Buddhismus a citový život

Otázka:
Jak říkají buddhisté, cílem je dosáhnout osvobození, nirvány. Otázkou ovšem je, jak hluboko do člověka to osvobození zasahuje, hlavně na začátku, kdy často nalézáme svobodu pouze v myšlení, intelektem, a teprve později pokračujeme hlouběji. Co je zde vaší zkušeností?

Jayasaro: Tradiční struktura buddhistické stezky, jak se obvykle vysvětluje, se poněkud liší pro mnichy a laiky. Kdo nežije v klášteře, u toho jde za prvé o osvobození od vnějších pout, jako je chtivost a nenasytnost, a to pěstováním štědrosti. Za druhé je to osvobození od touhy ubližovat, a to jak jednáním, tak i řečí. To znamená morálním životem se zbavit následného pocitu viny, strachu a úzkosti. Konečně je to osvobození vyššími druhy duchovního snažení, zejména meditací a nezaujatým pozorováním.

V buddhismu pak mluvíme o dvou hlavních cílech meditace: Prvním cílem je uklidnění a utišení mysli, což vede k dočasnému osvobození od smyslových žádostí, odporu, tuposti, nudy, vzrušenosti a pochybovačnosti. To dává mysli dostatečnou stabilitu a pocit spokojenosti, nutné k dosažení druhého cíle - aby se prohlédnutím vykořenily hlubší a méně patrné závislosti, které už leží mimo oblast našeho myšlení.

Mluvíme tedy o zastavení a dívání se: Za prvé, zastavit proces myšlení a za druhé pak nechat utišenou mysl, aby se podívala na podstatu naší existence s cílem vykořenit všechny závislosti a uskutečnit opravdové osvobození.
Otázka:
Když nám tedy podaří vzdát se všeho svého, může nás přemoci jakási závrať, kdy se nemáme na co spolehnout, o co se opřít, a to zvláště tehdy, když to naše vzdání bylo jenom na úrovni pouhých myšlenek. Jak dosáhneme později jakési hlubší, vnitřní, řekněme emoční stability?

Jayasaro: Vrátím-li se ke své první odpovědi, hraje zde roli pěstování štědrosti, odpoutání na hmotné úrovni, nepřipoutanost k našemu vlastnictví a také dodržování zásad, co si můžeme a nemůžeme dovolit dělat. Toto všechno v nás postupně vytvoří správné návyky a schopnost vzdávat se věcí, což je základ pro vyšší druhy odpoutání.

Abychom vyvážili pocit, že jsme cosi ztratili, musíme si všímat toho, co jsme tím získali a dokázat to ocenit. Opravdovým vzdáním se všeho našeho získáváme nárok na skutečný klid, mír a moudrost mysli, která opustila všechno nedůstojné a škodlivé jak nám, tak i druhým bytostem.

Proto nás soustavné cvičení buddhistické stezky postupně posiluje a dává naší mysli vyspět. Současně přijímáme útočiště u Buddhy, Dhammy a Sanghy. Tím získáme zejména užitek z příkladu těch, kteří touto cestou již prošli a jejichž život nám ukazuje, že vzdát se všeho svého nevede k utrpení, ale naopak k opravdovému štěstí.

Otázka:
V emoční stabilitě na úrovni běžného života pomáhá tedy buddhistovi důvěra – v Buddhu, v jeho spásné učení a ve společenství těch, kteří mu naslouchají.

Jenomže jak je tomu, když meditujeme - tam je přece také nutná určitá stabilita, ale starat se o to přece pořád nemůžeme, hlavně když v tu dobu na nic nemyslíme a v nic nevěříme!

Jayasaro: Řekl bych, že čím větší je stupeň čistoty našeho chápání, co pro nás znamená Buddha, Dhamma a Sangha, a také čím větší je naše důvěra v ně, tím z toho máme větší užitek.

Přesto ten, komu se to dosud nepodařilo, může zažít v meditaci alespoň na kratičký okamžik stav, kdy mysl není v pohybu, kdy neuvažuje, kdy nic nepodniká. Tím se přesvědčí, že to není nějaký děsivý zážitek. V moderním světě máme totiž sklon příliš se ztotožňovat s myšlením a z toho pramení strach, že jak přestaneme přemýšlet, přestaneme tím i existovat. Jenomže v meditaci nalezneme přesvědčivý důkaz, že tomu tak není, že můžeme dál docela spokojeně existovat i bez neustálého přemýšlení. A právě tohle nám poskytne významnou emoční stabilitu.

