JAVOROVÝ LIST

 

Deník z kanadské univerzity

 

Petr Pavlík

 

  Kanada je ’big country’, velká země. To snad ani není možné. Všude je tolik místa, že se cokoli kamkoli vejde, a ještě zbyde místo na spoustu kanadského trávníku, který je přesně jeden palec vysoký. Dosud jsem nezjistil, který dobrý duch ho tak udržuje, sbírá odpadky a odstraňuje špínu, kde to jen jde. Ten asi také všechno čistí, natírá a obnovuje. Cizinec se tu docela ztratí, snad ještě lépe než v pralese, zanikne, zmizí, a nikdo si ho nevšimne. Může si klidně šlapat přes trávníky a nikdo se neozve, chodit si v šortkách a na zádech nosit ruksáček nebo jezdit po chodníku na kole.

Sedím u obrazovky počítače, končí první den mého kanadského pobytu a usedám ke psaní deníku. Ten začíná jednoho čtvrtečního odpoledne na pražském letišti.

 

 

  START

 

 Seděl jsem v letadle, které stálo na letišti v Ruzyni, plánovaný čas odletu dávno minul, a stále se neletělo. Bylo to podezřelé, protože všechno bylo na první pohled OK, jak inzerují čs. aerolinie na svých plakátech: "Létejte s ČSA, létejte OK". Vevnitř však procházel uličkou steward a držel v ruce jakési cvakátko, které mačkal palcem. Když už kolem mě prošel potřetí, připadalo mi, že kroutil hlavou. Nakonec strčil cvakátko do kapsy, pokrčil rameny a zmizel v pilotní kabině.

Od té chvíle se dlouho nic nedělo. Konečně hlásili, že se nikam nepoletí, protože skutečný počet cestujících je o jednoho větší než počet zakoupených letenek, což znamená, že na palubě je černý pasažér. To cvakátko, které mačkal steward, bylo počitadlo.

Každý musel znovu ukázat letenku, než se podařilo zjistit, že vpředu u okna sedí malá šedivá babička v šatech se stříbrnou liškou, která podle letenky letí úplně jinam, že vůbec ničemu nerozumí, a že je naprostou záhadou, jak se sem připletla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil jsem si, že skoro celé letadlo je vlastně plné důchodců. Letěli navštívit své děti za moře.

Vpravo vedle mě seděl velice starý, hluchý a úplně plešatý děda v černých šatech s drobným červeným proužkem. Vlevo u okna vyšívala čtyřlístky na kapesníček německá ’Oma’, po česku babička, a celou cestu mi pak vyprávěla, jak se má její dcera Hilda za mořem, že ona musela nejdřív do Prahy, protože z NDR do Kanady přímá linka nelétá, a jak ji bylo doma bez té Hildy smutno.

Důchodci zůstali většinou v kabátech a silně se potili. Hluchému dědovi na sousedním sedadle se třpytily kapičky potu na holé hlavě a jedna po druhé stékaly za zdvižený límec. Kuřáci si soukromě zlepšovali těžknoucí vzduch. Mají sice v letadle vyhrazený prostor, ten je však celá pravá polovina letadla. Motory burácely a Praha byla daleko za námi.

 V Montrealu jsme byli skoro o hodinu dříve. Nevím proč, buď foukal vítr naším směrem, nebo se mi popletla časová pásma s letními časy. Byla to dobrá příležitost prohlédnout si letiště.

Nové montrealské letiště Mirabel je hrůzná science fiction z černě natřeného betonu a tlustých propletených rour. Tvrdí se, že všechny ty nadchody, pohyblivé chodníky a průchody jsou zaručeně funkční. V projektu, který byl dlouho schvalován, se počítalo se vším: z důvodů ochrany životního prostředí bylo nové letiště vybudováno na obrovské betonové desce skryté v pustých močálech daleko za městem.

Výsledek však autory překvapil. Navzdory moderní koncepci to nakonec dopadlo tak, ze tam nikdo z Ameriky nechce létat. Staré letiště je totiž mnohem blíže centru a každý šetří cenné minuty. Letiště Mirabel tak zbylo jen pro některé zámořské linky.

Kdo sem přiletí je tedy cestující zámořský, a jako takový je vypuštěn v úloze zkušební myši do bludiště přepážek. Levou rukou posunuje před sebou střídavě všechna zavazadla, zatímco pravou rukou svírá balíček dokladů, jež jsou jeho jedinou jistotou. Doklady vždycky u některé přepážky ukáže, a tam ho pak s úsměvem pošlou o kousek dál.

Celníka jsem ani nepostřehl, koho však mé doklady zajímaly, byl imigrační úředník. Ten si mě pozval ke stolečku, abych se posadil, a vypadal přesně jako Louis de Funes. Spustil také hned francouzsky. Naštěstí brzy pochopil, že francouzsky neumím a že mi musí připadat skutečně jako četník na promítacím plátně. Trochu smutně přepnul na pomalou školní angličtinu, kterou měl v zásobě pro osoby sporného původu ze zámoří, odložil na stoleček kulatou čepici se štítkem a dočista ztratil osobnost. Když jsem konečně vyplnil formuláře, kde mi prstem ukazoval kolonky, opět ožil, nasadil si čepici, a s francouzskou srdečností mi potřásl rukou. Vzápětí už cosi obvyklým tempem volal za černovlasou letuškou s klukovským účesem, která právě mizela v jedné ze spletitých chodeb letiště. Otočila se a s úsměvem mu zamávala.

 Z Montrealu do Toronta už létá místní linka. Letadlo bylo sice starý veterán, vevnitř mě však zaujala ona černovlasá letuška, která se vynořila z pilotní kabiny. Také mě zaujala její krátká sukně, když začala zdvíhat ruce vysoko nad hlavu. Držela v nich odporný předmět, který vypadal jako něco mezi plynovou maskou, potápěčskými brýlemi a transfuzním aparátem, a prováděla s ním záhadný rituální tanec. Neuvěřitelnou rychlostí přitom cosi drmolila. Teprve když toho nechala, bylo zřejmé, že právě v rekordním čase dvaceti sekund splnila předpis všech leteckých společností: seznámit cestující se záchranou života v případě havárie letadla. Sukně opět klesla na vzdálenost od kolen, rovněž splňující předpisy, a mohlo se letět.

 V Torontu už na mě čekali George a jeho žena Daisy.

"Tak je to OK, Peter, zítra nastupuješ u mě na elektrickém inženýrství, a univerzitu už máš za rohem,“ třásl mi rukou George.

"Neříkej mu za rohem, je z Evropy,“ poznamenala Daisy. "Řekni raději dvě hodinky jízdy do Waterloo".

"Ať si zvyká na kanadské vzdálenosti," trval na svém George. "Waterloo je prostě za rohem. Pokud ovšem nebude na dálnici dopravní džem, pak ať počítá čtyři hodinky,“ pokrčil rameny.

Jeli jsme po dálnici 401 spojující východní kanadské provincie s průmyslovými městy Spojených států na březích Velkých jezer. Auta se sunula po nedohledném pruhu betonu jako barevné korálky, navlečené na šedivé stužce. Vypadalo to, že jedeme nekonečně pomalu, navzdory údaji tachometru. Kolem nás míjela pole a drobné lesíky jižního Ontaria.

 S Georgem jsem se seznámil před dvěma lety na odborné konferenci ve Stuttgartu.

"Ten váš referát nebyl špatný," byla tehdy jeho první slova. "Já jsem profesor na Waterlooské univerzitě v Kanadě, je to největší kanadská technika, a brzy dostaneme dotaci na výzkum. Vaší angličtině stačí trochu praxe, a pak byste měl možnost i vyučovat. Pokud byste měl zájem, tak až nám to schválí, pošlu vám pozvání," šel tenkrát rovnou k věci.

Pozvání přišlo, a teď, na prvých kilometrech kanadské dálnice, se přede mnou otevřelo Ontario, země Indiánů a tisíců jezer, země, o které jsem čítával v klukovských knihách, a kvůli které jsem s tajnou nadějí přibalil do kufru ošlapané pohorky. Netušil jsem, jak dlouho pohorky v kufru ještě zůstanou, a jaká divočina mě nejprve čeká: dálnice, parkoviště, benzínové pumpy a supermarkety, přesto však divočina o nic méně barevná a surová než ta původní, která se tiše skryla za nekonečné kilometry ocelových svodidel po okraji dálnic.

 

 

  WATERLOO

 

 Waterloo je město velké asi jako Benešov. Blízko náměstí je park s prolézačkami pro děti a malá zoologická zahrada s jeleny, dikobrazem, medvědy a dalšími obyvateli kanadských lesů. Prý aby školní dítka nemusela za poznáním daleko. Parkem protéká potok, který napájí rybník, pod jehož hrází kdysi stával mlýn. Dnes tam stojí banka.

Lehl jsem si v parku pod vrbu a výška trávníku pode mnou tak klesla z jednoho palce na tři čtvrtiny palce. Trávník je tvrdý a nedá se jen tak ohnout. Cítil jsem se jako po pořádném flámu. Přece jenom něco bude na tom, že cestou přes oceán se stalo cosi s časem. Tady se tomu říká jet lag, tryskové zpoždění.

"Člověk pak chodí několik dní jako omráčený palicí, než se mu podaří přesvědčit své vnitřní hodiny, že když ony mají ráno, tak tady je právě čas jít spát," poznamenal pak odpoledne George, když si všiml, jak mi klesá hlava. "Znám to dobře, cestuji často. Trochu ti pomůže zaplavat si v bazénu, je u tenisových kurtů o dvě ulice dál, vezmi si plavky, doprovodím tě tam."

Bazén skutečně pomohl. Má čistou částečně ohřívanou vodu, a když je počasí na plavání, služba u něj vyvěsí na vysoký stožár kanadskou vlajku s javorovým listem, která se třepetá v teplém letním větru ze západních prérií.

"V nových částech města se ulice navrhují úmyslně křivé, to znamená s umělými zatáčkami, aby měli lidé větší pocit soukromí. Je to jednoduchý trik, ale v ploché krajině udělá neuvěřitelný efekt,“ vysvětloval George, když jsme šli zpátky domů, a ukazoval přitom na domky v západní čtvrti města. Stavební sloh mi připadal jako Divoký západ upravený podle časopisu Schöner Wohnen.

"Vyložených kýčů najdeš u nás ve Waterloo málo," pokračoval George, "snad až na většinu televizních programů. Připrav se na to, že průměrný americký vkus je ’velmi průměrný’, a že pro tebe bude těžké si vybrat. Mám předplacený kabel, který přenáší dvacet programů. Na to už se vyplatí televizor s dálkovým ovládáním, doma uvidíš."

Večer jsem byl zvědav, jak dopadne Georgeova předpověď s televizními programy. Nebylo to lehké. Dávali detektivku, a zrovna když jsem začal trochu chápat děj, najednou obrazovka blikla a začali nabízet pneumatiky, pak cestu do Mexika za poloviční cenu, pak slevu z přirážky na odpis ze zůstatku (nebo obráceně?), až jsem se neudržel a tázavě jsem pohlédl na George.

"Neztrať nervy, děj bude za pár minut pokračovat. Můžeš se protáhnout nebo si udělat kávu. Udělej to hned, když si vzpomeneš odskočit si až ke konci reklamního bloku, pak máš na vybranou: Buď riskuješ, že ti uteče děj, nebo to budeš muset vydržet až do dalších reklam. Tady je přece svoboda ve všem."

Mlčel jsem a zíral jsem udiveně na obrovský hamburger přes celou obrazovku, ze kterého vyčníval naprosto čerstvý a dokonale křehký salát lehce zelené barvy. Výjev byl podbarven snadno zapamatovatelným hudebním motivem.

"V okamžicích vysílání televizních reklam vznikaly v New Yorku velké nárazy ve vodovodní síti," vysvětluje George. "Mimochodem, jedním z prvních úspěšných použití mikroprocesoru bylo řízení splachovadel ve věžových budovách."

"A co s tím v New Yorku udělali?“ ptám se zvědavě.

"Přímo vlastně nic, jen v domácnostech si teď koupili přehrávače a reklamy přeskakují. Tím se nápor trochu rozložil," odpověděl George.

Reklamy skončily a vrah (myslím, že to byl vrah) se vydal dál podle vrakoviště starých aut. Ani on to neměl lehké: zbývalo mu jen deset minut života na scéně, než nad ním zvítězí nikoli slavný detektiv, ale další reklamy.

 

 

  UNIVERZITA

 

 Budovy technické části univerzity stavěl snad kolega onoho architekta, který tu navrhuje křivé ulice. Odjakživa mám špatnou orientaci v uzavřených budovách, ale tohle je pocit, jako když mravenec vleze do ementálu. Budovy jsou propojené nadzemními i podzemními chodbami se spoustou dveří, předepsaných protipožárními předpisy.

Podobně jako univerzitní budovy, i celá počítačová síť je důmyslně propojena – co šlo s čím, a také s celým ’počítačovým světem’. Zastihl jsem ráno George v pracovně, jak posílal dopis kolegovi do Spojených států.

"Dobré jitro, Peter. Tady pomocí terminálu jsem si připravil nový článek i se vzorečky. Teď zadám počítači adresu, vidíš … a počítačová síť text přenese do počítače, na který je připojen můj kolega Henry. Ten je od minulého podzimu ve Státech na stáži. Henry článek doplní a pošle mi ho zase počítačovou poštou nazpátek. Nakonec článek vytiskne v knižní úpravě laserová tiskárna, která je zařízena na všechny typy písma i vzorců. Vznikne tak publikace dvou autorů, kteří pracují každý v jiné zemi a rok se neviděli. Zapijeme to s Henrym společně, až se sejdeme v Paříži na konferenci,“ otočil se George i s křeslem a vstal, aby mne provedl nástupní procedurou.

"Tady máš svůj klíč od fakulty a od všech laboratoří a profesorských pracoven. Na fakultu si můžeš přijít v noci nebo v sobotu, případně když dostaneš nápad, nebo také vůbec ne, ale pracovat se tu musí pilně," začal s výkladem.

"Pak si dej pozor, abys omylem neposlal soukromý dopis za peníze univerzity,“ pokračoval.

"To jsou tu lidé tak poctiví?“ divil jsem se.

"Za cokoliv, kde ošidíš zaměstnavatele, bys měl děsnou ostudu. I za úplnou hloupost, a ještě by ti to nikdo přímo neřekl. Kanaďané tyhle věci berou smrtelně vážně, a to jediné, kde si dovolí pro sebe nějakou výhodu, jsou daně. Tam znám pár cestiček," George se ušklíbl, "ale všechny jsou v podstatě legální. A teď si prohlédneme místní byrokracii," pokračoval vesele.

Příslušné paní byly však milé a všechno šlo při minimu spotřebovaného papíru.

"Máš tu povinné nemocenské pojištění a zubaře s příspěvkem univerzity na zvláštní péči, což tě jakožto cizince může uklidnit," ukazoval George. "Dokonce tu máš i životní pojistku, kdyby tě třeba sežral medvěd, to tam samozřejmě psáno nestojí," smál se, jakoby tušil, jak mě láká kanadská divočina. "V kolikanásobku základní sazby ji chceš?“ ptal se.

"Myslím, že jednou to bude stačit,“ odpověděl jsem, "pokud medvěd tuhle pojistku vyplivne jako nestravitelnou,“ dodal jsem, a podepisoval jsem při tom malou ceduličku velikosti kreditní karty.

Vzápětí však úřední šiml přece jen tiše zařehtal: "Ještě musíš uzavřít i pojistku proti případné ztrátě zaměstnání."

Nerozuměl jsem. "Ale George, k čemu by mi to bylo,“ namítal jsem.

"I když jsi pravděpodobně v Československu nezaměstnanost nikdy nezažil, tady nejsi výjimka, a proto by nebylo fair, abych tě poslal šupem domů, kdyby univerzitě náhodou došly peníze," pokrčil rameny George.

 

 

  PRVÉ KROKY

 

 George a Daisy se rozhodli, že mi ukáží okolí Waterloo. Na první pohled mi krajina připadala trochu jako na Slapech. Je tu o něco méně lesů, o něco nižší kopečky a o něco více místa – člověk má pocit, že krajina nikde nekončí. V polích jsou i rybníky, kterým tu říkají jezera, a jsou docela čisté.

Celé jižní Ontario je rozděleno silnicemi na šachovnici čtvercových pozemků o hraně přesně jedné míle. Na každém pozemku stávala kdysi farma, a každé pole muselo být oplocené. Na každou farmu tak připadají alespoň dvě míle venkovské silnice, a tak není divu, že některé silnice jsou po tuhé zimě i rozbité.

Když nás vezl George okolo první farmy, tak jsem se ptal, proč tam mají na dvoře hvězdárnu. Byla z toho legrace: farmy mají vysoká sila, zakončení nahoře kopulí.

"Zatím jsi hostem v našem domě," obrátil se ke mně George, "ale od prvního července už máš kde bydlet, universita ti poskytla byt pro ’ženaté studenty’, prý je i částečně zařízený."

"A nájemné?“ vyzvídal jsem.

"Neděs se té částky, ta ti každý měsíc tiše zmizí z konta. Když už jsem u těch ’ženatých studentů’: Tady v Kanadě je dost puritánská morálka, třeba i úplně malinké děti musí mít v bazénu plavky, holčičky i nahoře. Je to tak trochu paradox, protože studenti tvrdí, že místní dívky jsou ošklivé – skoro všecky – asi sem z té Anglie emigrovaly spíš ty, které byly na práci nebo na modlení, případně na obojí,“ řekl a zašilhal po Daisy.

Daisy se ozvala: "Ale George, ty vůbec nejošklivější sem přece přivedli menonité. To je, Peter, taková náboženská sekta, jejíž členové se rozhodli nevyužívat pohodlí civilizace. Ti nejpřísnější z nich dokonce ani nejezdí autem. Mají ale pěkné farmy a roztomilé vozíky s koníčkem. To jim pámbů údajně toleruje. Aby nevadili v provozu na hlavních silnicích, je pro ně vedle vozovky široký štěrkový pruh. Kdo má však hlavně rád menonity, jsou fotografové, protože snímky z menonitských vesnic mají zvláštní kouzlo starých časů, a to je teď v celé Americe stále vzácnější. Až někdy pojedeš do St. Jacobs, nezapomeň si vzít fotoaparát."

Cestou zpátky do Waterloo stálo zase u silnice jedno silo s kopulí nahoře, a tak jsem se otočil k Georgeovi a jen tak jsem podotkl "Samozřejmě, další hvězdárna."

George se dal do smíchu a odpověděl: "Kupodivu ano, tahle je tu první a je opravdová, protože až sem sahají pozemky, které patří univerzitě."

 Daisy má o rok mladšího syna, než jsem já, a je teď čerstvě dvojnásobnou babičkou. Odpoledne mě zasvěcovala do tajů kanadské domácnosti. Cizinec je v obrovské americké kuchyni s gigantickým sporákem a ledničkou tvaru bankovního trezoru celý nesvůj. Hlavní pozornost soustředí proto z počátku hlavně na to, aby něco nerozbil nebo nedal jinam.

Docela milou věcí v kuchyni je malinký vysavač do ruky, má asi půl kila a je na akumulátory. Visí na zdi a tam se dobíjí.

"Když máš někde drobečky nebo rozsypeš sůl, tak tenhle prachožroutek sundáš ze zdi, ono je to vysaje, a zas to pověsíš na zeď, a je to OK Hlavně od toho nejde žádný kabel, takže je to jako smetáček a lopatka dohromady, a ještě koš na smetí," libovala si Daisy.

Ještě když jsem byl doma, tak mi George psal, že se tu kalhoty nežehlí. Moc jsem tomu nevěřil, ale teď už vím, že to není ani tak kvalitou zdejších kalhot, ale sušičkou na prádlo. Je to velká bedna v suterénu, ve které to topí a fouká, a ještě tam svítí ultrafialové světlo, takže když se prádlo vyndá, je krásně suché a voňavé, a hlavně není zmačkané. Kde byly předtím puky, tam zase jsou. Strčil jsem tam staré kalhoty, které jsem si přivezl s úmyslem, že je tu nechám, a které už jsem stačil pořádně zamazat od řetězu na kole, a ony zase vypadají jako předtím.

"To mi řekni, Peter, proč je sušička dosud tak málo rozšířená v Evropě, když tolik zmenšuje ’rozdíl mezi člověkem a zaměstnanou ženou’," divila se Daisy, když viděla mé překvapení.

Pak mi ukazovala domácí bazén, a to je veliká věda. Nejlepší je mít na střeše sluneční kolektor, pak je voda ohřáta zdarma, protože v jižním Ontariu svítí v létě sluníčko v poledne skoro kolmo. Majitelé bazénu mají zvláštní síťku na dlouhé lehké tyči. Ta je na lovení smetí, které nafouká vítr na hladinu. Pak mají jakýsi vodní vysavač, a tím se luxuje dno. Je to průchozí pumpa s filtrem. Bez toho všeho by bazén zapáchal. Kdo má bazén, tak ne že by se plácal v bazénu do omrzení, to si na chvíli zaplave a dělá pak zas něco jiného. To je mi sympatické, že když už člověk něco vlastní, nemusí to užívat až do omrzení. Na noc se bazén přikryje plavací pokrývkou s bublinami, které izolují teplo. Stěny bazénu jsou také tepelně izolované, prostě aby věci šly OK, je na ně potřeba myslet.

Třeba na hygienu: George mi opatrně naznačil zdejší požadavky, jsou dost tvrdé. Zapáchat potem je společenské znemožnění, takže hned jak jsem unikl z letadla, byl mi nenápadně podstrčen deodorant, a dávám si na to pozor. Jsou tu dokonce na ’pravé’ muže tak slušní, že ten deodorant může být i bez aromatu, pouze zabraňuje pocení.

 Večer jsem si půjčil od George kolo, abych prozkoumal nejbližší okolí. Byl jsem moc rád, že jsem se před odjezdem trochu naučil jezdit na kole. Kolo je v životním prostředí univerzitního městečka základní dopravní prostředek, a navíc je to radost, jak po hlaďoučkém asfaltu nádherně jezdí. Řidiči jsou ohleduplní a místa je dost. Dojel jsem až na předměstí Beechwood a zkusil jsem pro Daisy něco nakoupit.

Kanadská samoobsluha vypadá úplně jinak než naše. Především je desetkrát tak veliká. Kdo chce, může se mezi regály procházet bez košíku, nebo když nákup nemůže uvézt, tak si vzít vozíček, a ten si pak dovézt až k autu. Tam se prostě nechá stát a nějaká dobrá duše, samozřejmě placená, ho pak dostrká nazpátek.

Všechno zboží kromě čerstvého ovoce a zeleniny má na obalu natištěn čárkový kód. Pokladní obalem přejede přes optický snímač, zabudovaný v odkládacím pultu, a na pokladně se jí rozsvítí název zboží a cena, která se postupně přičítá k celkové sumě. Pokladní může u toho myslet na vaření nebo na děti, a když to má všecko, kupujícímu o výslednou cenu klesne konto. Pak ten nákup eventuálně může i sníst, ale to už je z obchodního hlediska více méně nezajímavé.

 

 

  VAŠE SOUKROMÍ

 

 Vzpomínám si, jak nám kdysi učitelka angličtiny vysvětlovala, že se v angličtině používají přivlastňovací zájmena, kde to jen jde: " … vypiji si můj čaj, vezměte si vaši židli. Studenti, představte si, že lord omdlí, sluha otevře okno a pronese: "Váš vzduch, sire" … ,“ dodala a smála se.

S podobnou situací jsem se tu setkal, když jsem poprvé usedl před obrazovku terminálu, připojeného na univerzitní počítačovou sí . Listoval jsem v příručce a zkoušel jsem, co který příkaz udělá. Připadal jsem si přitom jako čarodějnický učedník, když vyvolá ducha, a teď se třese, co ten duch všechno provede. Když mu duch jen hromovým hlasem vynadá, tak je to OK. Horší je, když duch opravdu provede ten nesmysl, který po něm učedník chtěl.

Asi po hodině zaklínání se mi podařilo současně otevřít čtyři konta, a tím už jsem zablokoval dostatečnou kapacitu počítače, aby to dokázalo někoho rozzlobit. Pak to bohužel počítá těm ostatním o to pomaleji. A nejhorší bylo, že jsem neznal příslušné zaklínadlo, jak tento stav zase zrušit. Tedy George, jakožto mistr čaroděj, mi to předešlý večer nejspíš říkal, ale ráno odejel do Spojených států, a co teď dál.

Operační systém sice myslí i na úplné začátečníky, o tomhle však nechtěl vydat ani slovo. Nakonec mi přišel spásný nápad poslat Jimovi počítačovou poštou SOS, aby mi poradil, co s tím. Jim je jeden aspirant, který počítačům fandí. Má špičaté vousy jako mušketýři a operační systém bere jako protivníka, kterého vyzývá na souboj. Zato jeho disertační práce zatím stojí na mrtvém bodě.

Jim vyskočil od svého terminálu, hladce prošel z budovy EE2 přes budovu EE1 do budovy CPH nějakou pouze jemu známou dírou v onom ementálu, usmál se a počmáral v mé pracovně půl tabule. Konečně do toho trochu vidím. Tak jsem mu rozpačitě poděkoval, a on poznamenal: "Bylo mi sice podezřelé, jaké velkorysé akce provádí člověk, který si ode mne byl před dvěma hodinami vypůjčit příručku pro začátečníky. Víš, Peter, já jsem to sice sledoval na svém terminálu, protože každý účastník může mít přibližnou orientaci v tom, co dělají druzí. Ale v žádném případě jsem tě přece nemohl rušit. Moje rodina je původem z Anglie, a Britové ctí soukromí."

"Měl říci ’Yes, vaše hloupost, sire’," dodal jsem si v duchu, když Jim odešel. Alespoň něco má člověk ze začátku opravdu vlastního.

 

 

  VEJCE NA TVRDO

 

 "Jídlo v Kanadě nepředstavuje hlavní část výdajů, zejména ne základní potraviny. V restauraci je však všechno podstatně dražší. Rozdíl vejce syrového a vejce, které někdo tři minuty vařil, může být až desetinásobek," začal George vykládat, jakoby před ním seděli studenti.

"Ale vždyť vejce na tvrdo je pořád zas jen vejce," divím se.

"To sice je, ale on do toho dal tři minuty své práce, a ta je stabilní hodnotou všude na světě," pokračuje George v úvaze. "Pracovat se dá totiž třeba dvakrát víc, ale nikdy už ne desetkrát. Pokud je v dnešní době něco laciné, tak je to proto, že se do toho vložila technika, popřípadě i inteligence."

Pokouším se úvahu domyslet: "Vlastně ano, Georgi, slyšel jsem, že na tom teď založili Japonci svou existenci. Jejich automobily jsou krásné, protože Japonci mají smysl pro estetiku už odedávna. Zlé jazyky tvrdí, že už z doby, kdy se u Volkswagenů ještě vyráběly kamenné sekery. A dodávají, že Japonci na svých vozech také nedělají nikdy nic zbytečného, tak jako třeba ve Státech masívní chromované ohrádky podél karosérie cadillacu."

"To by ještě nevadilo," směje se George, "hlavní ale je, že Japonci mají i přes dovozní clo nižší ceny. To jsou pak Američané vzteky bledí, ale stejně si to od těch Japonců koupí."

Ano, šetřit se musí, uvažuji dál v duchu. Jinak ušetří druhý, ty ne, a on tě předběhne. To je, na co se musí v Americe pořád myslet, a to je mi z duše protivné.

Setření stíhá cizince na každém kroku. Na rozdíl od George, pro kterého navzdory tomu, že ovládá teorii, je údajně problém sám si uvařit vejce (i kdyby jeho cena stoupla stonásobně), Daisy zušlechtění potravin lidskou prací ráda prakticky předvede.

"Peter,“ radí Daisy, "koupit syrový biftek, hodit na pánvičku, přisypat hranolky z plastikového sáčku a utrhnout tři salátové listy, to zvládne i nedostatečně emancipovaný muž. Když si ale koupíš TV dinner, což je hotová večeře se všemi přílohami v hliníkové folii, tak za to dáš dvakrát tolik, a za chvíli máš hlad."

Když jsem nad tím uvažoval, bez šetření to tu nejde. Jedině tak si tu může obyčejný člověk koupit rodinný domek. Právě u malých staveb hraje rozhodující roli cena lidské práce. A ty domky jsou doslova jako malované, snad proto, že tady ve Waterloo a hlavně v sousedním městě Kitcheneru je spousta přistěhovalých Němců, takže sem byl tak trochu importován Bayerischer Wald s německým smyslem pro pořádek.

Před první světovou válkou se dokonce Kitchener jmenoval Berlin, a když pak Němci válku prohráli, přejmenovali město Kanaďané na Kitchener na počest jednoho svého generála. S kuchyní proto nemá jméno Kitchener nic společného, tak jako nemá Waterloo s vodou, i když si domorodci dělají legraci, že jak postupně blízká města Kitchener a Waterloo srostla, měla by se přejmenovat na Kitchen Water.

 

 

  CO SES V MLÁDÍ NENAUČIL

 

 Kohoutky se tu točí na druhou stranu než u nás, a tak už jsem se párkrát pořádně polil. Se zámky u dveří je to podobné, navíc nemají kliku, jen jakousi kulatou věc, uprostřed které je dírka na klíč. Je to ohromný vynález, jak si zabouchnout a mít dveře zamčené zevnitř, v horším případě jak vevnitř nechat i klíče.

Vnější dveře z kuchyně do zahrady jsou ze síťoviny proti mouchám, a těmi občas nahlédne do kuchyně jedna ze zdejších obrovských koček. Jsou neuvěřitelně chlupaté a málem se nedají uzvednout. Nějak se tu sešly všechny světové rasy a dobrá výživa. Daisy mají rády dvě, některá z nich vždycky přijde a mňouká na schodech, a počítá, že dostane mléko. Onehdy jsem vysedával u terminálu do večera, to už Magic, to je ta černá, čekala u garáže a něco mi sdělovala plynnou kočičinou. Řekl bych, ze jí bylo rozumět jen o málo méně než rychlé angličtině studentů, která mě denně pronásleduje. Nezapomenutelným zážitkem je zejména telefonování, to cizinec rozumí ještě dvakrát méně. Když si v zoufalství začne pomáhat rukama, nejenže to na druhé straně drátu nepomůže, ale obvykle si i omylem zavěsí telefon.

Vůbec jeden neví, co ho tu potká, a bývá to nejen zdrojem poučení, ale i dobré zábavy, bohužel však spíše pro druhé. Než jsem si koupil kolo, měl jsem je půjčené od George, ale on je to dlouhán a má sedlo vysoko. Hledal jsem marně v garáži klíč na snížení sedačky, našel jsem však jen palcovou soupravu. Půjčené kolo bylo snad evropské, protože jeden klíč byl příliš malý a druhý zase příliš velký, a nic mezi tím. Tak jsem to nechal být a jel.

Problémy nastaly, když jsem se rozjížděl od fakulty a měl jsem zařazenou největší rychlost. To je samozřejmě nesmysl, protože když se dojíždí, je dobré přepnout na nejnižší rychlost, jinak je na rozjetí do kopce potřeba velká síla. Dělal jsem před fakultou zoufalé kličky, protože mi pořád vadil v cestě kandelábr. Zrovna šlo okolo asi deset studentek, tyhle na potvoru nebyly úplně ošklivé, a začaly se hihňat. On tu totiž na kole každý jezdí perfektně a vůbec nevadí chodcům, dokonce ani automobilistům. Ti zas mají dobré brzdy, rozjíždějí se nejspíš na jedničku a po městě jezdí pomalu.

Vůbec na kole si začátečník užije. Koupil jsem si kilo zralých broskví. Raději by se mělo říci přezrálých, byly žluté a červené se spoustou šťávy. Protože jsem zrovna neměl tašku ani batoh, na rozdíl od celé univerzity, která nosí ruksáček "U of W,“ a protože tácek se šesti broskvemi, zatavený do plastikové folie v jedné ruce na kole zatím držet neumím, dal jsem si ho za košili. Jenže když jsem u benzínové pumpy zahýbal doprava, tak mi ty zralé broskve sjely pod košilí do kalhot, a já jsem ’udělal plachťáka’ na betonový obrubník. Byl tvrdý. Dále osud broskví a můj již splývá v jediné. Stejně ale byly dobré, chuť mi to nezkazilo.

 

 

  KNIHOVNA

 

 Seznámil jsem se s jedním aspirantem, je to Ind a jmenuje se Ajoy, ale vypadá spíš jako vysoký Ital nebo Bulhar. Na severu Indie nejsou příliš tmaví a jsou to krásní lidé. Stáli jsme u kopírovacího automatu, Ajoy obracel stránky časopisu, ze kterého si dělal kopii, a já jsem si mu stěžoval, že dolar stojí vysoko, a kolik to znamená pro cizince. On na to, tohle že zná, že když pošle domů mámě sto dolarů, jakou ta má radost, a že co si budeme povídat, a tak jsme kamarádi. Pak mi ještě ukazoval, kam se všude dá jít na univerzitě: knihovnu, obchody a kluby.

V menze jsem mu vyprávěl o Jimovi, že mi předvedl, jak Britové ctí soukromí. Ajoy se divil, když jsem dodal, kolik je u nás vtipů o lordech. Řekl jsem: "Tak schválně, Ajoy, jestli tohle řekne Indovi něco o Angličanech: Po dvaceti letech zachránili jednoho lorda, který ztroskotal na pustém ostrově. Lord požádal kapitána, aby se ještě naposledy mohl projít po onom kusu země, kde strávil jako jediný obyvatel nejlepší léta svého života. "Vidíte, kapitáne," ukazoval mu bambusovou chýši, "tady bydlím. Můj dům, můj hrad, jak říkáme my Britové. A tady," ukázal na druhou chýši," to je můj klub, kam chodím každý čtvrtek." "A co támhleta třetí chýše?“ ptal se kapitán. Lord jen mávl rukou. "Promiňte, k čemu je ta třetí chýše?" "Ale to je klub, kam ze zásady nikdy nechodím.""

Ajoy mlčel a kamsi hleděl. Po chvíli napjatý výraz jeho tváře povolil, opět se na mne podíval a povzdechl:

"Víš, Peter, my o Britech vtipy neděláme. My je nenávidíme tak hluboce, že na vtip nám v duši už nezbyde. Pocházím z vesnice, kde se v minulém století tkaly nádherné látky. A pak," Ajoy se zase díval jinam, "a pak Britové usekali našim lidem konce prstů, aby nemohli ty krásné látky tkát, a aby museli pracovat v jejich továrně."

Tentokrát jsem dlouho mlčel já a jen jsem sledoval, jak po běžícím pásu postupuje řada talířů se zbytky jídel do okénka, kde budou umyty. Uvažoval jsem o přizpůsobivosti české povahy a o humoru, který nás po staletí neopouštěl. "Tak půjdeme ještě do knihovny,“ přerušil mlčení Ajoy.

Knihovna byla místo příjemné. Hlavně nikde nestála žádná protivná milostpaní za pultem. Ajoy mi ukazoval, jak si počínat:

"Tvá průkazka je tahle malinká kartička, na které je čárkový kód, který zná centrální databanka. To je pekelný moloch v sousední budově, sídlí tam ve spoustě modrých beden s nápisem IBM, které zabírají sál jako velká tělocvična. Knihovna totiž nemá skoro žádný personál. S kartičkou pak jdeš, z regálu si musíš sám vyndat knihu, kterou potřebuješ, a ta má také nálepku s čárkovým kódem. Pak opět sám nakrmíš oběma čárkovými kódy tuhle malou mašinku, vezmeš knihu pod paží a jdeš. Když náhodou nevíš, co vlastně chceš, nebo když chceš znát souřadnice regálu, zeptáš se té databanky pomocí terminálu, místo abys hledal v katalogu. Můžeš to zkusit i ze své pracovny přes počítačovou síť . Představí se ti jako Gandalf."

Člověka vždycky překvapí, jak může jít něco samo a rychle. Knihy se například vracejí tak, že po celé univerzitě jsou bedny připomínající obrovské poštovní schránky, a tam se prostě kniha hodí. Jednou denně se bedny vybírají.

"Mám takový dojem, že mi George posílal pohlednici, na které bylo univerzitní městečko s knihovnou, a ta se mi zdála nějaká nižší," ukazoval jsem na budovu, když jsme vycházeli.

Ajoy vysvětloval: "Architektura knihovny je zvolena tak, že když přibyde knih, přistaví se patro. A tak nám každých pár let knihovna povyroste do výšky."

 

 

  DALIBOR BEZ HOUSLÍ

 

 Škoda, že Dalibor z Kozojed získával v uzlíku, spouštěném z okna hradní věže, od dojatých pražských paní a dívek potravu již hotovou. Jinak by ho byla nouze naučila nejen housti, nýbrž i vařiti.

Začalo to tím, že šunku mi prodali ďábelsky slanou, nebyla uvařená, a dostalo se jí nejmenší kvantum tři čtvrtě kila. Přesto však se tvářila růžově a šťavnatě. Na chleba s máslem jaksi nesedla, neboť jsem ke své hrůze zjistil, že máslo mi prodali rovněž solené. Začínám mít podezření, že v Kanadě snad solí úplně všechno.

Jako následující pokus jsem milou šunku zkoušel vyvařit v naději, že protivná sůl vyleze do vody, voda i se solí se pak vylije, a vše se tím v dobré obrátí. Jenže z té zlomyslné šunky naopak vylezlo všechno dobré a v hrnci mi zbyl vylouhovaný materiál na přísnou dietu.

Smutně jsem se díval na šunku, které stále ještě zbýval pěkný kus, dokud mi nepřišel spásný nápad rozsekat jí na nudličky, ty pak zamíchat do vajíček, a vůbec to neosolit. Výsledek byl překvapivě dobrý, navíc zapracoval i teflon na povrchu pánvičky. Zbyl jen problém, co s tlustým od té šunky. Zdejší potvory kočky jsou zmlsané a nežerou to. Nedivím se jim, to není normální tlusté od Pražské šunky, které bývá jedlé, tohle mi připadá syrové. Příště to tlusté zkusím předem chvíli žíhat na teflonu, třeba si omastek nechá říci a dobrovolně šunku opustí. Jen aby to s ním nedopadlo jako s tou solí.

 

 

  PORANĚNÉ KOLENO

 

 Ovoce je stejně nějaké začarované. Tentokrát jsem si nekoupil broskve, ale banány. A protože banány jsou jak známo ovoce choulostivé, dali mi na ně zelený plastikový pytel s nápisem MR. GROCER, který jsem si nechal v ruce, zatímco zbytek nákupu jsem uložil do batohu. Jeho váha tím stoupla úctyhodně, protože nejvýhodnější kvantum mléka, které se v kanadské samoobsluze vyplatí koupit, jsou čtyři litry. Je to obrovský nafouklý bílý pytel obsahující tři, nikoli čtyři, bůhví proč, menší pytle. Podobně cokoli jiného se prodává v takových baleních, aby to stálo alespoň dolar a obal se vyplatil.

Rozjel jsem se domů, vysoko na zádech ranec jako cent, kolo pod sebou a v levé ruce pytlík banánů. Člověku to nedá, když svítila na křižovatce červená, hlad mě přemohl a pustil jsem se do nejzralejšího banánu. Bylo už devět hodin večer, tak dlouho je tu samoobsluha otevřena, právě končili.

Vtom blikla zelená a muselo se jet dál s tím pytlíkem, banánem v ruce a batohem na zádech. Když jsem banán dojedl, zrovna jsem jel okolo hodně zarostlého potoka. Žijí v něm nutrie nebo cosi podobného, prostě velmi sympatičtí vodní hlodavci. Vypadají jako něco mezi bobrem a ondatrou. Panáčkují, cosi koušou a po očku člověka sledují. Tak jsem si řekl, buď si pochutnají, nebo se o to postarají bakterie, a elegantním švihem jsem mrštil slupkou směrem do potoka. Následkem toho jsem ztratil nejen tělesnou rovnováhu, takže jsem přistál ve slušné rychlosti na důvěrně známý betonový obrubník, ale vzápětí i rovnováhu duševní, protože jsem se začal na celou ulici nahlas chechtat. Koleno, u kterého se tím již podruhé strhl strup, teklo a bolelo, a v kalhotách se šklebila díra jako vrata, která už nikdy nesroste.

Celkové skóre už je tedy tři nádherné pády na kole. První byl ten s broskvemi, a druhý byl také ukázkový: Vedle schodů, které vedou k univerzitní knihovně, je šikmý betonový pás, jako stvořený pro jízdu na kole. Ze záhadných důvodů je ale před ním ve směru s kopce zábradlí, takže se tam musí najet zboku. Po druhé straně pás vroubí vysoká betonová zídka. Zrovna přede mnou jel jakýsi šikmooký student v bílých ponožkách na naleštěném závodním kole, udělal profesionální myšku, protáhl se okolo zábradlí do pravého úhlu, a už ujížděl po betonu podél schodů dolů. Tak jsem zaťal zuby, a že to zkusím taky. V principu to bylo dobré, zábradlí jsem se vyhnul, ale zídka nějak přece jen stála v cestě. Od té doby tomu místu říkám v souladu s indiánskou tradicí Wounded Knee, Poraněné Koleno. Ale zřejmě to je neuvážené, protože při dosavadní četnosti pádů tady tak budu do roka říkat každému patníku. Už dost o cyklistice, ale komu si má člověk postěžovat. Studentům bych řekl, stěžujte si písemně, musím jim tedy být příkladem.

 

 

  VŠE V CENĚ

 

 Nastěhovat se do prázdného bytu byla tvrdá skutečnost. Seděl jsem na dvou kufrech v nejvyšším patře věžové stavby s byty pro ’ženaté studenty’ a rozhlížel jsem se po holých stěnách, několika kusech nábytku a naleštěné podlaze. První má myšlenka byla sestrkat nábytek a z jednoho pokoje udělat tělocvičnu. Druhá myšlenka, praktičtější, byla vzhledem k obrovskému nájemnému si sehnat spolubydlícího.

Vstal jsem a začal jsem věšet plakáty a mapy na holé zdi. Vzpomínal jsem na svá studijní léta, kdy jsem se s jedním kufříčkem v ruce stěhoval k babičce do tichého podkrovního pokojíku. Tenkrát si však člověk mohl ledacos vypůjčit, vyprala maminka a uvařila babička, které jsem za to asi nikdy nestačil poděkovat. Opět mi přišel na mysl Dalibor, a trochu jsem mu teď začal závidět: měl na své housle 24 hodin denně a nemusel publikovat žádnou prokazatelně novou a prokazatelně původní teorii, také nemusel věnovat každou volnou chvíli učení angličtině, zejména ho však pevné zdi věže Daliborky chránily před okolním světem, plným mnohem zajímavějších věcí. To se týkalo zejména oněch soucitných pražských paní a dívek.

