ARTEFAKT

Petr Pavlík

Muzeum stálo tak trochu stranou, mimo hluk velkoměsta. Bylo to nesmírně staré město a během tisíciletí se jeho střed posouval stále směrem na jih, a tak hned za plotem malé muzejní zahrady kvetly bodláky na kopečcích hlíny z archeologických výkopů. To měli všichni pracovníci archeologického oddělení velice rádi, protože když se ohlásilo „jde se do terénu,“ stačilo prolézt dírou v plotě, a když zase začalo pršet, šlo se do pracovny na kávu. Dnes však nebylo na déšť a tím méně na kávu ani pomyšlení, do zad hřálo podzimní slunce, obloha byla průzračně modrá a na vysokých trsech suchého plevele vlály pavučiny pozdního babího léta.

Uvnitř historické budovy muzea, která byla loveckým zámečkem, když se ještě psala čtyřmístná čísla letopočtů, však podzimní pohoda nevládla. Blížila se třetí hodina odpolední a ředitel muzea poposedával na rozvrzané černé židli. Měla světlé skvrny na obou opěradlech, vyblýskané lokty mnoha jeho předchůdců. Tato židle i místo ředitele se dědily společně.

Ředitel měl už od rána špatnou náladu. Měl k tomu dva důvody: Prvním bylo, že právě přicházela čtrnáctá doba ledová, takže se letos hlásil podzim opět o pár dní dříve než loni, a tak mu v noci na zahrádce zmrzla všechna rajčata. Druhým důvodem bylo, že ho škrtily kalhoty. Bezpečně sice věděl, že v takovém stavu je naprosto nevhodné zvát si na koberec podřízené, přesto však to nyní udělal, a tím byla jeho nálada ještě o stupeň horší. Na onom koberci, nikoli symbolickém, ale rovněž zděděném, teď stál mladý archeolog a bezradně civěl na ředitele nevinnýma očima. Na zablácených botách mu zvolna zasychaly zbytky čerstvého jílu z právě opuštěného výkopu.

„Posaďte se, pane doktore,“ řekl konečně ředitel a snažil se o co nejvlídnější tón. „Dal jsem si vás zavolat kvůli vašemu novému článku. Je to vaše jediná publikace za poslední tři roky, nemýlím se?“ Přistihl se při tom, že nasazuje příliš tvrdě. Poposedl na židli a pokračoval: „Podle vašich závěrů to vypadá, že vámi popisovaná civilizace se příliš nelišila od naší. Že vyčerpala svou sílu v boji o přežití a zapomněla na smysl své existence, jak si dovolujete napsat. Je tohle vůbec možné?"

Ředitel se odmlčel a upřel svůj pohled na špičky bot archeologa. Napadlo ho, že ani tvar bot se vlastně od nástupu nových ledových dob nezměnil. Vlastně téměř nic ani ve způsobu oblékání, ani ve zvycích lidí nedoznalo podstatné změny. To však věděli jen někteří archeologové, lidé žili dál a měli své starosti.

V místnosti se rozhostilo ticho a poslední paprsky podzimního slunce zlatily ve vzduchu zrnka muzejního prachu, jenž byl a bude ve všech muzeích stejný, ať náleží kterékoli civilizaci.

„Čty… čtyřicet dva předmětů, vyhrkl pojednou archeolog a snažil se dívat kamkoli jinam, jenom ne na ředitele. „A všechny jsou obyčejné, vysloveně užitkové. To je celý materiál, který se nám podařilo shromáždit z rozsahu několika tisíc let. Nic kulturního. Nemůžu za to, že mám na starost výzkum zrovna pouhé … pardon, výplně v dějinách,“ zarazil se, ale reakci ředitele již nezadržel.

