Áron a vosí hnízdo
Rozhodující obraty v historii lidstva mohou způsobit věci velké, jako vynález ohně nebo písma, ale často i malé, ba dokonce nepatrné. Stalo se jednou, že za to mohly vosy. Chcete se na vlastní oči přesvědčit? Jsme tedy v Sinajské poušti, sedíme ve stanu, kdysi bohatě zdobeném zlatem, ale teď již poznamenaném stářím. Před námi sedí na dvou kobercích Mojžíš s Áronem a mlčky srkají slabou polévku, ve které plave několik obilných zrnek.
Pouštní vítr pleská chlopní děravého stanu a občas vmete dovnitř spršku jemného písku. Mojžíš jako obvykle trochu zadrhává v řeči, zatímco Áron mluví až příliš sebejistě:
“Už dvacet let táhneme pouští.”
“D-d-vacet? Už?”
“Právě dvacet let je to dneska, Moše, co jsme vyrazili z Egypta, a řekni, k čemu to bylo. Jen řekni.”
“Jsme blíž k B-b-bohu. To ti nestačí?”
“Nevím... ale tobě to stačí určitě, ty jsi svatý muž! Jenže co naši lidé?”
“Těm řekni, že jsme b-blíž k Zaslíbené zemi.”
“Taky o dvacet let, Moše? A kdy to skončí? Řekni, kdy?”
“N-nevím. To je tajemství B-b-boží.”
“Ale co je to za spravedlnost? Nikdo z našich přece nebyl horší než Egypťané. Tak proč trestá Hospodin právě nás?”
Mojžíš mlčí. Sedí s hlavou v dlaních a prstem si dělá čárky v písku. Dvacet čárek. Tolik zkoušek, a ve všech zatím obstáli. Zatím... Ale jen Hospodin ví, co bude dál.
“Slyšíš? Proč trestá svůj vyvolený národ? Ty, které nejvíc miluje?”
Mojžíšova hlava ještě víc poklesla.
“Nejdřív jsi mi nařídil, abych rozhlásil, že je to za prvotní hřích. Dobrá. Chvíli na to věřili. Pak za hříchy otců. To nám vydrželo o něco déle. Pak za zlaté tele, ale to už je taky pryč. Jenže co já jim řeknu zítra? Co?”
“Aby se zdviženou hlavou k-k-kráčeli dál.”
“Moše! Jak ale, když na nás Hospodin stále zapomíná? Nedodržujeme snad Jeho deset přikázání?”
“Ale Árone ... Samozřejmě že d-d-dodržujete. To by nám tak ještě scházelo.”
“A kde je pak jaká spravedlnost...”
“Kde je... Vzpomeň si. Co jsi d-dělal včera odpoledne? Tam u té h-h-hromady kamení?”
“Aha, vosy. Jsou tam vosy, Moše! Potvory bodavé, a bzučí jako pominuté. Stačí klackem zašťourat do hnízda a pak se musí rychle utíkat. Ale rychle, Moše! Kdo to prohraje, tomu ukážou. Aj jaj jaj! Zkoušeli to všichni, celé dopoledne. To bylo smíchu! Tak jsem si šel odpoledne taky zašťourat, pro jistotu, když už tam nikdo nebyl. To víš, čest nesmí utrpět... Ale stihl jsem to, chvála Bohu. Bez jediného píchnutí.”
“Tak vidíš, Árone. Jen si vzpomeň, že těm Egypťanům jsi dělával to samé. “Co nám ty b-blbý vosy zase vyvedou,” jako kdybych tě ještě dneska slyšel... Pravda, utéct jsme stihli, chvála B-b-bohu. Bez jediného píchnutí. A ty se mně teď opovažuješ p-p-ptát, kde je spravedlnost.”
“Jak to, Moše, je to snad proti Desateru Božích přikázání? Pár hloupých vos? No řekni mi jediné přikázání, které jsem porušil. Aspoň jedno.”
