Lůžko bezdomovce
MN II.3.5 (75) - Mágandijasuttam, zkrácený a upravený překlad Petr Pavlík
Tak slyšel jsem. Tenkráte přebýval vznešený v zemi Kurů ve vesnici jménem Kammassadhamma, kde nocoval na hromádce suché trávy v ohňové chýši (agyágára) bráhmana z kmene Bharadvadžů. Ráno si oblékl horní roucho, vzal misku a vydal se do vesnice pro almužnu. Když se vrátil a najedl se, odebral se do blízkého lesíka, kde usedl u paty stromu, rozhodnut tak strávit zbytek dne.
Mezitím zavítal do bráhmanovy chýše potulný mnich Mágandija, který si v tu dobu krátil čas zdravotní procházkou. Když spatřil hromádku suché trávy v koutě bráhmanovy ohňové chýše, obrátil se na bráhmana:
„Pane Bharadvadžo, tohle vypadá jako lůžko nějakého bezdomovce, po kom to tu zůstalo?“
„Pane Mágandijo! Jaký bezdomovec? To je přece Gótama, syn Sakjů... Je sice pravda, že opustil svůj domov, jeho sláva je však nesmírná: je dokonalý, plně probuzený, nepřekonatelný ve znalostech i skutcích, Takto jdoucí, znalec světa, učitel bohů i lidí - není to nikdo jiný než sám vznešený Buddha.“
„Pane Bharadvadžo, tady však oba vidíme něco jiného - podle toho ubohého lůžka bych řekl, že pohrdá lidskými hodnotami (je bhúnahu).“
„Střez se takové řeči, Mágandijo! Pán Gótama již vyložil své vznešené učení bezpočtu moudrých šlechticů, bráhmanů, hospodářů i potulných hledajících, a přivedl je tak na spásnou stezku.“
„Nezbývá mi tedy, Bharadvadžo, než se s panem Gótamou osobně setkat a říci mu to sám. Ať už učí to či ono, jeho lůžko v každém případě svědčí o něčem jiném.“
Mezitím Vznešený opustil své místo u paty stromu a vydal se k bráhmanově chýši. Díky svým zázračným schopnostem zaslechl již na dálku, co se v chýši přihodilo.
„Bráhmane, zřejmě šlo o tuto hromádku suché trávy?“ zeptal se, když vstoupil do chýše.
„A-ano, t-to jsme ti právě chtěli říci,“ chvěl se posvátnou úctou bráhman, zatímco Mágandija začal vysvětlovat:
„Při pohledu na to lůžko jsem usoudil, že mnich Gótama nejspíš pohrdá lidskými hodnotami.“
„Mágandijo, smysly Takto jdoucího jsou uklidněny, a proto mu stačí spokojit se s málem. To je, co ti vadí?“
„To jistě ne, ale nevidím v tom důvod spát na tvrdé zemi.“
„Mágandijo, dokud jsem byl šlechticem, míval jsem, na co jsem si vzpomněl. Měl jsem tři krásné paláce, a v jednom jsem dokonce trávil celé čtyři deštivé měsíce pouze v dámské společnosti s příjemnou hudbou. Ani jsem se neobtěžoval sejít o patro níž... Vidíš, a přesto jsem tenkrát nebyl o nic šťastnější, dokud jsem to všechno nenechal být.
Představ si to tak, Mágandijo, že nějaký dobrý hospodář se po své smrti zrodí jako déva a užívá si nebeských radostí, nad pomyšlení sladkých. Chtělo by se mu pak zpátky, užívat si tu ještě potěšení lidských smyslů?“
„Ovšem že ne, pane Gótamo. Nebeské radosti musí být přece nesrovnatelně lepší.“
„Podobně tak, Mágandijo, mě už teď nechávají v klidu nejen světská, ale i nebeská potěšení. Povznesl jsem se nad to všechno, našel jsem své místo v míru.“
„Jenže i tak, pane Gótamo, mi připadá měkké lůžko stále o mnoho lepší než hromádka suché trávy, nemohu si pomoci.“
„To je proto, Mágandijo, že máš ještě zakalený zrak. Představ si malomocného se zhnisanou, hnijící kůží, prolezlou červy, jak si nehty rozškrabává své nesnesitelně svědící rány. Nakonec, aby dosáhl úlevy, odhodlá se spálit si své vředy na škvarek v jámě s řeřavými uhlíky. Záviděl by mu snad někdo to potěšení, až ho to přestane svědit?“
„Jistě že ne, pane, bylo to pro něj pouze lékem, pomocí z nouze.“
„A pokud má to štěstí, Mágandijo, že ho přátelé dovedou k dobrému lékaři, a ten ho zbaví příčiny jeho nemoci, má pak i nadále důvod, aby se pálil žhavým uhlím?“
„Samozřejmě že ne, pane, oheň přece strašně pálí, to známe všichni.“
„Ale jak to, Mágandijo, že ho předtím nepálil, dokonce naopak, že to pro něho bylo příjemné?“¨
„Zřejmě to viděl a prožíval jinak, pane.“
„Správně, Mágandijo, jeho vnímání bylo zakalené, jeho hodnoty byly v důsledku jeho nemoci docela převrácené! Stejně tak je tomu i s většinou lidí: místo aby léčili příčinu své nemoci, rozškrabují si své vředy a dokonce nalézají potěšení v tom, že si je pálí žhavým uhlím. Řekni, znáš snad někoho, kdo se neustále honí za příjemnými věcmi, a je přitom vnitřně šťastný?“
„Neznám, pane.“
„Ani já nikoho takového neznám, a nečekám, že bych ho kdy potkal...
Zdá se tedy, Mágandijo, že chápeš, co učím: Nejvyšší hodnotou je zdraví, největším štěstím je utišení, nejlepší cestou k míru a nesmrtelnosti je osmidílná stezka.“
„Jenže pane, mně ale nepřipadá, že bych zrovna já byl nějak nemocný.“
„To je totéž, Mágandijo, jako když člověk s nemocnýma očima nepozná, že od někoho dostal zašpiněné, umaštěné šaty. Bude žít v představě, jak jsou čisté, a ještě si na tom bude zakládat! Jednoho dne ho však jeho přátelé dovedou k lékaři, a ten ho jeho nemoci zbaví. Pak ten člověk okamžitě pozná, co nosil na sobě!
Stejně tak, Mágandijo, když tě naučím mít zdravou mysl, nezatíženou lpěním, přestaneš se klamat tím, co se ti dosud zdálo správné a žádoucí.“
Na to pravil Mágandija:
„Věřím, pane Gótamo, že jste mi vše vysvětlil tak, abych byl vyléčen ze své slepoty, jakmile vstanu z tohoto místa.“
„Tak rychle to, Mágandijo, s tvým uzdravením asi nepůjde. Nejdřív musíš získat dobré přátele. Jak budeš mít dobré přátele, uslyšíš i dobré učení. Jak uslyšíš dobré učení, začneš podle něho žít. Jak budeš podle něho žít, budeš si postupně uvědomovat, co je příčina a následek, co je zdravé a co je nezdravé. Jak uvidíš do věcí, přestaneš na nich lpět. Jak zanecháš lpění, přestaneš se bát o život. Jak se přestaneš bát o život, nepotřebuješ se dál rodit. Tím pro tebe přestanou platit smrt, zánik, utrpení a pochybnosti.“
Ctihodný Mágandija tak přijal trojí útočiště a později dospěl i k nejzazšímu konci cesty, pro který synové z dobrých rodin opouštějí domov a odcházejí do bezdomoví. Stal se jedním z těch, kteří nikde nepobývají, stal se arahatem.