Postavil jsem na sporák oba své hrnce, udělal jsem krok dozadu, abych se přesvědčil, zda kuchyň je méně prázdná, ale očekávaný účinek se nedostavil. Otevřel jsem dvířka kuchyňské linky a na zrcadlovou podlahu vyskočil šváb. Urostlý exemplář, zamával tykadly, dvakrát se otočil a bleskurychle zmizel pod metrákovou ledničkou.

"Přece jen mám společnost, a to dokonce započtenou v ceně,“ uvědomil jsem si. Švábi podobně jako drobouncí mravenci přijali klimatizované věžové stavby za své životní prostředí a jakékoli pokusy je vypudit, ať to je hygiena či tvrdá chemie, to na ně prostě neplatí. Dokonce i krabičky s feromonovým lepidlem nadepsané ’Roach Hotel’ nebo bombičky s přípravkem, kterému studenti říkají ’University Spray’, vždy minou mezi šváby několik přizpůsobivých jedinců, a ti pak ochotně převezmou další štafetu.

V zadním pokoji stála knihovna, kde na prázdném regálu ležel jediný svazek, a to telefonní seznam. Listoval jsem prvými stránkami a hned mě zaujal inzerát na pronájem televize, slibující s kabelovým konvertorem sledování dvaceti programů v barvě. Zvedl jsem telefon a na zkoušku vytočil inzerované číslo. Netušil jsem, že věci tu mají typicky americký spád.

Za půl hodiny se totiž dostavil svalnatý montér v kožené bundě, který mával v jedné ruce těžkým televizorem. V patách ho následovala milá slečna s předem vyplněnou smlouvou. Montér vše bleskurychle připojil, a když jsem poznamenal, že obraz je trochu do modra, nemrkl a něčím vevnitř zakroutil. Slečna se sladkým úsměvem ukázala, kterými šeky se nájemné může platit, a abych to tadyhle podepsal. Kdyby mi televizor ukradli, tak že je pojištěný, kdyby se rozsypal, stačí zase zavolat to číslo a že ho do hodiny vymění, a ’bye bye’ – zmizeli, abych si to náhodou nerozmyslel, a aby stihli ten den víc zákazníků, protože jejich čas jsou peníze.

Celý večer jsem si s televizorem hrál. Trochu mi bylo těch peněz za pronájem líto, pak jsem si ale po americku spočítal, že to vlastně vychází jako jazykový kurs za dolar denně, o víkendu dokonce zdarma. Signál přichází odkudsi z dálky po kabelu a kanály jsou číslované na přeskáčku a úplně jinak, než je program v novinách. Na to jsem dostal kódovací tabulku, ale stejně není lehké najít program, který zrovna noviny inzerují.

Hlavním rysem zdejších televizních programů je totiž absolutní nepřehlednost. Jakmile se přepne na některý kanál, první minutu nikdo neví, zda právě běží reklamy nebo film, případně show, a to je cíl: aby unavený a nepozorný divák občas omylem spolkl minutu reklam a nevšiml si toho. Když se to kouzlo podaří, pronikne mu reklama do podvědomí a nabízenou věc pak koupí. Je to nečistý trik a psychologové to mají dobře spočítané a vyzkoušené.

Zprávy kolem osmé večer si žádná společnost nedovolí vysílat, v tu dobu chce divák film. I dražší společnosti vysílají v poměru k ostatním pořadům málo zpráv, a když, tak to jsou především místní zprávy. Došlo mi, že Kanaďana zprávy z Evropy zajímají přibližně stejně tak jako Indočína mnohem důležitější pro něj je, zda vláda nezvedne daně.

Rogers Cable, jak se ten televizní kabel jmenuje, sdružuje kromě kanadských i americké televizní společnosti. Ty americké se poznají podle většího hluku i násilí a podle nenáročných zábavných pořadů.  Pro cizince bohužel často až k pláči nenáročných, a to zejména v případě soutěží či show tmavých hvězd ještě tmavšího nebe populární hudby.

V té obsahové prázdnotě však překvapí jako oáza v poušti vynikající dokumentární a naučné programy. Jednak je jim dobře rozumět, protože komentátor mluví čistou angličtinou, a pak většinou neobsahují reklamy.

A tak, když se zatáhnou záclony, je v tom pustém bytě přece jen trochu útulněji. Programy běží už od časného rána, a když se pustí i k snídani, je angličtina dvakrát denně, a nápor na mozek se rozloží.

 

 

  V PŮL SEDMÉ U VODÁRNY

 

 Kabelová televize má ve Waterloo dva zvláštní kanály: Prvý trvale opakuje text, obsahující předpověď počasí, nejnovější zprávy, čas, datum a teplotu, dokonce už ve stupních celsia. Druhý kanál ukazuje inzeráty, většinou jsou na místní zájmovou činnost a kulturní události. To byl také kanál, který mi prozradil, že "milovníci přírody mají sraz v půl sedmé u vodárny".

Když příroda, tak pojedu na kole, rozhodl jsem se, pár kilometrů pro zdraví neuškodí. Bylo to pořádný kus, samozřejmě po té samé ulici až tam. Vodárnu jsem dlouho nemohl najít, než jsem zjistil, že je to nenápadná malá stavba ukrytá mezi stromy v parku. Ne že by se někde něco čistilo, chlorovalo a filtrovalo, ve Waterloo prostě udělali na vhodném místě studny a z nich pumpují vodu tak jak je. Voda z kohoutku je proto skutečně pitná, má dobrou chuť a všude na chodbách university jsou praménky na knoflík. Kolemjdoucí se napije a jde dál. A tak, když mu náhodou nechutnají sladké ’soft drinks’ s bublinkami, které se v konzervách prodávají v místním bufetu, nemusí jako v Torontu převařovat vodu na čaj, aby se stala pitnou. Pít vodu je však už ve dvacátém století přece jen nezvyk a tak se obávám, že studenti na pražské technice by jistě přišli se zlepšením, že by z praménků na chodbách mohlo téci pivo.

Na co se ale pitná voda vůbec nehodí, je praní, protože voda ze studny je tvrdá. Daisy mi minulý týden ukazovala svého dalšího domácího služebníka, stroj na demineralizaci vody, který stojí ve sklepě: "Vidíš, Peter, jednou rourou tam teče tvrdá voda a druhou mi do pračky teče měkká, a tak nemusím do prádla sypat změkčovadlo".

Voda mi připomněla znovu ty zlomyslné kohoutky: původně jsem si myslel, že se točí na druhou stranu, ale kdepak, to by si cizinec za chvíli zvykl. Je to tak, že pravý kohoutek se pouští doleva a levý doprava nebo obráceně. Zpaměti to nevím, prostě je to zrcadlově symetrické a vždycky mě to poleje. Když si náhodou dám pozor a už se zdá, že je všechno v pořádku, poleje mě sprcha seshora, protože má zpoždění a taky takový kohoutek, ne systém nahoru dolů. Ale na kterou stranu ten se točí, to se nedá už vůbec zapamatovat.

 Takže v půl sedmé u vodárny. Přišel tam dobře živený muž v oděvu safari s dalekohledem přes rameno. Za ním přišla hrstka dalších zájemců: mladík v kožené bundě s dlouhým vyholeným krkem a sluchátky na uších, dvě silnější dámy v nepadnoucích kalhotách, malý holohlavý pán s kulatými brýlemi, dlouhá blondýna s vlasy nakrátko a špičatým nosem, a konečně zrzavý tatínek se třemi zrzavými kluky. Tedy oni všichni vlastně nepřišli. Přesně v 6.29 se totiž vyrojila z okolních ulic auta a z nich se ti milovníci přírody vynořili.

V 6.30 muž s dalekohledem začal s výkladem. Prohlásil, že právě v tomto okamžiku vidí sedm různých ptáků, co jsou zač, čím se živí, a jak je poznat. Marně jsem zíral do moře plevele, jednak jsem neviděl ani jednoho ptáka a jednak mi jejich anglická jména neříkala vůbec nic. Ale oko si za chvíli přece jen zvykne a člověk postupně ptáky objeví. Nejmenší ze zrzavých kluků si mezitím sedl na bobeček a šťoural si klacíčkem v písku. Muž s dalekohledem se zjevně bavil pohledem na napjaté tváře a přimhouřené oči ostatních. Napadlo mě, jak by se asi zachoval, kdyby se karty obrátily.

"Mám dojem, že vidím osmého ptáka,“ podotkl jsem. Pravda to sice nebyla, ale nemá se vytahovat. Tak, a teď uvidíme, co udělá milovník přírody, těšil jsem se.

Muž s dalekohledem však na mne radostně pohlédl a okamžitě vyndal z kapsy malý magnetofon. Sedl si na bobek k zrzavému chlapečkovi a položil magnetofon do písku. V reproduktoru to začalo škrdlat a cvrlikat, a najednou přiletěl osmý pták a nechápavě se rozhlížel, co se děje, a kde má soka ve svém revíru. Objevil magnetofon a začal do něj klovat.

"Máte dobré oči, jestli jste ho zahlédl v jeho doupěti, bydlí támhle na tom dubu,“ chválil mě muž s dalekohledem.

Díval jsem se raději jinam a tiše jsem proklínal techniku. Muž s dalekohledem byl neporazitelný. Dlouhá blondýna se zatím opřela o javor a opatrně si prohlížela malého holohlavého pána. Pak povzdechla a opět se zahleděla vzhůru do větví.

Muž s dalekohledem pokynul rukou, aby se šlo za ním, a zamířil do nepřívětivě vyhlížející bažiny, pokryté vysokým rákosím. Komu je líto bot, ať tam nechodí, varoval předem.

Bot mi bylo opravdu líto. Zařadil jsem se však do zástupu zájemců a vydal se pěšinkou mezi rákosím. "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ opakoval jsem si v duchu. Opatrně, stále v chůzi a s pohledem upřeným na mohutný kmen zlomeného stromu, který vyčníval před námi z bažiny, jsem stáhl z nohou jednu botu po druhé. Koutkem oka jsem pozoroval, jak černé praménky bahna prolézají mezi prsty u nohou. Kachna divoká, napadlo mě.

Kachny v bažině sice nežily, zato spousta ptáků, žab a želv v záplavě nepřehledné vegetace. Když jsme byli z nejhoršího bahna venku, otřel jsem chodidla v mokré trávě a zase vklouzl do bot. Muž s dalekohledem šel stále první a celou cestu sledoval koruny stromů. Dokázal objevit ptáka i v nejhustším listí.

Bažina byla za námi. Muž s dalekohledem se konečně ohlédl a do oka mu padly moje čisté boty. Nervózně přešlápl. Všichni ostatní milovníci přírody, jak tam stáli, je teď měli řádně zablácené, mladík s vyholeným krkem dokonce úplně černé. Muž s dalekohledem dál hleděl nechápavě na moje boty a bylo vidět, že úporně přemýšlí. Jeho systematicky cvičenému pozorovacímu talentu přece nemohlo uniknout, že bych nešel celou cestu za ním bažinou. Bylo vidět, že vysvětlení nenalezl. To, že by někdo riskoval, že šlápne bosou nohou na kopřivu nebo na bodlák, mu připadalo natolik neuvěřitelné, že takovou možnost předem vyloučil.

Začal jsem ochotně hledat v korunách stromů další ptáky, neboť mě povzbudil pocit, že příroda zvítězila alespoň v maličkosti nad civilizací. Bohužel mi to nevydrželo dlouho. Muž s dalekohledem totiž vzápětí prohlásil, že druhé zajímavé místo je dvacet kilometrů odtud. Všichni milovníci přírody se jako na povel odebrali ke svým autům. Zamával jsem na muže s dalekohledem a řekl ’bye, bye’. Vyklonil se z okénka svého auta a divil se, jak to, že mě to už nebaví, a proč nejedu dál.

"Vydal jsem se do přírody na kole a mám teď problém," pokoušel jsem se o vysvětlení, "protože dvacet kilometrů udělám nejdřív za hodinu, a to počítám, že už tam nejspíš nebudete".

Muž s dalekohledem chvíli přemýšlel, než se mu podařilo nalézt známé řešení situace. Na jeho pohledu bylo vidět, že se mu ulevilo.

"Jmenuji se Harold,“ řekl a podal mi ruku.

"Peter,“ představil jsem se.

"Posaďte se, čekají na nás,“ pobídl mě Harold a otevřel protější dveře svého pontiaku. Byl to pozoruhodný stroj, svou podstatou čertovo žihadlo, černé, nízké, strašlivě silné a vpředu špičaté, se zavíracími světly, klimatizací a další ’výbavou do přírody’. Na zadním sedadle už seděly dvě starší dámy v kalhotách. Celou cestu se nemohly dohodnout, proč liberálové prohráli ve volbách. Tuším, že vím proč, pokud ovšem ony dámy patřily k liberálům.

Na tom druhém místě rostly zvláštní červené květiny. Řekne se to ’tiger lilly’, tygří lilie, a kanadská provincie Saskatchewan má takovou lilii ve znaku. Také tam byli další ptáci, ale to už mi připadalo pořád stejné. Nakonec mě Harold zase zavezl nazpátek k vodárně.

"Peter, jestli se vám to líbilo, a chcete podpořit milovníky přírody, zašlete prosím šek na deset dolarů na toto konto,“ oznámil mi při loučení. "A tady je seznam, kam se půjde příště,“ dodal.

"Pojede," opravil jsem ho v duchu, a šel jsem odvázat své kolo. Jak jsem šlapal na kole domů, táhly mi hlavou vzpomínky na ’Posázavský expres’ za pouhých šest korun tam a zpátky, jak je to na světě všude jinak, a že Haroldovi to asi vůbec divné nepřipadá. Konec konců, oni opravdu milovníky přírody jsou, každý dělá, jak umí. A ty ptáky, ty znal dobře.

 

 

  RYBAŘENÍ

 

 Rybaření a Kanada patří k sobě. Řeky jsou tu nádherné: zatím jsem viděl jen dvě, které protékají obydlenou krajinou, a přesto jsou pěkné, a co teprve panenská divočina. První nese jméno Grand River, její velikost tomu jménu však neodpovídá. V Kitcheneru je široká jako Vltava u Budějovic. Ta druhá je její přítok, jmenuje se Conestogo a trochu připomíná Lužnici. Grand River je trochu kalná, ale není cítit. Zato Conestogo je úplně čistá tam, kde se zrovna nekoupají krávy. Kousek nad Waterloo je jejich soutok.

Na břehu řek rostou tlusté doutníky a bílé květiny, připomínající sasanky. Komáři jsou o hodně větší než u nás, člověk se nediví, to se pěkně proletí, než tu u řeky někoho najdou. ’Hovado klasické’ tu skoro nevidět, sem tam něco malého ďobe do nohou, ale dá se chodit v šortkách. Kolem řeky jsou místy prošlapané cestičky od rybářů, jinde je úplná divočina. Tam je nejlepší jít vodou bos, na dně jsou kulaté ohlazené kameny. Zpočátku jsem se bál chytat z vody, ale pak jsem si zvykl. Voda je teploučká, šplouchání ryby neplaší, a lépe se k nim může. Má to i další výhodu: všecky rybářské věci mi tu připadají drahé, třpytka stojí přes dva dolary. A tak má člověk příležitost k potápění, když mu třpytka zůstane viset na dně. Nohy jsou přece namočené, takže už není tak těžké svléknout se do naha a podívat se, jak vlastně ten svět vidí ryby.

 Koupil jsem si malý japonský prut. Bylo mi zpočátku divné, že držadlo od prutu se nedalo rozumně chytit do ruky, a také naviják se točil obráceně. Pak jsem ale pozoroval dva docela malé kluky, jak s podobným prutem chytali želvy v bahnité louži v místním parku, jenže drželi prut v ruce obráceně, tedy navijákem a očky nahoru. Pak držadlo sedne do ruky jako kolt, má i takový tvar, a je na něm dokonce i výčnělek jako spoušť. Když jsem to druhý den se svým prutem u řeky zkoušel, dohodil jsem až na druhý břeh.

S prutem však stále nejsem kamarád. Nedá se s ním pořádně zaseknout dravá ryba, protože prut se hned ohne a dravci mají tvrdé čelisti. Takhle mi vyklouzly dvě velké ryby, jedna až skoro u břehu a z druhé jsem zahlédl jen velikánskou rozevřenou hubu. Zato malé rybičky se na ten moderní prut chytají výborně, jenže co s čudlami.

Jako další část rybářské výbavy mi byla od místních ochranářů přírody přidělena knížka s obrázky kanadských ryb. Divil jsem se, proč je knížka zdarma, ale pak jsem u každého druhu našel podrobný popis, ze které řeky se jak velká ryba kolikrát týdně smí sníst, a co má v sobě: zda jsou to pesticidy, rtuť, kadmium nebo další lahůdky, tolik chemii neumím. Je to od nich solidní, že to člověk aspoň ví.

Ryby jsou tu většinou docela jiné než v Evropě. Trochu podobní jsou okouni, jsou mírně do žluta a nemají tak hezkou kresbu, a pak štiky, těch je víc druhů a ta nejpodobnější naší nemá příčné pruhy, ale skvrny. Kapr sem byl dovezen a mají ho tu za podřadnou rybu. To, co vypadá jinak, než znám, jsou nádherné ryby a škoda, že nežijí u nás. Jsou převážně dravé, i když se uživí i jinak, prostě Amerika: metroví pstruzi, potvory vousaté i ježaté, a všecko se to má k světu.

Králem zdejších sladkých vod je bass. Jsou ho tři druhy: velkohubý, malohubý a ostnatý, a ani jeden druh nepřipomíná vůbec nic u nás známého. Bass má na hřbetě jak obyčejnou, tak i ježatou ploutev. Barvou i tvarem připomíná lína, je trochu do zlata, ale je to nesmírně dravý a urputný bojovník. Žije skoro v každé vodě, i v dosti kalné, i v průmyslově znečištěné, i v pěkných peřejích, a zdá se mi chutnější než pstruh. Myslím, že by se v Evropě ujal, pokud by nevyhubil všechny malé rybičky. Snad ne, v Kanadě jich zatím zbylo dost.

 Zajet si odpoledne na ryby na kole je tady sportovní výkon. To řekne domorodec "pár majlí tímhle směrem jsou kapitální kusy,“ a rybář důvěřivec pak šlape a šlape, jen z něho leje. Je přes třicet stupňů Celsia, silnice je rovná jak pravítko a mizí někde za kopečkem, a po řece není ani památky. Tak šlape dál, a tam je opravdu most, a pod mostem přece musí být řeka. Okolo jsou ostnaté dráty, aby neutekly krávy.

Zpočátku jsem se bál, že mě farmář zastřelí, když plot přelezu, ale přece jen to není tak zlé. Údajně existuje jakýsi starý zákon, že řeka je veřejná. Za řeku se pokládá koryto až do té vzdálenosti, kam kdy nejvýše dostoupila voda, a to je při zdejších jarních záplavách pořádný kus země. Navíc jsou farmáři většinou moc hodní lidé, sice dost primitivní ve srovnání s naším venkovem, ale jinak dobráci od srdce. Tak teď chodím mezi kravami, ty přežvykují a pozorují mě, a panuje oboustranná spokojenost. Vůbec je dobré nosit v ruce prut, když člověk zrovna leze, kam asi nemá. To je lepší než pět legitimací: každý domorodec už zdálky chápe, kdo je rybář, co u něho chce a že mu nejde nic ukrást. Chytat ryby už pak může nebo nemusí, to je jeho věc. Místo "Berou, berou?" se tu říká "Have you caught anything?". Každý se rád zeptá a pokývá hlavou.

 

 

  RODEO

 

 Až do včerejška jsem si myslel, že rodeo není víc než nepořádek, špína a všeobecně primitivní druh zábavy. Ale včera jsem se díval na nejslavnější rodeo v Calgary, to je v provincii Alberta pod Skalistými horami, a to tedy bylo něco. Přenášela to televize, barvy jako živé, a pak ti kovbojové, ti byli jako malovaní, tady by řekli ’tuhý chlapci’, nažehlení a s krásným sombrerem, atletická postava a nedbalý úsměv, zkrátka americký výkvět. A nebyli to jen tak nějací panáci, co ti umějí, to je tvrdá denní dřina a původně vedlejší produkt zaměstnání. Je pěkné, že se s tím někde mohou předvést, aspoň se nemusejí prát v hospodě jako v kovbojkách. Ale i to by zvládli mistrovsky, to bylo vidět. Závratné byly i odměny, hlavně asi pro ty chlapy: kdo to vyhraje, může si koupit pěknou farmu, a to je lepší, než někomu honit krávy, i když by sis říkal ’tuhý chlapec’.

Jak se soutěžilo: První disciplína byla udržet se aspoň osm vteřin na neosedlaném divokém koni. Zdálo by se, že osm vteřin by to člověk vydržel a pak si třeba namlátil nos, ale kovboj se smí držet jen jednou rukou, a co přitom divoký kůň dokáže, to je k nevíře. Za těch osm vteřin nejméně dvacetkrát vyhodí na všechny strany a ten kovboj na něm střídavě leží na zádech a hlavu má přitom na ocase koně, načež zase leží na břiše a hlavu má mezi ušima koně, případně je celý ve vzduchu a zase dosedne, hlavně když nesletí. Pravidla přesně nechápu, ale když se kovboj drží o mnoho déle než osm vteřin a nehodlá spadnout, pak divák, který to vidí poprvé, si říká co dál, protože slézt z divokého koně nejde. Naštěstí jsou na takový případ pořadatelé zařízeni. Přijede zvlášť cvičený kůň s dalším kovbojem, sleduje ho, aby měli stejnou rychlost, a tamten kovboj si přestoupí a pak seskočí.

Další disciplína byla chytání telat lasem. Asi nikdo, kdo nežil na venkově, už nemá představu, jak rychle běží vyděšené tele. Žene se těsně při zemi a ještě bláznivě kličkuje. Pak se není co divit, kde asi mohla vzniknout inspirace pro vývoj křižujících raket.

Kovboj má za úkol do dvanácti vteřin svázat teleti alespoň tři nohy. Pak už tele ani při sebevětší snaze nemůže utíkat dál. Čtyři nohy, to už je moc, to se nevyplatí na čas, a čas jsou tu peníze, a tak to nedělají ani velcí frajeři. Vypadá to takhle: Otevřou se vrátka v mantinelu a vyřítí se malá splašená věc, to je tele. Za ním jede kovboj na koni, chvíli ho sleduje, ale zase ne moc dlouho, protože mu běží čas. Kovboj roztočí laso, pak divák neví, jak se to stalo, ale najednou to tele spadne. Teď přijde na řadu kůň. To jsou nesmírně chytrá zvířata a musí být s tím kovbojem veliký kamarád, protože mu pomáhá. Kůň musí udržovat laso stále napjaté, aby tele nemohlo vstát. Když se o to tele začne pokoušet, kůň začne sám couvat. Kovboj seskočí s koně a utíká k teleti. Mezitím ho kůň sleduje, snaží se mu neplést a fandí mu. Teď musí kovboj položit tele na zem, aby mohl svazovat nohy. To není jen tak, protože tele má najednou těch noh moc, a vždycky se nějaká vzpříčí. Ale kovboj si poradí, popadne celé tele, ve vzduchu ho obrátí, plácne s ním na zem, a než si tele vzpomene, kde by mohlo mít nohy, musí být tři z nich svázané, jinak se pokus opakuje, zatímco čas pořád běží.

Pak ještě jezdili na krávě, ale to už přestalo venku pršet a nevím, jak to dopadlo, protože jsem se zdržel dlouho do noci u George a musel jsem domů. Daisy mi půjčila pár kousků nádobí a ten náklad jsem si vezl na kole domů. Tentokrát to dopadlo dobře, jel jsem raději krokem.

 

 

  VŠEDNÍ DEN

 

 Jak vypadá americký všední den hostujícího profesora? Když se vzbudím, zapnu televizi a naladím některý kanál, kde je ranní cvičení. Mají na to mladé ’kočky’, nejhezčí je ta na aerobic, co má růžové podkolenky. Ta na jógu je taková zapšklá a pořád se ovládá. Podle hudby člověk chvíli poskakuje, a když už nemůže, prohlásí se za vzbuzeného a dorazí to sprchou. Televizní ’kočky’ vydrží nějak víc, nejspíš mají sedm životů. Ještě se vyplatí při některé reklamě mezi cvičením strčit topinky do grilu a mléko na sporák. Pak se udělá inspekce ledničky, co je potřeba vyndat z mrazáku do menší zimy, co je potřeba sníst a co přikoupit, a na to už se doporučuje přece jen myslet.

Namažou se topinky k snídani, odnesou se k televizi a naladí se program, kde zrovna neběží reklamy nebo show, zkrátka kde je dostatek souvislé řeči při slušné výslovnosti. K televizi se během snídaně nejméně dvakrát vstane, protože tam přece jenom nějaká reklama pronikne. Avšak i mluvené slovo se občas nedá poslouchat, například z úst některých televizních kazatelů, kteří jsou snad největšími žvanily na světě. To je opravdu neuvěřitelné, jaký odvar k snídani má Američan strávit, a s jakou suverenitou mu ho podávají. To už jsou lepší pořady pro děti, třeba postavičky jako jsou u nás Jů a Hele. Ty zdejší celé běhají, nemají zadeček ve tmě, a otevírají hubu od ucha k uchu přesně v rytmu řeči.

Dál se ostatní topinky, které už mezitím vychladly, namažou a vezmou s sebou. Vytřou se všechny drobečky houbovitým mopem na tyči, aby klimatizací neprolezli na návštěvu švábi od těch nájemníků, kteří právě tohle nedělají, vypne se všechno elektrické, najde se kolo v nepřehledné řadě před věžákem a šlape se dvě minuty na univerzitu.

Tam se pracuje, a další program je dán kombinací stavů mozek-žaludek-počasí-lednička. Takže například, když mozek ještě v poledne myslí a žaludek nemá strašný hlad, strčí se sendviče ohřát do mikrovlnné trouby a vydrží se do odpoledne. Když je hlad veliký nebo to už nemyslí, bývá to bohužel společně, jde se na oběd, a když je hezky, jede se pak do města, nakoupí se, a odpoledne se pracuje až do tmy. Když je ošklivo a myslí to, vyjídá se lednička a pracuje se, a když je ošklivo a nemyslí to, píše se deník, jako třeba teď.

Pár večerů jsem teď strávil čištěním, praním a žehlením kalhot, na kterých se občas z ničeho nic objeví černé skvrny od kolomazi, snad od řetězu na kole. Nechápu, jak doputují až na zadní kapsy kalhot, a nepotěší to.

Žehličku jsem koupil na blešáku. Měla ze šňůry vyhřezlé dráty, ty jsem převázal igelitovým pytlíkem, a začal žehlit. To jsem ještě nikdy nezkoušel, a tak puky na kalhotách by se hodily nanejvýš jako maskování do vysokého rákosí. Až mi Ken poradil, že se látka musí podložit něčím měkkým, a ne na to tlačit na holém stole. Navíc mi ukázal, jak zacházet se žehličkou: Má knoflík, kterým se vždycky na chvíli přepne, pak napařuje, jinak žehlí na sucho. Když stojí špičkou nahoru, tak také pára nejde. Bude mi jí líto tady nechat. A budu-li ji chtít někomu věnovat, musím opravit kabel, protože provizorní izolaci pytlíkem si může dovolit jen osoba, konající pokusy sama na sobě.

Když je odpoledne hezky, dá se jet za Georgem, nebo koupat nebo na ryby, případně jen tak jezdit po městě nebo po okolí, pěšky nic.

Večer se dá zase dívat na televizi, kanál 17 nebo kanál 28, tam bývají pěkné věci. Teď běží tři zajímavé seriály, jeden je o parapsychologii, prvotřídně komentovaný, další o mikropočítačích v denním životě a poslední o historii zahrad. Pěkné jsou pořady, která zvířata přežijí. Nejlepší byli orangutani, jednak z mých vrozených sympatií, a jednak to byl skvělý film, a pak o pandách v Číně. Ty jsou jiné, než ty v pražské ZOO, jsou bílé a mají skvrny. Malinká panda je ještě menší než medvídě, a když člověk vidí, jak se o ní velká panda stará, je to dojemné. Když trochu vyroste, tak umí dělat normální kotrmelce jako děti. A tahle krása je na vyhubení, protože je to býložravec a úplně bezbranný trouba. Říkali, že jediné mládě na světě mají v ZOO v Mexiku.

 

 

    ELORSKÁ ROKLE

 

 Stopování není v Kanadě příliš rozšířené, i když to tu znají. Podle turistického průvodce jsem našel, že nejbližší přírodní zajímavost je kousíček od Waterloo. Ten kousíček je 50 kilometrů. Ještě jsem se poptal po lidech, zda stojí za to se tam vypravit. Prý že ano, že je to pěkné. Přírodní útvar se jmenuje Elorská rokle, a vypadá podobně jako Prielom Hornádu ve Slovenském ráji. Rozdíl je v tom, že skalní podklad tu netvoří vápenec, ale pískovec.

K prvnímu stopování jsem přistoupil optimisticky. Vyrobil jsem z tvrdého papíru dvě cedule, jednu ELORA a jednu WATERLOO, a vypravil jsem se na kole za město. Cestou jsem ale zabloudil v nadjezdech a podjezdech a dostal se tak rovnou na dálnici. Z motorky na mě troubil policajt a něco ukazoval, jen nevím co. Připadalo mi, že ukazoval na hlavu, jako že nemám helmu nebo mozek, případně obojí. On to měl. Tak jsem musel vzpírat kolo přes dvoumetrový plot na úplně stejnou silnici, která vedla paralelně a byla určena pro místní provoz, a na kterou jsem původně chtěl. Tam už helma není potřeba a kus mozku se vždycky někde sežene.

Policajt to tu vůbec nemá lehké: Podle zdejších zákonů, pokud někdo nestojí na cizím vlastnictví, policajt nemá právo ho vůbec oslovit, natožpak na něm chtít nějaké dokumenty. A kdyby to zkoušel, nikdo mu nemusí odpovídat, i když se doporučuje, aby při vyšetřování nějaké události nablízku, třeba bouračky, se mu vyšlo vstříc. Pokud někdo řídí vozidlo poháněné nikoli vlastní silou, tak má policajt právo vidět řidičák, ale už v žádném případě identifikaci spolujezdce. Pojistku stačí přinést do 48 hodin, pokud ji řidič zrovna nemá u sebe.

Cyklista pohání kolo vlastní silou, i když někdy docházející, takže nemusí mít u sebe vůbec nic. Nosím u sebe alespoň malou vizitku s adresou, kdyby mě náhodou něco přejelo. Tu mohu ztratit a o nic nepřijdu.

Když už jsem u toho přejetí, právě v tu chvíli mě příšerně vylekal semafor. Tady mají světla až za křižovatkou, ne před ní, aby si ten první v řadě neukroutil krk jako u nás, když vyhlíží zelenou. Než jsem si to uvědomil, ocitl jsem se na červenou uprostřed velké křižovatky silnic, vedoucích z města. Naštěstí nic nejelo, ale vyrazil mi studený pot za krkem.

Za křižovatkou jsem přivázal kolo k pouliční lampě, k tomu slouží dlouhý řetěz, kterým se dají provléknout obě kola i rám, a vydal se po rozpálené silnici směrem na Eloru. Vedro bylo pekelné a okolo uháněly vozy všech značek bez jakékoli snahy zastavit.

Chleba s máslem v tašce už tekl. Svléknout jsem se nemohl, protože první pravidlo stopu je, že stopař musí budit důvěru. To platí všude na světě, a zvlášť v neděli v puritánské Kanadě. Vytrvale jsem tedy budil důvěru, až nakonec přece jen zastavila jedna rodinka, která také jela na nedělní výlet do Elory.

Elora je malebné městečko, kam už trochu zasáhla turistická vlna, takže tam mají všechno naleštěné. Vyrostly tam i malé krámky se zbytečnostmi a restaurace. Také půjčují kánoe, ale jen po klidné vodě nad vodopádem, a to mi bylo líto. Asi vědí, jak by pronajaté kánoe při schopnostech běžných turistů dopadly dole v rokli.

Zato Elorská rokle, to je něco. Začíná obrovským vodopádem, na kterém v minulém století postavili mlýn. Nedávno stavbu citlivě zrestaurovali. Podél stěny vede zabetonovaná tlustá roura, která končí malou turbínou, pověšenou zvenčí na mlýn, aby vevnitř nepřekážela. Turbína spokojeně přede a dodává do sítě 160 kW. To sice není mnoho, ale když se uváží prakticky nulová obsluha a údržba, tak to také není tak špatné. Navíc turbína odebírá asi tak třetinu vody z celé řeky, aby ten vodopád vypadal pěkně. Není vyloučené, že v noci je povoleno odebírat víc, jako u Niagary.

 Pod vodopádem se řeka zařezává do pískovcového podkladu a vytváří asi 80 metrů hlubokou rokli. Okolo je park s cestičkami a výhledy. Celá rokle je dlouhá asi tři kilometry. Na jednom místě jsem objevil schůdky ve skále, vedoucí dolů. Vydal jsem se po nich a dostal se až na dno, kde cesta končila. Dno rokle je hladké, vymleté, a jsou tam tmavé tůňky, zpěněné peřeje a čistá voda. Peřeje vypadaly dokonce sjízdně, jen to místy táhne pod převis. Nedalo mi to, zul jsem boty a vydal se roklí pěšky. Zprava ústí přítok, který vytváří postranní rokli, a odtamtud přitékala vyhřátá voda, ve které plavali malí pstruzi, raci a všelijaká vodní havě . Také jsem spatřil na kameni hada, byl černý a měl žluté pruhy od hlavy až k ocasu a malou hlavu jako užovky. Pak už se nedalo jít dál, protože na jednom místě spadala skála do tůně a voda byla příliš hluboká. Plavat jsem nemohl, protože jsem si nesl pod paží suché věci.

Nazpátek z Elory jsem se musel plazit ve strašlivé výhni po asfaltu několik mil na velkou křižovatku. Tam jsem mával cedulí WATERLOO a dlouho nic, než mi pak zastavil veliký rodinný Chevrolet s člunem jako přívěs. Vevnitř byl klimatizovaný, byla to pohodička až do Waterloo jednu křižovatku od místa, kam jsem přivázal kolo, prostě štěstí. Tady to tak nějak platí všeobecně, chvíli jsi "down" a myslíš, že už to dlouho nevydržíš, pak máš štěstí a je to zas až moc prima, a to nemůže být pořád, takže to jde dokolečka.

 

 

  BOUŘKA

 

 Celou korespondenci vyřizuji pomocí počítače. Je v tom dokonalý pořádek. Každý, komu píšu, má v počítači vlastní "škatulku" se všemi dopisy. Počítač tu podstatně změnil styl práce. Spousta lidí pracuje s počítačem pomocí terminálu, který mají doma, a na fakultu jdou, jen když něco potřebují.

Jednou se však stalo, že byla bouřka, blesky jako ohňostroj a přívaly vody. Vtom se ozvala ohlušující rána, která otřásla univerzitní budovou, na obrazovce se udělala tma a počítač se odebral k Manitouovi.

Vstal jsem od mrtvého terminálu a bylo mi smutno, protože jsem zrovna byl v půlce dlouhého textu. Hodina práce je ztracená. Sbalil jsem věci a šel jsem domů.

Jenže jsem netušil, že počítač, ještě než se odebere do svých věčných lovišť, kde proud je pouze stejnosměrný a napětí trvale kladné a konstantní, má připravenou poslední vůli. Tu mi následující den zaslal elektronickou poštou jeho novorozený potomek a dědic všech statků. Stálo tam, kde naleznu svůj nedokončený text včetně všech změn. Kromě poslední řádky, ta, omlouval se nebožtík, je už ztracena. Škoda, už se mu nedá poděkovat, hrom ho vzal.

 

 

  BLEŠÁK

 

 Po prvních neslavných začátcích jsem přece jen přišel cyklistice na chuť: smí se dokonce jezdit i po chodníku, a každý věří, že ho nikdo nezajede, a proto se neleká. Jízda na kole má i své drobné výhody: Dejme tomu, že uprostřed kanadského města stojí cyklista na křižovatce, je červená a má zahýbat doleva. V tom okamžiku se cyklista nenápadně stane chodcem, vjede na chodník, předjede všechna auta v řadě, a jakožto chodec přejede ulici po zebře. Na křižovatce zatím blikne zelená a cyklista se vydá přes příčnou ulici, zase po zebře, u obrubníku jakoby nic zahne doleva a už si ujíždí, žádná přednost protijedoucím vozidlům. Navíc se nemusí tetelit s připravenou nohou na pedále v levém pruhu před frontou aut s nedočkavými řidiči, to pak má i zkušený jezdec malou dušičku.

Po celém městě jsou stojánky na kola, před každým větším obchodem a v univerzitním areálu před každou budovou. Na uvázání kola se používá řetízek se zámkem na heslo. Dříve se nechávala stát kola jen tak, ale civilizace mezitím pokročila, a tak už se občas krade i tady.

 Jezdit na kole po obrovské rozloze malého kanadského města je docela zábava. Ono to má pár obyvatel, ale to se jeden našlape, než město přejede, Waterloo i s Kitchenerem mají rozlohu skoro jako Praha. Stále je něco vidět, pořád někdo něco prodává, hlavně to inzeruje jako zlevněné, aby kupujícího nachytal, ale v principu je to pořád totéž. Díky bloudění po síti naprosto pravidelných a pokud možno pravoúhlých ulic jsem tak narazil na dvoje partiové zboží a pak na jeden naprostý a totální blešák.

Nejdříve k těm ulicím: Aby byl pořádek, tak když jedna ulice za křižovatkou pokračuje, musí se dál jmenovat stejně. Takže celým městem se skrz naskrz táhne ’ulice jako jitrnice’. Má-li však cizinec dojem, že když se konečně dostal do správné ulice, tak že už má vyhráno, a že hned za rohem bude, co hledá, tak to tedy ne. To stojí určitě na opačném konci města, sice ve správné ulici, ale ještě hodinku si ji bude prohlížet, než se dostane na její správný konec.

Nejdelší ulice, jdoucí okolo radnice, se skoro v každém ontarijském městě jmenuje King Street. Je to ještě z dob Angličanů, a po ní následuje samozřejmě Queen Street. Na to je spolehnutí. Další vynález: Jedna ulice, Westmount Road, je ve Waterloo dvakrát. Kdo o tom pochybuje, ten se později podle mapy dozví, že přece tam, co jsou ty mokré louky, ta ulice jednou povede. Přesto však pokračuje o pět kilometrů dál, kde se už teď správně jmenuje. Ani z čísel domů se nedá mnoho uhádnout: v číslování domů se vynechávají velké intervaly, aby čísla vyšla popořádku, až se jednou zastaví mezery mezi domy.

 Kanadské ulice mají i svůj řád. Nehledě na výjimky, je na každém rohu benzínová pumpa. Ve Waterloo je dokonce jedna křižovatka, kde stojí proti sobě benzínové pumpy různých firem na všech čtyřech rozích. Podobně na každém druhém rohu je banka, i v místech, kde dávají lišky dobrou noc. Na každém třetím rohu je domeček s nápisem Mac Donalds. To je automat nejnižší třídy, je však čisťounký, s klimatizací, stolečky a s nažehlenou obsluhou za pultem v typických uniformách s čepečky s kšiltem. Na počkání prodají velmi čerstvý a velmi horký, zejména však velmi hovězí a velmi mletý hamburger, a odcházející člověk má pocit, že ošidil svůj žaludek. Ošidit ho může jednak u barevného stolečku, případně může přijet autem k okénku zboku budovy, odkud mu hamburger podá hubená ruka sedmnáctiletého kuchtíka v hnědé nažehlené uniformě, a šidit potom za jízdy.

A teď ten blešák, to jsem v životě neviděl. V Americe je to tak: Nějaká věc, třeba kalhoty, stojí ve speciální prodejně kalhot dejme tomu 100 dolarů. Ty samé kalhoty se ale dostanou v obchodním domě za 50 dolarů. Kdo má štěstí a zrovna narazí na ’sale’, výprodej, tak může mít přesně tytéž kalhoty za 30 dolarů, nikdy však za méně než polovinu původní ceny. Když si dá práci a zajde do ’clearance shop’, to je odprodej zboží, které zrovna nejde dobře prodat, a takové kalhoty tam objeví, budou za 20 dolarů. Pokud mu ale nevadí, že jim třeba chybí dírka na knoflík nebo že mají zip nakřivo a objeví je v partiovém, dá za ně 10 dolarů. Zato na blešáku je dostane za dolar, někdo už je sice nosil, ale jsou vyprané a vyžehlené. Musí se k nim prohrabat obrovskou haldou ostatních kalhot, naštěstí taky vypraných, pozorně ohledat, kde mají skvrnu a co jim chybí, protože za to u pokladny strhnou třeba i polovinu z ceny, a sláva, kalhoty už mu říkají ’pane’.

Měl jsem už bílé šortky tak zamazané, že mi bylo hanba v nich chodit. Rozhodl jsem se je vyprat, až se prádla nashromáždí víc, to se jinak nevyplatí. Praní, sušení a prášek vyjdou asi na dolar a přitom nesmí být pohromadě džíny, ty barví, takže dva dolary. Po projití blešáku se mi za ty dva dolary ocitly najednou v ruce džíny a dvoje šortky, čerstvě vyprané. A tak přízrak praní zatím dál odkládám, protože moloch pračka v přízemí věžáku kalhoty pozře a neprozradí, co s nimi hodlá provést. Nikoho to přitom nezajímá, hlavně, že se tam naházely dírkou drobné. Při tomhle přístupu se však věci nemilosrdně hromadí, a tak musím zjistit, kolik stojí poštovné zpátky do Evropy. Takové pěkné šortky by mi bylo líto tu nechat, a prát se mi nechce a nechce.

 

 

  PODMÍNKA NESKUTEČNÁ V MINULOSTI

 

 Angličtina, zejména americká, je záludný jazyk. Prodělala ze všech světových jazyků nejdelší vývoj a během té cesty posbírala spoustu užitečných věcí, které však příliš nejdou dohromady. Je to takové vetešnictví: všechno je k něčemu, ale dohromady to drží jen tím, že je to vybledlé a opotřebované, že barvy a osobnost germánského základu, latiny a francouzštiny se smíchaly v cosi šedivého, jako když děti slijí zbytky vodových barviček. A tomuhle má člověk rozumět. To, co nese informaci v rychlé řeči, tu nejsou hlásky, ale rytmus zvuků, důraz a celá slovní spojení.

Už je to o moc lepší, než když jsem přijel, to mi nešlo pořádně ani telefonovat. Hlavně byl člověk vylekaný, že něco špatně pochopí, a tak cosi koktal, a bylo to pak ještě horší. V Kanadě jsou sice zvyklí na přistěhovalce, kteří mají potíže s jazykem, ti však mají zpravidla vyrovnanou aktivní a pasívní znalost, nebo spíš obráceně, ti lépe rozumí než mluví, protože se před tím neučili. Nikoho nenapadne, že hostující profesor je sice schopen s lehkým přízvukem plynně diskutovat o psychoanalýze, zato však přenos z baseballu je pro něj španělská vesnice. Tedy kanadská.

