Brahma Sahampati

Vin. Mv. 1:5, zkrátil a upravil Petr Pavlík


Za času, když Vznešený ještě pobýval v odloučení, povstala v něm myšlenka:

„Tato dhamma, které jsem tak namáhavě dosáhl, je tak vzácná, tak jemná ke spatření, tak těžká k objevení! Je to míruplný, svrchovaný cíl všech bytostí, nedosažitelný pouhým uvažováním, a pouze pokorný a moudrý člověk ji může sám zažít. Toto pokolení však vychází z připoutanosti, pěstuje připoutanost, libuje si v připoutanosti. Pro ně je nemožné prohlédnout pravdu - jak jsou věci navzájem podmíněné, jak jedna povstává z druhé. Jak je pro ně těžké utišit mysl, opustit jsoucnost, zanechat chtivosti, odpoutat se, vyvanout. Kdybych je začal učit dhammě, nikdo by mě nepochopil, byla by s tím jen zbytečná námaha a samé starosti.“ Stalo se tak, že jeho mysl dala přednost nečinnosti, a svatá dhamma tak nebyla uznána vhodnou k učení.

Tehdy si však Brahma Sahampati, tisícinásobný otec všech světů, ve své mysli uvědomil mysl Buddhovu, a v důsledku toho uvažoval:

„Svět bude ztracen, můj svět bude naprosto ztracen, neboť Vznešený, došlý k cíli a plně probuzený, ten teď snad dá přednost nečinnosti před vyučováním dhammě.“

Potom tak rychle, jako silný muž napřáhne svou paži nebo ji zase ohne, zmizel v Brahmově světě a objevil se před Vznešeným. Upravil si pečlivě své svrchní roucho tak, aby zakrývalo jedno rameno, a sepjal ruce dlaněmi k sobě směrem k Vznešenému. Nato pravil:

„Pane, ať Vznešený vyučuje dhammě. Ano, jen ať Vznešený vyučuje dhammě! Prohlašuji, že jsou zde bytosti, mající jen málo prachu na očích – a ty by žily marně, kdyby neuslyšely dhammu. Stane se dokonce, že některé z nich dosáhnou i jejího plného pochopení.“

Vznešený pozorně naslouchal této chvále. Ze své nezměrné  lásky ke všem bytostem pak pátral svým probuzeným pohledem v okolním světě. V té chvíli mu připadal jako jezírko, kde kvetou modré, červené a bílé lotosy. Některé z nich byly dosud potopené pod hladinou, další se právě vynořovaly, zatímco ty poslední se již vztyčily nad hladinu a rozkvetly. Stejně tak, jako zářily v čistotě, nedotčeny kalem, ze kterého povstaly, objevil Vznešený, že ve světě žijí i bytosti, které měly jen málo prachu na očích, a kterým byla doširoka otevřena brána k nesmrtelnosti. V tom okamžiku si uvědomil, že nevyučovat dhammě by neznamenalo klid, ale naopak roztrpčení.

Tehdy Brahma Sahampati usoudil: „Umožnil jsem, aby Vznešený vyučoval dhammě.“ A poté, co mu složil poklonu, maje ho po své pravici, v okamžení zase zmizel.