Nová setkání

New Delhi, 18. května 1972

Začínám cestovat a pohybovat se kolem beze strachu a cítím se dobře. Nedávno, když jsem čekala na vlak, jsem si rozložila šátek na zemi, jako to dělají Indové, a v míru usedla, využívajíc čekání k pozorování života a sama sebe. Vlaky jsou jakási místa setkání, veselá, důvěrně známá, všichni hovoří a všechni si vyprávějí. Vůči mně jsou zvědaví, ptají se mne, odkud přicházím, co hledám, jak je to možné, že jsem přišla do Indie. Obdivují se mi, že jsem vzdala západní život, zemi blahobytu, kde je štěstí a materialismus, abych přišla sem a sdílela s nimi jejich chudobu. Ptají se mně, jestli hledám klid duše. Zvou mne do svých domů, nabízejí mi jídlo, začínám pociťovat tu jejich nádhernou pohostinnost a mnoho lidského tepla. Oči těchto lidí jsou teplé a plné lásky.

21. května 1972

Už několik dnů jsem v Delhi. Město mne trochu rozčiluje. V hotelu Crown, ve starém městě potkávám znovu přátele, Piera, Claudia, Šantiho a některé nové, kteří právě přijeli z Itálie. Hotel je starý a špinavý, velký, tříposchoďový, terasy jsou na konci starého Delhi. Křižovatku sdílí velká moslimská mešita spolu s hindským chrámem. Vypadá to jako tržiště civilizací: Indie, Arábie, západu, Číny a Tibetu, vše nedaleko odtud. Uličky jsou jako mraveniště lidí, kteří se tam neustále hemží, mezi rikšami, kravami, koňmi a drožkami. Auta vidět nejsou. Krávy jsou posvátné a velmi respektované - všechna doprava se zastaví, když stojí uprostřed ulice.

Evropané mají své stanoviště na terase a žijí v malých, horkých pokojích, kde je neustále zapnutý ventilátor. Stejně jako v Bombayi se tu žije z čaje, kouří se hašiš, pijí se ovocné šťávy, jedí se sladkosti a zapíjejí se mlékem. Často se sprchujeme, abychom vydrželi to horko. Cítím se dobře uprostřed tohoto magického hledání, přes všechnu špínu a nepořádek. Lidé jsou všichni jako já hledající něco pravého, opravdového, připraveni na jakékoli dobrodružství, riziko, utrpení, na prokletí, jen aby našli cestu. Mnozí se nechali okouzlit nějakým indickým nebo tibetským Mistrem. Já hovořím o Babadžím, ukazuji fotky. Šanti mne bere jako vždy do náruče a říká, že mne Babadží přitahuje jen proto, že je tak mladý a hezký. Navrhuje mi, abych s ním navštívila jeho Mistra, Dr. Koshika: je to normální muž, vysvětluje mi, se ženou a rodinou, ale je velmi moudrý a osvícený. Je příznivcem Krišnamurtiho a není příliš nakloněn uctívání gurua, všem těm rituálům a mantrám. Rozhoduji se, že půjdu.

23. května 1972

Šanti se mnou dále polemizuje. Ptá se mne, co mne vlastně ten Babadží učí? Mám potíže mu na to odpovědět. Říkám, že se zpívá mantra, ráno se brzo vstává, pak mu vypravuji jednu epizodu, která se ve Vrindávanu přihodila. Bylo to jednoho pozdního rána, chrám se vyprázdnil, Babadží mě najednou zavolal k sobě. Být s ním sama, to mne hned znervóznilo. Řekl, abych se posadila a on zůstal tiše sedět. Vnímala jsem, jak se má mysl dala do zběsilého trysku, nebylo možné to zastavit. Babadží řekl, abych opakovala mantru OM NAMAH ŠIVAJA. Pokoušela jsem se, ale i to se mi zdálo strašně nesnadné, nepřirozené. Pak najednou, na několik zlomků vteřiny, zůstala má mysl v klidu a já jsem odkryla v sobě dosud neznámé ticho. Babadží mě obdaroval velkým, širokým úsměvem a vstal. Od tohoto okamžiku jsem myslela na to ticho a pochopila jeho poučení, které mi udělil. Když jsem Šanti vyprávěla tuto historku o mlčení a o tichu, zpozorovala jsem, že je dojat: vskutku, řekl, právě tohle se učíme od všech mistrů.