"Peter, na zlepšení angličtiny si kup walkmana, s tím se dá jezdit na kole a ono ti to hraje do sluchátek. Když jedeš, a pořádný kus drátu poletuje za tebou, pak máš opravdu čisté stereo, protože drát ke sluchátkům tvoří anténu. Jen si trochu připadáš jako nepozemš an s tykadly, ale věř mi, že jde o zvyk,“ radil mi Patrick, milovník čehokoli technického.

Patricka na kole pozná i bez sluchátek každý už z dálky, protože má na obou osách svého dvanáctirychlostního kola mohutné alternátory, kterými napájí čtyři naleštěné halogenové reflektory, umístěné na řídítkách. "To aby řidiči měli respekt,“ vysvětloval. Myslí logicky, neuvěřitelnou rychlostí, a podobně jezdí i na kole. Zatím je živ. K počítači chodí v pohorkách. Jakmile dosedne na židli, stává se podle Jimových slov "jeho trvalým a značně poruchovým příslušenstvím." Patrickovou vášní jsou totiž operační systémy a pak také počítačové hry. Ty však hraje až kolem půlnoci, kdy září do tmy univerzitního parku okno jeho pracovny. Nakonec zapne oslnivá světla svého bicyklu a uhání nocí domů.

"Víš, Patricku,“ stěžoval jsem si mu o týden později, "walkmana jsem koupil a na drát si zvykl, ale doma v kuchyni si připadám jako krab: stanice CKO Toronto, která vysílá trvale mluvené slovo, se dá chytit, jen když stojím bokem ke sporáku, a tak když vařím, musím sledovat hrnec přes rameno. Tak řekni, jaký je tohle technický pokrok".

"Nic není ztraceno,“ s neotřeseným optimismem mě těšil Patrick, "walkman má přece ještě kazety. Univerzita vlastní jazykovou laboratoř se špičkovou audiovizuální technikou, tam zajdeš, najmeš si za dva dolary kazetu, a pokaždé, když přijdeš, tak ti na tu kazetu zkopírují novou lekci. Nic není jednoduššího."

Ta Patrickova špičková technika mi sice vnucovala představu, že je to jako když pes dostane na mističku kost, kterou si odtáhne do soukromí pod stůl okousat, ale přesto jsem to zkusil. Jenže se ukázalo, že kurs americké angličtiny na kazetě byl takový ten moderní a pedagogicky sice vynikající systém, kde všemi prostředky studenta nutí, aby aktivně reagoval, ale přese všechnu úctu k pedagogům v podstatě děsná otrava. Než aktivně reagovat na otázku "Kam by byl šel pan Brown včera večer?“ když je zrovna červená a okolo míjejí chodci, to už je lepší na chvíli přepnout walkmana na rádio a říkat si, že typická americká angličtina jsou reklamy. Vzápětí přijde hudba country s Johny Cashem, to se ani nepostřehne, a hned je lepší nálada, člověk si jede, do tváře mu fouká větříček a jazykový kurs zbyde na pak, a potom ještě na pak, a doma čeká televize, a to je zase pěkně barevné, takže co se týče pana Browna, podmínka neskutečná v minulosti zůstane trvale v budoucnosti na kazetě.

"Víš, Patricku, nakonec jsem skončil u klasických lekcí ’Angličtina jako druhý jazyk’," oznámil jsem Patrickovi po dalších čtrnácti dnech. "Za prvé je na to skvělá profesorka, sice taky musí vyučovat podle oněch moderních metod, dělá to však s citem a čas příjemně utíká. Za druhé jsou lekce v konferenční místnosti s pohodlnými křesly, do kterých se můžeš zabořit, otáčet se a povídat si, a nevytrhneš přitom ze zásuvky žádná protivná sluchátka. Paní profesorka tu a tam opraví nejhorší chyby, ale jen když už jí to rve uši. Sejde se tu milá společnost z Číny, Mexika, Afriky a dalších koutů světa, a každý vypráví, jak je doma. To máš pak, Patricku, vlastně celý svět v jedné místnosti."

Patrick upřeně sledoval obrazovku počítače a neodpovídal. Myslím, že z mého monologu zaslechl pouze ’sluchátka’, to sebou neznatelně škubl, dál však pokračoval v hledání chyby ve změti záhadných procesů kdesi v počítači na druhém konci university. Odešel jsem po špičkách bez pozdravu a tiše za sebou zavřel dveře laboratoře.

 

 

  SPOLEČENSKÝ ŽIVOT

 

 O jazykových kursech jsem se vlastně dozvěděl náhodou, a to na party, kde byla manželka jednoho profesora, učitelka francouzštiny, která mi kursy doporučila. Party pořádal profesor Santana, původem Mexičan, jehož pracovna sousedí s mou. Týden předem rozeslal ozdobné pozvánky na devátou hodinu do svého domu na západním okraji města.

Po dlouhém odkládání jsem se proto konečně odhodlal zajít k holiči, ve snaze zapadnout do místního stylu. Holič je v podzemí budovy University Campus Center a všichni kolegové tam chodí. Čas jsem zvolil těsně po koupání v bazénu, aby hlava byla zřetelně umytá, dokonce ještě mírně vlhká. Když se totiž vejde k holiči, první, kdo se tu člověka zmocní, je pomocná holička, která myje hlavy, a té se to vyplatí vymluvit. Když se to povede, vydá se otráveně se smetákem zametat vlasy na zemi. Za druhé pak holičce kvalifikované jsem vysvětlil, že vlasy chci krátké, co to dá, protože chodím každý druhý den do bazénu, a kdo že má čekat, až uschnou. A tak mě příští holič čeká až o vánocích. Tím jsem tiše vyřídil dvě mouchy jednou ranou. Zato tu stříhají profesionálně, to je pravda, ani zoubeček nebo ’blatníky’ okolo uší.

Že jsou Kanaďané přesní, to jsem už věděl. Ale na party je to přímo rituál. Několik minut před devátou hodinou začaly na rohu Park Avenue postávat či přecházet skupinky elegantně oblečených příchozích, které se jakoby omylem vyhýbaly vchodu do domu. Bylo naprosté ticho, ti lidé se jakoby neznali, jen občas zašelestily pneumatiky a z opodál zaparkovaného automobilu se připojil další návštěvník.

Najednou však, jakoby na neznámý smluvený signál, se všichni vydali směrem ke vchodu. V tom okamžiku se rovněž otevřely domovní dveře, vyšla usměvavá paní domu a začalo vítání, pěkně popořádku, a každý čekal, až bude uveden. Bylo přesně devět hodin.

Dům profesora Santany byl výstavný a interiéry byly zařízeny tak trochu na jižní způsob. Nejsem noční pták, ale tuším, proč se říká ’koukat jak vejr’. Právě v tu dobu, kdy zpravidla uvažuji, že už je na čase vyčistit zuby a zalehnout, je třeba začít se představovat, přecházet od skupinky ke skupince, a všude podle možnosti alespoň trochu konverzovat. Hlavní pravidlo je nezůstat někde o samotě a nebýt nápadný. Doslechl jsem se, že pro formální konverzaci se doporučuje neznámému příchozímu vydat se nejprve do koupelny, kde nalezne nenápadný papírek s doporučenými tématy k hovoru pro dnešní večer, a pak že jde vše jako na drátku. Koupelna byla z černého mramoru, tam bych papírek nepřehlédl, ale nikde nic. Usoudil jsem tedy, že konverzace bude neformální, a za al jsem zuby.

Jako spása pro tělo, vysílené společenským rozhovorem, přišla však večeře. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil jsem, že je už jedenáct hodin, a že to přece jen utíká. Dal jsem si zpočátku trošičku, protože jsem se bál, že to bude ostré. Ostré to nebylo, a tak jsem si mohutně přidal, a pak přišly na řadu ještě exotické kompoty a další tajemství mexické kuchyně. Koktejly s alkoholem jsem pro jistotu přenechal zkušenějším návštěvníkům.

Kromě konverzace jsem si dokonce i popovídal, a to když jsem až v jednu v noci zjistil, s kým to jde. Ve dvě se ještě podávala káva. Zúčastnit se party je v podstatě namáhavá práce, a proto mi ta večeře připadala více méně zasloužená.

 

 

  KOHOUTKY

 

 Ještě k těm zlomyslným kohoutkům. Po delších pokusech na vlastním těle vyšlo najevo, že to, co jsem napsal o kohoutcích, je sice pravda, ale v kuchyni že je to zase úplně jinak než v koupelně, a že voda má pořádný tlak. Takže košile a kravata musely zase na ramínko.

S kohoutky to snad ani není nejhorší. "Když jsem byl na stáži v Itálii," stěžoval si mi jednou kolega, "měli tam dokonce šest různých druhů síťových zástrček samečků, kterým odpovídalo šest různých druhů samiček. Peter, to už je případ pro genetika, a ne pro nás z Electrical Engineering. Celá Amerika má sice jen starodávných 120 voltů a nožovou zástrčku, která snadno vypadává, zato všude aspoň jednotnou," pochvaloval si.

Kvůli těm jejich 120 voltům, pocházejícím ještě od Edisona, tu však budu muset nechat tu praktickou žehličku, co tak krásně napařuje, když už s ní konečně umím žehlit, a to mrzí. Navíc jsem konečně zjistil, kolik stojí poštovné do Evropy. V případě žehličky je stejně levnější ji vyhodit, i kdyby byla na kolik voltů chtěla.

 

 

  PARK PINERY

 

 Velká kanadská jezera jsou opravdu velká, tedy nesmírně velká. Auto pořád ještě nemám, a nejbližší Huronské jezero je z Waterloo víc než 200 kilometrů. Je výhoda, že alespoň pro univerzitní město je kolo optimální dopravní prostředek, a už na něm i jezdím dost rychle. A kdo se chce podívat dál a putuje pěšky s ruksakem na zádech, tak je pro ostatní hobo. Každý ví, že hobo prostě nemá, a proto nemusí nic vysvětlovat, třeba proč se mu ’zrovna teď’ nechce do kempu, natožpak do hotelu.

 A tak jsem jednoduše napsal na kus krabice LAKE HURON, zaparkoval jsem kolo u dálnice a pokoušel osud. Ten den nebylo obvyklé vedro, ale specialita jižního Ontaria, ’humid days’. To má člověk dojem, že je v prádelně, sluníčko pálí přes vrstvu mlhy, všude bílo, ve stínu třicet osm a leje z něj jak z vodníka. Bouřka přijde až v noci, až se ochladí, a to je pak pořádný rachot a průvan.

Na čtvrtý stop jsem byl vysazen u benzínové pumpy se slovy "tady pár kroků rovně a spadneš do jezera". Oněch pár kroků byly sice tři kilometry zrovna v poledne, zato jezero tam opravdu bylo.

 Jezero Huronské mě nepřivítalo huronským řevem, ale mírným šploucháním příboje a azurově modrou vodou, na které v dálce jezdily plachetnice, a za nimi už nic, protože Země je kulatá a v případě Huronského jezera jeho šířka stačí, aby už nebylo vidět na druhou stranu. Je to asi jako dívat se z Budějovic do Salcburku a nemít oněch 18 000 dioptrií jako ten řezník, jak to vypráví pan Werich v roli Čochtana.

Tato část pobřeží se jmenuje přírodní park Pinery. Platí se tam za vjezd autem, a navíc se ještě platí za místo k táboření. Místa jsou po lese roztroušena tak, aby na sebe lidé pokud možno neviděli, a každé má své číslo. Když je kemp plný, další mají prostě smůlu a musí jet do jiného parku. Tím je zaručena kvalita táboření a pořadatelé mají dobře spočítáno, že se jim to časem musí vrátit.

Břehy jsou tu čisté a vybělené od sluníčka, jsou na nich kulaté oblázky, a na dně jezera je písek. Voda byla teplá a spousta lidí se koupala a jezdila na všem možném, počínaje motorovou lodí přes windsurfing až po kládu s kořeny. Vzhledem k velikosti pobřeží a skutečnosti, že Ontario není vyhledávaná turistická země, se ta spousta lidí rozptýlí a nepřekážejí si. Dá se jít po pláži a pozorovat, co voda přinesla. Našel jsem pěknou zkamenělinu, vypadá jako dřeň z nějaké palmy, a třpytí se v ní krystalky křemene. Také jsem objevil zamotanou velikou nylonovou sí  na rybolov, kterou vyvrhl příboj. Vydobyl jsem z ní kousky lan na svázání balíků, až se budu stěhovat domů.

Bez sportovní výbavy se toho na pláži moc dělat nedá, jen děti jsou na tom líp, ty si u vody vyhrají. Třeba tu mají bábovičky, tedy spíše bábovky, protože každá je jako menší kbelík, ve tvaru různých částí hradů a zámků, představující věže, hladovou zeď, cimbuří a střechy. Z mokrého písku tak vyroste středověké město jako malované.

Dál od břehu jsou turistické cesty, a ty jsou posypané cedrovými třískami, které tam roky vydrží a neshnijí. Třísky na sluníčku krásně voní, víc než borovice, a vzduch má sladkou chu .

Schylovalo se k večeru a hledal jsem místo na táboření. Cestou podél pobřeží směrem na sever jsem narazil na ceduli PUBLIC LAND, veřejná půda, což znamená, že si tam člověk může dělat prakticky, co chce. Na břehu jezera rostly cedry a skláněly se nad pláž. Pod nimi byl chladivý stín, a o kus dál ležela hromada naplavených polen přesně na oheň. Cedr má kvalitní dříví, téměř vůbec nekouří.

Večer jsem seděl u ohně, pozoroval plameny, občas vstal a bloumal po pláži. Dalo se jít až těsně podle vody a sledovat, jak příboj olizuje okraje tenisek. Občas přišla větší vlna a bylo potřeba uskočit. Oheň osvětloval tmavé pozadí cedrů a barvil kapky příboje ve všech odstínech žluté a červené. Když se setmělo, natáhl jsem pěnovou podložku pod největší cedr, pozoroval hvězdy a představoval si, jak podél pobřeží míjejí kánoe huronských bojovníků, vrchovatě naložené kožešinami.

Ráno jsem uvařil ovesné vločky s medem a rozinkami a uvážil, že samoty už bylo dost. Musel jsem zas ony tři kilometry na silnici a pomocí tří stopů s cedulí SAUBLE BEACH jsem se dostal na nejznámější a "nejhustší" pláž v Ontariu. Tělo na těle. Přesto pláž je to pěkná, hlavně pro děti, je tam daleko mělko, a vlny se mohou pěkně rozeběhnout.

U Mac Donaldova automatu se na mě usmálo štěstí, vzali mě nějací studenti s náklaďákem až do Waterloo. Když jsem jim prozradil, že už dávno nejsem student, posadili mě dopředu a dovezli až před dům. V jednu v noci.

 

 

  CHLÉB VEZDEJŠÍ

 

 Už dlouho se tu snažím objevit pletenou křupavou housku, zatím však bez úspěchu. Zkoušel jsem žemle na hamburgery posypané sezamovými zrnéčky, ale připadalo mi, že potřebují ještě dopéci. Také mají podivné koule ze sýrového těsta, ale když se do nich kousne, lákavá kůrka se prolomí a vevnitř je vzduch.

Zato chlebů jsem napočítal 37 druhů, nejraději mám Tiefenfurter Landbrot, Klosterbrot a Würzbrot. Tradice německých přistěhovalců tu zakořenila a přinesla s sebou také tmavý žitný chléb s křupavou kůrkou. Prodává se nakrájený na tenké krajíce v plastikových pytlích s malovaným nápisem, připomínajícím švabach, který sice kanadský kupující neumí přeložit, přesto je pro něj zárukou kvality.

Naprostým protikladem jsou bílé chleby, to je syrová houba, které všudypřítomná chemie ani po měsíci nedovolí ztvrdnout. K namazání se příliš nehodí, spíše na topinky, ale hodně na prudko, jinak se krajíc změní v křehký suchar.

Plynulý přechod mezi černým a bílým chlebem tvoří celá řada různě ’zdraví prospěšných’ chlebů, od úplně mazlavých až po natolik celozrnný, že obsahuje pšeničná zrna, tak jak vypadla z klasu.

Pro přilákání zatvrzelých odpůrců chemie je na některých chlebech napsáno NO PRESERVATIVES, což v překladu znamená, že neobsahují konzervační činidla. Při pohledu na ten nápis, který se skvěje na tenké plastikové fólii, těsně obepínající chlebovou šišku, se nikdy nemohu ubránit smíchu.

Na každém chlebu je visačka, dokdy je pokládán za čerstvý. Když se osudné datum blíží, objeví se na obalu červená nálepka s poloviční cenou. Na poslední bochníky, které i přes to věrně vytrvaly v obchodě, pak prodavači načmárají fixem ’clearance price’, likvidační cenu, bývá to asi třetina. Jsou natolik solidní, že visačky s datem nezamění, i když rozdíl v tvrdosti nebo chuti se téměř nepozná. Vlastně přece, za třetinovou cenu pak chutná chudším lidem přece jen o trochu lépe.

 

 

  HRA NA REKLAMACI

 

 Shánět něco je zajímavá lidská vlastnost. Těžko říci, zda je dobrá nebo špatná. V zemích s přebytkem zboží však obvykle kupující neshání určitou věc, zato hledá obchod, kde ji dostane nejlevněji. Stačí jen tak chodit a dívat se. V obchodech je klimatizace a málo lidí, a tak třeba prohlídka obchodního centra na Waterloo Square je docela pěkná procházka asi tak na dvě hodinky.

Člověk však musí být velmi odolný a nenechat se nalákat například nápisem "sleva 20 procent". Oni to příští týden totiž určitě zase zdraží a pak zase zlevní a tak dokolečka, jen aby mohli napsat, že je sleva, zatímco konkurence to za rohem prodává trvale za nižší cenu a žádnou slevu neinzeruje. Nechal jsem se takhle párkrát pořádně napálit, hlavně ze začátku pobytu, kdy jsem potřeboval některé věci okamžitě. Později jsem zjistil, že třeba stan a rybářský prut mohly být za polovičku, kdyby se čtrnáct dní počkalo, až je nabídne Canadian Tire.

To je podivná firma, velmi agresívní, která chtěla původně prodávat pneumatiky. Později začala prodávat i autopříslušenství, a protože celá Amerika je vlastně doplněk k autu, prodávají dneska i průmyslové zboží, sport, nářadí, a dokonce i postřiky na zahrádku. Firma nakupuje přímo v Hong Kongu nebo v Koreji a má tomu odpovídající ceny.

Vymysleli následující chyták: Nechali si natisknout vlastní bankovky, a když kupující zaplatí, tak mu u pokladny vyplatí čtyři procenta z ceny v těchto bankovkách. Bankovky platí samozřejmě jedině u Canadian Tire, ale nikdo je přece nevyhodí, takže tam zase příště jde "aspoň něco malého" koupit. Přitom si určitě všimne, že se mu vlastně něco dalšího hodí, tak to koupí, dostane zase čtyři procenta a už z toho nikdy neunikne.

Vždycky jsem si myslel, že se nenechám umluvit, ale tamní prodavač byl tak skvělý psycholog, že mi k nerozbitné láhvi na vodu za čtyři dolary, pro kterou jsem původně přišel, vnutil spací pytel:

"V životě tak dobře nekoupíte, i kdybyste pro to utíkal až do Toronta, je to poslední spací pytel toho typu, který máme, sleva obrovská, kvalita prvotřídní…"

Vzpamatoval jsem se, až když jsem se zimním spacím pytlem pod paží vyšel do žhnoucího slunce a vzápětí se připálil o rozžhavenou sedačku u kola, až jsem nadskočil. Hlavně že je elegantně černá, zaklel jsem, a že ten spací pytel funguje do -10 stupňů celsia.

Doma jsem pytel strčil co nejvíc dozadu do skříně, hned za pyžama, ta jsou také všechna krásně vyžehlená, tak jak jsem je přivezl, protože v létě se tu dá spát jen tak pod prostěradlem, a ještě je příjemné udělat průvan. Láhev na vodu tak vlastně vyšla zdarma. Snad ten prodavač nebyl podvodník, tentýž spací pytel opravdu nabízeli jinde o čtvrtinu dráž. Bylo v něm prvotřídní kachní prachové peří, potah byl pevný nylon navrch a měkoučká bavlna vevnitř. Těšil jsem se, že až přijde indiánské léto, je tady koncem září a začátkem října, kdy jsou nádherné slunné dny, ale k ránu už mrzne, tak že to záda a ledviny ocení.

Pak mi ale v Canadian Tire vnutí jistě něco praktického na zimu, třeba nafukovací člun.

 Principem grotesky je opakovat tutéž situaci v malých obměnách tam, kde to divák zrovna nečeká. Tím je uveden do jakési rezonance, podobně jako houpačka, a po každém zhoupnutí se směje ještě více.

Vyzkoušel jsem tento princip i na sobě v případě reklamace sportovních potřeb. Podobně jako pistolníci mají zářezy na pažbě, mám na svědomí úspěšně reklamovaný batoh, lyže, dvoje vázání, lyžařské boty a třikrát prut. Sportovní potřeby u mě dost zkusí, a tak u každé nové věci s napětím čekám, co se na ní zase najde. A pak už se rozjede Hra na reklamaci.

Hra na sebe nedala dlouho čekat. Byl to samozřejmě nový péřový spací pytel koupený v Canadian Tire. Na zkoušku jsem se v něm vyspal, a ze všech švů začalo vylézat peří. Nebylo to moc, ale člověk, když se ráno probudil, byl opravdu jak to ranní ptáče: všude po těle peříčka. A to nepotěší. Proto jsem ten poklad sbalil a kráčel s ním do Canadian Tire. Napjatě jsem čekal, jak to dopadne.

Z předchozích případů jsem totiž vysledoval vhodnou taktiku, směřující k získaní slevy. Nevykřikoval jsem, že je to šmejd, zato jsem se obrátil velice slušně na vedoucího, že si nevím rady, a že jsem si jist, že mi určitě pomůže. Vedoucí nemrkl okem, vzal si spací pytel, napsal jakýsi lísteček, a ukázal směrem k pokladně. Tam mi vysázeli peníze, strhli zase zpět cenu reklamních kupónů, a už mě další zákazníci tlačili z obchodu uličkou u pokladny ven. Ještě jsem se stačil zeptat, co se spacím pytlem, a dozvěděl jsem se, že o ně byl veliký zájem, a že už všechny prodali. Pochopil jsem, že ten můj se jim teď hodil, a že ho obratem prodají ještě za víc, navzdory peříčkům ve švech. Tentokrát, pistolníku, zářez na pažbě nebude, říkal jsem si, protože indiánské léto je co nevidět na krku, k ránu už naskakuje husí kůže, a zimní spací pytel nikde.

 Sehnat levně spací pytel jsem začal považovat už za věc osobní cti, a tak jsem zkoušel další možnosti. V Kanadě existuje několik systémů nakupování, kde zákazník nevidí zboží. První jsou objednací kanceláře obchodního domu Sears, to je něco jako Neckermann, a v podobné cenové třídě. Mají tlustý katalog, a buď si objednané zboží člověk může vyzvednout u nich do tří dnů sám, nebo mu je doručí až domů.

Druhým je Consumers Distribution, ti sice prodávají pouze průmyslové zboží, zato mají na kanadské poměry vynikající ceny. Mají místo prodejní plochy veliký sklad, který však není vidět, protože vpředu je malý obchod se stolečky, na kterých leží katalogy, asi pro dvacet lidi. To úplně stačí a nikde není žádná fronta. Potom kupující zaškrtne na kartičce, co chce, prodavač jde zboží najít do skladu a ukáže mu je. Nic mu k tomu ale neřekne, ničemu nerozumí, protože prodává položky a ne zboží. Zákazník si zboží může odnést domů, vyzkoušet, přečíst návod, a když se mu nelíbí, tak je do týdne vrátí a oni mu dají peníze zpět.

Třetí systém je zbrusu nový a ještě není úplně zaběhlý, ale má budoucnost. Ceny jsou tu ještě až o 30 procent nižší. Prodávají prvotřídní zboží od renomovaných firem a vydělávají na tom, že nemají ani obchod, ani katalogy, ani prodavače, zkrátka vůbec nic. Mají jen velký počítač se spoustou terminálů, napojený přímo na odbytové kanceláře velkých firem, a pracují po telefonu. Nakupuje se tak, že s předčíslím 800 se zavolá zdarma meziměsto a řekne se, co se chce. Příjemný pán odpoví "Počkejte," zaloví v databance a nabídne cenu. Platí se převodem mezi bankami, peníze nikdo nevidí. Za dva dny je zásilka doma.

Tato firma radí: "Vydělejte na své inteligenci. Zjistěte si v zavedeném obchodním domě, třeba v Eatonu, značku a cenu kvalitního zboží. Výrobek si nechte předvést, případně si ho i vyzkoušejte, a pak s klidnou tváří poděkujte, že si to rozmyslíte. Obratem však zavolejte k nám, a my vám nabídneme tak nízkou cenu, že budete žasnout."

Firma si dokonce věří natolik, že inzeruje, že kdokoli do čtrnácti dnů ode dne prodeje objeví někde po Kanadě firmu, která totéž zboží prodává levněji a doloží to, například inzerátem, dostane od nich šek v hodnotě cenového rozdílu.

Pokud se ovšem týkalo spacích pytlů, tak dotyčný nešťastník na druhém konci kabelu vůbec nevěděl, k čemu taková věc může sloužit, a já zase nevěděl přesnou značku a výrobce, kterými on potřeboval nakrmit tu jeho databanku s mozkem žížaly. Snad si časem pořídí expertní systém s umělou inteligencí, a pak u nich půjde koupit i spací pytel.

 

 NOVOSVĚTSKÁ

 

 Z věžáku, ve kterém bydlí, mám výhled na celé Waterloo a také na sportovní stadión. Jmenuje se Seagram Stadium, protože ho podporuje firma Seagram a Synové, vyrábějící whisky a další destiláty, která má továrnu hned za stadiónem nedaleko od Waterloo Square. Smál jsem se v duchu, že je tím prokázána existence alespoň jednoho případu, kdy alkohol může mít pozitivní vliv i na sportovní výsledky.

V pátek večer jsem si doma rozložil po stole separáty s vážným úmyslem ještě něco prostudovat, když otevřeným oknem věžáku začala přicházet do místnosti hudba, nesoucí se z onoho stadiónu. Na první poslech to znělo jako country, ale po vystrčení hlavy z okna to vypadalo spíš na gospely. Na stadiónu se něco hemžilo, a tak jsem se tam šel podívat.

Když jsem se propletl vnitřnostmi složitého podzemí stadiónu a dostal se na tribunu, přestal jsem definitivně věřit svým očím. Na trávníku, kde se obvykle hraje americká kopaná, stálo mamutí podium se střechou, židličkami a řečnickými pulty. Po obou stranách podia byly obrovské barevné obrazy Krista, velikosti asi 3 x 6 metrů a na ně byly namířeny reflektory. Hned vedle obrazů stály gigantické reprodukční soustavy s výkonem 10kW, s vysokou účinností, čtyřpásmové a dokonale sladěné. Starali se o ně dva zvukaři s profesionálními pulty, jeden zboku na podiu a druhý na tribuně.

Na podiu byl pěvecký sbor a kapela ve stylu country s kytarami, basou, bicími a pianem a ’ždímali z toho, co to dalo’. Vedle nich sedělo asi deset kněží, další stál u řečnického pultu, a asi dvacet dalších ještě sedělo dole pod tribunou. Ten u řečnického pultu měl na hlavě malinkou čepičku, to byl hamiltonský biskup, sympatický dvoumetrový mladý frajer se zvučným basovým hlasem a dokonalým vystupováním.

A to všecko dohromady byla katolická mše v americkém měřítku. Když si vzpomenu, jak vypadala mše ve venkovském kostelíčku, když jsem byl malý kluk, se starým panem farářem, varhanami, kadidlem a tatíky v černých šatech a naškrobených košilích, tak tohle bylo opravdu "z Nového světa". Na tribuně byla spousta lidí, těžko říci, zda byli věřící nebo publikum, někdo měl po americku natažené nohy, jiný klečel, další vztahoval ruce k nebesům, ale většinou to brali vážně, každý, jak uměl. Také občas dohromady zpívali s kapelou, to bylo pak spousta decibelů. Tak nějak to asi znělo u Tachova, když křižáci utíkali před Husity. Musím se přiznat, že poprvé, kdy jsem tu rozuměl ze souvislého mluveného anglického textu úplně každé slovo, bylo kázání toho biskupa. Mluvil pomalu a zřetelně, aparatura byla hi-fi, takže byly krásně slyšet sykavky, a pak to nebylo tak těžké pochopit smysl.

Také se vybíralo, měl jsem štěstí, že jsem vyběhl z domova bez jediného penny, aspoň mě netlačilo svědomí, že bych byl dal málo. Vzpomínám si, jak mi dědeček vyprávěl, jak jeho tatínek, "šetrné moravské sedlák,“ vždycky když po mši přišel kostelník a provokativně potřepával pytlíkem na tyči, tak pustil do toho pytlíku hřebík, aby to pořádně cinklo. Tu šetrnost mám po něm, ale svědomí ne, a tak mám vždycky problémy.

Přijímání bylo také velkorysé, to se všech třicet kněží vydalo s mističkami hostií po tribuně. Každý z nich měl přidělenu jednu řadu, a pak to šlo jako u vojenského doktora, když zjištuje, kdo má angínu. Jakmile jsem pochopil systém, schoval jsem se za sloup. Co mu budu povídat, že nechodím ke zpovědi a kazit tu pořádek. Navíc anglicky hříchy neumím. Snad by stačilo naznačit, že jsem asi v životě žádný nevynechal, ale to se mi také nezdálo být fair play.

Když mše skončila, lidé pak ještě jásali a skákali po trávníku a objímali se, prostě americká volnost projevu. Člověk se trošku stydí, ale jim to připadá OK, a pak šli nakupovat. To by nebyla Amerika, aby ve všem nebylo trochu obchodu: v tělocvičně byly stánky, ve kterých prodávali svaté obrázky, nahrané kazety s kázáními, svěcenou vodu, spoustu všelijakých kýčů, desky s gospely, nejrůznější knížky, zkrátka všecko, na čem se dá aspoň pár centů vydělat, a co je přitom aspoň trošku katolické. Pak se věřící odebrali na parkoviště ke svým GM, chryslerům, fordům, pontiacům a chevroletům (to se tu vyslovuje ševrlej) a zmizeli v obrovských rozlohách kanadské země.

Zůstal jsem tam stát jako Mojžíš mezi vlnami, obdivoval jsem ještě zezadu tu aparaturu, chlapi ji začali sbalovat a dávat do beden, bylo to pronajaté, pak jsem ještě chvíli přešlapoval, a nakonec jsem šel domů. Už se setmělo, a tak jsem zalezl do svého doupěte v jedenáctém patře věžáku, osamělý jako liška. Nejvíc dolehne samota na člověka mezi lidmi, které nezná, ale americká samota, to už stojí za to. Prostě všecko tu mají ’big’, je to ’big country’.

 

 NEPRODĚLAT

 

 Nakupovat s rozmyslem se také nemusí vyplatit. Poučen zkušenostmi se spacím pytlem jsem obešel několik prodejen, za al zuby a dal si všecko vysvětlit s předsevzetím, že narychlo už nic nekoupím. Pro jistotu jsem nechal doma všechny peníze i šekovou knížku. Prodavači jsou ochotní, snesou modré z nebe, dají prospekty, když nevědí, co stojí objektiv, který zrovna nemají, zavolají meziměsto do Toronta, a vůbec se přitom nezlobí, když zákazník nakonec prozradí, že to není přesně to, co původně myslel, a jde se optat ke konkurenci. To je nejslušnější odpověď – co když se vyrábí něco lepšího, co nezná.

Takže teď už umím japonské aparáty zpaměti a mohli by mě přijmout jako prodavače. To je sice hezké, potíž je však v tom, že jsem byl na zajímavých místech, kam už nepřijdu, a snímky kterých bych chtěl ukázat, až se vrátím, a neukážu nic. A to všechno je trest za to, že bezpečně vím, že někde musí mít ten aparát za polovičku, jen vědět kde. Teď mi například Ken poradil, že se snad dá objednat přímo v Hong Kongu, jen ale nevěděl jak, takže se zase bude čekat. Ken přitom vysvětloval, že rozdíl v ceně znamená džíny, bundu, dva svetry a rádio. Případně totéž dvojmo, kdyby i to šlo poslat z Hong Kongu za tamní ceny. Nemá to konce, jak se jednou začne myslet na peníze, tak to chvíli vydrží.

Nakonec mi George poradil, ať ten aparát jdu koupit jen s menší slevou, protože není možné pracovat a mít zároveň v hlavě nakupování, to bych z vědecké práce nic neudělal.

 Teď držím ten vytoužený zázrak v ruce a lovím v paměti, co všecko jsem chtěl vyfotografovat: Tak třeba hasičské vozy, ty tady mají nádherně malované a naleštěné. Poprvé jsem je potkal dost dramaticky: Spím, je asi dvě hodiny v noci, tma jak v pytli, když mě probudí podivný zvuk, takové zvonění, jako když se tluče kladivem do kotle. Ještě rozespalý si říkám zatracená lokálka, protože pod okny jezdí dvakrát denně ušmudlaná mašinka s honosným názvem Canadian Pacific, tu taky musím vyfotit. Když však zvonění pokračovalo pět minut, tak to by už měla být z přejezdu pryč. Tak tápu podívat se z okna, co s ní je. Lokálka nikde, navíc zvonění přicházelo zevnitř z věžáku. Juknul jsem ze dveří, co se děje, a otevřel jsem dveře do chodby. Rovnou přede mnou blikal do očí červený nápis, aby každý urychleně opustil objekt, v žádném případě však ne výtahem. Ten byl úmyslně automaticky blokovaný. Protipožární opatření tu mají propracovaná: celý věžák má spoustu železných dveří a nouzových chodeb, univerzita totéž.

Tak pěkně jedenáct pater dolů, a tam různě zívalo, poskakovalo, drkotalo zuby a mžouralo asi dvě stě lidiček. Rozespalé Číňanky měly očička tak úzká, že snad ani nemohly vidět skrz. A pak tam stály ty tři krásné hasičské vozy, okolo se rojili fešáci v uniformách, šéf s ostře řezaným profilem všechno řídil vysílačkou, prostě paráda. Co hasili, nevím, nejspíš žízeň, protože nikde se neobjevila ani stopa kouře, natožpak jiskřička či plamínek. Na můj dotaz ten frajer zarytě mlčel jako hrad v Karpatech. Dodneška jsem se to nedozvěděl, buď vypověděla požární automatika, nebo sami chtěli napodobit skutečnou situaci a zkoušeli, jak rychle nájemníci vyklidí věžák, kdyby opravdu hořel. Vypadalo to, že se inspirovali knihou Skleněné peklo. Myslím, že jsem jim tu akci kazil, byl jsem jeden z posledních.

 Pak ještě musím vyfotografovat náměstíčko za univerzitou. To je typicky americký moderní styl "levně postavit, pěkně vypadat". Je tam obchůdek GODFATHER PIZZA, česky bychom to nazvali ’U kmotra’, a patří jednomu Italovi. Zda má styky s mafií, nevím, ale pokládal by to jistě spíš za čest než za úhonu pověsti.

Také musím udělat širokoúhlý záběr interiéru samoobsluhy, hlavně zeleniny a ovoce, to jsou krásné barvy.

Další na řadě je nové obchodní centrum Connnestoga Mall. V Americe platí pravidlo, které se zdá být úplně naruby: Největší a nejlepší obchodní domy se teď nestavějí v centru, ale až za městem. Důvodem je, že se tam dá zadarmo parkovat, a také pohodlné zásobování. Jsou to většinou přízemní stavby, výjimečně jednopatrové, protože v Americe je dost místa. Všechny obchody v takovém obchodním centru jsou spojené halou připomínající tržnici. Vše je naleštěné a klimatizované, a v horkém dni je tam radost chodit. Connestoga Mall, to je asi jako čtvrtina Václavského náměstí pod střechou. A to je Waterloo město s 50 000 obyvateli. Jsem zvědav, jak to vypadá v Torontu.

Rovněž je nutné vyfotit uniformy. Tady totiž má každý hlídač nebo opravář parádní uniformu, nikdy špinavou, i když je to třeba instalatér, a k tomu nosí u pasu vysílačku nebo soupravičku nářadí, a cítí se ’jako někdo’. Nic to nestojí a těm lidem to dodá sebevědomí. Že by vysedávali dopoledne v hospodě, to je snad ani ve snu nenapadlo. I prostý člověk si tu rychle spočítá, že podpora v nezaměstnanosti, která by jej místo platu druhý den čekala, je sice slušná, ale že už mu určitě nezaplatí vzdělání dětí nebo výdaje za rodinný domek.

  

 

FARMÁŘSKÁ VÝSTAVA

 

 Když se jede někudy poprvé, zdá se to lán světa, ale příště už je ta samá cesta kratší, a po desáté už je to vlastně kousek. Tak si člověk zvyká na americké vzdálenosti, jen času má stále méně, protože ten běží pořád stejně navzdory tomu, že na kole teď už jezdím slušnou rychlostí. Studenti, kteří mají závodní kola s tenkými pneumatikami a alespoň deseti rychlostmi, ti šlapou ještě lépe.

Minulý týden jsem jel přes St. Jacobs, to je malebná menonitská vesnice u řeky Connestogo. Je to tam k řece pořádně s kopce, vlastně jediný slušný kopec široko daleko. Utrhl jsem tam zadní brzdu, moc jsem ji mačkal, a také už měla své odslouženo. Tentokrát to odneslo levé koleno a trochu hodinky, pravého kolena by mi jinak už bylo vážně líto. V nejbližším obchodě, jmenoval se Home Hardware, mi půjčili klíče od umývárny. Byli moc hodní, a pak se mě ptali, jakou brzdu potřebuji, že je zrovna prodávají. Dali mi metr, at si jdu změřit délku lanka, a protože měli jen delší lanko, tak mi ho ještě zadarmo zkrátili. Ven jsem vyšel s novou brzdou. Hned naproti byla benzínová pumpa s autoservisem. Tam mi půjčili klíč, šroubovák a kleště, takže než se kolo vzpamatovalo z té rány, mělo novou brzdu a jelo vesele dál.

Dalším cílem bylo malé město Elmira. Konala se tam farmářská výstava, Country Fair. Doptal jsem se domorodců, kde je výstaviště, a dojel jsem k jakési bráně z pletiva, u které stál pihovatý kluk v uniformě. Ten cosi řekl, nebylo mu rozumět, odpověděl jsem mu česky "Jistě, jedu tam,“ a on ochotně otevřel bránu. Tím se stalo, že jsem bez zastavení vjel rovnou mezi stádo výstavních krav. Ty se okamžitě daly do pohybu a nějaký kovboj se pokoušel srovnat je zase podle čísel. Řekl jsem mu, že to jsou pěkné krávy, a byly opravdu pěkné, s obrovskými vemeny, nevinnýma očima a mokrými čumáky, krásně vymydlené a každá s ceduličkou, a tak se ani nezačal zlobit.

Tak jsem se ocitl na Country Fair. Kovboj byl rád, že mu cizinec sice krávy nejdřív splašil, ale pak pochválil, a vykládal farmářskou američtinou s protahovanými konci, co to dá práce s kravami, a že tahle by mohla vyhrát. Tak jsem řekl "sure,“ jistě, "ta určitě bude první,“ a on se usmál.

O kus dál byli koně, ale tak krásné koně jsem nikdy neviděl: černí, bílí, hnědí i grošovaní, hříbata, těžcí koně na tahání, závodní koně a co já vím, ale všichni nádherní. U jedné maringotky stál starý farmář, který přijel z velké dálky ukázat koně, kobylu a hříbě. Povídal si s nimi a hladil je, vypadalo to, že mu rozuměli. Jestli něco vyhrál, to nevím, koní tam bylo moc. Nejspíš asi ne, tak už to na světě chodí. Myslím, že v kovbojské romantice je spousta věcí úmyslně přehnaných, ale zkazky, jak má kovboj rád svého koně, to je slabé. Ve skutečnosti ho má rád ještě mnohem víc.

Pak tam ještě soutěžila prasata, byli to kanci s koulemi jak kopací míče. To prase vždycky muselo vážným krokem projít tam a zpátky okolo komise, a vedl ho majitel. Jenomže prasečí krok nijak vážně nevypadá, a také kanec se tváří po svém, byla to prostě show. Zato majiteli šlo o dolary a o čest, ten to v tu chvíli bral smrtelně vážně.

Pro děti byla na farmářské výstavě veliká pouť: důmyslný stroj ’na zvedání žaludku’, kosmická raketa, další stroj s mnoha stupni volnosti sedaček i všelijaké střelnice. Uprostřed mezi stánky stál dvacetimetrový nafukovací hrad. Na jeho nádvoří děti skákaly na nafouklé gumě, dělaly kotrmelce a podle libosti dováděly. Další atrakcí byl šikmý provazový žebřík, ze kterého každý spadl, kromě majitele. Ten vždycky ochotně předvedl, že vylézt nahoru jde. V cíli nahoře na konci žebříku byly ceny, opičky a medvídci.

V kryté hale byla výstava farmářských produktů: ovoce, zelenina, kompoty, koření, květiny, ruční práce, a také prodej všeho možného. Také tam měli čtyři počítače, které podle přání za dva dolary vyrobily horoskop, hádání z podpisu, věštbu do budoucnosti případně jak to bude s dobytkem a s podnikáním, a vytiskly vše v úhledné podobě. Horoskopy prodávala metráková dáma ve zlatém šátku a kruhy v uších, zjevem čarodějnice a povoláním patrně také. Škoda, bylo tam málo světla, ta stála za snímek.

V další hale byla hospoda, kde hrála country kapela "Over Hills Band,“ což je něco jako Přespolňáci, složením kytara/banjo, basová kytara, bicí a pak piano. Tedy piano – velice hezká ’kočka’ v dlouhých černých šatech, hrála s úžasnou vervou a jakoby nic, a ještě se otáčela na muzikanty a dělali legraci. Prostě show jak má být, na to jsou v Americe opravdu zavedeni. A country muzika byla úplně pravá, šlo jim to bezvadně dohromady a hráli jen tak, že je to bavilo, a také co kdo z publika řekl, tak mu zahráli. Měli dokonalou aparaturu s elektronickými prostorovými efekty, ale ovládanou s citem. Pivo se ovšem prodávalo pod pultem, protože zákon tu nedovoloval veřejný prodej. Pod pultem je to prý legální, neboť to neláká mládež.

Myslím, že výstava jistě měla někde správný vchod a tuším, že tam to bylo aspoň za dva dolary. Jenže jak vysvětlit, kde se tu vzalo kolo. A tak jsem zase dojel k bráně pro krávy a vystartoval udělat pro své zdraví ’pár majlí’ zpátky do Waterloo.