Mojžíš si nabere z misky do hrsti zrní a ukazuje ho Áronovi.
“Podívej, Árone. Rychle, co v-vidíš?”
“Zrní.”
Pak najednou všechny prsty roztáhne od sebe.
“A co v-vidíš teď?”
“Deset prstů”.
“A kde je teď zrní, Árone?”
“Propadlo, neudrželo se.”
Mojžíš se usměje a chvíli se jen tak dívá. Vidět ho v té chvíli Michelangelo, utíkal by pro štětec. To tiché štěstí v očích... To se snad nikomu nepodaří zachytit. Tak se dokáže dívat jedině spravedlivý člověk.
Zato Áronova napjatá tvář vypadá jinak. Tam ještě světlo poznání nezasvitlo. Snad že by pořád ještě ty vosy...
“Árone! B-buď vezmeš jeden prst, druhý prst, ... desátý prst, k-každý zvlášť, ale zrní s nimi n-nenabereš. N-nebo je spojíš— p-pak už nevidíš žádné p-prsty—zato máš p-plnou hrst zrní!”
Áron si nabírá zrnka z misky, zase je pouští a vypadá vážně. Je zaujatý, dokonce hluboce soustředěný, jenže v hlavě má prázdno.
“Áronečku, bratříčku... Podívej. Každý prst máš jedno p-přikázání. Udělal jsi hřích p-proti prvému? Neudělal. Proti druhému? Taky ne, ani proti třetímu... ani proti d-d-desátému.
Přesto zrní nenabereš! Protože pouhé jednotlivé prsty, to není spojená ruka, to není celý B-b-boží Zákon!”
“Moše, to je na mě těžké. Ale vždycky jsem ti věřil, to ano. Ty to všechno umíš. Tak mi alespoň řekni, jak to děláš sám?”
Mojžíš si zase nabere do rukou zrní.
“Takhle, Árone. Tolik mě má můj milovaný B-b-bůh rád, vidíš tu plnou hrst, vrchovatě, víc už se tam nevejde. Ale přikázání, ty prsty, ty přes Boží lásku nevidím. Když mi je chtěl Hospodin sám ukázat, takhle— prudce rozevře prsty—musel mě na okamžik přestat mít rád. To na mě sestoupila b-b-bázeň Boží a v tu chvíli se zjevila Jeho přikázání, všech deset, a byla na věky vyryta do kamenných desek. Jenže to stačilo, Árone! Teď už mě zase má rád.”
Áron si ani nevšiml jak, ale Mojžíš má znovu plnou hrst.
Nepozoroval, že by si znovu nabral. To určitě zase Hospodin... Zázrak... Dvakrát naprázdno polkne.
“A... a co ty vosy?”
“Právě, bratříčku, co ty vosy.
Ty sám moc d-dobře víš, co bylo a co nebylo správně. Pravda, sice jsi neudělal hřích, ale dlaně ti zůstaly prázdné, dočista prázdné!
Nebyl to nikdo menší než B-b-bůh, kdo ti utekl mezi prsty, a to mezerami mezi tvými deseti přikázáními.”
“Hospodin mi utekl... Elohim... Adonai... Můj pán... A co si vlastně počnu, Moše?”
Mojžíš si povzdechne a zase hledí do písku.
“Vždyť už jsi to slyšel... Řekneš mému lidu, aby se zdviženou hlavou p-putovali dál! Ale n-neřekneš jim, že to ještě p-potrvá mnoho let. I když teď sám dobře víš, proč. Vzpomeň si vždycky na ty vosy.”
Mojžíš vstal a vyšel ze stanu.
Áron tenkrát seděl mlčky dlouho na koberci a po jeho tváři stékaly slzy. Plakal za utrpení izraelského národa. A každá slza, která dopadla na některý z deseti prstů jeho rukou, spojených k modlitbě, zkrátila putování do Zaslíbené země o celý jeden den.