tam pevně napsané. Podobné oči mívala moje žena, prodávali jsme tu spolu. Teď jsem tu zbyl sám s těmi kameny."

„A který z nich mi vyberete?"

„Žádný. Ve vašem případě jsem zbytečný. Měl by vám ho vybrat ten, koho máte ráda. Jak vidím z okna, má teď ale zrovna v hlavě místo vás nějaké nuggety," řekl a ukázal ven, kde Frank zručnými a samozřejmými pohyby nakládal písek do koryta. „Budete muset počkat, než si to užije."

„A mohla bych zatím vybrat kámen pro něj? Třeba tenhle," ukázala Patricie prstem do přihrádky pod sklem.

Majitel obchodu se zarazil. „To není obyčejný kámen, takový mám jen jeden. Nosil ho Rattle Sim, a ten mi ho odkázal, a tomu ho zas odkázal další dobrodruh. Putoval z váčku do váčku, a všichni jeho majitelé zemřeli v botách, to tu bylo dobrým zvykem. Sima sice nikdo nedostal, zabil se až nedávno v autě, ale ty jeho vysoké boty s cvočky mu z tradice do hrobu nechali."

Patricie se lekla: „Vypadá to, že jsem Frankovi vybrala kámen, který všem přinášel neštěstí. Proč ho tedy nosili?"

„Jestli přinášel neštěstí, těžko říci, nejspíš by všichni skončili podobně. Rattle Sim tvrdil, že chrání proti hadům."

„Proti jakým hadům?

„Aha, vy jste přijeli tam od pobřeží, tak nemůžete vědět, že tady ten kopec," ukázal směrem za domek," ten je plný chřestýšů. Hlavně zjara se to tam jen hemží. A opravdu, nikoho z těch, kdo měli kámen a znali to zaklínadlo, chřestýš nikdy nekousl. Jenomže Sim mi to kouzlo neprozradil,“ smutně řekl majitel obchodu.

„Dát si kámen na dlaň, třikrát na něj dýchnout, zavřít oči a udělat „ssssss,“ odpověděla rychle bez přemýšlení Patricie.

„Vy jste Sima osobně znala?" divil se majitel.

„Sima ne, naučil mě to jeden přítel. Funguje to." Nechala si pro sebe, že to bylo teprve včera, ale v podstatě nelhala. Když se dá poctivě věštit ze sandálu, tak co.

„Koupím Frankovi ten kámen," rozhodla se Patricie. „Je to stejný dobrodruh jako tamti, ať sedí u počítače nebo se žene za zlatem. Možná skončí špatně, ale vy na mě neprozradíte, že ho mám stejně ráda, tak jak je. Je to tvrďák, a patří k němu tvrdý kámen," pokusila se o srovnání.

„Víte," majitel se podrbal na hlavě, „já se vám bojím prodat ten kámen za peníze. Kouzla jsou kouzla. Zas se ale potřebuji něčím živit. Udělejte mi radost a kupte si ještě nějakou maličkost, a já vám dám hadí kámen zadarmo."

Koupila si drobný skleněný přívěsek, ve kterém se přesýpala zlatá zrnka.

„Je to ryzí zlato ze zdejšího potoka, madam, a teď mi ukažte, jak se to dělá s hadím kamenem, když už je váš."

Patricie si dala kámen na dlaň, třikrát na něj dýchla, zavřela oči a udělala „ssssss,“ přesvědčivě a přesně tak, jak před tím řekla. Jakoby to dělala odjakživa.

„Každá ženská je tak trochu čarodějnice, ta moje byla taky, ale tohle jsem ještě neviděl. Máte moji poklonu. Mějte se dobře, madam, ať ten kámen vašemu muži slouží, stejně mu to ještě popřeji sám, až si přijde vybrat kámen pro vás," rozloučil se s ní majitel obchodu.

Patricie vyšla z krámku do jasného dne a na vlhkém dřevě koryta objevila několik čerstvě vytěžených zlatých zrnek. Frank byl však pryč.

Mezitím co Patricie v krámku kupovala hadí kámen, byl Frank zcela zabrán do práce. Beze spěchu, zručně a přesně promýval lopaty písku vodou a sledoval, jak přibývá zlatých zrnek. I když to dělal poprvé, nepřipadalo mu to nijak zvláštní a cítil se jako doma. Po jednom zvlášť pěkném zrnku si konečně uvědomil, že postrádá Kleopatru. Zarazil lopatu do písku a obešel domek. Kleopatra tam nebyla. Vydal se tedy vzhůru do kopce.