 

 

  DEVÁTÁ ŘEKA

 

 Nikdy jsem netušil, jak snadné je udělat bankrot. Universita mi platí přesně a doslova podle smlouvy tak, že každý poslední pátek v měsíci se na mém kontě objeví příslušná částka, nemilosrdně zkrácená o daně a spoustu dalších srážek. Ze všeho, co mám na kontě, dostávám měsíční úrok. Všechny transakce, jako vybírání hotovosti nebo placení osobními šeky jsou zdarma, pokud konto neklesne pod jistou minimální částku, jinak je za ně malý poplatek. Když se konto vyčerpá, platí se záporné úroky.

Vesele jsem utrácel jako student ve Faustově domě v naději, že v pátek se zase objeví tolar na mističce. Všechno v pořádku, jen jsem zapomněl, že srpen má 31 dní. Ten pátek nebyl poslední, protože ten opravdu poslední padl právě na toho jednatřicátého. S hrůzou jsem přepočítal drobné, dělalo to osm dolarů. To na cestování nestačí. Inu zauvažoval jsem, že kdo má dluhy, vydělává, a půjčil si od Kena dvacet dolarů, s tím že vydržím.

Zrovna mi došel film, a tak první, co jsem šel koupit, byla krabička kinofilmu. U Blacků byl za čtyři dolary, ale prodavač řekl, že když zaplatím 14 dolarů, budu to mít včetně vyvolání, a to je o dolar méně než to jde kdekoli ve Waterloo. Váhavě jsem přikývl, že ano. Ale on liška mazaná pokračoval, že když si takové filmy s vyvoláním koupím dva, dá mi k tomu ještě pěknou tašku přes rameno. To dělalo přesně 28 dolarů, a já jsem se ocitl před obchodem se dvěma krabičkami filmu, taškou, kterou vůbec nepotřebuji, zato je pěkná, a jinak zcela bez peněz, které bych naopak potřeboval, v pátek v pět odpoledne. Jít podruhé za Kenem by byla ostuda, o Georgovi už vůbec nemluvě.

Takže bankrot. Udělal jsem inspekci ledničky, to dopadlo dobře, hlad nebude. Pak jsem sbalil čtvrtku grilovaného kuřete, fazole, ešus a láhev s čajem, a vyrazil. Peněženku jsem nechal doma, co s ní, když je prázdná, a také stan, protože předpověď zněla "nulová pravděpodobnost srážek v sobotu a v neděli". To jim tady dost vychází, od třiceti procent nahoru je dobré vzít pláštěnku a od sedmdesáti nahoru nikam nechodit. Nula, to je fantastické počasí s dokonale naleštěným nebem. O počasí se tu dost slušně starají a každou hodinu ho nabízejí čerstvé, podobně jako hamburger nebo pizzu. Místní rozhlasový vysílač dosáhne tak zrovna kam platí předpověď a vždycky se dá dobře chytit, někdy je až moc silný a ruší ostatní stanice.

Cedulkový systém se osvědčil, tentokrát byl cíl Stratford on Avon. Kdo se učil o Shakespearovi, tak se teď asi zarazí, protože do staré dobré Anglie přece z Kanady stopaře neberou. Ne, všecko je v pořádku, v Kanadě je opravdu Stratford, leží v Ontariu na říčce Avoně a je blízko kanadského Londýna, kterým teče kanadská Temže.

Když jsem chytil první stop, bylo už dost pozdě večer. Končil v půli mé cesty u továrny na sýry, kde velký poutač nabízel Mozarellu, Havarti a Čedar. Dál stopovat už nemělo cenu, potmě stopař důvěru nebudí, a  vypadá sebelépe. Za továrnou na sýry byl most a na něm jsem v chabém světle přečetl cedulku Ninth River, Devátá řeka. Napadlo mě, že snad kdysi první zdejší osadník už toho měl dost, a když měl brodit v pořadí devátou řeku, prohlásil "Dál nejdu" a usadil se. Nejspíš se chvíli rozmýšlel, protože řeka je to podivná. Má málo vody a teče hlinitým terénem, ve kterém si vyhloubila hluboké koryto se strmými srázy, které nedrží a padají pod nohama. Celé údolí je zarostlé metrovým plevelem, místy i křovím. Ani řekou se nedá jít kvůli bahnu. Ten osadník musel být pořádně vyřízený, že přece jen nešel dál.

Zkoušel jsem chvíli chytat ryby, ale v šeru a v kalné vodě ryby třpytku nevidí. Proto jsem toho nechal a hledal nějaké suché místo na přespání. Všude byly soukromé pozemky, a tak jsem nakonec, když už svítily hvězdičky, hledání vzdal a ulehl vedle silnice. Na to jsou tu velkorysí, podél silnice je dvoumetrová štěrková krajnice a pak ještě tři metry mez, než začne pole. Silnice byla slepá, takže tam přejela jen dvě auta a jinak byl klid. Byla nádherná noc a létaly meteory, jeden docela veliký s obláčky za sebou. Pak jsem chvíli poslouchal Mozarta, zrovna hráli Malou noční hudbu, a pak jen tak koukal do nebe a usnul.

Ráno to bylo horší. Spací pytel byl, jako když ho z vody vytáhne, a na trávě a drátech od plotu, za kterým zrála kukuřice, se třpytily velké kapky rosy. Zrovna vycházelo slunce, tak jsem ještě chvíli ležel, než se trochu ohřeje studený vzduch, a pak jsem sušil spacák na tom plotě. Dříví na oheň nebylo široko daleko nikde. Dělal jsem na silnici dřepy a byl jsem rád, že u nás doma nejsou soukromé pozemky a že skoro všude se najde jehličnatý les nebo aspoň pořádné křoví. Říkal jsem si, že jestli na to jednou přijdou, budou za vyspání pod stromem, kam nepadá rosa, vybírat vstupné, přesněji ’valné’, protože pokrok se nedá zastavit, lidí je stále více a vydělávat se musí. Pak spacák uschl a šlo se dál.

 

 

  SHAKESPEARE A KRÁVY

 

 Kanadský Stratford on Avon je malebné městečko s velikým divadlem, kde se konají každoročně Shakespearovské festivaly. Má pěkný park, kde plavou labutě a rackové, a kde jezdí malinký parníček pod obloukovým mostem – prostě si tam dali záležet na iluzi pohody a klidu. Uprostřed parku na trávníku se prodávají obrazy, keramika, zlaté šperky, vyšívané věci a vůbec všecko, co není potřeba a neprodá se jinak, než za nedělní pohody.

Byl tam jeden fotograf, prodával obrázky z kanadské přírody, některé i zarámované, nepřijatelně drahé, ale jinak pěkné. Dal jsem se s ním do hovoru a stěžoval jsem si, jak je to v Kanadě s pohlednicemi na rozdíl od Evropy, a on, že lidi raději pálí benzín a jedou někam stovky kilometrů, aby mohli říci, že tam byli, a ani se pořádně nerozhlédnou okolo sebe. Říkal mi, když se mi jeho obrázky líbí, proč si nějaké nekoupím, a tak jsem se vymlouval, že mám jen batoh, a že bych je poničil. Když se ale začal nabízet, že mi je pošle, musel jsem přiznat, jak to zrovna vypadá s mými financemi, a co si teď mohu dovolit. A on, že je to OK, že bohémy má rád, že už kolikrát taky neměl, a že jestli chci, tak že má od kamarádů herců lístek na dnešní večer na Romea a Julii, a že mě tímto zve.

Odmítnout se nedalo, takže jsem jakožto zapřísáhlý nepřítel Shakespeara, tragických dramat, kusů dojemných, a dojemných tragédií zejména, usedl ve Stratfordu nad Avonou do lože na úplně pravého Shakespeara, vzdal veškerou obranu a čekal, jak se těch pár hodin přežije, když nebude zase rozumět ani slovo. Slovo jsem rozuměl, dokonce i další, protože tohle nebyla američtina, ale klasická angličtina, a za chvíli se mi to začalo líbit, protože herci hráli opravdově a skutečně dobře a Julie plakala pravé slzy, zatímco Romeo byl bledý jako stěna, a nakonec byl obrovský potlesk.

Tomu fotografovi jsem pak poděkoval, že se mu podařilo opravit moje názory na Shakespeara a divadlo vůbec, a honem jsem se s ním rozloučil, protože dobroty už bylo moc a já mu nechtěl říci, že se odebírám spát pod strom. Duše vandrácká, skrývaná ve všední dny za pečlivě uvázanou kravatou, je věc složitá, a pochopit ji by bylo pro něho právě tak těžké jako pro mě alespoň trochu porozumět Shakespearovi. Měl jsem na to dvacet let, zatímco on jediný večer.

 Přesto dobroty ten den bylo ještě víc, a za všecko mohly krávy. Byly hnědě a bíle strakaté a dostaly se mi do cesty kdesi v polích dva kilometry za Stratfordem. Všechny krávy na světě jsou hrozně zvědavé, a tyhle se přišly podívat, který neš astník se snaží přelézt plot. Byla tma a já jsem hledal svůj strom na přespání, pod kterým by nepadala rosa. Vždycky když jsem se pohnul, tak se lekly, já taky, daly se do poklusu a kus odběhly. Pak jim to ale nedalo, opět se přiloudaly a s hlavou na bok mě pozorovaly, jaká atrakce zase přijde.

Atrakce nepřišla, zato přisel farmář, co tam proboha dělám a koho teď v noci hledám. Prozradil jsem, že hledám strom, slušný strom, nejlépe jehličnatý, pod ním žádné trní nebo močál, a že mi stačí jeden, a že už jsem z těch plotů zoufalý, tohle že v Evropě není.

"Aha v Evropě," povídá, "že vy máte bavorský akcent, sprechen Sie deutsch?"

Odpověděl jsem mu německy, že podle mne spíš Bavoráci mají český přízvuk, že je to jen přes pár kopců, a on na to, že jeho tatínek byl z Bavorska, v Evropě že už byli párkrát, a jestli už v Mnichově opravili Frauenkirche. A tak člověk zjistí, že co mu doma připadalo daleko, je vlastně kousek, a že je tu s Bavorákem skoro krajan, protože jsou oba z Evropy. Je to asi jako potkat Eskymáka na Marsu, hned by bylo na co společně vzpomínat: na starou dobrou zeměkouli. Se spaním už jsem si nemusel dělat starosti a ještě mi ráno dala ’hausfrau’ mléko od těch jejich zvědavých krav.

 Tím ale dobrý osud definitivně skončil a příští den se situace obrátila. Podezřele brzy mi zastavilo červené sportovní auto, když jsem mával cedulí WATERLOO. Řidič byl fotbalový fanda a celou cestu mu řval z autorádia přenos z Toronta. Vždycky když byl útok, tak ten fanda energicky šlápl na plyn, a když měli ti jeho miláčkové, Toronto Blue Jays, dostat gól, tak zase vší silou brzdil. Aspoň že zapla pámbů jel rovně. Pod sedadlem měl basu piva, pod druhým basu prázdných lahví a celou cestu v pravidelných intervalech ’tankoval’ z láhve jako bombardér za letu. Když už jsem se bál moc, tak mě plácl přes rameno, že už jsme na místě a ten kousek na univerzitu že není problém, tohle že je King Street. Opravdu to byla King Street, jenže až v Kitcheneru, a na domech se skvěla čtyřmístná domovní čísla. Byl by to spravil autobus za 75 centů, jenže když je bankrot, nebývají ani centy. Musely to tedy spravit nohy, a ty pak šlapaly úplně celou King Street z Kitcheneru přes Waterloo až k universitě. Na kole je to dobrá půlhodinka. Doma honem do vany, rovnat záda a krosnu nevidět až do příštího pátku, ale to už bude výplata.

 

 

  VZHŮRU NA HURON

 

 Kdopak uhádne, co je "čučo rončo"? Je to jedna z variant, jak domorodci vysloví "do Toronta,“ také jsem slyšel i "du dórono". V sobotu jsem se tam vypravil. Nebe bylo vymetené a teploučko, a zdejší věštitelé počasí prorokovali pěkně i na celý víkend včetně svátku. Tady občas bývá svátek, zdá se, že v pondělí a pak mám volno. O minulém svátku byla prý v některých obchodech sleva, ale stejně jsem to nevyužil, protože víkendy věnuji vandrování, dokud je pěkně – než začnou velké mrazy, to se pak budu bát někam vyrazit naslepo.

Vyrobil jsem tedy cedulku TORONTO, nejlepší je to z polystyrénového tácku, ten se pěkně třpytí a řidič na to zabere jako na dopravní značku. Poučen zkušenostmi, odšlapal jsem na kole až za Kitchener. V prvých dnech bych už tohle považoval za pěkný výlet. Přivázal jsem kolo k zábradlí u Mac Donaldova automatu a začal mávat. Všichni tam jezdili rychle, to pak nikdo nechce zabrzdit, aby do něj někdo zezadu nedrncl. Přece jen mi ale zastavil malý červený Volkswagen a v něm seděl starý děda v opelichaném kloboučku. Řekl, abych si nastoupil, a kam přesně jedu.

"To přesně nevím, nikde to tu neznám, a je mi to dost jedno, hlavně když to někam jede," snažil jsem se o jakési vysvětlení. Děda na to neřekl nic, něco si bručel a pak si nacpal fajfku. Asi po čtvrt hodině jízdy povídá:

"Právě míjíme Toronto po dálnici velkou oklikou, a pokračujeme vysoko na sever k Huronu, až do Georgian Bay. Bojíš se velkých vln?"

Ptal jsem se proč, a on jestli umím chytat ryby. Že když je mi jedno kam jedu, tak můžu s ním na Huron, do země třiceti tisíc ostrovů, tam že je rybářský ráj. Vysvětloval jsem, že bych rád, ale že nemám s sebou skoro žádné jídlo, a taky žádný prut. Odpověděl, že prut si můžu vybrat u něj v kůlně, a jídlo že zajistí Manitou.

"Jak, Manitou?“ divil jsem se.

"Manitou. Ještě nikdy mě nenechal o hladu, však uvidíš," opakoval děda.

A pak jsme jeli kanadskou krajinou a nemělo to konce. Dědovi bylo šedesát, řeznický mistr, toho času bez zaměstnání. Vyprávěl, jak jeho dva bratři padli v Normandii, a jak on měl štěstí, protože dělal za války kuchaře a přežil celé africké tažení, a jak pracoval patnáct let v New Yorku, a jak ho teď vyhodili a neví proč, že pracoval vždycky dobře, a že masu rozumí.

Cestou jsme míjeli obrovské zeleninové plantáže s miliony salátových hlávek a okurek ’and that stuff’, ’a tyhle věci’, jak by řekl Američan.

Na mírném kopečku uprostřed kukuřičného pole stál vysílač. To je plechová budka obehnaná drátem, ze které trčí vysoký tenký ocelový stožár na lanech a dost. Rozhlas ani televize si nemohou dovolit mít žádnou velkou režii ani nadbytečný personál, na to vláda nemá a soukromé společnosti teprve ne, a má se časem šetřit ještě víc. Na každé budce se však vyjímá velký nápis, která je to stanice a na které vlně vysílá – reklama musí být.

Pole zmizela a dálnice se zúžila do jednoho pruhu. Druhý dodělávaly bagry, ještě dál už jsme jeli po místní silnici a nakonec jsme dodrncali lesní cestou až k chajdě.

 Z chajdy byl velkolepý pohled na obrovský Huron se spoustou ostrovů a ostrůvků a ostrůvečků. Zrovna zapadalo slunce za mohutnou hradbu mraků nad západním obzorem a vlny se leskly v tmavých odstínech jako vychládající roztavený kov.

Děda ukázal na ty mraky a strašlivě zaklel, přeložit to nedovedu. Říkám mu, že meteorologové prorokovali nádherné počasí, a on kam je mám poslat, že se musí pro večeři, a to honem, za dvě hodiny že leje jak z konve. Vybral jsem si rychle v kůlně za chajdou pěkný prut.

"Tak na tohle já chytám návnadu," zasmál se děda, a přidělil mi tvrdý klacek zabiják s velkým navijákem, na kterém byl ne vlasec, ale spíš basová struna na kytaru. Pak dodal, ať se pořádně obléknu, že to na Huronu táhne, a šlo se.

Vyzvídal jsem, co bude, když se nic nechytí, a on, že Manitou zařídí, ten že má ryb dost. Pak odvázal velký motorový člun, řekl, abych se držel, a zamířil na širé jezero. Chvíli to docela pěkně jelo, zátoka se zmenšovala a pobřeží se měnilo v kostrbatou čáru. Děda se otočil, zavrčel, abych se opravdu držel, nechápal jsem proč, jen to trochu houpalo, jak při výjezdu ze zátoky rostly vlny. Tak jsem se jako chytil, a to bylo moje štěstí. Člun najednou zařval, jak děda přidal plyn, protože zatím bafal jen na volnoběh, vyrazil dopředu a hopsal po vlnách, vždycky mohutná rána, když rozsekl vlnu, a vzadu pod kormidlem se rozevírala hluboká brázda s bílou pěnou po okrajích.

A od Huronu to zatraceně táhlo, vlhko a lezavo. Za chvíli jsem si zvykl, prohlížel jsem si motor, byl krásný a strašlivě silný, narazil jsem kapuci a hýbal prsty u nohou.

Huronské jezero má v Georgian Bay hloubku od nuly, což je kolem ostrovů, asi do třiceti metrů. Průměrná hloubka je tři metry. Celé to připomíná obří plato na vajíčka: V jamkách sice nejsou vajíčka, zato se v nich drží teplá voda, a na jejich dně roste spousta vodní ’zeleniny’. Voda je průzračně čistá, protože podklad tvoří pískovcová skála, takže celá zátoka je jedno veliké akvárium. Okolo člunu plavaly želvy a na dně lezli raci, škeble a ’that stuff’. Ostrovy, představující kopečky v tom platu na vajíčka, jsou vyčnívající pískovcové skály, od úplně malinkých, co jsou jen jeden kámen, přes dva kameny a trs trávy, pět kamenů a keř, padesát kamenů a dva stromy, až k obrovským, které jsou národními parky a kde žijí jeleni, dikobrazi, mývali a ’that stuff’.

Na jednom místě děda zastavil, bůhví, proč zrovna tam, když o míli dál byla úplně stejná voda, a povídá:

"No, on se sice Manitou postará, ale rád vidí, když se lidi hejbou, tak do práce."

Vzal prut, rozkročil se a hodil třpytku dobrých padesát metrů daleko. A pak znova, a znova, a pořád. Vítr mezitím nenápadně posunoval nezakotvený člun, takže každý hod šel jinam. Tak jsem taky házel, a v duchu nadával:

"To tak, rybářský ráj, dřina jako na stavbě, takový těžký klacek, vždyť mi ruce upadnou, a taková spousta vody, v tom se ryba ztratí, bůhví, kde jsou všechny zalezlé a co si o nás myslí."

Za hodinu děda začal cosi vysvětlovat, tomu jsem nerozuměl, bylo však vidět, že měl ohnutý prut, a ukazoval na podběrák. Tak jsem podběrák popadl, a vykutáleli jsme na palubu velikánského basse, měl naštvanou zubatou hubu a chňapal po rukou. Děda se ještě ohlédl přes rameno na mraky, ty se přiblížily, vyrostly a zfialověly, nastartoval a jelo se do chaty.

Nabídl jsem se, že rybu vykuchám, tak že ano, ale ať si pospíším, do deseti minut že leje. Taktak jsem to stihl, děda pochválil, a začal sám rybu porcovat, ale zajímavě: dokázal to tak, že ze sladkovodní ryby s kostmi vyrobil šikovnými řezy filé bez kostí a zbytek byl na polévku. Bylo z toho patrno, že masu opravdu rozumí. Myslím, že už asi vím, proč ho nedávno vyhodili z práce: pracoval s masem sice nádherně, ale přece jen pomalu, a těm mladším to asi jde rychleji od ruky. To už je Amerika.

Pak začal děda provozovat kuchařská kouzla. Moc jsem mu pod ruce neviděl, to dělal skloněný, ale za chvíli to začalo v chajdě zázračně vonět, sliny se sbíhaly a kručelo v břiše. Aby taky ne, na lodi vytráví. Venku už lilo jako z konve a v rádiu se omlouvali, že jim nedávno spadl satelit nad Tichým oceánem, že mají teď jen jeden, a ten že postrčili, aby stihl hlásit všecko, a že to není ono.

"Kdybyste nekecali, rosničkáři zatracení," říkal jsem si, a lilo příšerně a pak ještě víc, a na Huronu se valily třímetrové vlny. Večeře byla ohromná, a děda vylovil ze sklepa poslední dvě konzervy piva. Daň, která tvoří podstatnou část jeho ceny, sice už shrábla kanadská vláda, ale na chuti mu to neubralo.

Druhý den vytrvale lilo od rána do večera, a proto jsme chytali ze břehu. Děda tam má své místečko a chytil štiku, malohubého basse a velkohubého basse, a já pořád nic, jenom jednu směšnou čudlu, placatou a ježatou, říkají jí výstižně ’pumpkin seed’, pecka z melounu. Má skvělé maso, ale většinou se pouští. Pak jsem urval dědovu krásnou třpytku, byla vzácná francouzská, s třapečky, peříčky a ’that stuff’. Bylo mi dědy líto, tak jsem se v tom dešti svlékl a začal uplatňovat potápěčské zkušenosti z Connestogo River, a kupodivu se dostavil úspěch. Navíc byla voda oproti vzduchu nádherně teplá, a tak jsem se tam ’rochnil jak vodní prase’ a nechtělo se mi do deště, a lovil jsem raky a škeble a ’that stuff’.

Další den ráno konečně přestalo pršet. Půjčil jsem si od jednoho domorodce kánoi a zkoušel, co dělá ve vlnách. Není to jen tak, lehkou špičku bere vítr a je dost umění bez háčka udržet směr, dokonce i v pokleku v prostředku.

Odpoledne jsme zase jeli na širé jezero a děda chytil dvě štiky a pustil pár "menších" ryb.

"Víš, to jako že nejsem hamoun, ty jsem nechtěl a ty patří zpátky Manitouovi," vysvětloval.

Říkal to jen tak, ale napadlo mě, že jestli to říká často, tak tomu stejně musí trochu věřit, to už funguje samo. Vůbec to byla taková duše indiánská včetně té smradlavé fajfky.

Čím dál tím víc mi připadalo, že té mé třpytce se ta huronská havěť z dálky vyhýbala, ale děda že ne, že jen mizerně házím. To mě zklamalo. Myslel jsem si, jak mi to krásně jde, ale on mi trpělivě vysvětloval, že vůbec necítím, co to dělá, a že mi jich už muselo pár utéci, a že jsem si toho nevšiml, protože voda je hluboká, a že vlny, člun a všecko se to pohybuje, a abych jen dával víc pozor. Něco jsem zamumlal a snažil se, a stejně nic.

"Ještě pojedeme k jedné díře, tam jsou výstavní kusy, tak neprošvihni záběr,“ sliboval děda.

Nevěřil jsem mu, ale pak to malinko škublo, tak jsem trhl prutem až za sebe, a pak se začaly dít věci. Děda hulákal, ať  mu to nezaleze pod loď, ale málo platné, člun se nakláněl a děda balancoval na druhé straně a šmátral po podběráku, pak zas něco vysvětloval tou huhňavou američtinou, jako abych to držel mírně napjaté a nerval z vody, to že jde s čudlou, ale tohle že čudla nebude. Konečně to ukázalo hubu jako vrata se spoustou zubů, a byla to štika jako hrom. Taková skvrnitá, ale jinak úplně jako evropská, jen strašně veliká. Děda ji podebral a vhodil na dno lodi a já jsem po ní skočil, protože právě vyplivla třpytku.

"Co to provádíš, ta tě určitě kousne,“ varoval děda, a taky chňapla a kousla.

Držel jsem štiku v náručí a díval jsem se jí do velkých kulatých očí dravce. Byla to krásná ryba. Ležela bezvládně na mých rukou, neboť již vzdala boj. Teď jsem byl vítězem já a poraženým byla štika, protože silnější vyhrává. V tu chvíli mi ten zákon připadal nesmyslně krutý. Proč zrovna já mám vyhrát.

"Mohli bychom,“ pozoroval jsem jak mi slova vycházejí z úst, "nešlo by … že by se mohla pustit zpátky do Huronu?"

Děda se na mě ostře podíval a tiše řekl: "Zabij ji."

Stále jsem stál se štikou v rukou a nemohl jsem od ní odtrhnout oči, zatímco děda mi podával dlouhý špičatý nůž. Kolik tak velkých štik plave v Huronu – možná pět, možná osm.

"Zabij ji, jinak urazíš Manitoua,“ pomalu a zřetelně opakoval děda, "chtěl jsi rybu od Manitoua a on ti ji dal, a proto ji přijmi. Děkovat nemusíš, místo díků rybu sníš."

Poslechl jsem. Dědův zákon je krutý a primitivní, ale je to zákon. A urazil bych nejen dědova Manitoua, ať v něj věří nebo ne, ale zejména jeho samého.

"Počítám, že ti to dneska stačí,“ huhňal dál spokojeně děda. "Ještě pár nocí se ti o ní bude zdát,“ dodal a obrátil kormidlo k pobřeží. Motor se rozeřval vysokými obrátkami.

Uklidili jsme v chajdě a následovaly zase ty majle a majle zpátky do Kitcheneru. Ještě jsem mu dal dvacet dolarů za benzín, nechtěl, ale pak byl přece rád, a vysadil mě zase před Mac Donalds. Zbývalo dlouhé šlapání na kole do Waterloo se štikou v batohu. Nechtěla se tam vejít, a tak ze zavázaného batohu na zádech mával řidičům za mnou slizký puntíkatý ocas: Sbohem, velký Hurone.

Dědu už jsem nikdy nepotkal. Dodnes nevím, zda měl indiánské předky, nebo zda se jen tolik vžil do duše kanadské přírody. Ale vždycky když chytám ryby, vzpomenu si na něj, jakoby stál vedle mě a huhňal:

"…vlny a člun a všecko se to pohybuje, jen víc dávej pozor…"

 

 

   ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ

 

 Řidičský průkaz je v Kanadě nezbytná věc, zejména jako průkaz totožnosti. Mám ještě z Prahy mezinárodní řidičský průkaz, ale pro jistotu jsem šel na zdejší dopravní inspektorát zjistit, zda ho tu uznávají. Všecko by bylo v pořádku, kdybych měl status návštěvník, ’visitor’. Ale kdo tu rok pracuje, je ’resident’, což sice není pravý občan, ’citizen’, ale i v tomto případě je nutno mít pravý kanadský řidičský průkaz. Sice by se to dalo ututlat, policajtovi to je vlastně jedno. Kdybych ale někomu ’učesal karoserii’, věc by mohla prasknout a nemusela by platit pojistka. Takže jsem raději na místě o průkaz požádal.

Dělají to tu poměrně svérázným způsobem: Nejdřív jsem musel strčit hlavu do jakési roury, ve které se objevovaly svítící číslice z různých stran. Hrůza mě polila, protože brýle jsem nechal samozřejmě v kanceláři. Pravé oko mi akomoduje asi až po dvou vteřinách, ale po chvilce rozkoukání se číslice přece jen daly přečíst, a čas naštěstí neměřili.

To už mi optimismus stoupl, ale jen dočasně: následuje zkouška z pravidel silničního provozu. Inspektor ni věnoval jeden výtisk vyhlášky a sdělil mi, že mohu přijít kdykoli, až to nastuduji, případně že se mohu zapsat do kursu. Kurs jsem přenechal farmářům, lehl si venku před budovou inspektorátu na trávník a zoufale pohlédl na hodinky. Začal jsem hltat stránky. Že si smím dát pouze jedno pivo, kolik bodů na kartičce je za zakázané odbočování a kolik za jednosměrku. Vůbec nejhorší přestupek byl ’opuštění scény po nehodě’, to je snad horší, než celková otrava alkoholem.

Některé značky byly dost exotické, ale při troše fantazie to člověku dojde. Trochu jinak se zahýbá doleva, z levého pruhu zas do levého, ne až k chodníku. Největší překvapení jsou tu křižovatky, které mají na všech čtyřech příjezdech osmihrannou ceduli STOP. Všichni tam pěkně zastaví a pak je přednost zprava. Kupodivu je to dost oblíbené.

Za hodinu a půl už paměť dál nepřijímala, tak jsem vstal, pěkně propečený od sluníčka, teď v září je to docela příjemné, ale stejně je to jako u nás v největších srpnových vedrech, a šel jsem se poptat, co se bude dít dál. Dotyčný dopravní inspektor se na mne nedůvěřivě podíval, co ještě chci. Vysvětlil jsem mu, že jsem vyhlášku již přečetl, a že ať se něco děje. Než to zas zapomenu, ale to jsem si nechal pro sebe. Na Američana udělá dojem rychlé rozhodování. Zejména si však cení rizika, takže inspektor zamručel, zvedl přepážku a vpustil mě na jedno ze zkušebních sedadel s malým sklápěcím pultíkem.

Písemné testy tu mají pěkné, logika je podobná jako u nás, ale úprava je promyšlenější: Pravou stranu formuláře komisař odtrhne, tam jsou odpovědi, a po vyplnění ji k testu opět přiloží, scvakne sešívačkou dohromady, a obě části porovná. Obrázky jsou pěkně barevné a veliké, a otázky takové, aby jim rozuměl i farmář. Zato odpovědi jsou rafinovaně popletené. Stále ještě s pravidly v hlavě jsem test odškrtal a zanesl inspektorovi. Ze značek byla chybně jedna, školní autobus, a z pravidel dvě: nehoda se musí ohlásit, přesáhne-li škoda 400 dolarů a sněhové pluhy blikají modře. Což jsou tři chybné odpovědi ze čtyřiceti, povoluje se osm, takže hra vyšla a inspektor kroutil hlavou a bouchl na papír razítko. Tím mám první část řidičáku.

Pak mi inspektor ještě vysvětlil, že na zkoušku z jízdy se mohu objednat někdy v říjnu. Na to mají systém úplně jiný: Uchazeč je zkoušen ve vlastním voze. To je rozumné, protože pak se nemůže vymlouvat, že neví, co se kde mačká. Zároveň se prověří technický stav jeho vozidla a ještě inspektorát ušetří. Proto teď pátrám, jak to zařídit, když zatím žádné auto nemám. Na to nikde návod není, asi je to v Americe naprostá výjimka. Vypadá to, že mě tedy čeká autoškola, tam auto mají. Má to další výhodu, před zkouškou z jízdy bych si chtěl přece jen pár kilometrů odjet, aby zdejší dálnice pronikly do rukou a nohou. Navíc studenti říkali, že zkušební komisaři cizincům s oblibou dokazují, že kdo není z Ameriky, nemůže nikdy umět řídit.

 

 

  JAK JÍST ŠTIKU HŮLKAMI

 

 Čínská kuchyně je složitá stavba, která vyrostla v rýžových zemích za mnoho tisíc let, vyumělkovaná a ve svých možnostech tak dokonalá, že jakákoli změna pravidel to jedině pokazí. A Ken, navzdory tomu, že je řádným profesorem na Šanghajské universitě, je člověk praktický a pravděpodobně přežije rok 2000, protože umí nejen výborně vařit, ale i žehlit a šít, a navíc jeho vyschlá postavička vydrží skoro o hladu proti tomu, co já toho spořádám za den.

Pořád jsem se chystal, že George jakožto šéfa spolu s Daisy někam pozvu na večeři, a Ken měl podobný úmysl. Až do toho přišla ta štika z Huronského jezera, a tím se zrovna seběhla vhodná konstelace: George špatně vidí, a tak mu dělá potíže vyndávat kosti z ryby, Ken ukuchtí cokoli s čímkoli, a děda od Huronského jezera mě naučil krájet rybu, aby v ní nezbyly kosti.

Oznámili jsme tedy s Kenem velkou hostinu na sobotu večer, a už v poledne jsme začali vařit, tedy spíše Ken. Přinesl si na to plnou tašku podivných pochutin, kufr čínského nádobí a malou stoličku.

"To abych viděl do hrnce na tom americkém sporáku,“ omlouval se.

Celé odpoledne jsem jen poletoval jako namydlený hadr a dělal kuchtíka. Ze štiky postupně vznikaly medailónky a krychličky bez jediné kostičky, zelenina se škrábala a krájela, dusila a smažila, a Ken tomu za obrovským sporákem na stoličce všemu současně vládl a připadal si jako císař celé čínské Nebeské říše.

V sedm přišli Daisy a George a začalo se. Samozřejmě hůlkami z vyřezávané slonoviny. Světem protřelého George ani Daisy to nevyvedlo z míry, Ken je Číňan, a tak jsem byl jediný, kdo si s tím mohl tak nanejvýš vypíchnout oko. Ale po chvíli mi začalo být jasné, proč medailónky nebo krychličky: jinak by to nešlo uchopit mezi hůlky. Chodů bylo šest, takže taková čínská večeře vyjde na dvě hodinky, a po celou dobu je co dělat. Jen si člověk musí dávat zatracený pozor, aby se nenacpal už při prvním chodu a nedělal pak ostudu.

Někdy mi musí Ken sepsat, z čeho všeho to vařil. Nejzáhadnější byly houby. Vytáhl tři hnědé pytlíčky záhadných olezlých patvarů, ale když je uvařil, byly moc dobré. Kupodivu houby z každého pytlíčku měly jinou chuť. Je to k nevíře, ale Ken vařil ananasový kompot s dalšími podivnými prašivkami, něco jako smrže nebo podobný neřád. Ty prašivky pak udělaly jakési medúzy, prolezly do ananasu a způsobily úplný zázrak. Kdo to neviděl předem, musel uznat, že je to jedlé a přímo výtečné.

"U nás v Šanghaji je tropické podnebí a ledničku má zatím jen málokdo. Proto byl od pradávna problém, jak uchovat potraviny, aby se v tom horku nekazily. Naši předkové to vyřešili sušením: v čínském obchodě dostanete sušené žraločí ploutve, sušené houby, sušené ovoce a zeleninu, samozřejmě i koření. Na pohled třeba sušené škeble se vám zdají odpudivé, ale mezi námi, tahle omáčka je právě z nich."

Štika má vůbec skvělé maso, ale v čínské úpravě to bylo umělecké dílo, bohužel s omezenou životností. Tedy co se do George vejde, to jsou kila, a ten si moc pochvaloval, že po dlouhé době jí štiku a nebojí se, že se udusí. Ono se však ukázalo, že i sám Číňánek Ken, jinak figurka za groš kudla, se dokáže nacpat na týden dopředu.

 

 

  ZÁKON DŽUNGLE

 

 "Hello, já jsem Ric, a tahle kráska je můj auťák. Tak jedeme. Ale nejdřív prosím 18 dolarů v hotovosti, abychom náhodou nezapomněli."

S kamennou tváří mu je dávám, jako že je sbírám na ulici. "A kde to, prosím, má spojku?"

"Jakou spojku, vevnitř je computer, já nevím co to je, ale spojka z něj nečouhá, a taky ne řadicí páka. No tak jedeme."

Připadalo mi, že levou nohu jsem buď mohl nechat doma, nebo ji mít dřevěnou, a pořád jsem šmátral po něčem na zemi. Ale opravdu, když se otočilo klíčkem, tak ’ta kráska’ na volnoběh začala couvat, pak jet dopředu a dělat přibližně, co jsem chtěl. Tedy co učitel Ric po mně chtěl. Ale jen přibližně, a ještě se zpožděním kolem půl vteřiny. To je dost.

"Proboha, kam to jedete, vždyť máte ještě před sebou sto metrů příjezdového pruhu k dálnici!," Ric se hrozil, a snažil se mě přimět jet rovně.

"Ale tam přece při té rychlosti už nemohu zastavit a dát přednost,“ namítám.

"Co byste zastavoval, ostatní uhnou nebo zpomalí, při vjezdu na dálnici platí pravidlo vzájemné ohleduplnosti," vysvětloval Ric.

"Spíš zákon džungle," zamumlal jsem tiše. Tak jako na většině amerických křižovatek: značkami tu buď šetří, a dovolávají se ’zdravého rozumu řidičů’, nebo naopak umístí na všechny příjezdy na křižovatku osmihranné cedule STOP.

Řítili jsme se po jednom z osmi proudů Connestogo Parkway, obchvatu Kitcheneru.

"Heleďte, víte co, vylezte a vyměníme si místa, musím vám ukázat ten správný grif,“ navrhl Ric.

Sedl za volant, na stu metrech příjezdového pruhu zrychlil na 100 km/h a pak se jakoby nic vmísil mezi uhánějící záplavu plechu, ani nic nebouchlo.

"Tak vidíte, že mě pustí, a teď zase vy," nabízel.

"Je to sice ohromný pocit, ale můj přítel George říkal, že v Evropě je v průměru třikrát méně dopravních nehod na sto tisíc kilometrů a řidiče než tady," namítám.

"To připouštím, takhle se ale jezdilo už za Forda a ještě to v Americe chvíli vydrží, a taky vzdálenosti na míle a benzín na galony. Vy to však stejně nezměníte a přesto budete chtít řídit, tak alespoň jezděte jako řidiči, kteří v tom vidí ohleduplnost, a doma si tomu klidně zákon džungle říkejte. A taky nezapomeňte, že musíte udělat zkoušku. Komisaři jsou pěkně nepříjemní."

Měl pravdu. Komisař byla drobná šedivá myš. Měl brýle se zlatými obroučkami a semišové boty s mechovou podrážkou.

"Jsou vám známy podmínky jízdní zkoušky?“ zeptal se, když usedl vedle mne do auta, které mi pronajal Ric.

Co mu na to odpovědět, třeba řeknu něco, co se nemá, a vyhodí mě už za to, vypadal zavile.

"Předpokládám, že ano, jeďte."

Začali jsme parkováním, na to mají na dvoře inspektorátu betonové makety parkujících sousedních aut, už pěkně otřískané. Tak proto musí mít člověk vlastní auto, nebo si ho aspoň pronajmout. Pak může na betonové maketě nacvičovat rozdíl mezi zákonem džungle a zákonem ohleduplnosti. Beton nikdy sám neuhne, a tak na silnici už to bude vždycky lepší.

Další jízda se skládala z komisařova štěkání "jeďte vpravo,“ "jeďte vlevo,“ a mého "yes, sir". Když jsem stál na červenou, zazářilo mu v očích, a to ho prozradilo: aha, tady se musí nejdřív zastavit a pak se může odbočit doprava, asi strhne body, že jsem se rozjel pozdě, ale jede se. U odbočení doleva do jednosměrky se tvářil zklamaně, přece jen jsem si vzpomněl, že je to do levého pruhu v jednosměrce a pak teprve bliknout a do pravého.

A to už byl konec, komisař zasyčel "Passssed,“ že jsem prošel, a "kdo vás učil jezdit s takovou odvahou?" vyptával se nenápadně. Raději jsem mlčel a nechal si to pro Rika. V kanceláři mi na počkání vystavili provizorní řidičák a už zítra mohu někam jet. Třeba od terminálu z univerzity k terminálu doma. Ale to se dá přece dojít pěšky.

 

 

  ZALESÁCKÁ STRAVA

 

 Pokroky v cyklistice už nejsou tak výrazné, jen umím už jezdit i s parapletem. Zatím jsem vůbec nepokročil v šití, díry a utrhané knoflíky nechávám na dlouhé zimní večery a nosím raději něco jiného.

Ale to vaření! Eintopf už jsem propracoval k dokonalosti, zvlášť teď, když farmáři prodávají spoustu zeleniny. Horší to bylo s fazolemi.

Na první pohled vypadaly nevinně, trhal se jen pytlík, a tak v obchodě původní obal zavařili do plastové folie a třetinu ceny strhli. Co s pytlíkem, říkám si, podstatné jsou boby vevnitř. Doma nasypu milé boby do vody a vařím, hodinu, druhou, a ony jsou pořád tvrdé, jakoby z lusku vypadly. Vydoloval jsem z koše původní roztrhaný obal, sestavil útržky návodu a čtu "péci pět hodin v troubě". Sláva, nic není ztraceno. Za další dvě hodinky už byly měkké, ale moc zábavy to není. "Kdo má u toho tvrdnout, když příslušný materiál zas nechce měknout,“ stěžoval jsem si v duchu.

To ať mi někdo vysvětlí, jak si mohli zálesáci dělat boby s vejcem a slaninou na ohníčku ze tří klacků a pak ještě ten den něco stihli ulovit. Při mé technologii vaření by to znamenalo v divočině bídně zajít v lepším případě hlady, v horším na nadýmání. Také je možné, že moje boby jsou speciální odrůda pro kuchaře amatéry, aby jim to pár lekcí vydrželo. Jediným zatím prokázaným faktem zůstává, že fazole jsou potravina ekonomická, protože fazolí v pytlíku viditelně neubylo a jídla byl plný hrnec.

Díky zajímavému televiznímu seriálu o japonských zahradách došlo následující den ke karbonizaci zbylé poloviny fazolí, podobně jako se to stávalo mé nebožce babičce v pokročilém věku, když vařila v sousední místnosti brambory a už jí tolik nesloužila paměť. Reakce proběhla prvotřídně, až na čistý uhlík a spoustu smradu. Pro osvěžení paměti, jedna grammolekula ideálně připálených fazolí je ochotna přeměnit se na 22,4 litru nejohavnějších plynů. Naštěstí to bylo ve starém hrnci, který mi dala Daisy. Ten jsem pak střídavě drhnul a odvařoval slanou vodou. Už smrdí o trochu méně, zítra pokračuji.

 

 

  NOS S SEBOU DŽINA

 

 Propukl nový školní rok, a to v plné parádě. Všude se valí spousty studentů, těm čerstvým neboli bažantům se tu říká frosh, a ti blbnou. Nevím jak to, ale snad mají za povinnost první týden blbnout, takže to berou zodpovědně. Třeba všichni matematikové nosí jedovatě růžové kravaty a studenti inženýrství zase žluté helmy. Pořádají všelijaké hry, shromáždění, a další plody přebytečné aktivity. Včera se na univerzitním nádvoří konaly přebory v plivání melounových pecek do dálky. Dále byla vyhlášena soutěž o návrh a stavbu největšího mostu ze špaget.

Nejpilněji se však studenti stěhují, zejména zámořští. Ti se zpravidla poznají podle menší postavy a šikmých očí. Obvykle zablokují všechny (tedy oba všechny) výtahy ve věžáku, a to nejlépe tak, že jeden se stěhuje pryč a jeden dovnitř, nedohodnou se a vyjde jim to přesně v protifázi. A stěhují postele a dvojpostele a matrace a tenisové výbavy a hudební nástroje a knihy a spousty krabic s bůhvíčím a manželky ještě menších postav a ještě šikmějších očí a jejich postele a další věci včetně krabic s bůhvíčím a nakonec stěhují úplně malinké šikmooké děti počínaje zase všemi těmi věcmi až po krabice s bůhvíčím, a nemá to konce.