„Vidím, že žádná epocha v historii lidstva by nebyla podle vašeho přání,“ začal hřímat ředitel. „Někde se samozřejmě sklízejí objevitelské úspěchy rychle, zato jinde jsou výsledkem mravenčí práce,“ pokračoval výchovně a vžil se tak do otcovského postoje. To mu odjakživa dělalo dobře a kolegové se na ten okamžik těšili jako na smilování. Jen kdyby ho ty kalhoty tolik neškrtily… Opatrně si poposedl a zeptal se: „To ani jeden z těch předmětů není sporný?"

Archeolog vzdal poslední obranu svého článku a přiznal:

„Možná existuje jeden předmět, kde to není tak jisté. Nosím ho po muzeu v kapse. Víte, nedá se tu sehnat nic na zalévání květin,“ dodal omluvně, vytáhl předmět z kapsy svého pláště a postavil jej před sebe na stůl. „Artefakt číslo 36. Užitková nádoba ze skla,“ dodal odborně a jeho sebevědomí přece jen o malý kousek stouplo. „Čím si tady nejsem jist, to je to vyobrazení, prohlédněte si to".

Ředitel se natáhl, vzal předmět opatrně do ruky a znalecky jej prohlížel. Sklo mělo nahnědlou barvu a matně se lesklo. Nádoba se nahoře zužovala a končila úzkým hrdlem. Co však ředitele skutečně upoutalo, to bylo vyobrazení na čtverhranném papírovém lístku, přilepeném na boku nádoby.

„Dokážete to přečíst?“ obrátil se na archeologa, tentokrát poprvé přirozeně a věcně, neboť ze zájmu pro věc se zapomněl kontrolovat.

„Text ne, jen číslo. Tady to v rohu, tak se psávala dvanáctka,“ vysvětloval archeolog.

„A co to vyobrazení?"

„S největší pravděpodobností vyhynulý savec, až na ty rohy plně domestikovaný, s netypickým postojem na zadních končetinách,“ nyní již sebejistě referoval archeolog, neboť se konečně ocitl na známé půdě.

Ředitel si chvíli pohrával s nádobou v ruce, pak opatrně čichl k hrdlu a vyzvídal:

„Nechal jste provést analýzu zbytků obsahu na vnitřních stěnách nádoby?"

Archeolog se zaradoval:

„Ano. Převážně jednoduché cukry. Znamená to, že obsah byl stravitelný."

„Místo nálezu?" doplňoval si obraz ředitel.

„To je také záhada. Našlo se to zazděné ve sklepě tehdejší astronomické observatoře. Nezvykle zachovalý nález, skoro se nabízí myšlenka, že to tam někdo uložil s určitým úmyslem."

„Půjčte mi to,“ neudržel svou zvědavost ředitel, natáhl ruku a opatrně do ní uchopil předmět. „Trochu jsem studoval písmo z té doby. Tady, vidíte: PO–PO–VI–CE. Nemám ale tušení, co by to mohlo znamenat.“

„Vzpomínám si,“ uvažoval dál archeolog,“ že pop, to byl tenkrát pravoslavný kněz. Popovice, to by pak mohlo odpovídat jménu té nádoby. Křtilo se z křtitelnice, takže z čeho se popovalo, to byla nejspíš popovice. Jenomže jak se tenkrát popovalo? A hlavně: jakou úlohu přitom hrál ten rohatý kopytník?"

Ředitel počal bubnovat prsty po stole a usilovně přemýšlel. Vše nasvědčovalo tomu, že vzpomíná, kde se při studiu historie lidstva setkal s podobným námětem. Náhle přestal bubnovat a uhodil pěstí do stolu.

„Mám to!“ zakřičel a vyskočil ze židle. Současně zkřivil tvář bolestí, opět si sedl a nyní již pod vládou rozumu pokračoval:

„Zvěrokruh. Znamení kozoroha. Tenkrát, v počátcích té vaší doby, dnes už to nikdo nezná. Chápete?"

Archeolog samozřejmě nechápal nic. Bylo to patrné z jeho pohledu. Pak však ožil:

„Vy se tedy domníváte, že nádoba nepochází z této planety? Dejme tomu, že oni pocházeli z místa na obloze, kde tehdy stávalo souhvězdí Kozoroha. A že v té nádobě předali ohrožené pozemské civilizaci nějaké spásné poselství,“ s nadějí v hlase spekuloval archeolog a odvážil se pohlédnout řediteli do očí.