Otázka:
Většina lidí má za to, že ve stavu zastavení mysli, v samadhi, je mysl zcela v klidu, a proto tam ani žádné emoce být nemohou. Přesto však, jak tomu z vašich slov rozumím, právě samadhi přispívá k emoční stabilitě… Jak si to lze vysvětlit?

Jayasaro: V buddhismu považujeme vyrovnanost mysli také za určitý druh emoce. Je to stav vyváženosti emocí, těch pozitivních, které jsou srdcem duchovní cesty: Jsou to metta, laskavá pozornost, karuna, soucítění, mudita, radostný stav, chválící všechno dobré, a konečně upekkha, duševní vyrovnanost.

Pokud se úmyslně nezaměříme zvlášť na některou z prvých tří emocí, je ta čtvrtá, stav vyrovnanosti, obvyklý emoční tón, který se objevuje během meditační praxe.

1. vstup:

Otázka:
Přesto kdybychom si udělali jakousi statistiku, tak nám může připadat, jakoby v buddhismu emoce vůbec chyběly - zvláště v tom theravadském. Pomineme-li totiž čtyři vznešená prodlévání, které jste vyjmenoval, nenajdeme o emocích téměř nic ani v sutrách, a ani v knihách o buddhismu. Není to zvláštní?

Jayasaro: Emoce jsou neodmyslitenou součástí existence nás jakožto lidských bytostí. Pokud se týká onoho dojmu z buddhistických suter, tak v Pálí nenajdeme vhodný termín, odpovídající západnímu pojmu emoce. Je tam totiž zcela odlišná klasifikace duševních stavů a prožitků.

Dále mi připadá, že na západě byly překládány a zdůrazňovány spíše ty sutry, které se zabývají meditačními technikami, zatímco se opomíjejí jiné, méně známé. Tak třeba Mahá Kassapa, který byl vzorem v asketické praxi – budete-li číst jeho verše, uvidíte, že jsou plné chvály přírody, třeba jak nádherné jsou hory a potoky. Dochovala se opravdu spousta případů, kdy plně osvícení lidé vyjadřovali potěšení z přírody… Možná, že to může odporovat vžité představě o arahatech, ale je to tam, když si to najdete, a slovo “potěšení” se objevuje v buddhistických pramenech docela často.

Jedná se tedy spíš o usměrnění emocí správnou cestou. Takové emoce, které jsou založeny na nepochopení, jako žárlivost či hněv, ty by měly být postupně rozpoznány a jejich důvody opuštěny. Naopak emoční energie, ta se nepopírá, ale uvolňuje, abychom se mohli projevit vznešenějším a krásnějším způsobem.

Myslím, jak už jsem tu vysvětloval, že hlavním nedorozuměním je, že většina lidí nepokládá vyrovnanost za emoci, domnívají se, že je to prázdný stav. Pokud ovšem připustíme, že tomu tak není, je problém chybějících emocí v buddhismu vyřešen.

V buddhismu se některé duševní stavy nebo činnosti podporují, rozvíjejí se, zatímco jiné je radno opustit nebo aspoň postupně omezovat.

Například soucítění je založeno na jasném, chápajícím pohledu na lidské utrpení, to není emoce, založená na sebeklamu, a proto se má rozvíjet.

Naopak v případě emocí jako je hněv vidíme, že jsou založeny na pocitu sobectví, na nepochopení pravého významu situace, a proto je potřeba je opustit.

2. vstup:

Otázka:
Jak je to v buddhismu s lidskými vztahy? Často mi připadá, jakoby zde byly opomíjeny, a mezi mnichy mi připadají dokonce úplně ledové. Nebo je to jen můj povrchní dojem?

Jayasaro: Prominete-li mi, tak s vámi nebudu souhlasit, vůbec ne… Žiji už dvacet let v buddhistickém klášteře a našel jsem tam mnohá přátelství, kterých si velice vážím, a tak to bylo vždycky.

Za zmínku stojí proslulý případ, kdy Ctihodný Ánanda řekl Buddhovi:
“Připadá mi, že mít dobré duchovní přátele, to je polovina svatého života.”
“Kdepak, Ánando, to není pravda, to je svatý život celý!”

To je slavné ponaučení, které se často opakuje v buddhistických společenstvích. Zejména v tradici, kterou založil Adžan Ča, má velikou důležitost. Duchovní život je velmi obtížný a proto potřebujeme přátele, aby nám dodávali odvahu na cestě a pomáhali nám překonat obtíže. Jinak by v klášterech vydrželo jen velice málo lidí.