Už vím jaké mám sousedy, je to sympatický pár z Thaiwanu. Poznal jsem je tak, že asi týden po nastěhování zaklepala na moje dveře holka jako obrázek a smutně si stěžovala, že oni spí vždycky do devíti, a kdo že na ně v sedm ráno pustí z televize "ještě třikrát, ještě dvakrát, naposledy, výdech". Tak jsem slíbil, že příště to bude potichu, a od té doby je to oboustranně dobré.

 I mně už zabrala jedna rybička na inzerát, a budu se dělit o byt, zatím jen na podzimní trimestr. Je to bažant studující počítačovou vědu. Přivlekl si s sebou osobní počítač, tiskárnu a dva disky, takže to teď u nás vypadá jak ve výpočetním středisku. Naštěstí je byt dost veliký a cokoliv ho zútulní, i výpočetní technika, neřku-li lidská tvář. Tím je definitivní konec s robinsonováním: je třeba se dělit o všecko možné, o koupelnu a hlavně o ledničku. To je nejslabší místo, protože jeho maminka mu vždycky v neděli vyrobí spoustu jídla, a on tím pak pečlivě vyplní veškerý prostor v mrazáku.

Jinak je to hodný kluk, trochu nemluva, trochu ještě puberta, jmenuje se Lawrence, česky Vavřinec, a je původem Číňan. Jeho rodiče se přistěhovali z Hong Kongu, ale on už má kompletní kanadské vzdělání a mluví bez cizího přízvuku.

Svůj počítač přímo miluje, to je fetiš, vysedává před ním a pouští si nálet ufonků. V jeho místnosti to neustále pípá, hlavně v noci, protože je to založením sůva. To jsou tvorové, kteří jsou nejproduktivnější po desáté večer, když ranní ptáčata jako já už mají půlnoc. Zato ráno se motá a dobrou hodinu z něj nikdo nevyrazí slovo, jen mžourá, kymácí se, a pak dlouho bublá v koupelně.

 Spolubydlíme zatím k úplné spokojenosti. Jediným oříškem bylo přestěhovat stůl z pokoje do ložnice. Lawrence však vypočítal, že jediná možná cesta vede přes koupelnu, a nedal si to vymluvit.

"Peter, ten stůl mi zůstal ’stuck’," přišel za mnou večer Lawrence. Záhadné slovíčko ’stuck’ se překládá špatně, v tomhle případě to znamenalo ’zašprajcnutý’. Lawrence už dál nic nevysvětloval a odtáhl mě za rukáv do koupelny, kde byl teď stůl. Tedy nebyl, on tam visel. Přesně metr nad klozetovou mísou, a nechtěl ani tam, ani ven.

"Myslím, Lawrence, že se teď budeme muset vždycky poněkud skrčit, ale ze zdravotního hlediska to působí prospěšně,“ poznamenal jsem. Lawrence se opíral o umyvadlo, zíral na mě a bylo vidět, že už to bere skoro vážně.

Ve snu ho nenapadlo, že se dá zajít k údržbářům, půjčit si šroubovák, stůl rozebrat a odstěhovat ho po částech. Když se stůl ocitl na místě, ptal se Lawrence zvědavě:

"Peter, jak jsi to dokázal, to se u vás v Evropě studuje taky na univerzitě?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem, "předmětem je vyvolání džina, který podle rozkazu vykonává jednodušší manuální úkony. Problém je ovšem v tom, že až odjedu domů a džina si odvezu s sebou, žádný americký student to nerozšroubuje, protože právě tohle se ve škole neprobíralo, a tak ten stůl v ložnici navěky zůstane."

 

 

  BRAMBORY A KRABICE

 

 "Studenti, toto je brambor, a ten je spolu s krabicí základem algoritmického přístupu k řešení úloh,“ přednáším a na tabuli se skví nepovedený ovál tvaru brambory, hned vedle mírně šišatého obdélníka.

Přednáška se odbývá v posluchárně, které se tu říká Atomový kryt nebo Ponorka. Je to nejhorší místnost celé univerzity, dlouhá a úzká, a bude asi vrcholným dílem onoho bláznivého architekta, který navrhl univerzitní ementál chodeb. Nekonečnými podzemními tunely se do ní dá dojít i z knihovny, dokonce i dojet na invalidním vozíku.

Místnost má i mizernou akustiku, a tak poslední řady studentů natahují uši, aby zaslechli alespoň něco z mé zámořské angličtiny:

"Brambory a krabice nás teď budou provázet celým kurzem. Cokoli existuje a dá se na to ukázat prstem, obtáhneme dokola čarou ve tvaru brambory, a cokoli se děje, bude uzavřeno v krabici. Tím se vám houština každého problému přemění na hromádku brambor a hraničku krabic, a toho už se nikdo nemusí bát."

Studenti obkreslují brambory a krabice, každý přidává trochu z vlastní tvořivosti, v posluchárně je napětí, jak to bude dál.

"Jen génius dokáže myslet na víc než deset věcí najednou, a proto když je krabic víc, zabalí se některe společně do větší krabice a máme zas přijatelný počet krabic,“ pokračuji.

Podzemní místnost není jediná metla, která tento kurs stihla. Další je doporučená učebnice. Její původní vydání bylo napsané velmi prakticky, a tak po velkém úspěchu bylo nové vydání přizpůsobeno pokroku v technice, jenže přes noc a zcela tupě. Autoři si totiž nějak nevšimli, že spolu s technickým pokrokem nastoupily i změny v myšlení, a proto se podle doporučené knihy vyučuje špatně. Vytáhl jsem tedy do boje ozbrojen brambory a krabicemi. Naším společným nepřítelem v počítačové vědě se stala "mísa špaget,“ představující program, který je neuspořádaný a předem nepromyšlený.

Většina studentů vlastní osobní počítač a jsou odchováni stylem ’boot and shoot’, natáhnout program a střílet, nejraději na poskakující figurky nepozemšťanů. Myslí si, že všecko umějí, a navíc je to často pravda, ale jen do té míry, než věci začnou být dostatečně složité. Tam pak leží pomyslná laťka, za kterou nastoupí svět bramborů a krabic.

Na cvičení mám dva asistenty z řad aspirantů. Je to výhoda, opravují písemné práce, a také je tak snadno vynalézavý student nenapálí jako hostujícího profesora. V hodnocení studentů panuje tvrdá kalkulace: 25 procent písemné práce, 25 procent zkouška v polovině kurzu a 50 procent zkouška závěrečná, vše formou písemných testů. Výsledek se sčítá a zvažuje s ostatními předměty, až nakonec vyjde jediné číslo, celková známka studenta, opět v procentech.

"Tenhle kurs jsi chytil schopné studenty,“ podotkl Rob, jeden z obou asistentů.

"Podle toho, že stráví u počítače víc, než třicet hodin týdně, jsou spíš pilní, ale aspoň to,“ odpověděl jsem. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou odcházel domů pozdě v noci a ještě jsem se stavil podívat se do terminálové místnosti, druhý den byl termín odevzdání práce, a místnost byla stále plná. Studenti ani neopisovali, každý si hlídal, co vymyslel.

"Kolik myslíš, že jich vyletí?“ ptal jsem se Roba, a vzpomínal jsem na proslulou ’úmrtnost bažantů’ na pražské technice.

"Jen výjimky," odpověděl Rob, "to si málokdo může dovolit."

Ano, uvědomil jsem si, každý rok zdejším studentům naskakuje investice dalších sedmi tisíc dolarů školného, a nedokončit studium je ztráta nejen finanční, ale i osobní cti.

 

 

  PRO VAŠEHO PEJSKA

 

 Jsou některá slova, jako třeba ’falešná sombola’ nebo ’aby nám pámbů nebedal’, která člověk nosí v hlavě jako nevyřešené záhady, než se jednoho dne dozví, že znamenají něco úplně prostého. Schválně zkuste uhádnout, co jsou týbounstejk a dagibeg, psáno foneticky, protože v angličtině nikdo předem neví, jak by se to mohlo vlastně psát.

Jednoho dne se přihrnuli Lawrencovi rodiče, jmenují se Wongovi, a vynosili z auta hory poživatin pro materiální zabezpečení bažantího studia, a pak mě pozvali na večeři do zdejší vyhlášené biftekárny, jmenuje se Ponderosa.

U vchodu nízké stavby visí mohutná barevná vyobrazení všech dobrot, které podnik slibuje, málem že z toho plakátu šťáva nekape. Pan Wong se mě zeptal, jestli nemám náhodou chuť na týbounstejk, on že si ho dá. Chvíli jsem pátral po obrazech, co by to mohlo být. Když pan Wong viděl, že jsem bezradný, tak na jeden z nich ukázal, a ono je to správně T-bone steak.

Hovězí anatomii jsem nestudoval ani prakticky ani teoreticky, ale kráva má údajně nějakou kost, snad na hřbetě, ve tvaru velikého T, a z toho celého se udělá řízek. Pak se mě pan Wong ještě ptal, jak to chci, a to jsem naštěstí věděl od Daisy, to se musí říci ’well done’. Když se to neřekne, udělají biftek skoro syrový, po něm následuje ’medium’, prostřední, ale i ten vypadá dost odvážně, a poslední je ’well done’, dobře propečený, který je stejně vevnitř trochu ’jak to včera běhalo po louce’.

Pak mi pan Wong vysvětlil, proč by se hodilo, abych si dal taky týbounstejk, to je tak: když si dva dají totéž, tak ta druhá porce už stojí polovičku, protože kuchař je udělá najednou, a platí se práce. A protože jsem stejně nevěděl, co jsou ty ostatní dobroty, a protože pan Wong týbounstejk už asi někdy jedl a zatím vypadal zdravě. Tak tedy „Yes, T-bone steak“.

Biftekárna Ponderosa funguje tak, že než přinesou objednaný biftek, může si host sám naložit oblohu. To je přímo tvůrčí činnost. Uprostřed jídelny stojí pult z nerez oceli s kulatými otvory, a v každém otvoru je jedna složka salátu: rajčata, okurky, zelené, bílé a červené fazole, hrášek, žampiony, řepa, majonéza, tatar, celkem 36 otvorů. Oblohy si host nandá vrchovatý talíř a může přijít zas, dokud ho to baví. Než mu přinesou biftek, může ujídat z oblohy. Připadalo mi, že by si klidně ten steak mohli odpustit a také by se nic nestalo, hlavně fazole jsou pořádně syté. Vší silou vůle jsem se snažil nezahnat veškerý hlad předem, až biftek konečně přinesli, a také pivo. Byl to údajně "pravý Budweiser,“ sice vařený někde za rohem, ale pitný. Když jsem panu Wongovi vysvětloval, kde opravdu leží Budějovice, tak nastalo překvapení, a když jsem dodal, kolik stojí doma pravý Budvar v půllitrové láhvi, změnilo se skoro v závist.

Slibovaný týbounstejk byl přes celý talíř a ještě vždycky kus toho velkého T přečnívalo. Byla v něm zapíchnutá cedulička WELL DONE, aby se s ostatními nepopletl. Zápasil jsem s ním co mé síly stačily, ale pořád v něm byla jen malá díra, bylo toho zkrátka moc, a co teď, přece se ta hovězí nádhera nevyhodí. Ale i na to se v Kanadě myslí. Žádný Kanaďan by nikdy nic nevyhodil, ani starou košili, ta se pošle Armádě Spásy, ale přesto má svoji hrdost v případě dojídání zbytků.

A právě tehdy působí kouzelné slovíčko dagibeg, správně je to ’doggybag’, pytlík pro psa. To slovíčko se zašeptá obsluze, a ta vám, vážený hoste, přinese pytlík, jako že je pro vašeho pejska, aby vám chudinka doma hlady nepošel, určitě se mu už stýská. Dotyčný nepřemožitelný biftek si tedy host odnese domů v pytlíku. Cestou si ale uvědomí, že pejsánek je stejně tlustý jako váleček na nudle, případně že vlastně vůbec žádného psa nemá, a doggybag se kouzlem promění v zítřejší oběd. Navíc dobrý oběd, to mohu potvrdit, a s tím biftekárna počítá. Proč tedy zákazníkovi nevyjít vstříc, když to stojí jen ten pytlík.

 

 

  BUĎ FIT

 

 Tady je všeho najednou vždycky nějak moc. Přižene se vlna, člověka uchopí a někam ho strká, a ten jenom přesně neví, kolik si může dovolit. Právě teď jsou to sporty. Přivalily se spousty študáků, zdravých a dobře živených, a všecko to sportuje, až se hory zelenají. Tedy spíš trávníky, hory jsou odtud daleko, tam už vlna nedojde. Dokonce i George a Daisy, kteří by u nás už byli v penzi, chodí pravidelně několikrát týdně sportovat.

"Tak jako nic v Americe, ani sporty tu nejsou zadarmo, ale investovat do nich se vyplatí,“ přemlouval mě George, "co bys říkal tomu, zapsat se na fitness a tenis?" Vybalil při tom z tašky dvě rakety a podal mi je.

"Bude to ale mezi naprosté, úplné a totální začátečníky," to jsem si kladl jako podmínku.

Budova PAC, Physical ACtivities, má promyšlenou architekturu se spoustou vchodů, jako Červený severní a Modrý jižní, a skrývá moderní tělocvičnu. Je to vlastně spíš veliký sál, který se dá přepažit na víc tělocvičen, podle potřeby. Takové to prkno, co je na něm koš na košíkovou, je průhledné a spouští se samo ze stropu.

Z mé pracovny je do budovy PAC asi deset minut pěšky. Každý ale raději jezdí na kole, hlavně po univerzitním areálu, a to je pak doslova ’cobydup’. V zimě to bude horší, univerzita je sice roztroušena v parku a cesta pěšky je to pěkná, ale zapomenout někde tričko bude znamenat půl hodinky svižné chůze navíc.

Chodím do profesorské šatny, kde mám skříňku se zámkem na heslo, a sprchy hned u ruky. U vchodu se odevzdá další ze sbírky ceduliček velikosti kreditní karty a dostane se čistý ručník, to je v ceně. Ve vyhrazených hodinách se může plavat rekreačně v bazénu, rovněž v ceně, a taky bruslit.

Fitness pro začátečníky vede hezká cvičitelka, sice trochu pes, ale aspoň má pořádek. Má propracovanou metodiku, jak z těla vymáčknout slušný výkon, aby se mu neublížilo. Pouští k tomu hudbu z magnetofonu, a ta zvedá nohy sama.

Cvičení začíná vždycky různým protahováním a rozhýbáváním, které je načasované tak, aby se po patnácti minutách dostalo srdce nenápadně do ’provozních’ obrátek. Hudba tempo sleduje. Pak se asi dalších patnáct minut cvičí na plný výkon, a to je opravdu dřina, klusat a skákat na místě a ještě pokud možno nějak mávat rukama. Poslední čtvrthodinku se tempo zpomaluje až na nulu.

V bazénu je cvičení podobné. Všude se tam stačí, takže i tam se dá skákat a klusat, a to je pak ještě větší zátěž než na suchu. Jediná věc je protivná, a to že angličtině naší cvičitelky špatně rozumím, když k tomu hraje magnetofon, a navíc je z ní v bazénu vidět jen hlavička, která cosi vykřikuje. Je v tom ale zase drobná výhoda: ani ona přitom nevidí, co pod vodou dělá druhý.

Po cvičení se ještě chvíli čvachtám ve sprše, a pak pěkně zase pracovat. Práce se hned daří, člověk dělá méně chyb a cítí se o hodně lépe.

Tenisu jsem se zpočátku bál, přece jenom už je člověku pár let a neučí se tak rychle jako ve dvaceti. Teď se říká, že každým novým sportem přiroste kus mozkové kůry. Mám však dojem, že na tom mém mozku roste tenisová kůra zatraceně pomalu, asi už má moc naslouženo.

Tenisový kurs je v hale typu ’nafukovací bublina’, kde je protiskluzová podlaha, a vede ho sympatický instruktor. Ten je sám v tenisu natolik dobrý, že má pochopení, že druhý sice ví, jak by se to mělo podle jeho rady udělat, ale že když mu přiletí míček, tak udělá pravý opak.

S tenisovou výbavou už to není tak přísné jako dříve. Na kurt už se nemusí přijít v bílém, a moje rozšláplé botasky si tu ještě zahrají. To je štěstí, protože sportovní obuv je teď přehnaně drahá. Kritizovali to i v televizi, ale výrobci vědí, z čeho se dají vytřískat peníze, a lidé platí, aby to měli jako ostatní. Ale ty boty dělají bezvadné, to zase ano.

Tenis je sociální sport, a když se sejde dobrá společnost, hodina hned uteče. Na kurs chodí jeden profesor, dva studenti, jedna brýlatá Číňanka, jedna hezká Číňanka a jedna silnější méně hezká Indka. Mezi to zapadne kdokoli, takže plácám raketou a sbírám míčky, Číňanky si brebentí a občas se někdo i strefí. Profesor mi přitom stačil vyložit jednu obtížnější kapitolu z teorie polovodičů a doporučit literaturu. Škoda, zjistilo se, že kdysi už tenis trochu hrál, asi ho přeřadí k pokročilejším, takže další kapitoly už budu muset číst sám.

"Cvičte proto zdi,“ domlouval všem cvičitel, "to sice příliš sociální sport není, ale jinak s vámi nikdo nebude hrát, když vám pořád utíkají míčky,“ dodal a tvářil se při tom přísně.

Uvěřil jsem mu, a pravidelný trénink proti zdi přináší jakési výsledky. Už se občas strefuji, jen se na to nesmí pospíchat. Nejdřív jsem si doslova lámal ruku a měl jsem dojem, že do míčku se musí strašně praštit, aby někam doletěl, ale pak mi instruktor ukázal, jak se dá síla nahradit rychlostí švihu. To pak může hrát i malý kluk.

"Odhaduji, že díky vaší metodě si budu moci dovolit za 108 let účast na Davisově poháru,“ oznámil jsem s přívětivým úsměvem cvičiteli.

"OK, tak si dnes ukážeme servis," odpověděl a rozmáchl se ke vzorové ukázce podání.

 

 

   ZÁŘÍ

 

Léta už je konec, právě dnes začíná kalendářní podzim, a listí v parcích už je pěkně barevné. Minulý týden bylo krásně, bohužel jsem celé dny proseděl v pracovně, jen večer jsem vždycky na dvě hodiny udělal na kole okruh za Waterloo. Je to krásné šlapání po silnicích s vybarvenými alejemi. Studený podzimní vzduch přitom pěkně profukuje a kilometry přibývají. V průměru vypadá září v jižním Ontariu jako hodně vydařené září u nás, jenom když je tu teplo, tak je tu větší teplo, a když je tu naopak zima, tak je tu studenější zima. Je to podle toho, zda vítr fouká z amerických prérií nebo od polárního kruhu. Sluníčko svítí v září ještě pěkně, je to tu oproti Praze víc na jih, ale už nemá tu sílu, jako mívalo v létě.

 

 

  ŠEDIVÝ DOSTAVNÍK

 

 Zpočátku to ještě nějak šlo, ale teď čím dál tím víc zjišťuji, jak jsem tu sám. Nejvíc mi chybí, že člověk si nemá komu postěžovat a s kým se poradit o věcech, ze kterých ani vlastně žádná není příliš důležitá, ale dohromady znamenají moc. Zkrátka se s někým podělit o drobné problémy a vědět, že druhý je bere vážně. Věci zásadní, jako na něčem moc neprodělat nebo nepřijít do maléru, to poradí George nebo Daisy, ale pořád se jich přece nemohu ptát, kam dát nadbytek cibule, jestli mi netáhne sako za krkem, a kdy už by se měla umýt podlaha. Ne, že by byl člověk líný se rozhodnout, stejně musí, ale raději by se rozhodoval společně.

Třeba zda jet do Toronta. Celé léto jsem si to schovával, že budu jezdit do přírody, dokud je pěkně, a města si nechám, až bude večer tma. Do Toronta se stopuje špatně, protože Toronto nezačíná ani nekončí. Je to úsek pobřeží, skoro 80 km dlouhý, a ještě propletený spoustou silnic a dálnic. Vypadá to podobně, jako kdyby Praha začínala u Kolína.

V centru Toronta je i drahé parkování, a tak se vyplatí jet autobusem. Jeho jméno Grey Coach, Šedivý dostavník, mi připomnělo doby, kdy cesty byly ještě plné prachu. I zvenčí vypadá autobus jako důkladně zajištěný proti přepadení, sice ne bandity, zato však počasím. Celý je obitý tlustým vlnitým hliníkovým plechem s vyčnívajícími nýty a připomíná letadlo. Sedí dost vysoko nad zemí, okna jsou poměrně malá, má silný motor, klimatizaci a záchod. Vydrží věky, to je vidět, a cestující v něm přežijí i ’dopravní jam’ na úplně zaváté dálnici v třeskutém mrazu.

Cesta do Toronta trvá něco méně než dvě hodiny, jezdí se oklikou přes Guelph nebo Cambridge, aby bylo možno nabrat víc lidí. Při pohledu z okna jsem si najednou uvědomil, jak rychle jsem si na kanadskou krajinu zvykl: oko už nic neupoutá, ani benzínové pumpy, Mac Donaldovy automaty nebo prodejny ojetých aut. Od čtení bolí oči, a tak na delší cestu se nejlépe hodí walkman. Člověk se zavrtá do sedadla, skryje se do bezpečí před nehostinnou betonovou džunglí a pustí si rádio do sluchátek.

Kdy se vjede do Toronta, to se nedá rozeznat. Autobus nejprve kličkuje spletí nadjezdů a podjezdů. Některé jízdní pruhy jsou tranzitní a jiné pro místní provoz. Místy jsem napočítal až dvanáct souběžných pruhů. Pak, jako si husa pamatuje chlívek, se autobus přesně strefí do svého nádraží, kterému se říká terminál. Ten je v samém centru, takže když člověk vyjde ven na chodník, začne ho bolet za krkem. Proč? Přece jak se snaží dohlédnout, jak vysoko až vlastně sahají mrakodrapy.

Hned za rohem ho čeká největší kanadský obchodní dům, Eaton Center. Myslel jsem, že už mě v Kanadě nic nepřekvapí, ale tentokrát jsem přece jen "koukal jak čerstvě vyoraná myš". To je neuvěřitelně veliké. Vtip není v tom, jak je to rozsáhlá budova, ale že v ní není pouze samotný obchodní dům Eaton. Pod společnou zasklenou střechou je navíc alespoň sto (je to těžké spočítat) obchodů a obchůdků ve třech spodních ochozech centrální haly. Jenom obejít je všechny vydrží pohodlně celý den, nemusí se vůbec nic kupovat. Jinde to bude jistě levnější, ale člověk už ví, co ho zaujalo a jak se to jmenuje.

Předváděli tam mikrovlnnou troubu, naštěstí kuchařka a ne prodavač, a tak bylo na co se dívat. Daisy sice onehdy říkala, že jídlo z toho není dobré a že se jí to nezdá, jenže za prvé Daisy mikro nemá, a za druhé tak jako všechno, i mikrovlnná trouba není univerzální. Poskytuje pouze nové možnosti ve vaření a nesmírně šetří čas. Navíc se přitom spotřebuje málo energie, protože horké je jen jídlo a celá trouba je studená. Taky čistá.

Dozvěděl jsem se, že mikro vlastně nepeče, ale "vaří bez vody". Přesně řečeno prohřívá, ale zas negriluje. Jsou použití, kde je skvělé: Ohřát jídlo přímo na talíři během několika vteřin. Rozmrazit cokoli z mrazáku. Každého překvapí zelenina, kterou po otevření dvířek nalezne beze ztráty barvy, tvaru i vody. V žádném případě však nelze počítat s křupavou kůrčičkou na mase, buchtě nebo koláči. Nádobí musí být nevodivé, proto se nemohou použít kovové pekáče, hrnce a pánve, ale zato stačí i kus papíru. Nejpraktičtější je varné sklo. Teď přidávají do nových modelů ještě klasické topné těleso, ale ta kuchařka mi prozradila, že doma stejně dává maso po upečení ještě na pět minut do své staré obyčejné trouby.

 

 

 OČI PRO PLÁČ

 

 Chytl jsem teď zánět spojivek, asi v bazénu, a tak slzím jako krokodýl. Včera jsem navíc zašíval, co se dalo, a šel jsem spát až v jednu hodinu v noci. To je další rána palicí mezi oči.

Dospěl jsem tu k názoru, že plavání je na oči dvojnásobně nezdravé: primárně díky chlóru v bazénu, a pak sekundárně, protože kdo chodí plavat pilně, ten se pak nevejde rameny do saka a musí ho večer sešívat, a to je na oči mor. Nejhorší je to při zašívání ’neviditelnou’ nití, ta je v podstatě tenoučký vlasec, se kterým se dá spravit cokoli, i svetr, pokud není moc tmavý, aby se nit neleskla.

Šít v ruce je pro mužského jeden z nejhorších trestů. Trochu pomůže zažehlovací páska, která spojí dvě látky, takže se nemusí sešívat, ta je také bezbarvá a průhledná. Založil jsem s ní nové kalhoty.

Větrovka, která už přežila pád v Tatrách, má snad nezničitelný materiál, ale už vůbec žádný původní šev. Osvědčilo se vyžehlit ji po rubu hodně horkou žehličkou, aby se taktak nepřilepila. Přelámaný silon se tím vzpamatoval, takže větrovka se zatím nevyhodí, a šití mi ještě dlouho vydrží. Až se pojede domů, obřadně ji spálím, tak jako jsem poslední den na vodáckém táboře poblíž Purkarce pohřbíval nejstarší golfky, které se mnou tenkrát v Tatrách také padaly.

Konečně si pořádně vážím ženské práce: komu není dáno, musí vyzkoušet.

  

 

DETERGENT

 

 Nádobí s teflonovým povlakem je jako spása z nebe pro zapomětlivé profesory, kteří svou potravu nejprve vaří, později postupně žíhají a konečně destilují, neboť tvrdošíjně odmítají hlídat v kuchyni teoreticky nezajímavý proces zvyšování teploty kusu bílkoviny, zatímco vedle v pokoji se dá dělat cokoli užitečnějšího, než hodinu koukat do hrnce.

Lawrence dostal od maminky nové nádobí, je z nerez oceli a hrnce mají poměděné dno z důvodu rovnoměrného přenosu tepla. Když potřebuji větší hrnec, tak si ho půjčuji. Teflon v něm není, a tak už jsem mu ho párkrát pořádně napekl.

Lawrence, tak jako celá Amerika, používá na mytí nádobí hojné dávky detergentu.

"Hey, Lawrence, to je přece jedovaté, proč tam toho leješ kýble?“ nedůvěřivě přihlížím.

"Každý to používá, je vyloučené, že by to mohlo být jedovaté, to by se to přece nemohlo prodávat," namítá Lawrence.

"Víš, Lawrence, za DDT byla dokonce Nobelova cena, a dvacet let se to málem sypalo na chleba, a teď jsou toho plná moře a kdo z toho má největší strach, je právě Amerika,“ pokouším se argumentovat zdravým rozumem.

Lawrence zarytě mlčí, vytrvale lije detergent do dřezu, a myslí si, že bez kopce pěny to není ta správná hygiena.

"Promiň, Lawrence, ale matička univerzita nám tu v ceně poskytuje neomezená kvanta vařící vody, která pod slušným tlakem teče z kohoutku. Když na to vezmeš tvrdý kartáč na násadě, aby sis náhodou neopařil ty tvoje hygienické ruce, výsledek bude tentýž, a ještě za to nedáš ani cent," nevzdávám boj, "detergent přece rozpouští tuky, a to mohou být stejně dobře i tvoje játra," snažím se útočit na jeho pud sebezáchovy.

Lawrence nasadil čínskou neproniknutelnou masku a pokračoval v čvachtání ve dřezu. Detergent vyhrál.

Na to právě poukazovala paní profesorka na lekcích angličtiny, že jedním ze základních rysů kanadské mentality je poslušnost a snaha napodobit společný vzor, a s tím se asi nedá hnout. Už druhá generace přistěhovalců má tento rys plně za svůj. Má to dokonce i své výhody: ve frontě nikdo nepředbíhá, toaletní papír se nekrade, policista je ve vážnosti a každý je rád, když mu může být nápomocen k udržení pořádku. Oproti Němcům jsou ale Kanaďané velkorysejší v podnikání a pořádek pro ně není smysl, ale samozřejmost. Zase někteří neradi přemýšlí, jako Lawrence, a to je občas otrava.

  

 

ZKUSTE VLAŠTOVKU

 

 Některé věci jsou všude na světě stejné, protože se vlastně ani jinak dělat nedají. Když někdo objeví, že má na pozemku dobrou hlínu, budou z ní vždycky nějaké cihly nebo hrnky. Když bude mít před sebou školní dítka, která se zrovna vyhrnula ze školy a nemají co dělat, má dětskou zájmovou činnost.

Organizaci, kterou jsem ve Waterloo objevil, když už se mi moc stýskalo po dětech, se říká Y, vyslovuje se to wáj, jako anglicky ’proč’. Vedoucí se nejmenuje Vláďa, jako můj přítel v Domě pionýrů v Praze, ale Dave Morton, zato podobně střídavě obíhá celou budovu, telefonuje a překládá papíry z jedné hromádky na druhou, vysvětluje cosi nechápavé mamince a shání klíč od skříně s lepidly. Tak jako všude, zrovna se tu oženil vedoucí modelářů a Dave usoudil, že tím přestal existovat. Než jsem stačil ze sebe vypravit, že umím jen elektroniku, Dave mi stiskl ruku, vycenil americký chrup a zapsal do prázdné kolonky PETER.

"Po modelářích, Peter, máš zdarma nárok na půl hodiny ostrého cvičení fitness v naší tělocvičně a na půl hodiny v bazénu,“ objasňoval Dave výhody dobrovolnické práce. Obracel jsem přitom v rukou další ceduličku velikosti kreditní karty s nadpisem YMCA a měl jsem na jazyku dotaz, co se stane, když budu v bazénu o pět minut déle, ale Davovi naštěstí zadrnčel další telefon.

Věci mají spád, a tak v úterý v půl páté dorazilo do Y šest kluků ve věku od osmi do jedenácti let. Hodili na stůl kufříky se stavebnicemi a začali se prát. Židličky se změnily v sedadla v letadle, přepadeného teroristy. Zpočátku bylo ještě poznat, kdo je únosce a kdo je posádka, později však vyšlo najevo, že každý by raději dělal únosce, a tak se pral každý s každým.

"Máme v zádech Interpol," ohlásil jeden z nich můj vstup do hry, jakmile jsem zvedl ruku. Všichni vyskočili, postavili se čelem ke zdi, dali ruce za krk a dělali, že se nechávají pokojně zatknout.

Začalo představování. Anglický zvyk říkat si křestními jmény je agresí na mou pamě , bohužel se k ní dosud žádný terorista nepřihlásil. Jména všech kluků byly zkratky na tři nebo čtyři písmena, zadrmolené se sklopenýma očima nebo dokonce vyslovené přes rovnátko na přední zuby. Rod a Tod byli navíc bratři a měli dlouhé krčky s vejčitými hlavami, skutečně podobnými jako vejce vejci.

Práce s modeláři je celkem jednoduchá: přinesou si pečlivě vymyšlené stavebnice, které obsahují všechno včetně lepidla, štětečku a barvy, a nepotřebují žádné nástroje. To je škoda, doporučil jsem jim ostrý nůž a ředidlo, ale už následující hodinu s nožem Tony začal zlobit a musel jsem mu ho sebrat. Teď už přišel k rozumu. To je zvláštní, někdy do kluků něco vleze, a pak s nimi není k vydržení. Ale asi to bude vzájemné, v Praze mi to kluci dělali, když jsem přišel pozdě.

"Umíte udělat letadélko z kusu papíru?“ zeptal jsem se na příští schůzce, a vytáhl jsem na stůl balík papíru z počítače. Kluci se vrhli na papír a narychlo poskládali primitivní házedla, kterými po sobě okamžitě začali střílet. Když se dvě házedla srazila, vznikla protiraketová obrana, která zvolna přerůstala v obvyklou rvačku.

Jedním okem jsem pozoroval, zda klukům zbydou všechny zuby, zatímco druhým jsem sledoval, jak mi nenápadně vzniká v ruce správná vlaštovka s křidélky a kormidélky. Vzal jsem vlaštovku a vypustil ji nad peroucí se kluky, kteří už mezitím zašlapali svá házedla na zemi. Vlaštovka oblétla místnost, měl jsem zrovna napoprvé štěstí, a dokonce jsem ji chytl do ruky. Kluci mají postřeh, nejspíš vycvičený trvalým bojem s pedagogy: v tom okamžiku byli všichni na nohou a zírali s vytřeštěnýma očima.

"Raketoplán Columbia se právě vrátil a přistál v Mohawské poušti,“ vykřikl Tony a rozeběhl se pro nový list papíru. Ostatní za ním. Každý zkoušel vlaštovku složit a věřil, že bude první, ale z rukou jim vycházely výrobky, které dělaly všechno možné, jenom ne létat. Hromada papíru na stole rychle ubývala. Nakonec přece jen souhlasili, abych jim postup předvedl krok za krokem, že se budou dívat. To byl úspěch. Dokonce tak nečekaný, že vlaštovky jim vydržely celý měsíc, vždy ke konci každé schůzky dělali nové a pořádali s nimi závody.

Po nějaké době jsem se dozvěděl, že dvě školy v Kitcheneru uspořádaly proti sobě závody v házení vlaštovek. Dál nevím, jen čekám, kdy mi přijde dopis, že o projekt projevil zájem Národní úřad pro kosmický výzkum.

 

 

 TESKNĚ HUČÍ NIAGARA

 

 Schválně zavřete oči, mumlejte si písničku "Teskně hučí Niagara,“ a představte si ten vodopád, jak je z dětství ve vaší fantazii. A teď řekněte: Teče zprava doleva nebo zleva doprava? Většině lidí teče zleva doprava, takže se dívají jakoby z americké strany, zatímco ostatní se dívají jakoby z kanadské. Proto když tam člověk jednou opravdu přijde, může si v tom konečně udělat pořádek, i když dělat pořádek v takové spoustě vody je činnost pochybná.

Daisy a George se konečně rozhodli, že je zrovna to správné počasí na výlet k Niagaře. Koupat se sice ještě dá, protože voda v jezerech vydrží teplá až do října, ale nikdo to už nedělá. Ve srovnání s horkým létem už každému připadá, že je příliš chladno. Jel s námi ještě Ken, ozbrojen aparátem s dlouhým objektivem. Cesta trvá přes dvě hodiny po frekventované dálnici, ale je to celkem příjemná jízda.

Dálnice obchází Hamilton, průmyslové velkoměsto s ocelárnami, spoustou komínů a přístavem. George zpomalil na tenké šíji, která přehrazuje lagunu, u které město leží, a z auta se naskytly krásné pohledy na průmyslovou džungli. Tedy krásné svým způsobem, životní prostředí je tu horší. Nad městem ležel opar, kterým prosvítalo sluníčko. Páry a kouř z komínů, které oparem pronikaly, dělaly městu malebný rámec. V přístavu kotvily veliké zaoceánské parníky, které sem prokličkují až z moře, kolem Montrealu a pak přes plavební komory okolo Niagarských vodopádů.

Cestou jsme se stavili ve Fort Erie, pohraniční pevnosti z dob válek Kanaďanů s Američany. Průvodce měl na sobě původní uniformu červenokabátníků s malou a velkou polní, feldflaškou, kvérem a patrontaškou, vše příslušně špinavé a ošuntělé.

"Vítám vás ve Fort Erie,“ zahájil prohlídku, "je právě 12 hodin, a musím ohlásit poledne."

Naládoval pušku, rozkročil se a vypálil do vzduchu. Pak si hodil na záda pušku s kouřící hlavní, utřel si rukávem nos a pokračoval:

"Vnitřek pevnosti vidíte tak, jak byl před 180 lety. Vlevo jsou ložnice pro mužstvo."

Nahlédli jsme do nízké místnosti. Postele byly tak krátké, že by na nich už dnešní studenti spát nemohli. Dále následovaly strážnice, kuchyň, basa, stojany s puškami a vůbec všecko, co patří k vojně.

"Vidíš," obrátil se ke mně George, když jsme nasedli do auta, "pro nás Kanaďany je to historie a věci dávné, kdežto u vás v Evropě se v té době s minulostí definitivně končilo, bouraly se hradby velkých měst a začínalo se století parních strojů. To se u vás do dávné minulosti ani nepočítá, co říkáš?"

"Jednou se i to počítat bude," odpověděl jsem jakoby nic, "až tu budou všude běhat malí žlutí roboti s drobnou ceduličkou Hitachi a desetimístným výrobním číslem."

"Tak o tom ani nemluv," mávl rukou George. To pak i támhlety přejde úsměv." Ukázal přitom přes řeku, kde v dálce vystupovaly z mlhavého oparu mrakodrapy města Buffala, které leží už ve Spojených státech, a dodal: "Zatím si to ale támhle absolutně nechtějí připustit a shlížejí na všecko svrchu, tak jako z paluby Titaniku, když brázdil vlny Atlantiku, největší a nejdražší parník na světě. Škoda, za hloupost se platí, a Japonci si Hirošimu navíc zatraceně dobře pamatují. Snad ne ani kvůli té hrůze, jsou to tvrdí chlapci, ale že museli potupně vzdát válku. Asi jako když někdo na judistu zdálky namíří vinčestrovku. Co je mu platné, že má černý pásek a že dvacet let cvičil postřeh a ovládání. A to je urážka."

Ken se přitom díval z okna, jakoby slova George nevnímal. Obrátil jsem se k němu, ale pak jsem se také raději vyklonil z okna. V Číňanech se člověk nevyzná, ať něco řeknou nebo ne, vyjde to nastejno.

Jeli jsme pomalu, asi tak třicítkou, od Fort Erie po místní silnici podél řeky. Bylo to na přání Daisy, která si ráda prohlíží vilky podél silnice.

"Tady už jsou víc jako ve Státech, většinou přízemní, aby se nemuselo chodit pořád po schodech," chválil vilky George.

"U nás se takový styl tolik nevidí, a není to tak špatné, odpověděl jsem, "Evropanovi to ale vždycky bude připadat příliš křehké a ošizené."

"To se nedivím, řekl George, "a není divu, že když někde na jihu Států přijde tajfun, tak že to sebere půl městečka. Pořádnou podezdívku z poctivých kamenů tu nepotkáš, natožpak zdi přes dvacet centimetrů. Zato čtverečních metrů vevnitř bys naměřil spoustu: nejméně tři ložnice, ke každé koupelna, a hlavně veliká garáž aspoň pro dvě auta."

Míjeli jsme řady pečlivě uklizených zahrádek s květinami a okrasnými stromy.

"Pozemky tu přece musí být oplocené," obrátil jsem se k Daisy, "tak jak to, že tu zahrádky nemají ploty? Připadá mi to na pohled mnohem hezčí než u nás, proti tomu i pěkná vilová čtvr  v Praze vypadá jako výběhy v Zoo."

"Tady je zřejmé, kam až pozemek sahá, a také tu nechodí zvěř,“ vysvětlovala Daisy. "Škoda, že se u vás v Evropě lidé o těch svých pár ředkviček na zahrádce tolik bojí. U nás se často ani nezamykají domy, jen cenné věci máme v trezoru."

Proč lidé touží mít ploty kolem chat, které jsou postaveny na strmých skalách nad Sázavou, jsem už raději vůbec nemluvil, to by mi Daisy nejspíš ani neuvěřila.

 Než se objeví Niagara, řeka začíná znatelně téci, pak teče prudce a konečně přechází do mohutných peřejí, asi 600 metrů dlouhých, s velikým spádem. "Jet na kánoi se nedoporučuje, obtížný dojezd, přenášíme vlevo," citoval jsem si v duchu vodáckého průvodce. Tohle ale Sázava není, proud tu skrývá utajenou sílu, jakoby všechno čekalo, co se v příštích metrech stane. Uprostřed peřejí visí zakleslý rezavý vrak staré lodi. Celá scenérie vypadá velkolepě, hlavně šířka řeky a peřeje kam oko dohlédne, všude to cáká a pění, a nad vlnami létají rackové.

Vlastní vodopády jsou dva, kanadský, kterému se říká horseshoe, podkova, a menší, ale malebnější americký. Mezi nimi je ostrov, na který se může z americké strany. V okruhu asi sto metrů okolo vodopádu prší. Ne že by stříkal vodopád, to je pravý déšť, jak se sráží vodní pára. V těsné blízkosti vodopádu se fotografuje dosti obtížně, jednak se člověk bojí, aby mu nezmokl nebo nezvlhl aparát, a pak samotný vodopád je většinou v oblaku mlhy a vodní tříště, pokud nevane dostatečně silný vítr.

Výsledný dojem z vodopádu není ani romantická divočina z trampských písniček, ani peklo civilizace, beton a výfuky. Celé to spíš připomíná Karlovy Vary a Vřídlo. Lidé se loudají, chroupají brambůrky z pytlíčku nebo olizují zmrzlinu, fotografují a okukují, a je jich přiměřeně, ani nával ani liduprázdno. Okolo vodopádu jsou pečlivě udržované parky s trávníky, po kterých se dá volně chodit, ale málokdo to dělá, protože po asfaltu je to pohodlnější. Auta jezdí pomalu a řidiči dávají přednost chodcům. Dál po proudu u mostu jsou hospůdky a křiklavě barevné atrakce, hlavně pro děti a teenagers, ale u vodopádu panuje lázeňský styl.

U peřejí jsou na trávníku stoly na piknik, tam se vybalí lunch, prostře se, pozoruje se řeka a obědvá se. Naneštěstí Daisy, Ken i já jsme přinesli jídlo pro všechny, příště se musíme dohodnout. Takhle se stůl prohýbal jako roh hojnosti. Ken zhotovil tentokrát jinou čínskou specialitu, masovou roládu. Většinu jídla jsme zas odnesli domů.

Asi kilometr pod vodopády je obrovský vír. Reka tu naráží na skálu a mění směr, čímž vyhloubila hluboký bazén, kde se to točí a mele, raději ani prst tam nestrkat. Ještě dál jsou dvě velké elektrárny, do kterých se voda nenápadně stahuje podzemním potrubím. Kanaďané i Američané je postavili přesně proti sobě, a dohodli se, že každý z nich si smí umlít právě polovičku vody. Nikde ani človíčka, jen turbíny spokojeně brumlají a plivají do řeky zpěněnou vodu.

 

 

  JAVOROVÝ LIST

 

 V Ontariu je jedno romantické údolí, které je známé tím, že druhou neděli v říjnu kolem třetí hodiny odpoledne dělá neuvěřitelný dojem.

Údolí je blízko Orangeville a cestou se jede přes Guelph. Je to město, které historicky náleží britské královně. Má proto alespoň trochu minulosti a netáhne se jen podle hlavní silnice jako Kitchener. Guelph má i klasické náměstí, kostely s věžemi, a dokonce i dvoupatrové kamenné domy. Pozoruhodná je i katedrála, je to gotická napodobenina z minulého století. Toho sice máme u nás nadbytek a původní sloh, přesto však už po několika měsících v Kanadě člověka zaujme solidní neošizená stavba, která se nehodí na žádný kšeft.

