Uprostřed

 

Jsme právě uprostřed.

Uprostřed sebe,

uprostřed všech.

 

Jsme každý knihou -

má jenom listy

a žádné desky

a žádný hřbet.

Jsme uprostřed…

 

Kterou stránku teď čteme?

Tu uprostřed.

 

Obraťme další list

zvědavi, co bude dál -

ovšem, jsme uprostřed.

 

Dočteme poslední stránku

v hrůze, že nebude nic,

a obejme nás první.

Jsme znovu uprostřed.

 

Co počalo kdysi v tmách, počíná se teď.

Co zemře jednou ve světle, umírá už teď.

 

Paprsek míří do dávna

a druhý zase vpřed.

Všechno je tady, všechno je teď,

a my se našli uprostřed.

 

Co bylo stvořeno, je v naší knize,

Co bude zničeno, tam nechybí.

Je to náš soukromý výtisk

A v něm je celý náš svět.

 

I ten je však uprostřed -

společné knihy světa,

tajemné knihy o jediné stránce,

kde stojí jediné tajemství:

Já jsem uprostřed.

 

Kdo je to?

 

Když o něm mluvíme, tak se nám směje.

Když o něm mlčíme, tak zase pláče.

Jak to, když je v nás uprostřed?

 

Kdo se odváží odpovědět…

Mluvil by o tajemství

a předem ho prozradil.

 

Naše vidění nás odděluje –

jak otevřeme oči, jsou tu vzdálenosti.

Naše cítění nás spojuje –

jak oči zavřeme, je tu sjednocení.

 

Ať to víme či nevíme,

není mezi námi rozdílu.

Společně hledáme ve svých knihách,

co stojí v knize Jediného:

Ty jsi uprostřed.

 

I jeho kniha je pouze uprostřed.

Uprostřed časnosti, uprostřed věčnosti.

Uprostřed klamu, uprostřed lásky.

 

Láska nás vydala, láska nás provází.

Láska nás láká k sobě zpět.

Má však kam? Vždyť už teď

jsme přece právě uprostřed!

 

Má kam!

 

Tam, kde střed nechybí,

tam, kde střed neruší,

tam, kde navždy zmizel střed.

 

Jenže…

 

Kde hledat ten ztracený svět?

Kde jinde, než zase uprostřed!

 

Kdo však stál ve středu

a přitom mohl spatřit střed?

Nikdo! Přesto poznal střed.

 

Ať stojí vpravo,

ať stojí vlevo,

vpředu či vzadu,

dole či nahoře,

nepoví víc, než:

 

„Uprostřed.“