I v sutrách najdeme zřetelně zaznamenaná přátelství, třeba mezi Sariputtou a Moggallanou, kteří se dokonce navzájem škádlili.

Sariputtra vynikal v moudrosti, ale neměl žádné zázračné schopnosti, zatímco Moggallana je měl všechny. Traduje se případ, kdy Sariputta seděl v meditaci a zlý duch přišel a praštil ho do hlavy. Moggallana měl schopnost to vidět, a tak když Sariputta skončil meditaci, Moggallana se ho ptal, zda něco cítil, a ten mu odpověděl: “Takový nějaký pocit na hlavě, jakoby se mě někdo dotkl, nic víc.”
Moggallana ho obdivoval:
“Takový obrovský zlý duch a taková rána a tobě to ani nevadilo, to je úžasné!”
Sariputta mu na to odpověděl:
“Co je na tom, zato ty jsi to všechno viděl, to je něco!” – A tak jeden druhého přátelsky zlobili.

Nebo Ánanda, přestože byl sótapanna, to je první stupeň osvícení, byl zcela zničen, když zemřel Sariputta, a dokonce proléval slzy, když o něco později zemřel i Buddha.

Myslím, že takových případů v sutrách najdeme hodně, jenom se příliš nevyzdvihují a často se o nich ani nemluví, hlavně u západních buddhistů. V Thájsku jsou mnohem lépe začleněny do celé buddhistické tradice.

Otázka:
Vypadá to tedy, že buddhismus, tak jak k nám přichází na Západ, je určitým způsobem filtrován, že z něj nedostáváme to šťavnaté, ale cosi vysušeného, co není zrovna k jídlu. Možná proto, že ti, kdo podle buddhismu skutečně žijí, o něm málo píší a naopak ti, kteří rádi a často píší, mívají k životu poněkud daleko. Máme si tedy k našemu západnímu obrazu buddhismu něco vlastního přidat, anebo se rozjet do Asie - nebo co jiného nám vy poradíte?

Jayasaro: Západní buddhismus bývá poněkud natvrdlý, hlavně proto, že lidé, které přitahuje, kvůli němu opouštějí svou vlastní kulturní tradici a hledají něco uspokojivějšího, přičemž se vysoko zdůrazňuje hlavně intelektuální aspekt. Navíc přichází na Západ mnoho různých druhů buddhismu a to je jistě matoucí, a tak určitým východiskem může být i snaha o převzetí pouze jakési esence buddhismu, bez ohledu na výchozí asijskou kulturu. To může být ovšem pouhá omluva, jde-li nám o to, převzít to, co se nám zamlouvá a odmítnout to, co se nám zrovna nehodí.

Nepředpokládám, že evropský buddhismus bude ten samý jako asijský, přesto by tam měl stabilně zůstat jeho původní základ – osmidílná stezka, morálka a sociální aspekt buddhismu stejně jako meditační praxe, jinak by zůstal příliš úzký na to, aby obsáhl celý život. Domnívám se, že zejména dána, schopnost člověka dávat druhým, není zatím dostatečně oceněna mezi západními buddhisty.

Otázka:
Pro duchovní pokrok je jistě potřebné určité společenství. Nejlepší je přímo žít s takovými, kteří mají stejný cíl. Například vy jako mnich žijete v klášteře a tím by to mělo být splněno. Jenomže co by měli dělat lidé tady? Založit nějaké komunity nebo si koupit domů Internet nebo vás napadá něco lepšího?

S tím Internetem to není tak špatný nápad. Poskytuje hlavně spoustu možností, jak navázat kontakt s ostatními buddhisty. Buddhisté bývají až moc tiší lidé, příliš se neprosazují, a tak často najdeme dva, kteří bydlí od sebe pět set metrů, aniž by se znali. Na to se může hodit i nová technologie, proč ne.

Ale pokud je možné žít spolu nebo aspoň blízko nebo se v nejhorším aspoň spolu pravidelně scházet, je to už o mnoho lepší. Třeba buddhistické skupiny v Anglii, ty se většinou scházejí v domě jednoho člena každý týden, recitují a meditují, společně poslouchají přednášky ze záznamu, sdělují si zážitky a vzájemně se povzbuzují v další cestě. Také jednou za měsíc pozvou mnicha nebo učitele meditace, aby přišel a oslovil skupinu.

Hlavní je scházet se společně, není tolik nutné být spolu stále, a mít někoho, na koho se můžeme obrátit a dobré přátele, kteří si rozumějí a sledují společný cíl.