Údolí u Orangeville vytvořil stejný geologický zlom, kterým vznikla Niagara. Zlom se jmenuje Niagara Escarpment, táhne se celým jižním Ontariem a vede po něm naučná stezka Bruce Trail.

Údolím teče Credit River, čistá divoká říčka s malebným vodopádem, vroubená trávou, lákající k posezení, s vysokými cedry v pozadí, vyčnívajícími z pestrobarevné směsice listnatých stromů. U vodopádu se tyčí rozvaliny starého mlýna a nízké podzimní slunce vrhá ostré stíny na skály nad vodou.

Počasí druhé neděle v říjnu bylo až neskutečná reklama na ontarijské indiánské léto, a tak jsem mohl potvrdit, že údolí onen popisovaný dojem opravdu dělá. Je to proto, že listí na stromech, zvláště na javorech, má v tuto dobu fantastické barvy, hlavně oranžovou a červenou, které jemně kontrastují se studenou modří podzimního nebe. V jižním Ontariu přijde první mrazík brzy, už v polovině září. Pak je ještě dlouho pěkně, a tak listí vydrží na stromech ještě dva měsíce a svítí barvami do daleka.

Krajina je teď asi nejhezčí z celého roku. Není proto divu, že červený javorový list se ocitl i na kanadské vlajce.

 

 

  SKOTSKÝ TARTAN

 

Oktoberfest ist wunderbar… Tahle písnička se teď line ze všeho, co má reproduktor, a v K-W, jak se zkracuje KitchenerWaterloo, se dějí věci. Největší Oktoberfest na světě je samozřejmě v Mnichově, jsou to proslulé slavnosti piva, ale málokdo ví, že hned ten druhý největší, a současně také slavnost s nejvíce návštěvníky na severoamerickém kontinentě, je právě v K-W. Místní dámy tu teď chodí v dirndlu a s brčkem za kloboukem, pivovary plní cisterny, a celé město je ’auf’.

Na rozdíl od Německa mi připadá, že Amerika má větší smysl pro humor, hlavně pro humor aktivní, čili blbnutí. To je významný rozdíl proti tradičnímu jódlování, vyprazdňování půllitrů a houpání za lokty, i když ani to se nezanedbává.

Páni radní tu proto dospěli k názoru, že i na řidiči by se dalo vydělat prodejem nějakého toho promile alkoholu, jen kdyby nemusel potom řídit. Proto v kritických dnech slavností piva jezdí autobusy večer zdarma a auto má v garáži po celoročním provozu volno.

Renomovaný pivovar Labatt dotáhl na Waterloo Square své historické vozy, kterými v pivním dávnověku zásoboval hospody. Mají je naleštěné a pojízdné, a rozdávají jejich fotografie a technická data. Teď mě vlastně napadlo, že Waterloo Square má vůbec strategickou polohu: zrovna mezi pivovarem Labatt a palírnou whisky Seagram.

 Na King Street se pořádaly závody ve válení sudů. Soutěžily štafety, každá ve stylové uniformě své firmy. Závod startovala pravá bavorská vévodkyně s tituly na několik řádek, oblečená v dobovém kostýmu. Bohužel byly okolo špalíry lidí a závodníci valili sud v předklonu a běželi rychle, a tak se mi snímek nepodařil. Vzpomínám si, jak si Ken stěžoval, jak těžké je udělat pěkný barevný snímek:

"Peter, to nesmí být moc ošklivo, pak jsou smutné barvy, ani moc velké rozdíly světlo-tma, to zas nevyjde pozitiv, ani příliš členité pozadí, to je pak popředí do něj zaražené, ani příliš holé pozadí, pak jsou na něm černé stíny, ani moc velký kus nebe, pak je to přeexponované, ani málo nebe, pak zas je přeplněný záběr. Za každou chybu platím půl dolaru nebo se snímek aspoň musí sestřihnout. Když se mi však snímek povede, bývá často lepší než pohlednice. Vůbec největší chyba však je, když si zapomeneš fotoaparát doma."

"Na tom ale ušetříš,“ poznamenal jsem.

"Jak se to vezme, za chybu se platí vždycky,“ odpověděl tehdy Ken.

V sobotu byla na zahájení Oktoberfestu zadarmo snídaně, wurst na rožni a lívance se sirupem, hrozná kombinace. Pekli to študáci pod plachtou (aha, příliš velký kontrast, nefotografovat) a celé Waterloo to do sebe soukalo.

V pondělí byl opět jeden ze zdejších svátků, jmenuje se Díkuvzdání, a slaví se od dob dožínek nejstarších amerických pionýrů. V K-W se však spíš než o díkuvzdání Bohu jedná o díkuvzdání paní hostinské. Navzdory tomu, že je říjen, počasí bylo jak ve skleníku, mírně teplo a jemné mrholení. Právě jsem prováděl generální vyváření paralelně na všech čtyřech vařičích i v troubě. V malé kuchyňce se nedalo dýchat. Pak se navařené poživatiny nastrkají do mrazáku a celý týden se ohřívají nebo dodělávají, jinak je vyloučené cokoli stihnout. Z dálky, odkudsi směrem na náměstí, doléhalo tlumené dunění a kvílení. Zvědavost mi nedala, a proto jsem vypnul vařiče, odvázal kolo a šlapal zkratkou přes park na Waterloo Square zjistit, co se děje.

 Co by se dělo, blblo se. Po King Street šel slavnostní průvod, všichni byli za něco oblečeni, a ostatní přihlíželi na chodníku a nechávali vydělat párkařům. Každá lepší firma měla alegorický vůz. Nejlepší vozy měly pivovary, vědí proč. Různé školy, i ze vzdálených koutů země, sem dopravily pochodující kapely, které byly bezvadně secvičené. Občas se to vidí v amerických filmech, ale zblízka je to velká paráda.

Vůbec nejlepší byly skotské dudácké kapely. Když jsem spatřil tu první, okamžitě jsem se rozjel nazpátek domů pro aparát. Přeříkal jsem si Kenovy chyby při fotografování, a uznal jsem, že i za tuhle chybu jsem teď zaplatil – sice ne v dolarech, zato vlastním potem. To už jsem doháněl průvod postranními uličkami přes celý Kitchener.

Pochodující hudebníci měli drahé uniformy s odznaky, řemeny a sukněmi se skotskými vzory. Řekl bych, že skotská uniforma je vůbec to nejhezčí, co kdy pochodovalo. Navíc zřejmě platí pravidlo, že čím starší, vousatější a tlustší Skot, tím v ní vypadá lépe. Ten, který to splňoval beze zbytku, pochodoval první, dudy neměl a mával dlouhým žezlem. Za ním šli tři, kteří měli slabší parametry, a pak už jen řadoví dudáci, ale i ti se nesli jako králové. To je ono, skotský dudák vypadá královsky. A skotský tartan, s kostkovanými vzory, to je také něco. Každý dudák měl svůj vlastní vzor na nádherné látce. Všichni překrásně mokli, dokonce i starosta v otevřeném autě veteránu a tanečnice v tenkých šatičkách. Poslední jely polykače smetí, takže kelímky, tácky a papíry zmizely, a King Street byla zase jakoby nic.

 

 

  JABLKA

 

 Po horkém létě je teď počasí zoufale studené, často pořádně fouká, i skrz tlustou prošívanou bundu. Podzim jsem nejspíš nějak propásl, ani jsem si nevšiml, že byl, a zima je na krku.

’Skleněné peklo’, kterým byl věžák v létě, se teď ukázalo z té lepší stránky: stále horká voda, teplota se nastaví knoflíkem na zdi, a elektřina je v ceně, ať se propálí kolik chce, voda také. Za telefon se platí paušál, ale místních hovorů může být neomezeně.

Zima přišla najednou: V St. Jacobs u řeky jsem měl vyhlédnutý opuštěný sad, mnohokrát zaplavený a zarostlý, a na jedné jabloni tam zbyla žlutě a červeně žíhaná jablka na koláč. Zrovna tuto neděli jsem chystal velké pečení, ale v noci to začalo foukat z prérií a ráno bylo minus šest.

"Tak, a máš po ptákách," vyčítal jsem si, "a hlavně po koláči." Ptáci, ti už to vlastně sbalili, to létaly husy nad hlavou jak o leteckém dnu, obrovská hejna, a měly to perfektně nacvičené.

Navzdory mrazu jsem se šel na jablka podívat. Byla stříbrně ojíněná a vypadala jako vánoční ozdoby.

U řeky opodál sadu jsem si udělal pod mostem ohýnek z uschlého plevele a naplavených klacíků, hřál jsem si kolena a rozmrazoval ajntopf. Z hrnce začalo slibně vonět. Když po mostě přejela lokálka, námraza opadávala do ohně, zhášela plameny a oheň syčel. Žluté plamenné jazyky se svíjely, vítr jim sice dodával novou sílu, zato však jim bral teplo. Profukovalo to pod mostem příšerně, nejvíc za krk, příště musím rozdělat oheň v nějakém dolíku.

Na poslední hloupou žížalu, která zapomněla zalézt a myslela si pod kamenem, že je stále léto, jsem chytil rybu, zvanou ’white sucker’, česky něco jako ’bílý cucák’. Zní to hloupě, ale má takovou směšnou kulatou papulinku a říká se, že s ní ’luxuje dno’. Je to kaprovitá ryba, a jako všechny kaprovité ryby vypadá, jakoby se tvářila tragicky, a budí tím soucit. Zírala na mě zcela vyjeveně jako bychom byli každý z jiného světa. Má to ale těžké, zvlášť když má spoustu jiker na polévku, a přitom netuší, že z ní bude večeře. Pánvička však nesmlouvavě smaže všechny přebytečné detaily.

  

 

DUŠIČKY

 

 Už jste někdy potkali strašidlo? Včera večer, bylo 31. října, jsem šel na Waterloo Square. Bylo špatně vidět, teď, co je už zimní čas, je brzy večer tma jak v pytli. Na rohu u banky stál hrbatý žebrák s velikým nosem, šklebil se a natahoval ruku. No dobře, říkám si, myslel jsem, že je Kanada civilizovanější, tak to je první, kterého tu vidím, kromě potulných hudebníků v Torontu. Pak jsem koupil u Zehrsů pytel mléka, máslo, kilo jogurtu, velkou šišku Klosterbrotu a petržel do polévky, a nesl jsem si nákup ve dvou pytlích ven do tmy. Plastikové pytle ze samoobsluhy jsou výborné: člověk nemusí nosit tašku, příště do pytle zabalí svačinu, a když už pytel zapáchá, tak se namontuje na zahnutý drát do útrob kuchyňské linky a sype se do něj smetí. Když je plný, strčí se do zvláštní díry ve zdi blízko výtahu. Mezitím se přinesou další pytle a koloběh pokračuje. Je jen potřeba vystihnout přesně ’zasmrádací konstantu’, aby se pytle nehromadily nebo nechyběly. Ze začátku jsem je vymýval a měl jich moc, teď už jich nelituji a je jich tak tak.

Tak jsem nesl v každé ruce po jednom pytli, a vyšel jsem do tmy z mohutně osvětlené samoobsluhy. Psychologové totiž zjistili, že se víc prodá, když je hodně světla. Také když navíc hraje tichá milá hudba a obchodem vane jemný vánek. Snažím se venku uchovat v té zimě a tmě pod bundou trochu tepla, když tu vrazím do kostlivce. Vypadal příšerně a chrastily mu hnáty. Něco mumlal a klátil se. Lekl jsem se a málem pustil oba pytle na zem, jenže to bylo živobytí na týden, a toho se jen tak nevzdám. Ale utíkat s tím nejde. Když přestal chrastit, budil už solidnější dojem a také jsem se v té tmě začínal rozkoukávat. Asi ví, kde má strašit. Znovu zachrastil, natahoval hnát a povídá Hi, háj, to je anglicky něco jako ahoj. Zabručel jsem taky hi a ptám se ho, kolik takových ještě dneska potkám. Pro změnu zacvakal zuby a povídá, že moc.  Že je dnes Dušiček, to se tu jmenuje Haloween, a to že se straší.

Nevím proč, ale Amerika se potřebuje občas bát, a tak se hrůza vyrábí. Možná, že si tu málo užili válek, protože v Evropě se to tak neocení. Když ale hrůza, tak kvalifikovaně, něco se do toho investuje, něco se vydělá, a už se straší. Vysvětluji kostlivci, že jsem z Evropy, že se u nás o Dušičkách chodí na hřbitov, a tam se zapalují svíčičky a vzpomíná se. Chtěl jsem dodat, že strach nám zdarma zajistí pár stovek raket na obou stranách šumavských kopců, ale raději jsem si to nechal pro sebe. On že čeká ještě na Frankensteina a na jezinku s ježibabou, a pak že to všichni půjdou roztočit. A že když bude dobře cvakat a chrastit, tak že může vyhrát hotovost za nejlepší figuru a dostat tím nazpátek, co do toho investoval.

Ze ještě někoho potkám, měl pravdu. Cestou jsem narazil na kapitána Flinta s berlemi a jednou nohou, jak klapal po dláždění, a pak na pár Sněhurek nebo Karkulek, ale to byly děti, a masky byly odbyté. U pošty stál čaroděj a cosi křičel na upíra, jako ať už dělá, že to nestihnou. Pak už jsem měl od pytlů s týdenním nákupem ruce skoro až na zem, tak jsem zahnul okolo stadiónu, tam kupodivu nikdo nestrašil, do vyhřátého věžáku.

 

 

KONVOKACE

 

 Konečně jsem se přesvědčil, že jsem opravdu na akademické půdě. V univerzitním městečku to sice často vypadá, že řvoucí a po trávnících a bufetech se povalující hordy studentů jsou jen obtížná a nedůstojná individua, která jsou maximálně schopna si na něco vytrvale stěžovat. To všechno se však jako švihnutím proutku změní, jakmile dostudují. A právě při oné kouzelné proměně se na poslední okamžik objeví středověký akademický svět v plném lesku, to propuknou promoce. Tady se to jmenuje konvokace, čili svolávání, promoce znamená v přesném překladu spíš povýšení nebo polepšení si.

Jednou jsem našel ve své poštovní přihrádce pozvánku: "Senát a úřad rektora University ve Waterloo požadují poctít Vaší přítomností čtyřicátou devátou konvokaci k udělování akademických hodností, která se koná ve dvě hodiny v pátek, října devatenáctého, v budově PAC." Pak ještě zvlášť  malinký lísteček, že za půjčení taláru zaplatím čtyři dolary, pokud nemám vlastní. Pokývl jsem, že OK, poctívání přítomností jsem zapsal do kalendáře a pustil věc z hlavy, včetně nejasného místa s budovou PAC. Ta totiž obsahuje bazén a spoustu tělocvičen, nikde však slavnostní síň.

Čas se hrnul závratným tempem a jednoho dne se začala okolo univerzity rojit spousta aut a z nich vystupovali maminky a tatínkové ve slavnostním, za nimi další příbuzenstvo, a hned obsypali dotyčného absolventa. Ten přešlapoval a nevěděl komu dřív podat ruku, a pak ho někam odtáhli. Waterloo není veliké město, a tak většina studentů je odjinud a bydlí v kolejích nebo po privátech. Proto návštěva rodičů, a zvláště tahle poslední, je velká událost.

V půl druhé jsem vykartáčoval sako, a vydal jsem se k budově PAC. Na každém rohu stál student informátor, takže doptat se, kde se půjčují taláry, nebylo těžké. Byla na ně veliká fronta, ale šlo to rychle. Pak mě další informátorka dovedla do převlékárny, ’robing room’, a tam už jsem objevil známé tváře z fakulty.

"Peter, kde máte váš ’hood’?“ ptal se mě profesor Williams.

’Hood’ je kápě na taláru držící vpředu. Všichni měli pěkně barevné kápě, někdo dokonce i odlišný talár, vůbec nic jednotného.

"Kápě se dostane od mateřské univerzity při promoci a každý jí má doma schovanou, někdo má i vlastní talár a klobouk. Barvy odpovídají jednak té univerzitě a jednak dosažené akademické hodnosti," ukázal na svou kápi profesor Wiliams. Odtud ta směsice barev, pochopil jsem.

Zkusil jsem štěstí v jiné místnosti, kde se převlékal rektor a vedení univerzity. Trapný pocit, že mi něco chybí, mi tam ušetřila paní, která mi jednu kápi na čestné slovo půjčila a ještě mi přidala pár spínacích špendlíků na vylepšení pronajatého taláru, kterému chyběla podstatná část knoflíků. Všiml jsem si, že ti prozřetelnější si sundali sako a oblékli talár na košili. Věděli proč, talár hřeje jako kabát. To jsem ještě honem stihl, pak znovu ty spínací špendlíky, připevnil jsem kápi, byla zelená s bílým lemem, a už vyráželo procesí z šatny. Honem jsem se zařadil a pochodoval.

Podle středověkého rituálu přijde procesí akademických hodnostářů jakoby z dálky, takže se šlo ze sousední budovy do PAC přes park, ve dvojstupu. Procesí mířilo skutečně do tělocvičny. Počal jsem doufat, že profesory neposadí na bradla, tak v nejhorším na kladinu, ale vevnitř jsem byl příjemně překvapen: Celý obrovský sál byl maskovaný jako slavnostní síň, v čele bylo podium s pěknými křesly a na galerii hráli hudebníci slavnostní pochod. Z galerií mávalo rodičovstvo a dole v řadách seděli absolventi. Procesí šlo uličkou středem sálu na podium. Sel jsem až vzadu, a tak jsem získal pěkné místo uprostřed, hned za zády rektora.

Promovaných bylo pár stovek, a tak se promovalo po dvou: Vždycky vyvolali dvě jména, ti přišli na podium a obdrželi tam titul, první z dvojice od děkana své fakulty a druhý od jeho zástupce. Snad to nepletu, moc jsem se v té směsici talárů nevyznal. Pak udělovali čestný doktorát jednomu profesoru ekologie. Jak jsem to všecko viděl zezadu, neušel mi jeden zajímavý detail: Protože ten profesor byl malé postavy, měl pod řečnickým pultem připravený stupínek, a ten si nenápadně přistrčil botou. Asi to odkoukal od bývalého ministerského předsedy Trudeaua, o kterém si řada lidí myslela podle vystupování v televizi, jaký je to velikán. Kdepak, stupínek pracoval.

Když konvokace skončila, tak zase šlo procesí středem ze sálu, a pak propukla hromadná vřava, gratulace a fotografování, a tatínkové a maminky, a vůbec pro študáctvo slavný den. Ale ať si to užijí, od zítřka už se nemohou povalovat v bufetu a chodit za profesory, že látce se nedá rozumět, čeká na ně sako a kravata a začít vlastní business.

    

 

ČÍ JE PŘÍRODA

 

Dny se pořád ještě krátí a sluníčko už zapadá v pět hodin. Tuhle neděli byl krásný západ nad Columbia Lake. Na jezeře už je led a ve vzduchu byla jemná mlha, kterou končí krásný den. Sluníčko zapadalo za umrzlá pole a odráželo se na ledu. Uprostřed jezera postávaly skupinky divokých husí z dalekého severu, které tu mají přestupní stanici na další cestě za teplem. Je to jako Škatulata, hejbejte se: ty zdejší husy už jsou o hodně víc na jihu a určitě si dávno rozdělily nejlepší místečka, než přiletí jejich příbuzné z chudých krajin. Ale ty když přeletí, tak to sviští nad hlavou, jak jsou silné a těžké, takže ty nehostinné severní pláně přece jen tak chudé nebudou, a své obyvatele uživí. Často letí i sto husí, a to je pak přesná formace ve tvaru velikého V, secvičená a schopná dálkových letů.

Druhé jezero, Laurel Creek Reservoir, je teď bez vody a na dně se objevily staré pařezy a bahno z bývalé lesní půdy. Jezero přetíná místní silnice v jeho horní části a voda jde pod mostem. Teď tam teče jen potok a na jeho březích je všechno, co lidé v létě do vody ze silnice stačili naházet, a co nezapadlo do bahna.

Zkoušel jsem pod mostem házet třpytkou, měl jsem jeden pěkný záběr, a pak dlouho nic. Vtom jsem uslyšel jakési funění, a když jsem se ohlédl, na kameni seděla vydra a žrala malou rybičku. Pak sklouzla do vody, chvíli plavala rovně, pak žbluňkla a kolmo se potopila, jen za ní šel řetízek bublinek. Plavala nádherně a bylo vidět, že jí to dělá radost. Když třikrát obeplula tůň pod mostem, vylezla na hromádku suchých větví, prohlížela si mě a funěla. Pak zase šla lovit, nevím, ale spíš to vypadalo, že mi ukazovala své loviště, že jí tedy vypustili rybník, ale tohle že ji musí přes zimu uživit a ať se taky potopím a ukážu, jestli jsem lepší, když si na to dělám nárok. A plavala bezvadně, taky na zádech, a dělala kotrmelce, zkrátka jí to bavilo.

Mne už to pak bavilo přece jen méně, protože tu snad nemají jediný most, aby pod ním netáhlo, a tak jsem se vydal po částečně umrzlém bahně podél potoka do středu vypuštěného jezera. Byla tam veliká louže, do které se stáhlo pár zbývajících ryb. Zrovna na první hod se mi zasekla třpytka za nějaký drát nebo kořen a nesla ze žádné strany ven. S potápěním to vypadalo špatně, to už by se mohlo odstonat, přece jen vydry jsou na to lépe zařízené. Pak vlasec udělal pnk! a bylo po třpytce a také po letošní rybářské sezoně, protože žížaly už jsou metr pod zemí a tahle třpytka byla má poslední, ostatní už skončily na dnech kanadských řek.

Sesbíral jsem do plastikového pytle zachovalejší pivní láhve, aspoň nějaký úlovek, a navíc do jezera nepatří. Cestou domů jsem poslouchal z rádia pořad, jak by to vypadalo po atomové katastrofě. Spočítali, že by se Země natolik ochladila tím, jak by prach stínil slunce, že by všude byla třímetrová vrstva ledu a třicet pod nulou. Tvrdili, že v minulém století takhle snížil výbuch sopky průměrnou teplotu o jeden stupeň, a to už je významné. Situaci líčili dosti věrohodně a na kole přimrzaly ruce k řídítkům, pára od úst se táhla jako stříbrný oblak dozadu po silnici a sedačka studila. Pak toho konečně nechali, Marty Robbins spustil country, nohy se daly přece jen trochu do šlapání, a hned bylo tepleji, zkrátka žádná katastrofa nevydrží věčně. Škoda, kdyby se dinosauři byli včas rozmrazili, mohla být dneska větší legrace a víc položek na seznamu ohrožených zvířat. To jsem si říkal, když jsem doma roztával – zaplať pámbů, na rozdíl od nich včas – ve vaně s vařící vodou.

 

 

 ČEKEJ ZA KOSTELEM

 

Hledat v telefonním seznamu není maličkost, ale americké telefonní seznamy, to je přímo veledílo. Myslím, že kdokoli přicestuje do některého amerického města, počínaje docela malým až po miliónovou metropoli, tak by měl pár prvních hodin strávit prolistováním telefonního seznamu. V malém městě tím ušetří za podrážky, ve velkém za metro.

Telefonní seznam tu má dvě části: žluté stránky, tam jsou instituce, a pak bílé stránky. Připomíná trochu náš seznam, ale jen na první pohled, a v tom je háček. Původně jsem se domníval, že žluté stránky obsahují seznam všech institucí. Není to tak, jsou tam jen skoro všechny, to znamená ty, které si zaplatily reklamu. Čím větší firma, tím více místa na stránce zabírá. Je to praktické: například pod heslem ’výfuk’ se tak najdou všechny opravny výfuků včetně výhod, které slibují zákazníkovi navíc: třeba záruku na výfuk až do odepsání auta. Bílé stránky pak obsahují bez ohledu na význam společně čísla firem i osob, seřazených pouze podle abecedy.

Hned když jsem přijel do Waterloo, hledal jsem dětskou organizaci, která by byla nejblíže Domu pionýrů a práci v kroužku, kterou jsem dělal v Praze. Tím způsobem jsem našel modeláře, ale zůstalo mi záhadou, proč nejsou v telefonním seznamu skauti. Asi po dvou měsících se objevili v našem věžáku čilí skautíci v typických uniformách s krátkými kalhotami, které jim plandaly těsně nad koleny, a sháněli nepotřebné prázdné láhve na sběr. Láhve jsem daroval a ptal se, jak najdu skauty v seznamu. Dozvěděl jsem se, že je to pod B, protože oni jsou Boy Scouts of Canada. Sláva, zajásal jsem, ale pod B jsem nic nenašel, zatímco skauti dávno zmizeli. Tentokrát to byla moje chyba, protože skauti nejsou na žlutých stránkách, kde jsem je jakožto instituci hledal, poněvadž jsou chudí jak myši a nemají na reklamu. To by nesháněli láhve.

Ale dobrý konec všechno napraví, a tak když jsem jako v pohádce o Zlatovlásce předal modelářské pádlo dalšímu převozníkovi se slovy, že bych zase zkusil jinde další ’Canadian experience’, kanadskou zkušenost, poradil mi správné číslo na hlavního skauta ve Waterloo. Ten, když jsem mu do telefonu přeříkal, kdo jsem a že mě zajímá práce s dětmi, osvědčil heslo ’Buď připraven’ a řekl, že vše do pěti minut zařídí. Skutečně za dvě minuty mi zazvonil telefon a dozvěděl jsem se, že mám přijít v pondělí a stát v půl sedmé za presbyteriánským kostelem. Abych se nelekl, že je tam teď večer tma, a čekal tam. Tam že jsou prý nejlepší skauti z celého okresu.

Nebýt klidného hlasu dotyčného vrchního skauta a jeho prokazatelně rychlého rozhodování, byl bych mu nevěřil. Za presbyteriánským kostelem byla ještě větší tma než v pytli. Čekal jsem tam čtvrt hodiny, a nic. Po dalších pěti minutách jsem zašel ještě naproti k Zehrsům koupit máslo a trochu se ohřát, a opět jsem se vydal za kostel. Konečně jsem začal uvažovat: Byla by ostuda nenajít skauty, ti si přece na stopování zakládají. Kostel má čtyři strany, třeba je předek vzadu. Nebyl vzadu, ale ze strany.

A tam, kde bylo opravdu asi ono správné ’vzadu’, se tetelil zimou malý skautík. Na bílém sněhu byla pod ním vyšlapaná velká černá skvrna.

"Hi, jestli jsi Peter, co je z Evropy, tak tě tu už půl hodiny vyhlížím, a teď dávej pozor na hlavu, půjdeme dolů po schodech. Vedoucí mi nařídil, abych tu na tebe čekal, ale víš, my skauti chodíme přesně."

Na omluvu jsem jednak neměl co říci, jednak jsem to nestačil, protože jsem se vzápětí praštil do hlavy. Strašlivě jsem zaklel, samozřejmě česky, a skaut pokračoval:

"My skauti samozřejmě neklejeme, ale pak mi to přeložíš a já si to opíšu, znělo to moc krásně. A teď tady těmi dveřmi a touhle chodbou."

Klubovna 5. oddílu skautů z Waterloo byla v podzemí presbyteriánského kostela. Skauti se tam mohou scházet díky dobrotě místního faráře. Zrovna balili bedny s nádobím, sekery, pilu, lana a další tábornickou výstroj. Konečně jsem se díval na něco, co bylo normální a co jsem měl vždycky rád. Když jsem odhadoval stáří používané tábornické výbavy, uvědomil jsem si první pravidlo zdejších skautů, které sice nikde neříkají, možná ani neznají, ale které musí dodržovat: Nikdo ti nic nedá zadarmo. Na rozdíl od našich dětských organizací, které jsou skutečně velkoryse podporované, zdejší vláda nedá skautům ani cent.

"Hello, boys,“ pronesl vysoký skaut s plnovousem, a zvedl ruku. V tom okamžiku bylo v klubovně ticho jak v kostele. Přesně řečeno pod kostelem. "Tohle je Scouter Peter z Čechoslavie, který je tu profesor a umí všechny jazyky pro počítače, takže tím je jasné, že do letošního jamboree máte všichni na rukávě skautský odznak s počítačem, ’no problem’. Taky umí spoustu her pro skauty pionýry, které doma vede, takže je na co se těšit. Já jsem Brian," zakončil řeč a podal mi levou ruku.

Rozhostila se strašná vřava, ve které jsem narychlo dával dohromady myšlenky. Nebylo to lehké, protože z toho, co řekl, nebylo vlastně pravda vůbec nic. Měl jsem však tušení, že skaut nejenomže nekleje, ale snad taky ani nelže, tak co teď se ’skauty pionýry z Čechoslavie’, aby se neurazil. Než jsem však stačil něco vymyslet, Brian pokračoval:

"Dneska už končíme, Peter, ale počítám, že tuhle sobotu s námi pojedeš do Guelphu tábořit, bude se péct krůta a vůbec bude spousta legrace".

Pak ukázal na pomenšího tatíka s knírkem pod nosem, oblečeného v křiklavě zelené košili:

"A tohle je Scouter Ken, jeho dědeček byl z Německa, to je taky v Evropě jako Čechoslavie, a náš Ken je pedant na čísla. Vede nám všechny účty."

Ken vzhlédl od hromady papíru, kterou si chránil v koutě místnosti co nejdále od skautské vřavy, podal mi ruku, opět samozřejmě levou, a řekl:

"Vidíš, tak už to chodí. Celý den se starám o účty velké továrny, a teď vlastně dělám to samé. Ale chodí nám to dobře, kampak se na nás hrabou ostatní skauti z Waterloo."

"A čím je Brian?“ zeptal jsem se.

"Manager v pojišťovně," odpověděl Ken.

Drahý Watsone, říkal jsem si v duchu, tenhle případ je zcela jasný, a uvažoval jsem jako Sherlock Holmes: Co je nejdůležitější na táboře, aby tě druhý den nezavřeli? Bezpečnost dětí, mít předvídavost a vědět, co si můžeš a nemůžeš dovolit, navíc organizační talent. Odtud číslo jedna: Brian, manager z pojišťovny. A z čeho může být malér, když tohle náhodou projde? Z rozpočtu a špatného hospodaření. Odtud dvojka: Ken, finance velkého průmyslového podniku. S takovou perfektní dvojicí se dá podniknout i polární výprava, takže mi počalo být jasné, že 5. skupina z Waterloo se ve světě neztratí, i když jí ani kanadská vláda, ani nikdo jiný nedá ani na kolík od stanu.

  

 

EVERTON

 

 "A co to říkali kluci, že jim zbývá ještě osm kilo sýra?“ ptal jsem se Kena.

Seděli jsme v dřevěné boudě, nazvané Lví doupě, postavené na kopci nad bobří hrází a hřáli jsme si záda u krbu. Ve vedlejší místnosti se ozývaly přidušené výkřiky, jak se skauti první noc ’snažili usnout’.

"Osm kilo sýra přece nikdy nemohou sníst,“ pokračoval jsem.

"To není tady v Evertonu, ale ve Waterloo,“ odpověděl Ken. "Prodáváme kvalitní tvrdý sýr. Šest dolarů za kilo,“ dodal.

"To jako skauti mají krávu?“ vyzvídal jsem.

"Ale kdepak,“ rozesmál se Ken, "nám stačí Mike. V jedenáct má dorazit, toho si nespleteš. Je řidičem náklaďáku. Dojede občas do továrny na sýry, tam dostane sýr ve velkém za nižší cenu, a pak to kluci prodávají. Nevěřil bys, ale někteří jsou tak šikovní, že si vydělali na letenku do Skalistých hor. Je potřeba jen mít účty v pořádku, protože máme spoustu dalších drobných příjmů. Příští sobotu bude sběr papíru."

Seděl jsem, nic neříkal a pozoroval plameny v krbu. U nás je pro kluky samozřejmé, že pro ně přijede autobus a přívěs s kánoemi, a když kánoi rozbijí, dá to spoustu přesvědčování, že je potřeba ji zalepit. Veliký rozdíl, a přitom Kanada je bohatá země s vysokou životní úrovní. Vtom se rozletěly dveře a dovnitř vešel dvoumetrový skaut, nesoucí za kalhoty jakési desetileté skautisko.

"He he he, eště neni ráno, he he he,“ smál se a zvedl skautíka jednou rukou ke stropu. Skautík už to znal, tak se smál taky, a kroutil se v obrovské Mikově ruce jako žížala na háčku. Mike ještě skautem několikrát zatřásl, to už se skautík držel, aby mu nevyhrkly slzičky, protože nebylo přesně jasné, kde končí legrace. Pak Mike slavnostním krokem zanesl výtržníka opět na jeho palandu.

Ken měl pravdu, Mika si člověk s nikým nemůže splést. Tvoří protiváhu k oběma vážným vedoucím Brianovi a Kenovi. Na kilogramy to sečteno vychází asi jedna ku jedné, a to není Brian žádný sušinka. Mike je duše prostá, moc toho neumí, tak ještě řídit svůj náklaďák a hrozně se řehtat. Ale kluci ho mají moc rádi, protože je hodný a je spíš jeden z nich. Nenamáhá se vymýšlet táborové hry, pere se se všemi najednou, hází botami nebo pekelným tempem kácí strom. Pak sní šest porcí oběda, lehne a chrápe. Ale když chybí, je najednou nějak smutno.

Skautský tábor v Evertonu je nedaleko města Guelphu. Celý les, ve kterém jsou roztroušeny dřevěné boudy asi kilometr od sebe, zakoupili skauti několik let po válce. To je další neuvěřitelná věc: Aby si mohli skautovat, musí na to mít privátní pozemek, protože veřejné lesy v jižním Ontariu prakticky neexistují. Každý kus půdy tu někomu patří a je proto oplocen. Jediná výhoda je, že Kanada je veliká, a tak obejít skautský les je celodenní výlet.

Ráno mě Brian pozval, abych s ním šel připravit orientační závod. Princip závodu byl celkem jednoduchý, dojít někam podle azimutu a hledat tam nápis, a totéž ještě desetkrát. Bylo krásné ráno a celý les se třpytil čerstvě napadaným sněhem, prvním v této zimě. Brian mi ukazoval stopy a čerstvé bobky:

"Tyhle čáry ve sněhu, to je urson, kanadský dikobraz. Je jich tu hodně a kluci sbírají jejich bodliny. A tahle hromada bobků pod skálou, to jsou mývalové. Bydlí nahoře mezi skalami a pamatuje je tam už můj táta."

Šli jsme podle zamrzlé řeky a na nápadná místa umisťovali značky. Všude rostly statné cedry a místy i borovice.

"U nás rostou cedry málo, spíš jen v parku,“ vysvětluji Brianovi.

"Takže to jsi na cedr nikdy nelezl,“ poznamenal Brian. "Tady máš značku, můžeš si to zkusit,“ dodal a podal mi kus papíru a strojek, který vystřeluje drátky podobně jako sešívačka.

Zastrčil jsem strojek do rukávu, vzal papír do zubů a šplhal. Po cedru se leze jako po žebříku. Má spoustu drobných větví, které se chytnou přesně do ruky, a tuhé a houževnaté dřevo.

"To už stačí,“ volal kdesi dole pod stromem Brian, "já myslel jen kousek. Zasaď si na zahradě cedr, když se ti to tak líbí, ale ještě než po něm začneš šplhat, připevni konečně ten papír, protože ten cedr ti poroste zatraceně dlouho. A už slez, ať to do oběda stihneme."

Dál po proudu řeky byla v lese mezi vysokými skalami ukrytá lesní kaplička s dřevěným křížem a nahrubo otesanými lavicemi. Na lavicích ležel čerstvý sníh a z kříže visely rampouchy. Bylo to pěkné tiché místo.

O několik set metrů dál se řeka rozevřela a zalila údolí. Všude na březích byly nakupené větve a padlé kmeny. Vypadalo to jako spoušť.

"Tak tohle nám dělají kamarádi bobři,“ ukazoval Brian. "Zatím s nimi žijeme v míru, ale jestli se moc rozmnoží, budeme jich část muset přestěhovat, jinak by to tu byla pěkná paseka. To je třeba udělat počátkem léta, aby si ještě stačili udělat nové hráze, jinak po přestěhování v tuhých mrazech zmrznou,“ vysvětloval.

Od bobří hráze už to bylo kousek do kopce a byli jsme zpátky v boudě. Přivítala nás nebeská vůně a zpocený Ken s vyhrnutými rukávy, který právě otevíral troubu. Toho, co vytáhl, jsem se lekl.

"Ale Briane, už vím, kde tu jsou dikobrazi, mývali a bobři, ale pštrosy jsi mi zatajil,“ poznamenal jsem.

Brian na mě chvíli rozpačitě hleděl, pak se podíval na pekáč, pochopil a odpověděl:

"To nic není, ráno z jeho vajíčka budeme mít všichni omeletu, a ještě možná,“ ohlédl se dozadu, "možná zbyde i na Mika".

Mike se rozchechtal, utrhl z upečené krůty půlkilové stehno a nacpal si je do pusy.

"Pro jistotu, abych odpoledne zvládl skautskou olympiádu,“ huhňal omluvně.

"Zejména chození po kládě," odbyl ho Ken, "a teď přižeň skauty."

Skauti se přihrnuli a z obrovské krůty pštrosí ontarijské zbylo jen pár kostiček.

  

 

TÁBOROVÁ OLYMPIÁDA

 

 Skautský les u Guelphu je skutečně pěkný, jsou tam ’orlí hnízda’, chajdy nad kaňonem, i obyčejné přístřešky na spaní pod širým nebem, kde je na zemi jen seno. Na pasekách jsou táborová ohniště se sedátky, totemem a trůnem pro hlavního vedoucího, scoutmastera.

Dostal jsem na starost připravit část táborové olympiády: visuté lano na ručkování, dvojité lano na přechod delší vzdálenosti a pak "kdyby tě ještě něco napadlo". To se ví, že napadlo, ale byli na to potřeba ještě další dva chlapi. Pomohli tatínkové od dvou skautíků, a společnými silami jsme zavěsili pomocí hrozivého pákostroje desetimetrovou cedrovou kládu mezi čtyři lana jako pohyblivou lávku. To i tatínkové neodolali a tajně si to zkoušeli, jak daleko kdo spadne. Bylo to jen kousíček nad zemí, takže nebezpečí bylo téměř nulové.

Vůbec nejúspěšnější částí olympiády bylo však řezání pilou, u toho hlídal Mike. Pila byla obrovská kaprovka ještě z dob prvních pionýrů a kluci, navzdory televiznímu pohodlí a odporu k pohybu, to měli po předcích stále ještě nějak v krvi. Piliny odletovaly na ušlapaný sníh, zatímco diváci mohutně povzbuzovali.

Večer, protože už bylo jasné, že nejlepší příprava na spánek je kluky trochu utahat, se hrála bojová hra. Úkolem bylo najít na nepřítelově území rozsvícenou baterku a přinést ji. V noci na sněhu to vypadalo romanticky: malé postavičky šmátraly mezi hustými stromy, šeptem si cosi hrozně důležitého sdělovaly, pak se rozeběhly, a zase proti nim se nenápadně kradl další stín, jenom mu blýskaly brýle. Hvězdy blikaly v mrazivém vzduchu a vedoucí co nejrychleji odpočívali, protože energie vedoucího je přece jen konečná.

Ale ani potom se kluci nevzdali, ještě hráli v klubovně společenské hry, hádání pop stars, televizních seriálů ’and that stuff’. Tam si cizinec samozřejmě ani neškrtne. Příště je naučím hru ’Na žouželení’, jenom stále ještě nevím, jak název přeložit.

V neděli jsem měl milou povinnost zase sundat všechny cedulky z orientačního závodu, zejména ty vysoko, aby byl les opět čistý. A odpoledne už se jelo domů, rychle to uteklo. Ještě mi dal Brian dvoulitrový kotlík fazolí s párkem, jestli se neurazím, ale že to zbylo, a když mám tu ženu za Velkou louží.

Fazole byly výborné, vydržely na celý týden. První dávka se použila již večer, protože mě Brian dovezl nazpátek rovnou na univerzitu. Tma brzy, večer dlouhý, takže se ten den ještě udělalo kus práce.

 

 

 PAPÍROVÁ AKCE

 

 Každá legrace něco stojí, a táboření stojí dolary. Skaut je však ’vždy připraven’, což v Kanadě znamená peníze vydělat. Proto se v sobotu konal sběr papíru. To však není nějaké štrachání v popelnicích, nýbrž ’big paper drive’ v americkém měřítku. Brian připravil strategii dlouho předem. V půl deváté přijel obrovský náklaďák s dvacetitunovým kontejnerem, objednaný zdarma u "Čištění města Waterloo". Řidič kontejner spustil na zem, usmál se, zamával kloboučkem a odjel. Na zemi po něm zbyla masívní ocelová bedna s patentním uzávěrem, do které hned vlezli kluci a opevnili se tam. Ti, kteří to nestihli, představovali hrdiny televizního seriálu A-team a dobývali je. Kdo byl jako zastřelen, příšerně zkřivil tvář, rozhodil ruce a praštil sebou na zem. Odkoukané z televize to mají dobře.

Brian dal předem inzeráty do televize, na místní sloupy a lidem do schránek, aby připravili pro skauty na hodinu H cokoli papírového. Nikdo asi nemá představu, kolik ’junk mail’, poštovního smetí, chodí do kanadské domácnosti. Inzeráty obchodních domů na výprodeje, pojiš ovny, dobročinné organizace, volby, církve, prostě každý pošle kus papíru, který nikdo nečte. Brian měl akci načasovanou před Vánocemi, kdy je pošty nejvíc.

A pak se jezdilo. Mike s malým náklaďákem a ostatní s tím, co kdo měl. Při rozměrech amerických rodinných vozů není problém naložit tři kluky a ještě pobrat půl tuny papíru. Hlídal jsem u kontejneru a pomáhal vykládat, zatímco kontejner se potěšitelně plnil. Někteří hodní lidé zajeli se svým autem až ke kontejneru a vyložili tam svůj celoroční příděl poštovního smetí. Měli toho včetně novin přes padesát kilo.

Ken mi vysvětloval, že za každou tunu papíru dostanou od města Waterloo příspěvek za zlepšení životního prostředí a pak ještě výkupní cenu od sběrny.

V půl jedné zase zatroubil obrovský náklaďák, ze kterého se vyklonil řidič a zašklebil se jako hrdinové kovbojek. Náklaďák nacouval ke kontejneru a skautský poklad se zvolna centimetr po centimetru stěhoval na náklaďák, sedmnáct tun poštovního smetí.

"Tak díky, Peter,“ třásl mi Brian levou rukou, "jaké máš číslo košile?"

Ohlédl jsem se za odjíždějícím náklaďákem, pak jsem se zase obrátil k Brianovi, myslel otázku vážně, a váhavě jsem odpověděl:

"Záleží jakou, bez kravaty S a s kravatou raději M."

Brian nasadil slavnostní výraz, podložený sotva postřehnutelným úsměvem, a vysvětloval:

"Tentokrát, Peter, to nebude s kravatou ani bez kravaty, ale se šátkem našeho oddílu, který má vzor skotského tartanu. Neboť tímto sis odpracoval skautskou košili, kterou ti hned v pondělí objednávám."