Ředitel však hleděl netečně kamsi do neurčita a mlčel. Jeho vodové oči a opuchlé tváře trochu připomínaly preparáty vznášející se v roztoku, rozestavené v regálech na stěnách chodby, kolem kterých archeolog přišel do ředitelovy pracovny. Pocházely ještě z dob rozkvětu muzea, kdy tu bývalo i zoologické oddělení. Poslední zvířata na Zemi však dávno vymřela již v předminulé době ledové a s nimi se vytratili i zoologové.

„Náš starý pán čerpá inspiraci," pomyslel si archeolog. Trpělivě čekal, k jakým závěrům ředitel dospěje.

„Jaké máte číslo u krku?" zeptal se pojednou ředitel.

„Třicet sedm, vlastně poslední dobou spíš třicet osm,“ automaticky odpověděl archeolog a v duchu se snažil najít souvislost. Chtěl ještě alespoň něco dodat, uvědomoval si však, že nechápavost by ho patrně zesměšnila, a proto raději mlčel.

Ředitel se podíval na hodinky, povolil si kravatu a položil ruce před sebe na stůl.

„Musíme se držet při zemi, to jest při naší Zemi, protože nejsme astronomové, nýbrž archeologové," začal. „Přesto ta vaše civilizace, na rozdíl od té naší současné, ještě stopy čehosi vyššího pamatuje. Takže si pište:

Artefakt 36. Datování neurčité, nalezen v ruinách astronomické observatoře. Rituální nádoba z hnědého skla, používaná zřejmě k náboženským obřadům s magickými prvky. Vyobrazen kozoroh, nabízející v natažené horní končetině předmět, identický se skleněnými nádobami s uchem, evidovanými jako artefakty č. 17 a 28 (obsah 0,5 litru), event. i fragmenty 28a (předpokládaný obsah 0,3 litru).

Klíčové místo v kompozici i četnost nálezů nasvědčují, že kozorohem nabízená nádoba včetně jejího obsahu měly pro přetrvání tehdejší civilizace mimořádnou důležitost. Není vyloučeno, že za svoji současnou existenci vděčíme právě tomuto rituálu, který tehdy upevňoval kolektivní vědomí. Dále pište: Skutečnost, že Kozoroh byl dvanáctým znamením v roce, je zdůrazněna znaky 12˚ v pravém dolním rohu. Předpokládáme proto, že dosud nenalezená nádoba se znaky 10˚ by měla nést znamení Štíra.“ Odkašlal si decentně. „Dlouhodobým cílem našeho výzkumu – a počítám, že se nám to protáhne, to tam ale nepište“ poznamenal s lišáckým úsměvem – „bude proto nalezení všech zbylých nádob s nálepkami 1˚ až 11˚ s odpovídajícími symboly všech ostatních znamení zvěrokruhu.“

Následujícího dne bylo muzeum zahaleno do husté podzimní mlhy, která přichází za bezvětří po slunných dnech. Archeolog byl pilně zaměstnán revizí svého článku. Kolem desáté hodiny kdosi zaklepal. Vstoupil ředitel.

„Pane kolego," řekl přátelsky a obrátil se k archeologovi, „doufám, že se neurazíte, něco jsem vám přinesl. Víte, přibral jsem poslední dobou pár kilo,“ dodal omluvně. Přitom položil na stůl pečlivě převázaný balík a mlčky odcházel. Když za ním zaklaply dveře, archeolog opatrně rozvázal nastavovaný provázek a odkryl papír. Bylo tam devět velmi zachovalých košil, všechny číslo 38.

„Myslím, že to bude pro vás užitečné,“ zaslechl ještě z dálky hlas ředitele, ztrácející se kdesi v lomené chodbě podél bývalé zámecké kaple.