Sonopat, 24. května 1972

S Šantim a s čilou skupinou přátel jsme v Sonopatu u Dr. Koshika. Lékař je milý muž, má krásný buddhovský úsměv, lehce ironický, vnitřně spokojený. Jeho dům a jeho rodina je velmi prostá a neobyčejně pohostinná. Jako všude v Indii: pro hosty je vždycky místo, úplně jedno kolik hostů přijde, jídla je vždy nadbytek.

Sedí se s ním se převážně v meditaci, hovoří se o nejrůznějších věcech, ale pokojně a klidně. Doktor se o mne zajímá kvůli mé indické misi, představuje mne svým sousedům. V jeho blízkosti cítím veliký mír. Ukazuji fotografie Babadžího a vyprávím jim o životě v chrámu. Od Šantiho vím, že na tyto metody příliš nevěří, ale cítím, že je respektuje. Mluví o duchovních zkušenostech ve svém životě, vypráví nám, jak dospěl k určité formě vědomí tak, že pozoroval svou mysl a hledal své já, s otevřenýma očima, při plném, jasném vědomí. Po chvilce si začínám uvědomovat, že se usmívám stejně jemně jako on. Cítím se zahalená do této míruplné energie.

26. května 1972

Jsem zpět v Delhi, tentokrát, abych s Pierem a Claudiem odcestovala do Rišikéše a pak navštívila jednoho velkého tibetského lámu. Cítím, že je pro mne dobré poznat jiné mistry, rozdílná učení, abych mohla Babadžího ocenit odpovídajícím srovnávacím měřítkem.

Rišikéš, 27. května 1972

Naše skupina dojela do Rišikéše. Rosa a já jsme spaly v náručí ve vlaku na společné dřevěné lavici. Rišikéš je krásná, zelená, je položena na oblázkových březích Gangy. Jsme v malém ašramu svámího Prakaš Bharti, uprostřed mangového háje. Naše přítomnost je povzbuzující a vaříme obrovské jídlo z rýže a rajčat pro Indy, které tím velmi potěšíme.

Svámi má velké, klidné oči, hnědé, teple srdečné. Hraje s námi hru "kdo se dokáže déle dívat druhému do očí, aniž by cukl víčky". Jeho oči jsou jako voda v klidném jezeře. Onehdy přišel jeden postarší sádhu, s dlouhým zauzleným vlasem, velký a hnědý a chodil pomalu v dřevěných sandálech. Svámí nám vysvětluje, že byl rok ve stavu samádhi, byl celou tu dobu zavřený v jeskyni, aby meditoval, bez jídla, dokonce zadržel i dech a tep srdce. Je to možné?

Rosa provádí v zahradě zcela nahá perfektní jógové představení. Svámí nad tím žbrblá, ale ten druhý sádhu je zcela lhostejný. Jsou přátelští, stále nám nabízejí něco k jídlu a čaj, občas si taky trochu zakouří jednu točenou.

Neustále se sprchujeme pod mangovníky, abychom vzdorovali horku a ráno jdeme k řece. Zde je Ganga nádherná, pláž široká a bílá, voda je čistá. Svámí mi dal kolem krku růženec z rudrakši a řekl, že je mým učitelem. Ale já cítím, že on to není. Ještě si nejsem zcela jistá, je-li to Babadží, ale myslím na něho neustále a hledím pořád na jeho fotku. Ve vyzařování a zjevu Babadžího je cosi, co už nenazývám krásou, ale raději čistotou, kterou nikdo jiný nemá. Je to energie, které jsem si vědoma, energie andělské bytosti.