Neřekl jsem k tomu nic, protože košile kanadských skautů je jedovatě zelená a zdálky nápadná spoustou odznaků. Ale je to od skautů hezké a myslí to dobře. Vzpomínám si, že jsem jako kluk četl, jak v Africe nabídli jednomu cestovateli misku živých červů, aby ho uctili. Co je proti tomu jedna košile. Na takové radosti je třeba přece "být vždy připraven".

 

 

 SANTA KLAUS

 

 Tak jako všechno v Americe, i Vánoce musejí být "big". A tak jako na všem, i na Vánocích se tady musí vydělat. Neznamená to však oškubat zákazníka o poslední drobné a dát mu za to podřadné zboží, to by příště nepřišel, zkrátka jen nezůstat pozadu za ostatními, kteří také musí vydělat. Vánoce v podstatě začínají už v listopadu, kdy první obchodní domy vyvěsí ozdoby, barevné rekvizity a poutače, a snaží se tak zákazníky přesvědčit, aby neváhali a kupovali dárky už teď, protože pak to bude dražší. Který obchodní dům to udělá dřív, je na tom lépe, a tak není vyloučené, že jednou začnou Vánoce už v létě.

Předvánoční prodej vyžaduje spoustu taktiky, protože každý Američan ví, že po Vánocích bude všechno zboží za výprodejní ceny, a že tedy na Vánocích zákonitě prodělá. Zároveň si však uvědomuje, a to v případě hubené peněženky dosti bolestně, že pod stromečkem přece jen něco být musí. Teď jde jen o to, zaútočit vhodně na jeho svědomí: "Kupte alespoň maličkost, ale u nás". Je známé, že nejlépe se vydělává na drobných věcech. A tak každý obchod nabízí zvláštní slevy a slevičky. Některé triky jsou vtipné: Jednou byla před prodejnou pracovní obuvi vystavená obrovská hromada ošlapaných, děravých a rozšklebených bagančat, a každý den přirůstala.

"Když přinesete své pracovní boty, které vám už dosloužily, a přidáte je na tu hromadu, slevíme vám deset dolarů z nových," vysvětlili mi ochotně v obchodě. Příští týden byla zase na tomtéž místě podobná hromada rozedraných džínů.

Hlavní událost, na kterou se každý Američan těší, je však Boxing day. Volně přeloženo "vykrabicovávací den,“ to znamená zabalit do krabic všechno letošní zboží a rychle se ho zbavit, často i za poloviční cenu. Připadá mi však, že i druhý možný překlad, související s boxem, dává náhodou smysl: je to jediný den v roce, kdy jsou tu obchody opravdu nabité. Ty tvrdé povahy, které odolaly předvánočním reklamám, teď mají příležitost k nákupu dražších věcí, jako hi-fi, fotoaparátů, videorekordérů nebo nábytku.

Celý podzim jsem chodil okolo výkladní skříně, kde byl vystaven nový model závodních běžek, a touha už mi cukala nohama. Cena nového modelu však byla odstrašující. A tak jsem napjatě sledoval, jak zvolna ubývá jejich hromada v obchodním domě. Naštěstí přišla letos zima pozdě, a tak jich po Vánocích ještě asi dvacet párů zbylo. Díky tomu, že mi nepovolily nervy, mám je teď za třetinu.

Další známkou, že jsou Vánoce ve vzduchu, je složení rozhlasových pořadů. Kromě reklam, které jsou stejně otravné jako po celý rok, se každá stanice snaží vytvořit svým způsobem atmosféru vánočního klidu a pohody. Skutečně svým způsobem, protože některá kázání učených laiků popřípadě laických učenců jsou schopna dovést posluchače spíš k zuřivosti. Jenže Američan je imunní, protože to dostává po troškách už od malička. Nakonec proti krvákům v televizi to ještě jakýsi kontrast je. Koled mají k vysílání nepřebernou zásobu, a také s nimi nešetří. Přesto mi připadají ty zdejší Vánoce nějaké studené, asi proto, že vánoční svátky se spojují s pocitem domova, a ten je daleko.

Santa Klaus má při zdejších vzdálenostech s roznášením dárků patrně více práce, a to bude zřejmě důvod, proč tu děti dostávají dárky nikoli na Štědrý den, nýbrž až na první svátek vánoční ráno. Dále hlavní kuchařskou událostí není kapr, ale krůta, většinou amerických rozměrů.

Brian se mě jakoby náhodou zeptal, co dělám o Vánocích: "Mám dojem, že nám zbyde pořádný kus krůty, ta skautská měla dvanáct kilo, a tahle nevypadá o moc menší. Peter, co kdybys nám s tím přišel domů pomoci? Na Nový rok ve tři odpoledne, platí?"

Ten den byla na ulicích ledová klouzačka, že se skoro nedalo jít. Z nebe padala místní prosincová specialita, mrznoucí déšť, vytrvale po celý den, a na ulicích vyrostlo pět centimetrů souvislého ledu. Nikdy jsem takovou věc ještě neviděl. Celé Waterloo bylo jako skleněný zámek a po chodnících se vůbec nedalo jít. Posunovat se vpřed šlo nejlépe prostředkem ulice, a stále se ohlížet, co pojede.

Vzpomněl jsem si dát Brianovi k Vánocům Muchovy plakáty, které jsem schovával na dně kufru od svého příjezdu do Kanady. Plakáty jsou však velké a není zrovna jednoduché dopravit je v dešti. Vzniklo z nich proto zvláštní zavazadlo, jehož základem byla krosna, obsahující spoustu plastikových pytlů a dek, které jsem oblečen v nepromokavé horolezecké kombinéze nesl na zádech na velmi odlehlé předměstí Waterloo, kam doposud nejezdí vůbec žádná doprava. Zvolna jsem sunul nohy krok po kroku po ledové pokrývce, zatímco vítr a mrznoucí déšť mi vytvářely na vousech dlouhé rampouchy. Tuším, že děti, které se tehdy náhodou podívaly z okna, dodnes věří, že viděly opravdového Santa Klause.

Brianova žena je Irka. Ani ona, ani děti to nezapřou, mají typicky irské tváře a jsou velmi milí. Ukazoval jsem jim obrázky Prahy, pak to Brian hledal na mapě, měřil prstem podle mapy Ontaria, a divil se, jak je v Evropě všechno kousek od sebe. Krůta byla s brusinkami, i ty byly přiměřené velikosti, skoro jako třešně. Pak mi Brianovy děti ukazovaly, co dostaly pod stromeček, a odtáhly mě k hlavní atrakci – samozřejmě, byly to televizní hry, nálet nepozemšťanů. Vydrží u toho celé hodiny. Podle mého se z toho blbne, každý má ale svůj vkus.

Muchovy plakáty transport přežily a měly obrovský úspěch, "a tenhle že se zarámuje a pověsí támhle,“ tak uvidím, až přijdu příště. Nazpátek mě Brian odvezl domů svým lepším autem, jednak že jsem host, a jednak že velké a těžké vozy lépe sedí na ledu. Měl pravdu, a navíc jsem měl z jeho jízdy pocit klidu a důvěry, jezdí opravdu dobře.

    

 

 ZEMĚ FARMÁŘŮ

 

 Tak jako jsou léta v jižním Ontariu horká a krásná, je zima naopak mrazivá a člověku nepřátelská. Vlhkost vzduchu a velké výkyvy počasí udělají své, a tak pěkných zimních dnů se dá napočítat na prstech. Řekl bych, že je to dobré počasí právě tak na vědeckou práci v klimatizované pracovně. Ale včera už začalo jaro klepat na dveře – zatím nesměle, je půlka března a všude leží hory sněhu. Nápor paprsků jižního sluníčka se nedá zastavit a cosi už je cítit ve vzduchu, ale to je všechno.

Včera jsem se byl podívat okolo Waterloo, nejdřív ke Grand River, to se musí až do Bridgeportu, protože ve Waterloo není most. Pod mostem se valily spousty bílé jarní vody a na březích ležely vyplavené zbytky ledových ker. Ale Grand River, to už nebyla zimní řeka, zvonící pod ledovým krunýřem, to už byl jarní proud.

Sníh na mezích a vyvýšených místech, kde ho sfoukal vítr a kam se opírá sluníčko, už roztál, a objevily se chomáče suché loňské trávy. Na soutoku řek Grand a Connestogo byl pěkný výhled, jak se spojují jejich vody: Grand měl temnější vodu, zatímco Connestogo posbírala kal z tajících pastvin. Sešel jsem až k řece, utrhl se tam kus břehu, jak namrzl a roztál. Byla to asi skládka z minulého století, a voda odplavila popel, takže na dně řeky teď zářily zbytky modrých malovaných hrnečků, břichaté lahvičky a dokonce i nůž z nerez oceli. Musela to být dobrá ocel, ostří bylo jako nové, zatímco zbytek nože odpadával po kouskách, když jsem ho vytáhl z vody. Na noži byl švabachem monogram a datum 1893, nejspíš zbytek svatební výbavy jedné z nevěst zdejších farmářů pionýrů.

Dál po silnici jsou vesnice Connestoga a St. Jacobs. Farmáři v černých šatech a černých kloboucích tu šli klátivým krokem po hlavní ulici z kostela, syn k nerozeznání od otce a děda, a všem plandaly volné kalhoty na kšandách. Mají hladké vesnické tváře, ošlehané od větru, na kterých jim chybí vrásky od duševní námahy: netrápí se příliš technickým pokrokem, jezdí v bryčkách tažených klusajícím koníčkem a na zamávání odpovědí milým úsměvem, který se po chvíli opět změní v kamennou masku, která tu přežívá staletí.

Mezi St. Jacobs a Heidelbergem je vesnický hřbitov, který vypadá k nerozeznání jako hřbitovy z filmu o Divokém Západě. Některé náhrobky stojí, jiné se válejí v suché trávě, nikde plot, nikde cesta, jen pahorek a kamenné desky. Nejstarší náhrobky mají dlouhé německé nápisy, které vyprávějí o zdejší historii, o povoláních prvních osadníků a jménech jejich žen. Dva hroby byly čerstvě navršené, letošní zima byla tvrdá.

V Heidelbergu stojí na náměstí krytý vůz ve stylu pionýrských dob, s plachtou a jen několika málo železnými součástmi. Na oji se houpaly děti v džínách. Jeden kluk měl bundu s letícím supermanem, namalovaným na zádech, a druhý měl aspoň čepici ve stylu "star wars,“ kosmických bitev. Krytý vůz se právě přeměnil v meziplanetární stanici a místo Indiánů se očekával přepad laserovými zbraněmi.

Dál vede štěrková cesta směrem na Laurel Creek, hrozně drncá a vede s kopce do kopce, ale je pěkná. V příkopě ležel zmrzlý mýval, má bílé pruhy na čumáku a je velký jako kočka, vždycky jsem myslel, že je větší. Letošní zima byla opravdu tvrdá: co dá krásné a štědré léto, zima si tu zas vezme. Zašel jsem hlouběji do lesa, místy ještě po kolena ve sněhu, místy už byla bažina a spousty stružek s černou vodou. Našel jsem tam hodně uhynulých zvířat. Jak ležela na sněhu a přitom okolní sníh tál, zatímco jejich kožich izoloval sníh pod nimi, zůstala tu položena na jakýchsi ledových podstavcích, jako v muzeu. Myslím, že to byl následek vánočního zmrzlého deště. Byly tam veverky, myšky, pak větší hlodavci, a spousta ptáků. Zašel jsem až k vypuštěné přehradní nádrži, kde jsem naposledy viděl vydru – podívat se, zda přežila. Už jsem měl radost, že ano, až jsem jí našel za pařezem zamrzlou v ledové louži. Taky mi před tím připadala větší.

Pak už sluníčko přestalo hřát a začaly zase zábst prsty, na noc byla předpověď minus osm, v poledne bylo plus dvanáct, ještě asi opravdu není jaro. Z Laurel Creeku už je to kousek domů, tohle byla první pořádná vyjížďka po zimě a je to cítit v nohách. Ale je to dobrý pocit udělat pár kilometrů sice smutnou, ale svým způsobem krásnou krajinou.

 

 

 JARO JE VE VZDUCHU

 

 Přišlo jaro, a tak jsem si zas namlátil na kole. Tentokrát to odnesly letní kalhoty, ty, co jsem na nich poprvé zkoušel sušičku. Tak ty už mít puky nikdy nebudou.

Držel jsem v pravé ruce těžký kroužkový blok s tou mou ’zbrusu novou’ teorií a řídil jsem jen levou – těch pár metrů z domova do pracovny – a na potvoru přede mnou prudce zabrzdil nějaký osmnáctiletý ’profi’ řidič. Levá ruka je na přední brzdu, zastavit jsem stačil, ale vzápětí jsem letěl přes řídítka. Naštěstí jsem padal už v nulové rychlosti, alespoň kola, když už ne těla. Blok se nárazem rozevřel a teorie se vydala do světa – zatím nikoli na stránkách vědeckého časopisu, pouze na dláždění Albert Street. Všichni chodci pomáhali sbírat a s úsměvem mi podávali popsané listy.

"Myslím, že podle výrazu tváří kolemjdoucích byla nová teorie veřejností navzdory mému očekáváni přijata s nadšením,“ oznámil jsem pak na univerzitě Patrickovi.

"Budeš to muset ještě jednou rozsypat na Univerzitě v Berkeley,“ odpověděl Patrick, a upil kávu plastikovým brčkem, prostrčeným víčkem polystyrénového kelímku. Patrick jedl a pil jedině co dal automat, jít dál neměl nikdy čas, a také to považoval za projev změkčilosti. Berkeley, to byla pro něho Mekka počítačové vědy.

Ucucával jsem brčkem kávu a pomalu mi přestávala chutnat. V Berkeley mají tradici a jsou to opravdu tvrdí hoši, a jejich kritika může být pěkně jedovatá. Odložil jsem kelímek a začal jsem – už po kolikáté – přepisovat první kapitolu.

 Kanadské jaro teď přímo burácí: Minulý týden bylo minus pět a teď je plus dvacet pět. Ve stínu, žádný trik, na sluníčku je to jako na pekáči. Z kožichu rovnou tričko.

Sníh zmizel jako švihnutím kouzelného proutku, kromě ošklivých černých ledovců, navršených buldozery na parkovištích za celou zimu, ty tam ještě budou tát pěkně dlouho. Kachny v parku už se procházejí v párech, vypadají skoro stejně jako ty naše. V místní malé zoologické zahradě mají dvě nově narozená kůzlata, stihla to přesně o velikonocích, a už čile poskakují. Vůbec všecka mláďata savců jsou sympatická, včetně dětiček v místní školce, kterým už dokonce rozumím.

V neděli jsem se byl podívat do parku Carmel. Jsou tam bažiny, ze kterých trčí ztrouchnivělé kmeny dávno uschlých stromů, a kde pramení bezpočet potůčků s černou vodou, které teď na jaře přetékají až na cesty. Všecko je ještě mokré a studené, čiší z toho zima a syrová hlína. Není ani kam se na chvíli posadit, jen u rybníčku je osamělý stůl a lavice. Už kvetou kočičky, vypadají trochu jinak než u nás a říká se jim tu ’willow pussy’.

Kočičky, vrbové proutky a ještě chvojí se šiškami jsem zanesl Daisy, a ta mě zdržela na večeři. Už jsem pomalu zapomněl, jak chutnají neimprovizované pokrmy. Kvalita mé kuchyně teď šla výrazně s kopce. Čas není, vařit pro jednoho netěší, a tak střídám osvědčené minutky případně dokonce ’vteřinky’, a dny letí.

  

 

BENGÁLSKÁ NOC

 

 Zámořští studenti většinou drží pohromadě, pořádají společné akce a navštěvují se. Nejvíc Číňané, ti tu mají dokonce vlastní knihovnu a autobus. Do té knihovny jsem jednou nahlédl a dodnes mi není jasné, jak knihy srovnají, když nemají abecedu. Ken říkal, že podle počtu nožiček těch pavoučků, které mají místo písmenek, ale stejně mu nevěřím.

 Můj nový spolubydlící Nil je z Bengálska a má tu spoustu známých. Neustále se ho někdo snaží dovolat, většinou začnou samozřejmě bengálsky, a já vyřizuji, že zrovna přesně nevím, kde Nil je, ale že asi ve škole. Podobně jako byl Lawrence, i Nil je noční pták a nejproduktivnější bývá kolem půlnoci, to je téměř vždycky k zastižení na fakultě. Na rozdíl od Lawrence už je aspirant, a tak si může dovolit spát celé dopoledne jako dřevo.

Jednou přišel domů Nil celý vzrušený a už ve dveřích vykřikoval:

"To jsou zase ti odporní masožrouti Sikhové, co nám zavraždili naši Indhíru, matku celé Indie, my jsme sice mírumilovní, protože jsme vegetariáni, ale tentokrát jim to spočítáme…"

Nespočítali Sikhům samozřejmě nic, ani jim nezkřivili vlas pod několika metry jejich turbanových šátků. Sikhové si totiž ze zásady nestřihají vlasy a tak když sundají turban, sahají jim často až na zem.

Mírumilovnost Indů, údajně pocházející z jejich vegetariánské stravy, vzbudila mou pozornost. Nil tím byl potěšen a hned mi začal vysvětlovat:

"Nějaká ta bílkovina se přece jen musí sníst, když nemáš maso, a tak vaříme hodně čočky. Umím ji na dvacet tři způsobů, tak si vyber, který chceš. A řekneš mi pak, jestli se ti bude chtít někomu zkřivit vlásek."

"To ti řeknu dopředu, švábům v kuchyňské lince, tahle generace už je pěkně mazaná, popřípadě i tobě, když tu čočku pro ně necháš stát odkrytou na sporáku přes noc, tak jako minule. Myslím, že si začnu šetřit na turban, a proto dokud jsi živ tak alespoň ukaž, jak se to vaří,“ řekl jsem, a vytáhl jsem balíček čočky.

Čočku po bengálsku jsem se však vařit nenaučil, protože právě v té chvíli přišli k Nilovi na návštěvu jedni jeho známí z Toronta, dva aspiranti statistiky, je to pár, on se jmenuje Partha a ona Sučarita. Celý večer zněla bytem bengálština a dokonce i noc byla vpravdě bengálská. Pokoušel jsem se vedle v pokoji usnout, ale nešlo to. Přes tenkou zeď doléhalo dunění, hudba a výbuchy hlasitého smíchu. Dodnes mi vrtá hlavou, co vlastně všechno měli na práci. Oni za to asi nemohou, jsou příliš temperamentní, to je na nich vidět. Spát šli až ráno, a spali, a spali, a druhý den po obědě Partha vybalil autorádio, ze kterého trčela spousta různobarevných drátů a konektorů.

"Koupil jsem to od kamaráda a nemám ponětí, jak se to namontuje. Zato vím moc dobře, že když to zanesu do dílny, tak mi naúčtují šedesát dolarů, a to je moc," vysvětloval.

Celé nedělní odpoledne jsme nad rádiem seděli, nic do sebe nešlo, až jsem vyndal páječku a začal v drátech dělat pořádek podle úvahy, jak by to mělo chodit.

Bylo už tma, když jsme rádio montovali do auta, a levý kanál nešel a nešel. O půlnoci jsme to vzdali. Bylo jasné, že je to v tom rádiu.

"Partho, ten kamarád tě přece jen asi podfoukl, a prodal ti ’junk’, šmejd," pokouším se věc uzavřít. Partha vyskočil:

"To u nás Indů přítel příteli nikdy neudělá. Musí to být někde v té zatracené elektrice."

Chvíli jsme mlčeli, seděli za volantem a pozorovali hru světla v oblaku páry, vycházející z klimatizace na střeše sousední mateřské školky.

"Ale stejně ti děkuji, stálo tě to hodně času a ještě zklamání,“ pokračoval Partha. "Až pojedeš do Toronta, Sučarita tě pohostí večeří, jakou jíme u nás v Bengálsku. Tedy," zarazil se, "trochu ti to budeme muset upravit, naše koření má velkou sílu."

Když jsem si vzpomněl na bengálský hluk, který dělali v noci, nepochyboval jsem, že ve všem, co dělají, bude asi ’radža’, síla, tedy i v koření.

Slibovaná večeře v Torontu na mě čekala shodou náhod již tento týden. Ve čtvrtek za mnou přišel jeden student a šel rovnou k věci:

"Profesore, ta závěrečná písemka mi nějak nevyšla, ale tatík by to nepřežil. Mám dva týdny na to, podniknout cokoli, aby mi vyšlo dostatek procent."

Písemka, která znamenala 50 procent celkové známky, byla opravdu jedna z nejhorších, ale kluk něco uměl a měl jen málo zkušeností, protože byl jednou z těch výjimek, kdo nevlastní osobní počítač. Zkoušet ho nemělo cenu, a tak jsem mu naložil spoustu úkolů, aby mu práce vyšla na ty jeho slibované dva týdny.

"Dicku, když mi pošlete řešení poštou a bude správné, tak vám známku zlepším," navrhl jsem mu.

Student vyskakoval radostí a nabídl se, že v pátek jede do Toronta, zda nechci svézt. Počítač že sice nevlastní, ale zato nádherného Chevroleta, kterého mu dal tatínek v době, kdy mu studium zrovna šlo.

 Když jsem přišel na návštěvu k Baghovým, Partha právě utíkal pro cibuli, o které se zjistilo, že momentálně došla a které se na kari kuře spotřebuje neuvěřitelné množství. Sucarita mezitím vyráběla v kuchyni voňavé páry, které mě uvítaly hned ve dveřích. Baghovi bydlí v nové výškové stavbě přímo na Yonge Street, v samém centru Toronta, a také mají v kuchyni šváby.

Pro mě se tu chystala speciální verze indické večeře s jednou desetinou množství kari a jen s několika zrnéčky čili, což je na naše poměry dosti slušně kořeněná omáčka. Při těch dávkách koření, na které jsou Indové zvyklí, prý cizinci odpadává jazyk po kouskách, o perforaci žaludku nemluvě. Kari si Sučarita míchá sama, je to údajně velká věda, protože není kari jako kari. Říkala, že jedna složka dokonce účinkuje jako poměrně silná desinfekce: zabíjí bakterie a plísně. Asi je to v Indii potřeba. Škoda, že nezabíjí šváby. Oba vypili k obědu aspoň litr vody, nedivím se. Ale moje kari kuře bylo skvělé, a vody stačila jen sklenice.

 

 

 ČÍNSKÝ OBCHODNÍK

 

 V Torontu není mnoho zajímavého, ale čínská čtvrť, to stojí za to. To se udělá pár kroků z centra, a najednou je člověk v úplně jiném světě. Na všech domech a obchodech čínské nápisy, dokonce i jména ulic jsou dvojjazyčná, všude se hemží spousta žlutých lidiček a někam něco nesou, něco shánějí, nakupují nebo zase za chvíli prodávají, a často to samé. Návštěvník okamžitě ztratí přehled, kam vlastně původně šel, a co tam vůbec chtěl.

Pánům radním města Toronta přitom těžkne hlava: každé dva roky postoupí čínská čtvrť o jednu ulici dále, a to na všechny světové strany. Tam, kde kdysi byl výstavní bulvár Spadina, je dnes změť obchůdků se zeleninou, rybami, pašovaným zbožím, obchody označené ’cash and carry’: zaplať a odnes.

Vůbec nejčínštější Číňan je čínský obchodník. Říká se, že čínský obchodník je nejzáhadnější tvor na světě, a bude to asi pravda. Je mistr v tom, jak vydělat na nepatrných ziscích s nepatrnou režií. Jestliže běžně rozlišujeme velkoobchod a maloobchod, tak tohle je mikroobchod. Navíc spolu Číňané drží, a vždycky už se najde nějaký příbuzný v Hong Kongu, který propašuje zásilku. Domluva berního úředníka s Číňanem je předem odsouzena vyjít naprázdno: když se nechce, tak se přece anglicky nerozumí.

Další pozoruhodnost je, že Číňan obchoduje s naprosto čímkoli. Dotyčný pan Ng, kterého jsem přišel navštívit, začal původně s houslemi, a jak jeho obchod rostl, dostal se přes kytary, piana a elektronické syntezátory až k počítačům. Rozumí jim asi jako já houslím, ale to mu naprosto nebrání v tom, aby je prodával. Zjistil jsem, že je dokonce sám i vyrábí, a to jeden kus za hodinu. Na počítače jsou tu veliké daně a navíc autorská práva na obsah pevných pamětí, a proto pan Ng skoupí po celém Tichomoří jednotlivé díly, které pak sešroubuje dohromady systémem ’zastrč konektor K1 do díry D1’. Co nefunguje, tak prostě vymění.

Pan Ng udržuje malou režii a tak prodává u svého tatínka v hudební škole. Dojem je neuvěřitelný: Jednopatrová stavbička, jedna z tisíců podobných, které tvoří ’Toronto downtown’ (proti tomu jsou na Žižkově paláce) a z té stavbičky se ozývá kuňkání, vrzání, mňoukání a skřípění, pocházející od spousty malých Číňánků, kteří na několika metrech čtverečních právě vytvářejí hudební školu.

Kdo vejde dovnitř, tak nejprve loktem shodí kytaru na zdi, načež spadne do piana. Pan Ng se usměje a do té vřavy začne ze svého auta vynášet fragmenty výpočetní techniky a vmačkávat je do neexistujícího prostoru. Pokud jsou někde na světě černé díry, tak jsou určitě v Číně. Jedině tím se dá vysvětlit, jak se ty miliony lidiček mohou někam vejít. Pak začne pan Ng lézt po čtyřech – ne, ještě stále je v pořádku, to jen hledá zásuvku hluboko pod pianem. Konečně se vynoří s rozzářenou tváří "pane, FAŠE tyskárna je pro fás pšiprafená, je to momentálně ten nejlepší na trhu (samozřejmě černém), "má tši druhy písma, posledný je v kfalitě obchodná korespondence, fy dostafáte roční záruka" (ta je mi mimo Kanadu na houby), "a jestli fy zjistit," (už jsem provedl), "že kdokoli prodáfá tato typ lefněji, já fám frátit rozdíl v cená."

Chvíli se usmíval, studoval moji tvář a pak pokračoval: "Nafíc jako posórnost já si dovolil pšinést fám posledný verze wordprocesor," (to okopíroval zdarma, ale zatraceně se hodí), "fy fidíte, já musel ovšem otevšít tato krabička deset disketa, abych fám mohl jednu z nich nahrát, takže já bych ostatný už nemohu dále prodat" (liška mazaná), ale já slefím fám pět dolar" (stále ještě nad režijní cenou, ale těsně, v tom jsou Číňani mistři), "když fy si ostatných defět disketa budete koupit k tomu."

Samozřejmě že koupím, to ví dobře, protože originální wordprocesor s přirážkou za autorská práva by stál tři stovky, ty však na černém trhu platí jen ten první z řetězu obchodníků, ostatní po něm už jen kopírují. Nebýt první, to se vlastně občas vyplácí.

Snažil jsem se pochopit, jak tiskárna funguje, ale její zvuk zcela zanikal v radikálním podání stupnice C dur, kterou právě drhl na housličky jakýsi sedmiletý kluk, který se před chvilkou okolo mě protáhl s bruslemi přes rameno, hokejkou pod paží a čerstvým šrámem na čele. Zmínil jsem se, že mám také dvě děti, a panu Ngovi zazářily oči, odcupital do auta, a začal hned nabízet:

"Toto je moje posledný ofládač, perfektný styl firma IBM," (naspodu se skvěl nápis Made in Thai-wan), "to faše děty udělá oprofská ratost, fantastická diskonto, pouhý dvacet pět dolar, a ještě fy k tomu gratis od má firma (další černé kopie) dostat infáze mimosemská pytost, Ali Papa a sloděje, a karambole na dálnyce. Tým ofladač faše děti pohypofat, až mimosemská pytost úplně zahupit."

Spíš by člověka zahubila jeho výslovnost, ale prodávat pan Ng opravdu umí. Rychle jsem v duchu počítal, kolik momentálně činí mé konto, a honem jsem začal vyplňovat šek, dokud je rozdíl ještě pozitivní. Navíc mi pan Ng samozřejmě naúčtoval obvyklou sedmiprocentní ontarijskou daň z koupě, i když nevěřím, že ji Ontario kdy uvidí.

A pak jsem se vydal zase zpátky okolo jednopatrových baráčků s těžkou tiskárnou v ruce, jedna černá ovečka v pestré čínské směsici. Zdálky ještě doléhaly zvuky kanadské národní hymny,  ukané na piano malou holčičkou s bílým kulatým límečkem na knoflíček a s dlouhým černým copem. Tato generace jsou již rození Kanaďané.

 

 

 MUZEUM

 

 Muzeum provincie Ontario je důstojná stavba v koloniálním slohu, opatrně nastavovaná, aby se dovnitř víc vešlo. Dorazil jsem tam v pět hodin. Přes rameno jsem nesl obrovskou tašku s tiskárnou k počítači, těžkou jako cent, a v ruce jsem držel pytlík s dvanácti houskami a kilový kyblík jogurtu. Z toho jsem chtěl pořídit svačinu a pak si prohlédnout muzeum.

Zřízenec u vchodu si mě nedůvěřivě prohlížel a pak usoudil z prohnutí mých zad pod vahou té bedny, že je asi plná a že tedy nejdu nic krást. Nato zkoušel další logický závěr a začal mi vysvětlovat, že pro příjem exponátů je služební vchod zezadu, že už tam asi nikdo v tuhle dobu nebude, ale že mi dá telefon na kohosi, kdo mi podepíše převzetí. Složil jsem tašku s bednou na schody a položil na ni housky a jogurt a začal šmátrat po kapsách, ve které by ještě mohl být nějaký dolar na vstupné. Zřízenec konečně nalezl správné řešení a s úsměvem mi prozradil, že paní pokladní už šla domů, protože muzeum se zavírá v šest a že už se lístky neprodávají. Posadil jsem se na bednu a tvářil se nejspíš otráveně. Zřízenec přesto s týmž milým úsměvem pokračoval, že to nevadí, že si mohu muzeum prohlédnout zdarma, ale šatna že už taky nebere. A ukázal na bednu. Podíval jsem se na hodinky, bylo pět a pět minut, gestem profesionálního stěhováka jsem přehodil bednu přes rameno a vydal se vzhůru po schodech. Zřízenec utíkal za mnou, takhle že to přece nemyslel, ať si samozřejmě tu bednu a ten nákup (ukázal na svačinu) u něj nechám ve skříni. Bednu jsem mu s radostí svěřil, ale svačinu, tu ne. Hlad hlodal, a tak jsem mu ji vytrhl a utíkal prohlížet sbírky.

Bylo pět hodin deset minut. Muzeum mají pěkné, sbírky co dům dal, něco jako v historické budově Národního muzea v Praze, ale spíše skromnější. Chybí tu středověk: od pěkně udělaného pravěku rovnýma nohama do novověku.

Nachytal mě u dinosaurů. Stál jsem skloněn nad přesličkou z umělé hmoty, byla jako pravá, a sytil se nenápadně jogurtem s houskou. Jogurt byl bez marmelády a houska z haldy pečiva za poloviční cenu, datování neurčité, houževnatost pozoruhodná. Navíc bez použití lžičky – kde ji také v muzeu vzít – se způsob požívání do pravěku vysloveně hodil. To ale zřízenci nedošlo, protože s opět laskavým úsměvem mi vysvětloval, že požívání potravin v prostorách sbírek je ilegální činnost. Honem jsem ještě nabral na housku jogurt odspoda a s plnou pusou zřízenci slíbil, že už ilegální činnosti definitivně zanechám. Zaklapl jsem víčko, jogurtu už byla jen polovička, a vydal se do druhohor. Ty byly nádherné. Škoda, že tam cestovní kanceláře neberou, dinosauři vypadali hrozivě, vegetace bujně rašila a z ukrytého reproduktoru bylo slyšet kvákání, skřehotání, bzučení, žbluňkání a další zvuky druhohorního pralesa. Místnost byla temná, jen reflektory ozařovaly ještěry. "Pěkní chlapíci,“ řekl by Američan.

Pak jsem se ještě byl podívat na interiér buddhistického chrámu z Tibetu, a srovnával jsem jména soch s popisem na tabuli, když mi někdo znenadání poklepal na rameno. Opět tentýž laskavý úsměv:

"Pane, už bude půl sedmé, jste tady poslední v muzeu, já už potřebuji taky domů, ještě musím stříhat trávník".

V příkopech ještě leží sníh, ale myslím, že nelhal, protože kanadský trávník se stříhá pořád, od té chvíle co vyraší až do zimy. Cestou na autobus foukal prudký vítr od Ontarijského jezera, pohazoval s bednou jak s peříčkem a studil až do kosti.

  

 

TŘEŠNĚ

 

 George odjel na přednáškové turné po světě, Daisy ho doprovází, a proto mě požádali, abych se jim staral o dům. A tak mám teď možnost zkusit si na vlastní kůži obsluhovat celou tu loď, nesoucí kanadskou rodinu denním životem.

Vždycky když dorazím domů, přijde některá ze zdejších koček, zvyklá na Daisy, a domáhá se mléka. Magic a jedna ze siamských se nemají rády. Ta siamská mluví skoro lidským hlasem, říkala jí něco jako "vodprrrrrejskni" a Magic se jí strašně bojí, i když sama vypadá dvakrát větší. Mléka spořádají slušné dávky, zato ptáků si ani nevšimnou.

Pravda, ptáků. Od rána to vřeští na třešni, armády špačků a bůhvíjaké havěti. Někteří z nich jsou pěkní, jeden byl celý modrý, dokonce i kolibříka je možno zahlédnout, ale ti létají k sousedům do krmítka, kde dostávají šťávu. Vůbec nejdivnější pták je tu ale chlupatý a má dlouhý ocásek, a to je veverka. I té zachutnaly třešně a je neuvěřitelně šikovná, umí si utrhnout třešni až ze špičky té nejtenčí větvičky. Člověk zahradnický na to potřebuje instrument, a ty tu George naštěstí nechal: štafle a dlouhý žebřík, který se dá vysouvat jako hasičský. Obojí je z hliníku, lehoučké, nezničitelné a promyšleně udělané.

Přepisuji teď teorii do konečné podoby, vůbec už mi nepřipadá nová, natožpak původní. Mezi psaním jdu rozehnat ptactvo, otrhám těch pár třešní, které právě dozrály, ony totiž zrají jedna po druhé. Je to úplně mizerná odrůda, zato ptáci jsou jiného názoru. Daisy prohlásila, že to stejně ozobají do poslední třešničky, a to neměla dělat. Teď mám ledničku napěchovanou třešněmi, co jsem těm božím neviňátkům od zobáčku utrhal, a není mi přesně jasné, co s tím, protože dvoustránkový seznam Daisiných instrukcí neobsahuje o třešních ani zmínku.

Přišly velké bouřky, spousta vody a přesto pořád teplo. Ušetřily mi kropení kanadského trávníku, aspoň něco. Ale zas se ten trávníček rozhodl růst před očima, až to sekačka nemohla utáhnout. Sekal jsem ho dva dny do tmy, zato teď vypadá perfektně. Než přijdou další bouřky a všechno začne znova.

Když bouřka skončí, všichni kanadští živočichové, a je jich spousta, mají radost, že je po dešti: mladé veverky, králici, psouni, ti vypadají jako obrovští sysli, čipmunkové, to jsou úplně malinkaté pruhované veveřičky, ptáci s červenými generálskými výložkami, a dokonce i velikánská želva. Vydala si to přes silnici a hrozně se vztekala, když jsem ji nesl pryč, aby se ’v té rychlosti’ s někým nesrazila. Nelíbilo se jí to, syčela, chňapala a hrabala nožičkami. Má v nich velikou sílu. Asi jako náklaďák na jedničku, musí mít někde pod tou kulatou kapotou převody do pomala.

  

 

NA SEVER

 

 Z laserové tiskárny vypadla úhledná hranička listů, představujících článek, který shrnuje výsledky výzkumné činnosti za rok pobytu. Studenti vyklidili posluchárny, a tak mám možnost alespoň na několik dní opustit Ontario civilizované a nahlédnout do Ontaria starých časů, rozprostírajícího se daleko na sever, kde ještě nikdo neprošel všechny lesy, natož aby spočítal, kolik je tam jezer.

"Kromě toho ovšem komárů, černých much, muchniček a podobných darů přírody, máš volný výběr. Koušou příšerně,“ podotkl v pondělí Dave.

Dave učil tentýž předmět jako já na sousední katedře a často jsme si vyměňovali zadání písemných prací pro studenty. Je o devět let mladší než já, ale brýle a profesorská kozlí bradka mu přidávají na důstojném vzhledu. Když se však kozlí bradka pohne a odkryje jemný úsměv, a když se mu na hlavě ocitne starý klobouk neurčitého tvaru, není mu pádlo cizí věcí.

"To je skvělé, že pádluješ na háčku a navíc jsi zvyklý střídat ruce," radoval jsem se, "George slíbil půjčit kánoi, takže už zbývá jenom doprava," rozvíjel jsem plán.

"Dávám k dobru svojí Toyotu. Znám pěknou trasu v rezervaci Algonquin," nabídl se Dave. "Nezapomeň vzít krosnu a v pátek ve tři k tobě zajedu, OK?"

Na kanadských univerzitách mě překvapil smysl pro organizaci. Řekne-li třeba někdo, že najme autobus pro dvacet lidí, nakoupí stravu a zajistí trasu, a vybere na to okamžitě od každého po deseti dolarech, nikdo se ho neptá, jaký autobus, co nakoupí a kudy se pojede. Všichni se prostě spoléhají, že v daný čas a na daném místě se vyjede. A také se skutečně vyjede. Kdo přijde o pět minut později, může mít smůlu. Příště zas organizuje někdo jiný, ale je to vždy minimum lidí s minimem vynaloženého úsilí.

Proto jsem nereptal a začal jsem doma balit krosnu, třebaže mi nebylo jasné, co budeme dělat se dvěma krosnami v kánoi, když auto přece dojede k vodě a dál už jen cákají pádla. Na dno krosny jsem dle vlastní úvahy umístil základ výživy, pytel brambor, neboť krajina bude pustá, a navíc samostatný stan, protože hrozně chrápu.

 "George mě varoval, že tahle kánoe je zvrhák,“ připomněl jsem Davovi, když jsme v pátek ve tři nakládali kánoi na střechu jeho Toyoty. A pak už následovaly kilometry dálnic. Střídali jsme se v řízení a Dave se zaujetím vykládal o statistických zákonech, a to navzdory tomu, že civilizace nám zůstávala za zády.

Statistika byla totiž Davovým koníčkem a jeho doktorská práce se zakládala na předpokladu, že v ontarijském horkém letním dnu nespadne bouřka dvakrát na totéž místo. Měl to seriózně doložené meteorologickými pozorováními pomocí radaru.

"Brian mi na tohle téma vyprávěl jeden pojišťovácký vtip,“ dobíral jsem si Dava. "To se ptá obchodní cestující pojišťováka, že teď je hodně teroristů, co má dělat, kdyby v letadle byla časovaná bomba, v poslední době že je už pravděpodobnost jedna ku tisíci".

"To znám," smál se Dave, "a pojišťovák mu poradí, aby si vzal s sebou do letadla taky bombu. Pravděpodobnost, že budou v letadle bomby dvě, je už jen jedna ku milionu. Peter, v tom je ale úmysl, a tím by obchodní cestující předpoklad zákona řídkých jevů porušil,“ pokračoval a nespouštěl přitom oči ze šňůry vozidel, která jela před ním. Kilometry míjely, přibývalo lesů a dálnice se změnila v místní silnici.

 "Tak tohle je jeden z povolených příjezdů do rezervace Algonquin,“ ukazoval Dave na jakousi bránu z hrubých klád, u které stál starý srub. Okna srubu byla zakryta okenicemi a nikde ani človíčka.

"Vypadá to, že se do rezervace nedostaneme,“ oznamoval jsem, když jsem vystoupil z auta a obešel srub. Dave mezitím cosi psal na koleně.

"Peter, hoď tenhle šek do té dřevěné schránky na srubu,“ řekl Dave a podal mi vyplněný šek na dvacet dolarů, "a pak zvedni kládu přes silnici".

"Aha, ona ta závora není zamčená," divil jsem se, "ale vysvětli mi, proč tam mám házet šek, když vlastně můžeme jet klidně dál?“ obrátil jsem se na Dava se šekem v ruce.

"Peter, pět dní, krát dva dolary na den, krát dvě osoby, to dělá dvacet dolarů, a to je OK, nemyslíš?“ vystrčil Dave svou kozlí bradku z okénka auta a usmíval se na mne.

Sledoval, jak dál nedůvěřivě obracím šek v ruce a po chvíli pokračoval:

"Podívej, Peter, tak za prvé tohle je osobní šek, takže je na něm v rohu mé jméno a adresa. Za druhé sem zítra přijde ranger, to je správce, a šek pak nechá v bance proplatit. Za třetí, kdyby se nám něco stalo a z Waterloo sem volali, že ti a ti lidé se nevrátili, ranger nás tu dá hledat, protože jsem to za čtvrté na univerzitě oznámil sekretářce. Takže OK?"

Sklopil jsem oči, hodil jsem šek do schránky a zvedl kládu. Setmělo se, auto poskakovalo dál po lesní cestě, Dave si pískal jakousi melodii a pravidelně řezal zatáčky, a já jsem uvažoval o kanadské slušnosti: kolik starostí si ušetří ten, kdo jedná přímo a věří, že věci půjdou, tak jak mají.

Potřetí na téhle štěrkové cestě do nedohledných lesů, tak jako poprvé s dědou rybářem při zabíjení ryb a podruhé ve změti uhánějícího plechu na přeplněné kanadské dálnici jsem si uvědomil, že zákon džungle a zákon vzájemné ohleduplnosti jsou dvě strany jedné mince, jediného zákona, který neumím pojmenovat.

V tu chvíli jsem pocítil staré kouzlo indiánských časů, kdy ’měsíc prostě svítil a tráva prostě rostla’ – tak jak byly, a bylo to OK.

 "Dave, ostře doleva nebo brrrrzdi!," vykřikl jsem, protože jsem ze svého místa zahlédl skrz stromy v zatáčce to, co Dave vidět nemohl. Dave strhl řízení, zapřel se do volantu a se strojovou přesností opakovaně šlapal na brzdový pedál.

"To je los,“ syčel skrz zaťaté zuby a sevřené rty, "vzrostlý samec." Auto hrnulo štěrk a přiblížilo se na dosah k obrovskému světlému zadku zvířete, který najednou vyrostl za předním sklem. Konečně se los dal zvolna do klusu směrem vpřed mezi kuželi reflektorů a pohazoval přitom parohy.

"Cítí se pronásledován a bude teď před námi utíkat dál po cestě, kde předpokládá, že má větší naději na útěk než v hustém lese," poznamenal jsem po několika stech metrech, kdy zvíře stále klusalo před námi, "musíme zastavit."

