Miláno, 5. března 1972
Dnes odcestuji do Indie a jsem opravdu rozrušená. Rozhodla jsem se k tomu náhle, když jsem se dozvěděla, že tam vyrážejí Claudio a Piero, a že i Gianni tam chce jet, aby nakoupil látky.
Před několika dny jsme večer spolu seděli v mém pokoji v komuně: Angelo, Tiziana, Serena, Gianni, Zizi a Marco. Hudba, velká postel a uprostřed žlutá celtovina. Angelo začal s prvými pohyby, aby na mě eroticky zapůsobil. Náhle jsem považovala za podivné, asistovat mu při tom starém teatrálním předvádění, už tolikrát opakovaném, jako úzká a slepá ulička, jako jedno ze známých tmavých večerních zákoutí Brery, která nakonec omrzí a nudí. To není pravé, to není ta opravdová láska. Pokus získat náklonnost opakovaným fyzickým dotekem za účasti přátel je patetický a únavný. Ani to nekonečné kouření "trávy" nevede mé myšlenky nikam, spíš je to zamlžuje. Nebyla jsem v míru. Přála jsem si mít místo, kde bych mohla být sama, učit se, uzavřít se, abych mohla jít do sebe. I moje práce s dětmi se mi v takové situaci nemůže dařit, jsem zmatená, příliš neklidná, vůbec ne zralá pro takové zaměstnání.
V očích Piera je zvláštní světýlko a já cítím, že ho musím následovat. Piero a Claudio mi onehdy ukázali fotky z Nepálu a také obrázky tibetského Mistra. Mají magickou a mystickou dimenzi, starobylé "už jsem tu jednou byla". A tak jsem včera odešla z domu přespat s Giannim v podkrovní světničce, abych získala odstup a mohla se rozhodnout. Spali jsme v náručí jako dvě nevinné děti a druhého dne jsem si šla koupit letenku, poslední místo, které ještě zbylo. Dnes pojedeme vlakem do Londýna a odtamtud už poletíme přímo do Indie.
Pomoc! Kdo ví, co se mnou bude, mohlo by se myslet, že jsem se zbláznila. Uprostřed roku nechám být práci, milostný románek s Angelem, komunu a všechny přátele. Mám málo peněz a žádnou letenku zpět. Ale cítím, že právě tak musím odjet, bez zavazadla, osvobozená ode všeho. Mám jen svou velikou slaměnou tašku a afghánské šaty, které mi daroval Gianni.
"Bosý v Indii", tak zněl nadpis knihy, kterou jsem dostala od Gian Paola. Cítím, že se musím vrhnout do tohoto dobrodružství za všech okolností, cítím, že musím sebrat odvahu a vydat se na cestu, i když mně to děsí. Doufám, že najdu na druhém břehu řeky, kterou musím přeplout, odpověď na smysl života. A proč žít jinak? Bez pravdy? Nic už nemá smysl.
Mám pocit, že mne volá nějaký hlas z hloubky a že má obrovskou magickou sílu. Tato cesta započala už před několika měsíci, při první zkušenosti s LSD ve Formenteře. Nebo snad ještě v jemnější podobě při loňské cestě s Giullianem do Maroka, když jsme seděli na pláži a hráli si s perlami a sledovali racky nad mořem.
Jejich let mi připomínal zapomenutou a neznámou svobodu. I teď zažívám stejný pocit, pocit překvapení, nekonečné svobody, odvahy ke skoku do prázdna a tajemna, abych to vše prozkoumala, vymezila a rozpustila.
V posledním létě ve Formenteře při tom zážitku s LSD jsem měla náhle vizi mnoha minulých životů a zážitek jediného, univerzální vědomí. Viděla jsem veliké světlo v sedmi dokonalých barvách a viděla jsem, jak moje duše opouští mé tělo, noří se do prostoru a odtamtud jsem viděla proud mnoha životů, které jsem již prožila, až jsem došla poznání, že už jsem byla skoro vším. Nějaký hlas mne nesrozumitelně volal, abych vše zanechala a rozjela se do Indie, za novým dobrodružstvím vědomí. Cesta tedy vlastně začala už tam a pokračuje v těchto týdnech v Miláně. Vnitřní cesta hledání pravé odpovědi. Hledání Mistra.