Archeolog se pomalu narovnal na židli a odsunul rukopis před sebe.

„Užitečné,“ opakoval si pro sebe. Civilizace, o které píše, se také ztratila v samých užitečných věcech. Ale copak tyhle košile přece mohou za to, že jsou užitečné? Ať si v nich hledá vyšší smysl sám, když taky nepublikoval za poslední tři roky ani čárku. Ať si píše o svých košilích! Aspoň že pomohl s tou nádobou.

Jeho zrak chvíli těkal po kopečcích výkopů za oknem, které se zvolna vynořovaly z ranní mlhy, pokryté červenajícím ostružiním. Pak se jeho pohled vrátil do místnosti, až padl na límec nejhořejší košile s našitou stužkou s červeným číslem 38:

„Aha, tak proto se mě včera ptal na to číslo u krku." Polilo jej horko. Odkud se včera v řediteli vzala ta jistota, s jakou interpretoval význam vyobrazení na nádobě, hlavně té dvanáctky? A pak jen tak nadhodil tu desítku… Proč právě tu? Odjakživa byl přece ve svých závěrech úzkostlivě opatrný. Že by… “

Archeolog začal být v rozpacích, zda starý pán tolik vidí do věcí, nebo zda je to jen náhoda. Zda dělá hlupáky z druhých, nebo zda je hlupák sám. Jedním si však jistý byl: ať je tomu jak chce, ředitel stejně nikdy pravdu nepřizná.

„Asi to nebude náhoda. Co by ještě od výzkumu čekal? Asi to ví. Za dva roky po něm bude ředitelská židle volná. A za nějakých třicet let bude volná i po mně. To už bude za jasných dní, jako bylo včera, vidět postupující ledovec v dálce z okna. A potom už nic? Nějakých třicet dva let druhořadých publikací, stojí mi to vůbec za to? Možná, že jednou pořádně prohrát je větší dobrodružství, než celé roky po troškách vyhrávat."

Spiklenecky se usmál. Představil si totiž dalšího archeologa, svého následovníka po stovkách generací, jak drží v ruce zbytky polorozpadlého límce a zoufale hledá souvislosti:

„Číslo 38, a zejména jeho centrální umístění na zbytcích límce zřetelně nasvědčují…"

Rozhodl se. Rychle vybral jeden skoro nový exemplář z ředitelských košil, zabalil ho do papíru, velkými písmeny nadepsal KE KONZERVACI a zařadil balík mezi materiál pro příští expedici k úpatí severního ledovce. Tam při vhodném uložení, a na tom si dá záležet, jistě pár tisíc let vydrží.

Přišlo mu líto, že se nikdy nedoví, jak to dopadne. Škoda, být u toho, stálo by to za to: „ …majitel se předmětu zřekl, patrně se jednalo o obětní dar…" Nádherná blamáž.

Kdyby se tak mohl znovu narodit a podívat se! Jenom tak trošinku se kouknout, ještě jednou si zahrát hru na schovávanou. S kým? Vlastně sám se sebou. Kým by pak asi byl? Nejspíš zase archeologem, co jiného umí. Aha, já tedy budu tamtím mladým, který objeví Límec 38. Kdo jinému jámu kopá – ale nakonec, vždyť je to fair hra. Fifty fifty, já versus zase já. A kdo to tenkrát úmyslně zazdil tu láhev? Že bych to byl taky já… Nejspíš ano. Jenže – přijdu pak na to, nebo ne?

Archeolog si podepřel hlavu a zavřel oči. Zasnil se. Když tu košili nechá pod tím ledovcem, jednou ji zase najde a nebude si z minulosti nic pamatovat, dá se pak nachytat, nebo ne? Báječná hra! Jen jestli se to povede. Čím víc na to myslel, tím měl jasnější a nezvratnější pocit, že ano: Skončí doba ledová, a já tam zase budu.

Muzeum stálo tak trochu stranou, mimo hluk velkoměsta. Bylo to nesmírně staré město, opět o několik tisíc let starší…