I tady se cítil jako doma. Pozorně našlapoval na sluncem rozpálené kameny, opatrně rozhrnoval křoví a vyhýbal se vysokým trsům levandule. Občas zapískal, zaposlouchal se a šel dál.

Prvního chřestýše uviděl, jak se vyhřívá na velkém plochém kameni. Zarazil se jen nepatrně, když si uvědomil, jak jedovatý je to had, a pak šel opatrně blíž. Tak tiše, jakoby se vznášel. Stál nad hadem a obdivoval se, jak je krásný. Pak silně zadupal, had se lekl, sklouzl z kamene a zmizel. Frank šel dál a objevoval nové a nové hady, některé stočené v klubku, ze kterého koukaly tři hlavy, dokonce jednoho ve výhrůžném postoji, jak chřestil koncem ocasu. Bylo to ve skalní rozsedlině, kde had neměl kam utéci, a tam se i Frank bál, a tak opatrně vycouval. Zkusil znovu pískat, ale po psu ani stopy.

Usedl na kámen, odkud měl dobrý rozhled, a pátral pohledem po skalnatém kopci. Nic. Tu ho napadla podivná myšlenka. „Kleopatra uštknuta hadem…" Odkud to zná? Aha, z dějepisu. A taky je to známý obraz, vzpomněl si, že na něm tamta Kleopatra byla proti jeho vkusu poněkud při těle.

Kleopatra uštknuta hadem… Jeho Kleopatra je sice jen pes, ale po všech těch zkušenostech s minulými životy nemohl vyloučit, že nějaká souvislost tu může být. Slyší na to jméno. Chová se, jakoby pocházela od faraónů. Nechtěla jet autem. Umí hypnotizovat pohledem. Třeba i něco dalšího, vždyť ji mají teprve třetí den. Zato je to bezvadný pes, a hlavně je to jejich pes. Nejlepší pes na světě, a rozumí si s Patricií. A ten chřestýš ji tu může vážně uštknout, hlavně při její tvrdohlavosti. Toho pohledem neuspí.

Frank dostal strach. Opět těkajícím pohledem pročesával krajinu, a vtom ji zahlédl. Nebyla daleko, jen si jí tam před tím nevšiml. Stála přikrčená před dírou pod velkým balvanem, ocas napnutý a uši sklopené, a vrčela. Frank se k ní rozběhl. Věděl dobře, co je v díře, protože právě tam zmizelo to klubko hadů, když šel okolo. Rozběhl se ještě rychleji a zakopl o kámen. Pocítil ostrou bolest v koleni, přesto se zvedl a běžel dál, nejdřív prudce s kopce a pak zase do kopce.

Byl od Kleopatry asi padesát metrů daleko, když to uviděl. Kleopatra stála na kameni, třásla se vzrušením a v hubě držela dlouhého hada. Frank se zastavil a strnul. Vyhrála sice, ale jestli ji kousl, je za hodinu po všem. Udělal krok a koleno ho přestalo poslouchat. Sesunul se na zem a skryl hlavu do dlaní. Stejně přišel pozdě, stejně už nemůže pomoci. Kdyby si alespoň dřív všiml při tom rýžování. Pak vzhlédl a v údolí hluboko pod sebou zahlédl Patricii vycházet z domku, styděl se však zavolat o pomoc. Bylo mu mizerně.

Nevěděl, jak dlouho tak seděl, koleno oteklo a nešlo už ani natáhnout nohu. Chtěl si alespoň vyhrnout límec, protože na něj začala přicházet zimnice, když ucítil za krkem lehký dotyk. Lekl se, že je to had. Bylo to však rychlé dýchání, a pak ho olízl mokrý jazyk. Frank otočil hlavu. Kleopatra cosi položila na zem, posadila se, hlasitě zaštěkala na celé údolí, opět tu věc vzala a položila ji před Franka. Byla to dlouhá uschlá chřestýší kůže, se kterou ji před tím viděl stát na kameni, a o které tak pevně věřil, že je to had. Jakoby hada někdo kouzlem proměnil v tuhle neškodnou šustivou věc. Pak Franka očichala a položila mu svou hlavu do klína.

„Kleopatro, ty jsi živá, ty jsi přece jen náš pes," šeptal Frank, svíral v rukou její hlavu a tiskl si ji ke tváři. S překvapením sledoval, jak na hladkou lesklou srst dopadají drobné kapky, odskakují od ní a mizí mu pod nohama v kamenité suti. Byly to jeho slzy.