Dave byl bledý a rád mi předal řízení. "Peter, v losech se sice nevyznám, ale podle statistiky už máme průměrnou dávku nebezpečí vyčerpanou a od teďka to bude výlet nedělní školy,“ přesvědčoval mě a otíral si brýle kapesníkem. "Co říkáš?" otočil se na mě s úsměvem ’pana profesora’.

Na jeho hlase však bylo patrné, že o svých slovech není nijak pevně přesvědčen, a že to je spíš jen povzbuzení.

"Aby to nebylo jako s tou časovanou bombou od pojišťováka,“ odpověděl jsem mu jen v duchu. Navenek jsem mávl rukou, zařadil jedničku a rozjel auto do tmy lesní cesty.

 

 

  DUCHOVÉ INDIÁNŮ

 

 "Tak a jsme tady," řekl Dave a protáhl se na sedadle. Lesní cesta končila na malém parkovišti. Vystoupili jsme a dýchla na nás vůně letního večera v hlubokých jehličnatých lesích.

"Pojď, Peter, podíváme se k jezeru,“ vybídl mě Dave. Tápali jsme potmě klikatou pěšinkou v borůvčí kamsi s kopce, kde mezi stromy probleskovala světlejší místa. Z borůvčí stékala rosa a odkudsi shora vál teplý vzdušný proud.

"Tak tohle je jezero Magnetawan," řekl Dave, když jsme došli na břeh, "jméno je indiánské, tak jako jména většiny jezer. Ale Indiáni už tu dávno nežijí."

Břehy měly neurčité obrysy a na jezerní hladině se odrážel tenounký srpek právě nového měsíce. Vše se ztrácelo v mlžné tmě, jen slabě prosvětlené měsíčními paprsky.

"Dave, škoda že to není u nás doma, za takové noci u lesních jezírek obvykle tančí rusalky, to jsou takové vodní víly. Mimochodem podstatně hezčí než studentky ve Waterloo," porovnával jsem krajové zvláštnosti.

"Slyšel jsi je někdy zpívat?“ zeptal se Dave samozřejmým tónem.

"Myslíš jako ty studentky?“ divil jsem se.

"Ale ne," povzdechl si Dave, "když budeme chvíli ticho, tak tady uslyšíš něco, co jsi ještě v Evropě nikdy neslyšel."

Usedli jsme na starý vyvrácený strom vyčnívající daleko nad vodu, ze kterého již vítr a déš  oloupaly všechnu kůru a slunce pak vysušilo a vybělilo holé dřevo. S kopců pomalu začal padat chlad, jen jezerní voda stále ještě dýchala teplem nashromážděným během letního odpoledne. Z černé vody vystupovaly řetízky bublinek a pomalu odplouvaly po klidné hladině.

Odkudsi z jezera, směrem, kde se daly tušit obrysy jakéhosi ostrůvku, se pojednou ozvalo srdceryvné plačtivé volání, neslo se tmou nad vodní hladinou a tříštilo se o skály na březích. Pak bylo opět ticho.

"Co to je, Dave?“ zeptal jsem se tichým hlasem.

"Poslouchej, budou si odpovídat,“ stejně tiše řekl Dave.

Znovu se ozvalo volání, připomínající tesklivý pokřik indiánského bojovníka, a melodicky stoupalo a klesalo, až zcela zaniklo. Tentokrát přicházelo odkudsi z otevřeného jezera, kde nemohlo být vůbec nic. Dave mlčel. Po chvíli se opět ozvalo volání od ostrůvku, tentokrát důraznější, zakončené suchým klepnutím. Nevymřeli, říkal jsem si, jsou na válečné stezce, a každou chvíli se mohou objevit, jsou tu stále, kradou se nám za zády a sledují nás…

Nemyslel jsem to vážně, ale do téhle noci se duchové hodili, prostě sem patřili. Byla to situace, jako když jde člověk podél opuštěného náhonu a je zvědav, za kterým zákrutem se objeví mlýn. Nebo jako když obchází starou hřbitovní zeď a čeká, kdy už narazí na vrata. Náhon bez mlýna stejně jako zeď bez vrat jistě nedávají smysl, protože nejsou úplné. Jestliže mlýn nenajdeme, lze ho však přece jen tušit v účelu, za kterým naši předkové budovali náhon. Podobně se nám vnutí představa vrat při pomyšlení, že babičky s konvemi vody na zalévání kamennou hřbitovní zeď patrně nepřelézají.

Proto v téhle tiché rezervaci dnes JSOU duchové indiánských lovců. Pro ’bledé tváře’ sice neexistují, ale pro nás tu jsou: jejich plížení se skrývá v pohybech korun stromů, jejich šepot se chvěje ve větru z vřesovišť, jejich stopy mizí na cestičkách zvěře a jejich pohledy jsou zaklety pod hladinou hlubokých tůní. ONI jsou tu všude okolo nás, bez nich by tu cosi chybělo. Tato krajina, jež je tak stará, že právem může nést jméno Věčná loviště, by bez nich nebyla úplná. Jsou však jen prchavými stíny, a tak si jich návštěvník nepovšimne, dokud se i jeho samého nezmocní ticho a samota, dokud sám nezpomalí tempo svého života na obrátky, kterými se odbývá střídání denních a nočních dob, tepla a zimy, hladu a hojnosti. Nebo dokud ho neupoutá kvílivý nářek nad jezerní hladinou, tak pravý a skutečný, že by přísahal: kdybych mohl přijít blíž, rozeznal bych samohlásky a dokonce i celé slabiky neznámé řeči.

"To je loon,“ zašeptal Dave. "Pojď, půjdeme už, je pozdě, a zítra nás čeká namáhavý den".

"A kdo je loon?“ otázal jsem se zvědavě. "Doufám, že to nezahráli nějací tví kamarádi".

"Ráno uvidíš, a budeš se divit,“ odpověděl Dave.

Toho večera jsme nestavěli stan a spát jsme šli do auta, tak jak stálo, trochu do kopce. Po dlouhé době jsem opět zakuklil hlavu do spacáku a představoval si, jak asi může vypadat loon, jak rozlehlé je jezero Magnetawan, a co nás čeká tam na druhé straně, až ho přepádlujeme.

  

 

PŘES JEZERA

 

 Ráno bylo tiché. V chomáčcích vřesu se třpytily kapky rosy na jemných sítích pavučin. Dave ještě spal. Vydal jsem se znovu k jezeru pěšinou v borůvčí. Jezero matně zářilo v prvních ranních paprscích. Bylo ve skutečnosti mnohem menší, než se zdálo večer – jeden z tisíců drobounkých drahokamů, zasazených v ontarijských lesích.

Když jsem se vrátil k autu, Dave už balil věci.

"Moc se mi ta kánoe nezdá, Peter," začal.

Vzpomněl jsem si, jak mě George varoval, že kánoe je zvrhák, a opatrně jsem zakýval kulatým kýlem. Pokrčil jsem rameny a podíval jsem se na Dava.

"Odhaduji, že pojedeme-li pět dní, deset hodin denně, s frekvencí čtyřicet záběrů za minutu, tak třetího dne kolem půl čtvrté odpoledne jdeme ke dnu," počítal Dave.

"V tom případě navrhuji vyklopit se hned a pak podle těch tvých zákonů řídkých jevů to bude podruhé nepravděpodobné," poznamenal jsem.

Dave nenamítal a neměnným tempem začal vykládat věci zpět z kánoe. Do prázdné kánoe jsme zaklekli a vyrazili jsme směrem k ostrůvku. Kánoe trhaně poskakovala, po chvíli však se umoudřila a klidnou hladinu jezera přece jen čeřily přímé vlny. Pocit, že na tomhle budeme celý týden balancovat, nebyl právě povzbuzující. Otočili jsme a vrátili jsme se ke břehu. Tam jsme s pocitem o trochu menší odpovědnosti věci opět naložili a odrazili jsme od břehu. Po několika tempech však Dave náhle odložil pádlo a obrátil se ke mně:

"Peter, mám dojem, že v té kalkulaci jsem něco zanedbal. Zvrhák je to od přírody, to je vidět na tvaru kýlu, ale teď to najednou sedí jako kachna. Dokážeš to vysvětlit?"

Vysvětlit jsem to dokázal, nikoli však podle zákonů statistiky, a tak jsem mlčel a soustředěně jsem zabíral pádlem. Ostrůvek se zvolna přibližoval. Uvědomoval jsem si totiž důsledky nově nabyté zázračné stability Georgeovy kánoe-zvrháku, a tiše jsem sčítal kilogramy váhy své krosny, která ležela v zádi na dně: stan, spoustu věcí, a hlavně ty brambory… Jestliže je třetího dne v poledne dojíme, kouzlo pomine a pak skutečně při čtyřiceti záběrech za minutu stačí jednou šplouchnout špatně.

"Kam vlastně jedeme?" zeptal jsem se po delší chvíli Dava.

"Vidíš támhle na protějším břehu na stromě tu žlutou značku?“ odpověděl Dave.

Chvíli jsem napínal zrak, až jsem objevil v dálce značku. Břeh se tam zdvíhal a pokračoval mírným kopcem.

Nedaleko před přídí se objevil na hladině pták, zaklapal zobákem a potopil se. Dave na něj ukázal prstem:

"Podívej, Peter, tohle je loon."

Pták se vynořil a nad hladinou se opět neslo naříkavé volání z minulého večera. Záhadný loon byl obyčejný kropenatý pták, trochu podobný kormoránu. České jméno je potáplice, jak jsem se později dozvěděl. Zatřepetal křídly, polkl rybičku a znovu se potopil. Nikdy bych nevěřil, kde se v jeho dlouhém špičatém zobáku bere takový pozoruhodný hlas.

Břeh se přiblížil a na žluté značce se již dal rozeznat nápis P 600. Ještě několik temp, pod přídí zachrastily oblázky, a vystoupili jsme na břeh, kde bylo podle stop patrné, že tudy se vytahují kánoe.

"Tak jdeme, Peter," začal Dave a natáhl se pro svou krosnu. Poneseme kánoi zvlášť, nebo napřed jen krosny?"

"Napřed krosny," odpověděl jsem a nasunul jsem se pod svou krosnu.

A šli jsme. Nejprve kamenitou lesní pěšinou do kopce. Pěšina se ztrácela kdesi mezi stromy. Počalo mi svítat, proč Dave doporučil vzít krosny.

"Žluté značky s písmenem P znamenají portáž, to je přenášení, a číslo udává vzdálenost v metrech. První je pouhých 600 metrů, to máš na rozcvičku," vysvětloval Dave.

Pomyslel jsem na kamarády vodáky, jak na Vltavě hodinu spekulují, zda poponést třicet metrů bagáž nebo sjet jez s plnou lodí, a pak také na všechny ty věci ve své krosně. Zejména brambory v ní s každým krokem těžkly.

"Nejdelší portáž nás čeká dva a půl kilometru, vybral jsem lehkou trasu. Šest kilometrů jsem zatím přenášel nejvíc," pokračoval Dave.

Dorazili jsme na břeh dalšího jezera, jmenovalo se Velké Pstruží, a složili jsme krosny do písku. Vrátili jsme se pro loď a ještě jednou následoval tentýž kopec s lodí. Na vrcholu kopce byl ve výšce mezi kmeny dvou stromů zasazen vodorovný trám. Na ten se dala na chvíli odložit kánoe, nesená na ramenou. Pak znovu s nákladem s kopce.

Slunce mezitím vystoupilo nad obzor a začalo hřát. Dave si otřel pot z čela a opatrně se ptal:

"Tahle rozcvička nás stála víc než hodinu. Vydržel bys to příště nést najednou?"

Mlčel jsem a sledoval jsem okopané špičky svých bot. Každý brambor v krosně už dostal své jméno jako Jumbo, Tlustá Berta a Bílý Trpaslík, zatímco u stanu jsem dosud váhal mezi Čingischánovou Jurtou a Cirkusem Humberto. Bylo mi čím dál tím zřejmější, že výlet po kanadských jezerech se přece jen liší od dovolené na Lužnici.

 Mířili jsme stále hlouběji do nitra pusté části rezervace Algonquin a kilometrů přibývalo. Některá jezera na sebe navazovala a ležela v téže úrovni, mezi jinými se přenášelo do kopce nebo s kopce, jiná byla spojená řekami. Ta řeka, jejíž tok jsme právě sledovali, se jmenovala Petawawa. Jméno je indiánské, i když jeho zvuk mi připomínal Vltavu nebo Otavu. Petawawa měla řadu peřejí, na horním toku zcela nesjízdných. Obtížnou překážkou byly i bobří hráze. Z vody tam čněla změ  větví a bylo těžké pod hladinou nahmatat bosou nohou dost silnou větev a udržet se na ní s plnou kánoí v ruce. Viděli jsme dalšího losa, který stál po krk ve vodě uprostřed mělké zátoky, potápěl hlavu pod vodu a pásl se na vodních rostlinách, a později i losici s mládětem.

U ohně, který jsme večer rozdělali před našimi stany, Dave vyprávěl, jak jim na jedné výpravě sežral medvěd hned první noc většinu zásob a zbytek zdemoloval.

"Peter, hlavně nesmíš nechat žádný zbytek od večeře ve stanu, nic, co by medvědům vonělo, jinak tu máš návštěvníka. Jejich drápy jsou jak stvořené na párání stanové látky a neřekl bych, že je to příjemné probuzení. Dnes už ale znám metodu, jak jim to ztížit."

Dave vstal a přinesl dlouhé lano. Na jeden konec lana přivázal krátký tlustý klacek, na druhý konec mou krosnu se zásobami. Roztočil klacek a přehodil ho přes silnou větev osamělého stromu.

"Tak, Peter, tím máme kladku, a tou teď zvedneme zásoby mimo dosah medvěda. Druhý konec lana se upevní. Tak chytrý, aby to sundal, zas medvěd není. Podívej, jak to jde snadno."

Dave se rozkročil a zabral za provaz. Začal rudnout námahou, zatímco krosna se neochotně zdvíhala ze země. Dave zabral, co mu síly stačily, větev praskla a Dave dopadl na krosnu, která mu sedla přesně do náruče. Chvíli tak zůstal, pak vstal, nasadil si brýle a vážným hlasem se ptal:

"Peter, tohle tu taháš přes všechny kořeny? Mám dojem, že dnes bude vydatná večeře z nejtěžších zásob."

 Nevěděl jsem, kolik brambor dokáže sníst člověk po dlouhém dni pádlování a přenášení, ale zásoby ten večer ubyla alespoň polovina.

"Tak ještě tyhle dvě," řekl Dave, "a do stanu se kutálíme."

"Už ani kousnout," odporoval jsem, a zatvrzele jsem hleděl na poslední exempláře ontarijské úrody, které se skvěly v kotlíku, "ráno to dorazíme."

"K snídani brambory?“ vytřeštil na mě oči Dave, a bylo vidět, že pevný řád kanadské kuchyně ctí i v divočině.

"Manitou se postará," odpověděl jsem ledabyle podle vzoru dědy od Huronského jezera, a bez dalšího vysvětlení jsem odešel opakovat Davovu proceduru s provazem a klackem. Zavěšená krosna svítila v září plamenů ohně jako modrý maják nad břehem jezera, zatímco z lesa se ozývalo šelestění, praskání, jemné vrzání a spousta dalších zvuků. Les byl živý, a kdesi daleko musel být i náš medvěd, sice dokonale přizpůsobený životu v divočině, zato však tak hloupý, že ho nenapadne překousnout provaz.

  

 

PŘEDPOVĚĎ

 

 V Americe nějak neumějí sbírat houby. Nikdy jsem se nedozvěděl proč, sami to nevědí, i když houby rostou všude na světě.

Toho rána jsem podlézal mlází na břehu Losího jezera a věřil jsem, že mě místní Manitou nenechá jen tak s promočenými koleny. Nasbíral jsem přitom celý ešus velkých malin, až jsem konečně narazil na úrodu holubinek. Byly docela obyčejné, každou jsem pro jistotu ochutnal, a vrátil jsem se vařit. Dave stále ještě spal. Holubinky jsem nejprve podusil ve vodě, aby změkly. Poté se začala nad jezerem šířit vůně pravé houbové smaženice, jejímž základem byly včerejší brambory.

Dave sebou začal ve stanu škubat a za chvíli vystrčil hlavu:

"Dobré jitro, Peter, to se snad nedá vydržet. Co jsi to ještě v té krosně vlekl za dobroty?"

Našel svou lžíci a vydal se zkoumat kotlík. Přitom však jeho pohled padl na několik vyhozených červivých holubinek. Dave se poškrábal ve vousech a znejistěl. Odebral se k jezeru a tam dlouho myl lžíci, která byla od předchozího dne docela čistá. Drobné vlnky postupovaly v kruhu po jezerní hladině, lámaly se o břehy, zase se odrážely a mizely v dálce na lesknoucím se zrcadle jezera, vroubeného hradbou vysokých cedrů. Dave šplouchal lžící ve vodě a myšlenkami byl jinde. Pak se narovnal, strčil lžíci do kapsy a vydal se zkoumat obsah krosny. Nakonec zase pozpátku zalezl do stanu, potom ještě vystrčil hlavu a oznámil:

"To bude tím kulatým dnem u kanoe, asi mi to stálé kolébání nějak působí na žaludek. Myslím, že zůstanu dnes na dietě a dám si ovesné vločky."

Začal ve stanu chrastit sáčkem s vločkami. Lákal jsem ho:

"Dave, nechceš si k těm vločkám zkusit kousek smažené houby? Umírá se po tom až za 48 hodin, a to už budeš doma v posteli, takže to máš v pohodlí."

"To by nevadilo, ale když se to hejbe vevnitř v těch houbách,“ stěžoval si Dave, a vystrčil opět utrápený obličej ze stanu. "Jen kdyby ty houby aspoň tak nevoněly, vločky jsou přece taky snídaně," pokračoval.

Nasadil jsem přesvědčovací taktiku:

"Podívej, Dave, jednak červi nežerou nic špatného, a tak jsou z dobrého materiálu, a navíc by nejspíš chcípli, kdyby to bylo jedovaté. Nehledě na to, že v těch bramborách jsou jen ty houby bez červů, protože zdravých zbylo dost. Tak co říkáš, dáš si jednou na lžíci?"

Dave vystrčil ze stanu ruku se lžící, pak se zase uchýlil do bezpečí spacáku a chvíli bylo ticho.

"Tak jsem z toho vybral ty brambory,“ hlásil po chvíli, "byly OK. Měl jsi pravdu, teoreticky se to dá i snídat."

Zase bylo dlouhou dobu ticho. Má porce zvolna vychládala, oheň doutnal a já jsem vyčkával.

"Tak co, Dave, už ti stydnou nohy?“ zkoušel jsem znovu situaci.

Dave rozepnul stan, natáhl si boty, nastavil ešus a poznamenal:

"Jak pozoruji, prvým příznakem otravy bývá zvýšená chuť k jídlu, v těžších případech doprovázená slintáním. Uznávám, že houby zvítězily. Dáme se do toho."

 Onoho srpnového rána byl jistě místní Manitou velmi spokojen, a tak nás na návštěvu do svých Věčných lovišť zatím nepozval. Jeho jedinou odměnou bylo nádherné počasí po všechny dny plavby. Pádlovali jsme dál pod horkým sluncem na obloze bez jediného mráčku, zatímco na březích se střídaly jehličnaté lesy s houštinami ve vlhkých zarostlých údolích podél řek.

 "Tak máme třetí den plavby, půl čtvrté odpoledne a pořád to jede rovně,“ poznamenal jsem. "Co říkáš, Dave, obhájíš vůbec tu doktorskou práci, když si stejně příroda dělá, co chce?"

"Dělá si, co chce, hlavně s námi," řekl Dave aniž se ohlédl, a pozorně sledoval říční zákruty. "Tolik to nežeň, slyšíš tu peřej?"

Řeka se rozevřela a objevil se nesjízdný skalní stupeň, po kterém voda klouzala do široké tůně, lemované rákosím a vyvrácenými stromy.

"Koupání a rybolov, plavba se přerušuje,“ oznámil jsem. Dave levou rukou mlčky nahmatal prut na dně lodi a přirazil ke břehu. Vydal se po skalnatém stupni do středu řeky, zatímco voda mu podrážela bosé nohy. Rozkročil se a začal dlouhými vrhy třpytkou metodicky pročesávat všechny kouty tůně.

Svlékl jsem šaty a vklouzl jsem z lodi do vody. Stál jsem po krk ve vodě, byla prohřátá a bylo vidět až na dno, kde byly v písku čáry od škeblí.

"Tak ryby tu jsou, aspoň čudly,“ hlásil jsem Davovi. "Ani se nebojí, plavou zatraceně blízko," pokračoval jsem a pozoroval jsem dál rybí hejna, která připlouvala u dna.

"Zatraceně šimrají,“ oznámil jsem po chvíli, když si menší rybky dodaly odvahy a začaly mi hubami  ťukat do kolen. U chodidel se už mezitím proháněly pěkné kusy. Měly lesklé šupiny a byly podobné tloušťům.

"Mám dojem, jakoby mě ozobávaly,“ pokračoval jsem v reportáži, "co jim na té mé kůži může chutnat?"

Byl jsem zvědav, co mi místní ryby svou němou rybí řečí chtějí sdělit, a čekal jsem, co bude dál.

Neměl jsem to dělat. Největší ryba si patrně všimla, že se koupu bez plavek a bleskurychle zaútočila právě na tu věc. Nevím, jak jsem to dokázal, ale vzápětí jsem se krčil na dně kánoe a opatrně jsem ohledával, kolik mi toho ještě zbylo. Nebylo to nejhorší, ale s koupáním byl prozatím konec.

"Tak Dave, neztrácej trpělivost a dál chytej,“ křičel jsem přes bort kánoe směrem, kde předtím stál Dave, "po třpytce jedou jako vzteklí. Ani nemusíš mít prut,“ dodal jsem poněkud tišeji.

Dave však stál za mnou, naklonil se do kánoe a přistrčil mi k obličeji velkou rybu. Lekl jsem se. Měla širokou hubu připomínající žábu, kolem ní spoustu vousů, malá očička, ocas jako úhoř, a hladkou, slizkou a měkoučkou kůži. Dvojice malých očiček si mě zlostně prohlížela.

"To je ’catfish’, oznámil Dave. To ti posílá Manitou jako přílohu k houbám, kdybychom se zítra ještě cukali. Krev je prudce jedovatá, kůže taky, ale když to dobře propečeš, chutná jako úhoř. Nebo to můžeme pustit, jestli máš strach."

Na chuť smažených úhořů jsem se pamatoval ještě z klukovských dob, a tak jsem neodolal. Jedovatou krev i s kůží zvolna odnášel říční proud a ryba se měnila v řízky.

"Víš co, Dave, vyfotografuji tě tvým fotoaparátem, jak jsi tam stál rozkročený, stoupni si do proudu ještě jednou,“ navrhl jsem.

Dave zaujal pozici ve středu řeky a já jsem zmáčkl spoušť .

"A teď zas já tebe tvým, kde máš foťák?“ nabízel se na oplátku Dave. "Ať ukážeš doma rodině, jaký jsi byl zálesák,“ dodal se smíchem, a pozoroval mě, jak si opatrně natahuji trenýrky.

Podal jsem Davovi kapesní fotoaparát a zaujal jsem v kánoi ukázkovou pozici s právě zabírajícím pádlem. Dave si vzal fotoaparát a vydal se s ním po stupni opět na své původní místo ve středu řeky, odkud chtěl přes cákající vodní tříšť udělat působivý snímek.

"Ať mi to neutopíš,“ zavolal jsem na Dava.

Dave zvedl ruku s fotoaparátem nad hlavu a vtom mu podklouzla levá noha. Sjel po hladkém stupni, s rukou stále nad hlavou, zajel do tůně pod stupněm a zůstal tam zakleslý mezi velkými balvany na dně v podivně zkroucené pozici. Odhodil jsem pádlo na dno kánoe, vyskočil jsem a oběhl jsem po břehu stupeň. Prodíral jsem se křovím a později plaval tůní k Davovi. Jeho ruka stále ještě svírala nad hlavou můj fotoaparát, zatímco jeho vousatá hlava trčela z pěnící vody a s trpkým úsměvem mi oznamovala:

"Tak Peter, ten foťák si prosím tě vezmi, ale snímek už si domů nepřivezeš. Mám dojem, že něco není OK. Pokusím se teď dostat nohu z těch kamenů,“ říkal skrz zuby a stále udržoval na tváři zkřivený úsměv.

Noha ven nešla. Uložil jsem fotoaparát do kánoe, doplaval zpět k Davovi a začal jsem se potápět. Postupně se nám podařilo jedním z balvanů trochu pohnout a Dave se mohl pootočit. Zachytil se rukama o stupeň a vytáhl se na jeho spodní okraj, kde zůstal sedět v mělké prohlubni. Voda mu stříkala přes záda. Dave si držel kotník oběma rukama a pokoušel se ho rozhýbat. Po chvíli řekl:

"Hej, Peter, všecko OK až na kotník. Podívej se na hodinky, kolik je."

"Patnáct padesát čtyři,“ odpověděl jsem. "Měl jsi ten foťák raději utopit, kotník bude teď problém".

Dave už se zase usmíval jako dřív. "Plavat s tím půjde. Pádlovat taky. Jde jen o přenášení. Čeká nás šest kousků. Škoda, kdybych to byl odhadl o 24 minut později, dal jsem větší pozor. Vidíš, jak je statistika nepřesná." Zakončil přemítání, sesunul se do tůně a plaval na břeh.

Myslím, že jsme tehdy oba sami nevěděli, kde jsou hranice humoru a smutné skutečnosti, opravdové statistiky a souhry náhod. Ani jsme to vědět nechtěli. Hráli jsme jakousi hru s podivnými pravidly a tato pravidla jsme přesně dodržovali a nahrávali si.

Duchové indiánských bojovníků v algonquinských lovištích dodnes vyprávějí u neviditelných ohňů, z nichž jen tu a tam zavane slabý pach dýmu v temné noci, jak viděli dvě postavičky lézt po skalnaté stezce přes kopec mezi jezery, jednu shrbenou pod červenou kánoí s kulatým kýlem a za ním druhou kulhající a vlekoucí bagáž. Bylo to zlé. Kotník se zvětšoval a bota se už nedala zavázat. Dave by s kánoí neudržel rovnováhu a tak se alespoň pokoušel nosit zavazadla, i když už nemohl. Zůstal v půlce kopce, dolů to bylo horší než nahoru. Vzal jsem mu krosnu, ale Dave byl nešťastný:

"Peter, prosím, nech mě to nést. Musím to donést."

"Stejně se ti to stalo jen kvůli mému foťáku, namítal jsem. Vezmu to kus."

Dave se zakymácel a usedl. Vzal jsem krosnu a nesl jí s kopce.

Ještě jsem za sebou slyšel Davovo slabé "…prosím."

Vrátil jsem se pro další krosnu a Dave za mnou klopýtal s kopce. Už nic neříkal, jen jeho úsměv zmizel. Bylo mu hanba, že nemůže nést ani svou krosnu a mě to mrzelo. Mlčeli jsme oba.

 Ráno už se kotník do boty nevešel. Dave sám však vypadal lépe, spánek ho osvěžil. Míchal v ešusu vločky a uvažoval:

"Viděl jsem v noci ze stanu na protějším břehu jezera oheň. Musíme se dostat k lidem. Pádlovat stále ještě mohu."

Naložili jsme věci a vydali jsme se k protějšímu břehu. Zdálky byly slyšet rány sekerou. Po chvíli hledání na břehu se ukázalo, že je to ranger a dva další lidé. Vysvětlil jsem naši situaci. Ranger sešel k vodě, prohlédl Davův kotník a řekl:

"Máte neuvěřitelné štěstí, tady narazíte spíš na medvěda než na mě. Když pojedete ještě o jednu zátoku dál, je tam zrušený příjezd, trochu se to tam propadá, ale můj terénní vůz tam projede. Vozilo se tam dřevo, ale na mapě to není. Čekám tam za dvě hodiny."

Pádlovali jsme poslední metry po jezeře a já jsem se loučil s Algonquinskou rezervací. Vzpomněl jsem si také na Davův šek na dvacet dolarů a byl jsem rád, že se teď mohu rangerovi podívat do očí. Dave mě vytrhl z přemýšlení:

"Takže už je všechno OK. Byl to, Peter, nakonec pěkný výlet."

"A doktorskou práci o bouřkách obhájíš, protože statistika funguje, tolik smůly najednou by už bylo moc,“ poznamenal jsem.

"A co dělám zítra celý den?“ zeptal se Dave.

"Ležíš pěkně natažený v posteli,“ odpověděl jsem.

"Jenže ne po houbách".

"Tak na shledanou zase někde na jezeře,“ řekl jsem, natáhl jsem se přes loď a podal jsem Davovi ruku.

"Na shledanou,“ řekl Dave, potřásl mi rukou, uchopil pádlo a začal zase zabírat. Břeh se přibližoval.

Stáli tam skryti za stromy duchové indiánských bojovníků, aby si nás naposledy prohlédli. Jistě se tvářili vážně a důstojně, i když si nejsem jist: měl jsem tehdy dojem, že vítr k nám zavál ozvěnu tichého smíchu.

 

 

  PRŠÍ

 

 Právě přišly "humid days,“ vlhké dny, to se tu občas děje. Člověk ráno vyběhne jen tak v trenýrkách udělat kolečko okolo místního rybníčku a říká si: "Co je to za pořádek, ráno by mi mělo být aspoň trochu zima, tohle je přílišné pohodlí." Pak se opečou čtyři toasty a právě při pojídání toho třetího začne plesk-plesk-plesk venku kapat a chvíli si prší. Dojedí se toasty, do batohu s nadpisem ’U of W’ se nahází několik ’snacků’, tak se tu říká svačině, vystrčí se prst z okna a už zas neprší. Cestou na univerzitu to je s kopce, ale pot z těla stéká, ačkoli námaha to není žádná. Mívám dojem, že všechny hospodyňky z celého Waterloo posedla touha právě teď zahájit velké prádlo a vyvařují a vyvařují, jako maminka vyvařovala plenky sestřičce, když jsem byl malý, a když se o to ještě nepostarala automatická pračka.

A to jsou ’humid days’, vlhké dny. V pracovně je klimatizace, která se svědomitě stará i o vlhkost vzduchu, takže se jen dívám z okna, jak se zrcadlí auta na asfaltu silnice a jak studenti jezdí s parapletem v levé ruce na kole, protože to už zas pro změnu prší. Na práci je to vlastně skvělé počasí, jen kdyby se nechtělo tak ….

….aha, spát. A dát si právě teď pivo, to už je definitivní konec vědecké kariéry, totální pokles IQ – nejlepší je projet se na chvíli na kole, klidně i bez paraplete, protože je teplo.

 K večeru se nebe zatáhlo a zfialovělo. Bylo vidět, že to počasí myslí opravdu vážně. Zrovna jsem vlekl v ruce monitor k počítači po University Avenue z obchodu do své pracovny. Monitor jsem koupil sice použitý, ale přece jen je to věc, se kterou není radno jezdit na kole a držet v levé ruce. Patrick mě varoval, že když dopadne obrazovka na chodník na plocho, tak to přece jen nepříjemně bouchne a ruka, která monitor držela, nemusí být k nalezení. A škod tu už nadělalo dost tornádo.

Dusno bylo jako v parní lázni a zrovna začaly dopadat první kapky očekávané průtrže mračen. Krásně voněly v prachu na chodníku, rád bych věděl, kde se ta vůně bere. S monitorem to vypadalo špatně, sice nebouchne, ale bude v něm pěkný rybníček. Nevím, jak si v takové situaci poradí skaut, i když je ’Vždy připraven’, protože s monitorem v ruce se opravdu běžet nedá, ale vím už, jak se poradí skautovi: V tu chvíli vedle mě zaskřípěly brzdy, zastavil těžký městský autobus, a otevřely se přední dveře.

"Hey, Peter, kam vlečeš to závaží? Co říkáš, kdybys s tím kousek popojel? Počítám, že ti to bude stačit k univerzitě, takže žádný problém. Tak honem, lez dovnitř, ať nebrzdíme dopravu. Zrovna teď končím a mám tu rachotinu prázdnou, tak tě svezu zadarmo".

Přidržoval jsem se tyče, druhou rukou jsem svíral monitor, a autobus vesele poskakoval k univerzitě. Děsivá vzdálenost v lijáku se potěšitelně zmenšovala. Marně jsem pátral v paměti, odkud mě ten člověk může znát. Měl plešatou, lesknoucí se hlavu, ze které stékaly krůpěje potu, a na tváři stále veselý výraz.

"Aha, nemůžeš si vzpomenout, kde jsi mě viděl, ale Kevina znáš určitě dobře, nemýlím-li se."

To se tedy nemýlí, Kevin je největší číslo celého 5. Waterlooského oddílu a takhle bude tedy vypadat, až mu bude čtyřicet, protože tohle musí být přece jeho tatínek, podoba je nápadná. Až na ty vlasy…

"Taky jsem býval u skautů, a nakonec mě vedoucí vyhodil, už to nemohl vydržet, ale lidem pomáhám dodnes. Ale Kevin, to je něco jiného. Včera mi ukazoval, kolik už má odznaků. Tak, a jsme tady, neklepni s tím, až budeš utíkat tím deštěm, a pozdravuj Briana".

Utíkal jsem do pracovny. Briana asi od něj pozdravovat nebudu, protože právě v pondělí udělal Brian Kevinovi soukromé kázání v zamčené klubovně, že je to naposledy "and that stuff,“ a Kevin se jistě doma nepochlubil. Ale jestliže jablko nepadne daleko od stromu, může jednou třeba svézt mého syna. Už tuším, co zase jeho jakožto ono jablko jednou asi čeká.

 

 

  TORNÁDO

 

 Minulý pátek se konala závěrečná skautská slavnost, kterou se končí školní rok. Ještě bude o prázdninách celokanadské jamboree, ale tam pojede málokdo, protože je to nesmyslně drahé. Navíc tam bude stanovat několik tisíc skautů, takže si nikdo nesmí ani zapálit oheň – butan zvítězil nad přírodou. To je neštěstí příliš velkých podniků, kde se táboření ztratí v záplavě organizace.

Ale ta závěrečná letošní slavnost byla docela pěkná. Pozvali na ni maminky a tatínky, vždycky mě zarazí, že už jsou v mém věku, a všechny sourozence, byla jich pěkná hromádka. Scouter Ken odložil své manažerské sako s vestou a kravatou a v zástěře pekl hamburgery na dřevěném uhlí. Vonělo to skoro tak lákavě jako u párkařů v pražské ZOO. Všechny maminky se přišly pochlubit svým receptem na koláč po babičce, reprezentovaným významným počtem vzorků. Kanaďanky sice moc vařit neumějí, ale tady si daly záležet.

Brian stihl tak tak jeden hamburger, protože pilně zaměstnával hrami všechny mladší sourozence, kteří přešplouchávali lžičkou jeden kbelík do druhého, obíhali dokola "and that stuff".

Na co se všichni těšili, byla malá ceremonie s udělováním odznaků přítomnému skautstvu. Každý věděl, že zásluhy byly sice nevelké, ale hromadění odznaků je skautská vášeň, a tak byly udělovány pomalu za cokoli. Nakonec se Brian se svým pojišťováckým darem veřejného projevu se mnou slavnostně rozloučil. Vyjmenoval všechny mé (rovněž nečetné) zásluhy a jmenoval mě čestným členem 5. oddílu Waterloo, pravděpodobně asi na doživotí. Bylo však vidět, že to myslí dobře, a maminky dojetím slzely. Řekl bych, že to uhrál skoro tak perfektně jako životní pojistku s bonifikací. Pak mi slavnostně daroval tablo s vůbec nejvzácnějšími skautskými odznaky. Tím jsem ovšem sklidil u kluků veliký respekt, protože takové odznaky nevlastnil nikdo.

Po slavnosti se na mě vrhlo veškeré skautstvo a chtělo adresu, a zejména vyměňovat součásti stejnokroje. Nikdy mě nenapadlo, že pionýrské odznaky tu mohou být taková deviza.

"Adresy rozdám v Praze," sliboval jsem, "myslíte si, že alespoň jeden z vás vydrží psát?"

"Peter, letí sem tornádo,“ přerušil mě Jeff, který se právě přihnal s walkmanem na uších. "Má tu být za hodinu, a oni hlásí, že má hroznou sílu,“ pokračoval, a pak zas poslouchal ze sluchátek. Skauti mě opět oblehli a pokračovala výměna klukovských pokladů.

Jeff měl pravdu. Uvědomil jsem si to, až když jsem jel se zaskleným tablem s odznaky na kole domů. Tablo jsem držel pod paží a řídil jsem druhou rukou. Vtom se přihnal strašný vítr, že jsem musel slézt s kola a prodírat se domů pěšky.

Dozvěděl jsem se, že to byl jen větříček v porovnání s tím, co tornádo udělalo v postižených oblastech. Sledovalo dálnici z Orangeville do Barrie jako vysavač, a cestou nasávalo auta do smrtícího trychtýře a zas je pouštělo na střechu. Od Waterloo je to kousek, a tak tu lidem volali známí, jestli jsou v pořádku, a byli pak rádi. Baráčky v Barrie ve stylu Divokého západu byly jak rozšlapané krabičky od sirek a všude okolo spousta lidiček bez přístřeší. Byly i oběti na životech, hlavně děti.

 Největší škody nadělalo tornádo v údolí na horním toku Grand River. O dva dny později Brian, tentokrát nikoli jako skaut, nýbrž ve své řádné funkci jako manažer pojišťovny, tam vykonal několik výletů – tentokrát služebních cest do míst, kam kdysi chodil tábořit. Vyprávěl, jak na jedné farmě podtlak, který vzniká v ohnisku větrného víru, vysál ze sklepa všechny loňské brambory a rovnoměrně je rozmetal po celém farmářově poli, vlastně jen zaorat a počkat do podzimu. Ale farmář z toho asi moc rozradostněn nebyl, protože uprostřed toho pole mu tornádo ještě ’zasadilo’ vikýř s kusem střechy.

Lidé jsou tu neuvěřitelně obětaví, všechny rozhlasové stanice zahájily kampaň "Přispějte na postižené oblasti" a závodily, která získá víc dolarů. Pochopitelně to přispívá i k její pověsti. Lidé dávali, kolik kdo měl, někdo spoustu peněz, jiný poukázal šekem deset dolarů – i když teď zrovna nemá, že je mu ale těch lidí líto a že na ně myslí.

A Brian s kalkulačkou chodil po farmách a sčítal poražené ploty, krávu se zlomenou nohou, úplně placaté jízdní kolo, vršek komína v pračce, protože propadl až dolů do prádelny, a stránky fasciklu se postupně plnily lidským neštěstím. Brian přesto každému vysvětlil, jak je to dobře, že se nechal pojistit, a co teprve chudák soused, který na tornáda nikdy nevěřil a pojistit se nedal. A lidé byli hned veselejší. Kromě toho souseda, ale tak už to chodí.

 Dnes ale jakoby počasí prosilo za odpuštění. Nad Grand River zapadalo skutečně zlaté slunce a břehy se skvěly ve zbrusu nové letošní zeleni. Dokonce i ten, kdo si vyzkoušel, jaký je to hnusný plevel, musí přiznat, že z dálky je to zelená nádhera. Řeka si tekla a po ní zase jely kánoe a vodáci volali "Ahoj" a "Kde je tu pivo,“ úplně jako u nás doma, a jinak ticho, jen ryby se plácaly na hladině. Tam, kde se plácaly nejvíc, v jedné už pořádně zarostlé zátoce, se vynořil z vody vousatý čumák. Sláva, všechny vydry to v zimě neodnesly, v Grand River bylo vody dost. Vydra se hned potopila a vynořila se až těsně u druhého břehu a pak už vůbec ne, asi tam někde bydlí.

 

 

  DÁREK

 

 Studenti se už rozjeli do svých domovů na kratičké prázdniny, a pak hned studovat nebo si vydělávat na další trimestr. Loučení bylo typické: na poslední přednášku přivlekli obrovskou krabici.

"Profesore, to je dárek od nás,“ promluvil Chris, který na všech přednáškách míval všetečné dotazy, "konečně jsme zvládli to vaše abstraktní myšlení,“ dodal a zašklebil se.

Na dně krabice se skvěl obrovský brambor, zřejmě šampión zdejšího farmářského trhu. Pochopil jsem. Brambory a krabice už v myslích studentů zůstanou, a snad jim trochu pomohou při řešení problémů počítačové vědy, které na ně v dalším studiu čekají. Chris však ještě něco skrýval za zády:

"A tady ještě je společný dort, abyste si nemyslel, že jsme vás doběhli něčím abstraktním,“ dodal a podal mi veliký dort.

Jedli jsme všichni dort, povídali si o závěrečné písemce a také o pražské technice, kde se neplatí školné a může se dvakrát rupnout, a posluchárna Ponorka byla v tu chvíli docela lidská.

  Můj pobyt se končí, a také deník o Kanadě, jak jsem ji viděl. Z té staré Kanady, tak jak jsem si ji představoval z klukovských knížek, jsem zahlédl již jen malé zlomky.

Jedna vzpomínka se mi bude stále vracet: Jednou se Brian objevil s promítačkou a dvěma cívkami amatérského filmu. Byl to dokumentární snímek o tom, jak starý Indián kmene Cree stavěl kánoe. Celý trup vyrobil z jediného kusu kůry, sloupnuté ze stoleté břízy, kterou trpělivě hledal v neprostupném lese. Než břízu porazil, chodil dlouho okolo ní a tiše s ní rozmlouval. Práce mu šla od ruky, jako kdyby si jen hrál. Sešíval kůru smrkovými kořínky a vkládal do ní žebra, která naštípal z cedrového dřeva. Když všechno provázal a začistil, vyškrábal do kůry obrázky zvířat, která chtěl ulovit. Smál se při tom na svojí squaw, která mu mezi tím vařila materiál na izolaci.

Až se vás někdo jednou zeptá, v čem je tajemství pravé indiánské kánoe, tak mu s úsměvem znalce odpovězte, že je to přece psí sádlo. Opravdu, to se vaří se smrkovou smůlou a pak se cedí přes hadr, a ta kánoe se s ním impregnuje.

Když byla kánoe hotová, bylo to mistrovské dílo. Byla lehoučká a bez jediného hřebíčku, staticky i dynamicky vyvážená, a nesla se po vodě jako labuť. Jen pádlo bylo dost úzké a na konci kulaté. Připadalo mi, že naše pádla lépe sedí v ruce. Také jsem Indiánovi nemohl odpustit, že držel pádlo skrčenou rukou.

Starého Indiána to však nijak nerušilo. Téměř neslyšně zabíral vyschlými pažemi, cucal fajfku a hleděl k dalekému obzoru velkého Huronu. Kánoe se pomaloučku zmenšovala a zbyla z ní jen trojúhelníková brázda, která se zvolna rozplývala.